Druhé pokračování rozprav Masaryk a Evropa v kontextu filozofických studií a dobové duchovní situace.
Dialog byl natočen ve středu 5. dubna 2017 v pozdním odpoledni v prostorách pracovny dr. Jana Svobody v Jilské 1, Praha 1 Staré Město.
Teze:
„Masaryk se zajímal o přírodní vědy, světovou literaturu, společenskou problematiku, tedy i o historii, politiku, práva, etnologii a náboženství atd.“ – o poznání celku. Totéž by měl zahrnovat i přístup k Evropě – doplnění M.S.
„Naučit se perfektně cizí jazyk je velká a trvalá výzva, a není asi vůbec od věci – pokud možno – si dobře promyslet, který zvolit. Dříve se kladl zásadní důraz na klasické jazyky.“ – o jazykové reflexi v Evropě
„Miluj bližního svého jako sebe sama.“ – imperativ T. G. M., jenž má být promítán i do utváření sjednocené Evropy. Odrážel krédo A. Comta: „Žít pro druhé“
„Masaryk humanitu chápal jako trvalou výzvu a je otázkou, zda má ve všech svých rozmanitých kulturně-politických i sociálních aspektech jako nosná myšlenka platnost také v dnešní době.“ – humanita a dnešní Evropa
Dialog o Masarykovi a Evropě II. část:
… Lidé Masarykova života …
MS: V první části jsme hovořili o východiscích úvah Tomáše Masaryka. Nyní se podívejme na lidi, kteří jej v jeho filozofické dráze provázeli. Zde je dobré připomenout důležité setkání s Brentanem, jenž byl aristotelikem.
JS: Máte pravdu. Brentano byl původně v jistém smyslu aristotelik. To znamená, že byl fundovaný znalec Aristotela, vycházel z něho a patřil tehdy k jeho nejlepším znalcům. Ví se, že jeho berlínský učitel Friedrich Adolf Trendelenburg byl vynikající znalec Aristotela. Jemu ostatně věnoval i svou prvotinu na toto téma. Současně se však Brentano velmi živě zajímal o Augusta Comta. Už jeho habilitační práce nesla výstižný název: „Pravá filosofická metoda není nic jiného než metoda přírodních věd“. Brentano měl také velký zájem o J. St. Milla, s nímž si osobně dopisoval o teorii soudu a chtěl se s ním setkat i osobně, ale zabránila mu v tom Millova smrt. Ukazuje se, že především Masarykova etika vykazuje jisté podobnosti s Mill – Brentanovým pojetím teorie soudu, ke kterému se Masaryk – a ukazují to hlavně jeho pražské univerzitní přednášky z praktické filosofie – svým specifickým způsobem přiklání. Psychologie pro Masaryka není pouze samostatná vědní disciplína, ale přiznává jí také metafyzický rozměr, tedy potažmo zahrnuje etiku i náboženství. Tím současně vyniká její subjektivně-angažovaná stránka, která upřednostňuje umravněné lidské jednání. Takovou cestu Brentano naznačil ve svých přednáškách z etiky a stává se v dalších spojitostech zřejmé, že ji v rámci svých dlouhodobých přednášek z praktické filosofie do jisté míry sledoval Masaryk v Praze.
MS: Koho dalšího bychom měli zmínit? Uváděl jste Theodora Gomperze, byl to též znalec antického světa.
JS: Ano, byl to tehdy přední znalec antického myšlení. Proslavil se svým dílem „Griechische Denker“ („Řečtí myslitelé“). Méně známý je jako překladatel J. St. Milla a jako jeho velký obdivovatel, později pak přechází ke studiu Augusta Comta. Byl též zajímavý v tom ohledu, že stál takříkajíc u kolébky dělnického hnutí v Rakousku v šedesátých letech a byl i žurnalisticky činný. To znamená, že se živě zajímal o společenské dění, o situaci ve společnosti, potažmo pak i o to, jak se stavět k problému chudoby. Pro nás Čechy je zajímavé, že pocházel z Brna, byl židovského původu, ale mluvil česky a Tomáš Masaryk s ním měl ve Vídni úzké kontakty.
MS: Měli bychom říci: brněnská elita mluvila německy.
