Rozhovory o Masarykovi a jednom evropském intelektuálním dědictví – IV. část


Jan Svoboda *1964, český myslitel zabývající se českou filozofickou tradicí, Vydal knihy Masarykův realismus a filozofie pozitivismu (2017), Česká otázka dnešní doba (2017)
Stáhnout dialog:

Snažme se svět vnímat v odpovídajících kontextech a pomůžeme sobě i druhým

Dialog byl natočen ve středu 24. května 2017 v pozdním odpoledni v prostorách pracovny dr. Jana Svobody v Jilské 1, Praha 1 Staré Město.

Teze:

„Comte se obával, že se společnost bude stále více atomizovat, že je v souladu s novými technickými možnostmi a s tím i novými potřebami porevolučně uvědomělého člověka – občana třeba znovu nastolit ztracený řád, neboť sociální disproporce mezi těmi, kteří vládnou, a zbytkem společnosti považoval spolu s napjatým stavem tehdejší porevoluční společnosti za alarmující.“ – o strukturaci společnosti

„Masaryk byl především omezen mírou poznání své doby. To se samozřejmě týče i stupně rozvoje jednotlivých vědních disciplín a jejich možných hraničních přesahů. Nicméně jsem přesvědčen, že tendence vědní obory propojovat tak, aby se jednotlivé vědní disciplíny vzájemně prolínaly, tu bezesporu je, ostatně dobrým příkladem je právě vámi zmiňovaná kognitivní věda.“ – o poznání celku

Dialog o Masarykovi a Evropě –  IV. část

… Podoba náhledu věd …

MS: Otevíráme čtvrtou část našeho setkávání s Tomášem Masarykem. Hovořili jsme o celku i jeho skrytého smyslu, jenž vystupuje popisem různých věd, které si člověk vytvořil. Ještě před tím, než Masaryk začne mluvit o konkrétních, praktických vědách, zahajuje těmi abstraktními, což je matematika, mechanika, biologie, psychologie, sociologie, jazykozpyt, estetika, logika. Můžeme říci, že on postupuje z pozice deduktivního – a to z nebes na zem. Matematika ne vždy musí akcentovat realitu – jedna a jedna vždy budou dvě.  

JS: Narážíte asi na typický problém u Davida Huma, z něhož v podstatě vychází jeho skepse. Jde vlastně o to, zodpovědět si kriticky otázku po jistotě našeho veškerého poznání. Tuto teoretickou jistotu našich poznatků Hume připisuje matematice, ale nepřipisuje ji už přírodním vědám. Poznatky celé oblasti přírodních věd považuje za nejisté, poněvadž právem tvrdí, že tuto jistotu naše možná zkušenost nepotvrzuje – prostě proto, že není s to zaručit, že se ten samý jev případně událost bude opakovat stejně jako předtím. To, že očekáváme následnost jednotlivých jevů, nelze připsat žádné apriorní substrukci třeba v Kantově smyslu. Toto očekávání je podle Huma jen pouhý zvyk, který pro něho má především psychologický charakter. Vlastně nás v podstatě nabádá, abychom se střízlivě přidržovali jedinečného výskytu jevů. To však neznamená, že nemáme používat abstraktní myšlení a jeho metody, podle kterých usuzujeme na pravidelnost jevů a vytváříme podle ní konkrétní zákony; tyto zákony pak v návaznosti na jejich praktickou upotřebitelnost také vhodně prakticky používáme, tj. aplikujeme je. V tom vidím onu spojitost mezi abstraktními, konkrétními a praktickými vědami, jak ji v Konkrétné logice nastiňuje také Masaryk, ať už mluví o abstraktivní tvorbě jako našem subjektivisticky lidském stanovisku, o věcech samých jako o konkrétních samotných výtěžcích této abstraktivní tvorby, či v další souvislosti o jejich praktickém používání podle účelu. Nicméně stále zůstává principiální filozofickou otázkou, zda právě abstraktivní tvorba je s to bezezbytku postihovat celou skutečnost, nebo jen její jednotlivé výseky.

MS: Je však zvláštní, že biologie je zařazena do seznamu abstraktních věd.