JS: Nevím, do jaké míry a při jakých příležitostech Gomperz češtinu ve Vídni používal. Je to spíše taková pozoruhodnost, že měl potřebu být s českým světem takto svázán. To, že pocházel z Brna a ovládal češtinu, mu určitě napomohlo překonávat napětí v tehdejších vztazích Čechů s Němci, takový ten jednostranný intelektuální nacionalismus. Lze také předpokládat, že mu neunikaly ani potřebné souvislosti – a to nejen historické – tedy vzhledem k jejich pozitivnímu řešení. Jistě tím získal určitý nadhled a to muselo být Masarykovi blízké.
MS: Hovoříme-li o tomto člověku, uveďme, že nejen ovlivnil Masarykovo myšlení, ale Masarykovi důvěřoval, neboť mu svěřil svého syna – Heinricha.
JS: Máte pravdu. Dokonce Masarykovi pomáhal s jazykovými úpravami jeho čerstvě sepsaného rukopisu o sebevraždě, který předložil jako svou habilitační práci. Gomperz vůbec pečlivě sledoval Masarykovu literární činnost a sbližovaly je i názory politické, hlavně na řešení sociální otázky. Lze tedy říci, že vztahy mezi těmito pány byly opravdu úzké.
MS: Pokročme dále: koho jiného byste ještě zmínil z vídeňského světa?
JS: Zmínil jsem pražského rodáka Roberta Zimmermana. Jeho otec patřil k blízkým přátelům Bernarda Bolzana a Zimmermann pod Bolzanovou patronací studoval filozofii, matematiku a přírodní vědy, teprve později, pod vlivem dalšího pražského učitele Franze Exnera, přechází ke studiu Herbarta. Byl vynikající znalec Leibnizovy filozofie a velký kritik spekulativních systémů. Do dějin herbartismu se zapsal tím, že podal obšírný přehled dějin estetiky a byl i jejím systemizátorem. Nejenže si všímal sociologických aspektů, významné bylo i jeho realistické a empirické pojetí člověka, které nazýval „antroposofie“. A není od věci připomenout, že tento pojem přebírá a později jím svou spekulativní filozofii označuje Rudolf Steiner, který u něho ve Vídni také studoval. Nelze ovšem opomenout, že Robert Zimmermann téměř polovinu svého života prožil v Čechách. Velice krátce po své vídeňské habilitaci byl jmenován profesorem na univerzitě v Olomouci a v Praze – za Zimmermannova desetiletého působení na pražské univerzitě – vznikla jeho Estetika. Pak teprve počátkem šedesátých let odchází do Vídně. U něho Masaryk obhajoval svou doktorskou a habilitační práci. A Zimmermann byl ten, kdo podpořil Masarykovu profesoru v Praze.
MS: Studuje-li člověk mladá léta T.G. Masaryka, ptá se, zda u těchto lidí vzbuzoval velké sympatie a viděli v něm dějinného člověka, jenž může oslovit i budoucí generace.
JS: Jsem přesvědčen, že nadějného člověka v něm zcela jistě viděli a měli zájem ho všemožně podporovat. Hovořili jsme už o výchově Gomperzova syna Heinricha či Harryho, jak mu doma říkali, pozdějšího profesora filozofie ve Vídni i USA. O blízkém vztahu k Franzi Brentanovi svědčí i to, že si od něho půjčoval peníze. Můžeme říci, že šlo o opravdu úzké a v podstatě velice přátelské kolegiální vztahy, které se udržovaly i mimo půdu univerzity. To však neznamená, že se stal přímým následovníkem někoho z nich. Myslím si, že Masaryk od svých mladých let byl člověk širokých zájmů a nebylo jednoduché ho někam zařadit.
MS: Šel svou vlastní cestou, za což i trpěl.
JS: V některých ohledech překračoval úzké dobové rámce. Jeho záběr byl opravdu široký. Zajímal se o přírodní vědy, světovou literaturu, společenskou problematiku, tedy i o historii, politiku, práva, etnologii a náboženství atd. Později působil jako všestranný vědecký redaktor v Athenaeu, jehož originální koncept sám rozpracoval a na jehož stránkách se odehrál boj o Rukopisy. Právě kvůli nepříznivému ohlasu české veřejnosti vůči nepravosti Rukopisů byl Masaryk nucen vzdát se plánované funkce hlavního redaktora Ottova naučného slovníku. Věnoval se i praktické politice, ať už v rámci mladočeské strany či později strany realistické. Ale to už zacházíme příliš daleko. Spektrum jeho zájmů bylo neobyčejně široké a obdivuhodné. To si jeho učitelé a přátelé jistě museli uvědomovat. Jeho nepříznivá finanční situace ho současně přimykala k praktickým otázkám, a podle toho pečlivě vybíral nejen universitní kurzy, ale také svá témata, jímž se odborně věnoval. Tedy už ve Vídni musel život často vnímat v hlubších souvislostech než leckteří jeho spolužáci i vrstevníci. Byl akceptován, měl úzké vztahy se svými učiteli i vídeňskými Čechy, ale v podstatě byl nezařaditelný.
MS: Dobrá, co například jeho pobyt v Lipsku? Pokud se nemýlím, tam se setkal s Edmundem Husserlem. Jak na něj zapůsobil? Asi značně, protože po celý zbytek svého života sledoval Husserlovu myslitelskou dráhu – fenomenologii. Jak se jako filozof comtovského ražení díval na úvahy mladého Husserla?
JS: Masaryk se s mladým Edmundem Husserlem seznámil při svém ročním studijním pobytu v Lipsku. Husserl tam tehdy studoval matematiku, astronomii a filozofii. Potkali se v tamní Filozofické společnosti a určitě se také viděli na přednáškách inspirativního a všestranně orientovaného Wilhelma Wundta. V té době se Masaryk připravoval na svou habilitaci, a jak už víme, promýšlel problém krize moderního člověka. Podle Masaryka ji způsoboval nezodpovědný subjektivismus a mravní libovůle, jak říkal – „titanismus“ a „faustovství“. To bylo velké téma, které jistě zavdalo příčinu ke kritickým filozofickým diskusím, ať už třeba šlo o myšlenkové konsekvence stavějící do protikladu Descartovu nebo Leibnizovu racionalistickou filozofii a britský empirismus. Masaryk už tehdy upozornil mladého Husserla na Brentana. Je také zajímavé, že Masaryk prý tehdy v Husserlovi probudil zájem o Nový zákon a později pak Husserl konvertoval k protestantismu. V dopisech se o Masarykovi vyjadřuje jako o svém „mentorovi a příteli“. Nesmíme zapomínat, že Husserl byl prostějovský rodák, tedy jeho krajan, což bylo Masarykovi sympatické.
MS: Byl to on, kdo propracovával filozofické konotace matematiky.
JS: Ano, jeho první dílo bylo filozofické pojednání o matematice – „Filozofie matematiky“, kterou ostatně věnoval Brentanovi. V něm se v jisté spojitosti s Brentanovou psychologií pokoušel s matematikou „vyrovnávat“, myslím tím – promýšlet ji jako vědu filozoficky. Šlo mu tehdy hlavně o řešení vztahu jejích ideálních entit k subjektivním psychologickým pochodům. Byl původem matematik a asi dost nadějný. Nějaký čas matematiku studoval v Berlíně u Karla Weierstrasse, jednoho z průkopníků moderní matematické analýzy a teorie funkcí.
… Koncept studia a odlišnosti …
MS: Udělejme skok do současnosti. Jak se díváte na studium dnes a dříve? Asi byl kdysi přímější vztah studenta a pedagoga. Studenti též museli znát více jazyků. Na studia se dostalo malé procento lidí, které můžeme považovat za elity. Přinesl právě tento vztah větší kvalitu poznání?