JS: Mluvíme-li o stupnici věd, tedy o jejich hierarchii, musíme ji vidět tak, že matematické metody jakožto vědecky nejabstraktnější a z historického hlediska nejpozitivnější se využívají v mechanice – to má Masaryk z Baina (u Comta v astronomii), i ve fyzice. Fyzika (spolu se svým typickým věcným charakterem) a tedy s tím i matematika pak v chemii a chemie v tomto smyslu dále v biologii a ve spojitosti se statistikou i v sociologii, jak chtěl ukázat Auguste Comte. Ten této prostupnosti říká vzájemnost. Upozorňuje ale na jednou zvláštnost, která se týká věd o živé přírodě. K jejím jevům nelze podle Comta přistupovat analyticky, jak to činí vědy o neživé přírodě, ale synteticky, tj. je třeba vždy vycházet z celku, nejen z pouhých jeho částí, z jeho jednotlivin. Je to zřejmé stejně jako u orgánů lidského těla. Funkci jednotlivého orgánu nelze pochopit bez vztažení jednotlivé funkce k tělu jako celku. A to má platit pro historii a hlavně pro její pozitivní směřování.

MS: Vědy poukazují na  vzájemnou provázanost, …

JS: …  i na historickou souvislost, ale kvalitativně orientovanou.

MS: Vidíte, důležitá je jedna skutečnost. Uděláme-li krok do současnosti, dnešní lidé jsou hodně izolovaní.

… Působení na společnost …

JS: Byl to problém Comtovy porevoluční turbulentní doby, a vlastně svým způsobem každé doby. Comte se obával, že se společnost bude stále více atomizovat, že je v souladu s novými technickými možnostmi a s tím i novými potřebami porevolučně uvědomělého člověka – občana třeba znovu nastolit ztracený řád, neboť sociální disproporce mezi těmi, kteří vládnou, a zbytkem společnosti považoval spolu s napjatým stavem tehdejší porevoluční společnosti za alarmující.

MS: Chtěl utvořit celek.

JS: Ano, a proto zakládá novou pozitivní vědu o společnosti – sociologii, a to i s pozdějším důrazem na nutnost mravní kultivace společnosti pomocí náboženství.

MS: Nesetkáváme se dnes spíše s intelektuální leností a nepoučeností než s kladením důrazu na potřebná fakta, která poukazují na to, že svět je stále složitější, poznatků je více? Jak na toto nahlížíte prizmatem zkušenosti znalce spisů Masaryka, ale i vědeckého pracovníka Filosofického ústavu AV ČR?

JS: Domnívám se, že společnost by měla vytvářet lepší podmínky pro to, aby vědecké přístupy a metody byly brány vážněji v potaz například i politice, aby byly využívány tak, abychom mohli a chtěli budoucí události lépe předvídat, aby se jimi politici – právě třeba s využitím nemalého potenciálu Akademie věd – řídili a věděli, jak fungují, čili jak tyto, řekněme, vědecké nástroje mohou všestranně pozitivně ovlivňovat stávající společnost. V tomto duchu koncipoval Akademii věd už Purkyně. Masaryk to v podstatě naznačuje v Konkrétné logice a dále rozvíjí v České otázce[1].

MS: Sami víme, že právě Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš měli zájem o to, aby správa obce – politika byla dělána vědecky, aby poznání, jehož vědci dosáhli,  bylo uplatněno, aby ve společnosti nebyl přítomen populismus, …

JS: … ano, aby byla požadována nejvyšší míra objektivity proto, aby nedocházelo k zamlžování a zatajování informací a, na straně druhé aby byl člověk dostatečně připravený a poučený, tj. byl nejen školsky vzdělaný, ale aby společnost vytvářela podmínky pro adekvátní přístup ke všem potřebným informacím. V tomto kritickém ohledu mohou sehrát klíčovou úlohu především některá média. Vždyť právě věda by byla bez svobodného a nezkresleného přístupu k svým intelektuálním informačním zdrojům nemyslitelná.

MS: Na druhou stranu můžeme též slyšet: proč bych jako já vědec vstupoval do veřejného prostoru, když vím, že mé poznání bude překrouceno a člověk někdy může sklidit pouze výsměch.