JS: Byla to úplně jiná doba. Teprve se začala otevírat některá sociální témata, jako např. volební právo žen, osmihodinová pracovní doba, problematika zaměstnávání dětí atd. Dnes je státní stipendium už neodmyslitelnou součástí studia. Když zmiňujete znalost jazyka, je zajímavé, že Masarykovy tehdejší práce byly psané česky, tedy jen pro české publikum, i když víme, že měl se svou literární češtinou problémy. Jediná větší práce v němčině, kterou Masaryk ve Vídni napsal, byla habilitační práce o sebevraždě. Ale i v ní Brentano – jako jeden z posuzovatelů – nachází jisté jazykové podivnosti, které přičítá vlivu Masarykovy mateřštiny. Naučit se perfektně cizí jazyk je velká a trvalá výzva, a není asi vůbec od věci – pokud možno – si dobře promyslet, který zvolit. Dříve se kladl zásadní důraz na klasické jazyky. Dnes tento požadavek hodně polevil. Doba je úplně jiná. Posledních několik let vidíme, že i v humanitních vědách začíná převládat angličtina. Nevím, do jaké míry je to proces pro naše obory pozitivní. Pro pěstování historie filozofie angličtina určitě nepostačuje. Mluvíme-li o vztahu učitele a žáka, který jste naznačil, myslím si, že jejich úzký vztah je dosti podstatný. Osobně jsem to zažil v prvních letech studia na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kdy jsme se s profesorem po vyučování pravidelně scházeli, po každém semestru pak často i u něho doma a otevřeně jsme diskutovali o přednášeném i o jiných aktuálních tématech. Bylo v tom snad také něco z půvabu starověké antické akademie. Mělo to za následek, že jsme se s ním, ale i se spolužáky blíže seznámili a udržovali jsme spolu takový užší přátelský vztah, takže on nás lépe poznával i lidsky, nejenom odborně a v tomto duchu nás mohl směrovat. Jak se po pádu Berlínské zdi – po onom „obratu“ („Wende“) – v celém Německu postupně měnila atmosféra, tyto úzké osobní vztahy ochabovaly a každý si musel hledat své vlastní kontakty a cesty, jak se vyrovnat se studiem. Člověk se musel začít mnohem více samostatně a flexibilně orientovat. Někdy jaksi i za cenu ztráty potřebné kontinuity a kvality. To je jedna stránka. Nejpodstatnější ale vždy zůstával zájem o věc samu, o to, co je člověku nejbližší, v čem si nalezne své vlastní originální uplatnění, které pak může dále aktivně rozvíjet. Myslím si, že k tomu tak trochu patří mít štěstí na dobré profesory, kteří vám ukazují cestu. Někdy ale toto štěstí nestačí a je třeba se za nimi i na delší čas rozjet, třeba i do ciziny. Taková zkušenost je nenahraditelná.
MS: Můžeme říci, že Masaryk byl požehnán. Lidé, kteří utvářeli intelektuální prostor rakouského, či lépe vídeňského světa, mu byli nápomocni.
JS: Ano, měl potřebu tento krok učinit a taky jako intelektuál uspět – být na výši doby. Práci o Humovi i jeho německou verzi Konkrétné logiky a vlastně ještě předtím překlad Humovy práce „Zkoumání o zásadách mravnosti“ vydává už tehdy u Carla Konegena ve Vídni. To, že do českého prostředí přicházel z internacionální Vídně, mu poskytlo důležitý nadhled, myslím tím potřebnou míru kritičnosti, která mu dovolovala nahlížet stereotypy, jež jsou v dané společnosti zaběhnuté. A otevíral nová témata, zaváděl sociologii. Mluvíme o české malosti. Tato výhoda nadhledu byla u Masaryka spojena s jistou naivitou. Kladl vyšší nároky, než bylo tehdy v českém prostředí běžné, aniž by si to zprvu asi vůbec uvědomoval. Tento přístup si ale přesto zachoval a způsoboval si tím často velké profesní i osobní problémy. Byla to silná osobnost, vzdělaná a velice vnímavá k sociálním otázkám, pro kterou pravda a kritičnost byly podstatou jeho lidského rozměru. Šel ve šlépějích Jana Husa, Komenského, Palackého i Havlíčka. Šel cestou humanity, kterou nacházel v naší historii. Považoval ji za náš nejtypičtější rys, ideově se s ní ztotožňoval a navazoval na ni. Jeho celoživotní snaha vyústila v to, že se mu na tomto mravním základě podařilo založit a vybudovat demokratický stát, …
MS: … byť již netrvá.
JS: Z mého hlediska ještě trvá a chci věřit, že trvat bude. Možnosti tu přece jsou, jen se chybně, resp. nedostatečně využívají. Důvodů, proč se tak děje, bychom z mého pohledu určitě mohli nalézt více. Je se stále co učit. Přece nechceme, aby nás zase vedl nějaký „velký bratr“. Především by lidé měli v sobě najít onu přirozenou potřebu se demokracie aktivně zúčastňovat, chuť se spolčovat, živě ji vytvářet už na komunální úrovni. V tom je přece její pravý smysl a největší síla. Dnes nastala doba společenského útlumu a pasivity. Lidé si stěžují, že pro slušné lidi není v politice místo, že politika je jen takový „výtah k moci“. Žádný zvláštní recept nemám. Zrovna nedávno jsme vedli rozhovor o smyslu Charty 77 v dnešní době. Nebyla by nezajímavá myšlenka, kdyby se – jak to bylo v Chartě obvyklé – např. koncepčně vytvořil nějaký občanský spolek či sdružení třeba nezávislých intelektuálů, různě ideově orientovaných, které by spojoval určitý zásadní společenský problém a kteří by v tomto smyslu měli vůli takříkajíc apoliticky a přitom kriticky poukazovat na jiné, i často už opuštěné možnosti, než které nastavuje politický svět, jenž je zde oficiálně prezentován. Nevím, zda je to ale při našem nemalém počtu profesních povinností dnes vůbec možné.
… Význam víry u Masaryka …
MS: Zmínil jste, že jeho život provázeli kněží – Franz Brentano. Jaký měl vztah k víře? Víme, že na jeho nočním stolku byla Bible – a to až do jeho skonu. Čím pro něj byla víra? V mládí se setkal s knězem Františkem Satorou, který jej směřoval do vyšší společnosti.
JS: Především je třeba říci, že Masaryk nebyl zastáncem tzv. „slepé“ víry v zázraky a neuznával krédo zjevení. Víra pro něho byla vírou racionální, vždy v mezích rozumu. Víra mu vždy byla odůvodněným přesvědčením. Byl – jak někdy říkal – teista, což v jeho intencích znamená, že věřil, že Bůh či Prozřetelnost svět organizuje podle jistého plánu. Tento plán či řád lze nacházet všude – ve vesmíru, přírodě, dějinách i v člověku, a v tomto smyslu pak Boha, právě pro onu nezměrnost, pojímá vzhledem k člověku a jeho omezeným možnostem jako vědeckou hypotézu. Klade-li Masaryk současně důraz na člověka jakožto součást tohoto řádu, tedy i na to, že člověk je samostatná myslící bytost, musel hledat cestu, jak tuto víru racionálně ukotvit. V tomto smyslu připomínal „nemáme jen vědomí, ale i svědomí“. Byl tedy toho názoru, že jeho víra, jeho přesvědčení musí z něčeho niterně prožitého vycházet, být v něčem založeno. Toto nejosobnější a nejniternější prožívání boží přítomnosti se podle Masaryka musí soustavně opírat o určitou mravní konstantu, která tu vždy jako idea byla a kterou je člověk s to racionálně přijmout, ale – a to je důležité – které je třeba v současnosti dát nový etický obsah. Odmítal slepě přijmout Kantův kategorický imperativ, ale i jednostrannost onoho Comtova „vivre pour autrui“ („žít pro druhého“). Masarykova mravní konstanta vycházela z etického principu: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Tedy kromě aspektu objektivně-společenského především zdůrazňuje aspekt osobní, subjektivní – ono sokratovské: „Poznej se sama!“, či vlastně: „Zameť si před svým prahem“ dříve, než začneš pomáhat druhým. Zase to typické pnutí či snad lépe „synergie“ subjektivní a objektivní stránky člověka, resp. psychologie a sociologie, která mu dovolovala upřednostňovat čili volit dobro. Současně se ale znovu stává zřejmé, že právě psychologie v Masarykově myšlení plní klíčovou funkci – že ji v Masarykově „metafyzickém“ smyslu nelze oddělovat od etiky, potažmo pak od náboženství.
MS: Měli bychom připomenout, že někdy láska překračuje dimenzi poznání. To neznamená, že láska je pak slepá.