JS: Situace musí začínat v politice samé, ovšem spolu s potřebným společenským tlakem. Není podle mě dost dobře možné, aby vědec politika jaksi suploval. Možné však je, a není to zkušenost na západ od nás neobvyklá, že systém bude nastaven tak, aby k těmto interakcím docházelo účinněji. Ve vědách to funguje, mluvili jsme už o tom, jak jsou v současnosti koncipovány různé přední vědecké časopisy, a politika je také vědou, a navíc s morálním přesahem, jak neúnavně zdůrazňoval Masaryk. Jde tedy o to, aby se politici zajímali o náš svět více, než aby byli hnáni jen volebními výsledky – aby na základě těchto široce získaných poznatků mohli budovat svou pozici a vizi. Vím, je to zatím spíše jen pozitivní ideál, a vlastně ne nový, ale přesto se domnívám, že kooperace mezi vědeckou obcí a politickou reprezentací není stále dostačující. Přál bych si, aby jejich propojení bylo ještě užší.

MS: To by však někteří představitelé veřejného prostoru museli být tomu dostatečně nakloněni, protože mít vědce po boku, znamená také být schopen slyšet autentickou kritiku toho, co dělám.

… Osobnosti věd …

MS: Pane doktore, je dobré zmínit pár skutečností. Jednou z nich je také zastavení u jmen, které Tomáš Garrigue Masaryk cituje. Zmínil jste Davida Huma a jeho skepsi. Domníváte se, že se Masaryk v této práci pokouší o její překonání, o překonání toho, co „vybudilo“ Immanuela Kanta z dogmatického spánku?

JS: Jsem toho názoru, že Masaryk hledal jakési tertium comparationis, jakousi další pomyslnou cestu, která vede, snad bychom mohli říci, někde mezi kantovským apriorismem a Humovým filozofickým jemnocitem. To v jistých souvislostech potvrzuje nejen příklon k názorům Adolfa Ficka, ale svědčí o tom i některé skutečnosti, z nichž lze dovodit příbuznost Masarykova pojetí metody počtu pravděpodobnosti a Herbartova mechanického funkcionalismu. Ačkoli dnešní diskuse o Humovi probíhají na zcela jiné rovině, zůstává podle mě přesto stále otevřenou otázkou, zda Masarykův přístup k této problematice je už takříkajíc jen filozofickým anachronismem.

MS: Nepomohl mu Francouz Blaise Pascal?

JS: Ano, i Pascal byl skeptik a Masaryk připomíná, že teprve Hume dal jeho skepsi teoretický základ. Byl stejně jako už Montaigne (o století dříve) toho názoru, že společnost neřídí rozum, ale pouhý slepý zvyk; že lidé jen nekriticky přebírají, co jim káže tradice, ať už církevní, nebo světská. Pascal ve své opravdovosti tento rozpor bytostně prožíval. Jako vynikající a originální vědec kriticky prosazoval novověké vědecké myšlení a jako prototyp moderního člověka, který současně vroucně hledal vztah k Bohu, už odmítal tato církevní dogmata a nekriticky přijímanou tradici. Snažil se k Písmu přistupovat bez těchto tradovaných a dogmatických omezení, usiloval o to udělat si vlastní náboženskou zkušenost, tedy Písmo osobně prožít. Nicméně přemíra rozumu, které se jako exaktní vědec nemohl vzdát, mu v tom zabraňovala. Masaryka fascinoval tento – pro moderního člověka tolik typický – boj mezi vědou a vírou a pochopil, že náboženství je potřeba hledat v citu. Myslím si, že Masaryk stejně tak pochopil, že Pascalův existenciální skok, který v podstatě vychází ze soustředěné reflexe dvou bytostně existenciálních extrémů, z onoho napětí mezi vznešeností člověka a jeho vlastní ubohostí, není skokem do nicoty. Že s touto bytostnou reflexí dochází k radikální proměně života v tom smyslu, že jde takříkajíc ruku v ruce s prožíváním nejsubtilnějších vnitřních pochodů, které jsou oním nejryzejším základem i tmelem jeho nejvlastnějšího duševního života, bez nichž člověk nemůže být nikdy celý. A právě v tomto existenciálním napětí, jehož dynamiku provázejí konkrétní psychologické procesy, jež jsou současně odpovědí na naše nejvnitřnější naděje a touhy, si Masaryk uvědomuje, že s transcendentnem nelze žít bez víry v etické principy, jejichž nejpůvodnější dimenzí a zdrojem je opravdovost a celost náboženského prožívání, nikoliv slepé přejímání dogmat a tradice.