JS: Z toho, co všechno svým obrovským celoživotním úsilím prakticky vykonal, jak se stavěl ke světu i svým bližním, lze skutečně soudit, že Masaryk musel v něco pozitivního, v jakýsi pozitivní princip věřit. A nebyla to víra slepá, ale vždy víra odůvodněná, tedy vždy hledal jakýsi úběžný bod, o něhož bylo možné se racionálně opřít a který bude obecně srozumitelný. Navíc tato víra mu propůjčovala potřebnou mravní sílu, aby dokázal realizovat své odvážné plány a vůbec vydržet i zvládnout všechny nesmírné tlaky spojené s jejich uskutečňováním. Když se ho někdo ptal, jak dokázal překonat těžké období rukopisných bojů či hilsneriádu atd., někde řekl: „Tož, panáčku, to je, jako když si otevřete deštník.“
MS: Masaryk věřil v Prozřetelnost, ale ta pro něj znamenala soustavné jednání, soustavnou konkrétní činnost, drobnou práci.
JS: Víra v Prozřetelnost a jednání „sub specie aeternitatis“ jdou u Masaryka takříkajíc ruku v ruce, nelze je od sebe odloučit. Jejich pevný vztah vlastně v důsledku znamená nadčasový aktivní postoj. Masaryk jasně říká: „Věčný život je už teď, anebo ho vůbec není.“ Jedná se tedy o určitý ideál, který má svým trvalým a odpovědným příklonem ke skutečnosti a jejím problémům obecně vyjadřovat nadosobní význam lidské práce.
MS: Masaryk byl kritikem institucionalizované víry. Jeho manželka byla členkou unitářů, což znamená, že Krista nevnímal jako spasitele.
JS: Ano. Ježíše nevnímal jako mesiáše, ale jako historickou osobu a současně jako velikého sociálního reformátora. Říkal: Ježíš, ne César. Představoval Masarykovi především člověka, jehož charakter a neotřesitelný smysl pro pravdu máme příkladně promýšlet. Nevěřil v krédo zjevení, v dogma a institucionalizovanou víru. Proč se od ní odklonil? Odpověď nalezneme už v jeho sebevraždě. Věřil, že moderní, racionalisticky a vědecky uvažující člověk nemůže nekriticky přijímat církevní dogmata vycházející z jakékoliv iracionální víry. Stejně tak dobře věděl, že moderní člověk citovou útěchu a bezpečí potřebuje, že potřeba nalézt onu „hlubinu bezpečnosti“ k lidské přirozenosti neodmyslitelně patří, je v ní už jaksi „geneticky“ vepsána. Proto hledal něco – a v tom mu pomáhal jeho promyšlený přístup k našim dějinám – co by moderní a vědecky uvažující člověk mohl přijmout takříkajíc za své, co by mohlo jeho novodobou kritickou víru naplnit a současně něco, co lze také racionálně obhájit a v novodobé společnosti dále kriticky rozvíjet. Nacházel to ve víře v humanitu, resp. v její ideály, tj. promýšlel tento pojem v moderní sociologické souvislosti, konkrétně tedy – k jejím podstatným rysům, které přiměřeně a aktivně odhaloval, obhajoval a také prosazoval. Masaryk humanitu chápal jako trvalou výzvu a je otázkou, zda má ve všech svých rozmanitých kulturně-politických i sociálních aspektech jako nosná myšlenka platnost také v dnešní době.
MS: Sám víte, že ve jménu humanity se děly zvěrstva, a proto je to termín obtížně definovatelný. Možná je tam imperativ: chovej se jako člověk! Jak sám k němu přistupujete?
JS: Pokud se humanita chápe jako to, co je člověku nejvlastnější, tj. jako to, co mu – a to i přes jeho jinakost – skutečně plnohodnotně odpovídá, pak musíme přiznat, že před námi stojí obrovský kus práce, ať už se jedná o politiku, či sféru vědy, kultury, nebo oblast sociální či environmentální. Masarykovi vždy šlo o to, řešit konkrétní témata, nebyl příznivcem žádných revolučních ideologií. Chtěl společnost na pozadí jejich výzev reformovat a v tomto smyslu pak také mluvil o „revoluci hlav a srdcí“.
MS: Děkuji vám za úvod k Masarykovi, jeho studiím a životě.