MS: Následně bychom měli zmínit skutečnost, že Masaryk zmiňuje klasickou německou filozofii, ale rezervovaně. Cituje Gottfrieda Leibnize, posledního polyhistora, jenž byl výtečným matematikem a zabýval se otázkou zla ve světě. Také Immanuela Kanta, případně jeho následovníka Wilhelma Hegela. Nebylo to pro Masaryka až „vynucené“ v tom ohledu, že německé filozofy klasického období nepřijímal?

JS: Masaryka určitě ovlivnily názory jeho vídeňských učitelů, kteří se svým způsobem proti německé klasické filosofii vyhraňovali a jimž stejně tak neunikaly nutné spojitosti vzhledem ke společenskému prostředí, v němž se rozvíjelo jejich myšlení. Současně však musíme připustit, že nad těmito filozofickými problémy Masaryk uvažoval samostatně, tedy že je z dobrých důvodů vědomě přebírá a také sám specificky rozvíjí. Šlo mu o autonomní, vzdělané a morálně uvědomělé individuum. Nešlo mu o to, ono potřebné tvůrčí napětí mezi objektem a subjektem jaksi hegelovsky „rozpustit“. Šlo mu o svobodného a odpovědného jedince, který je schopný čelit své krizi tím, že si na pozadí vývoje jednotlivých událostí ve všech těchto podstatných ohledech rozumí, a tedy může svým vlastním přičiněním usilovat o lepší budoucnost.

MS: Na jedné straně máte jedince, na druhé stát, což je výraz absolutního ducha. Můžeme říci: jedinec je v tomto směru určující, …

JS: …obec, tedy i stát podle Masaryka tvoří jedinci, resp. mravně uvědomělí jedinci, není na tom nic absolutního, tedy odděleného od potřeb a tužeb člověka. A etika se postupně stává jádrem filozofie proto, aby se společnost neatomizovala, aby se mohla stávat v tomto mravním smyslu sociálně soudržnou.

MS: Domníváte se, že etika je v díle „Základové konkretné logiky“ speciálně akcentována?

JS:Konkrétné logice ještě etika patří mezi praktické vědy. Teprve na prahu století se stává jádrem filozofie. To znamená, že Masaryk prošel jistým vývojem, který ho zásadně ovlivnil. Došel k tomu, že podstatou moderního jedince musí být, kromě vzdělání, především péče o jeho mravní opravdovost, což není nic jiného než vyjádření smyslu známého „gnóthi seauton“ – „poznej sám sebe“, našimi slovy: zameť si nejdříve před vlastním prahem, s podstatným dovětkem – abys mohl pomáhat druhým lidem.

MS: Ano, ale my se dostáváme k tomu, že Masaryk byl v tomto ohledu spíše politikem než vědcem.

JS: Ano, vlastně si vybudoval celý svůj politický přístup na vědeckém, potažmo pak filozofickém základě. To potvrzuje ve své České otázce: hned v úvodu se dočtete, že je třeba vycházet ze sociologie a psychologie, ne ze slepých iracionálních instinktů mas, jak to podle něho praktikují různá média. Prošel si bojem o Rukopisy, vrhl se s plnou vervou do politiky, pro rozpory uvnitř strany z ní zase za krátko vystupuje a všestranně promýšlí českou otázku, celkový stav české společnosti i její historické kontexty – její „nynější krizi“. Našel nezvyklou odvahu postavit se všem pověrám a projevům tehdejšího antisemitismu – vždyť ještě na prahu století se věřilo na rituální vraždu. Teprve takto intelektuálně posílený a motivovaný se do politiky opět vrací. A nezapomeňme také na Masarykovu významnou politickou angažovat ve zinscenovaném tzv. „záhřebském procesu“ v této době, která nesporně zásadně otřásla jeho původní vírou v reformu stávající politické podoby federalizovaného Rakouska.

MS: Tolik z jeho politického působení. My však se převážně zabýváme tématem jeho filozofického učení. V tomto ohledu zde nacházíme odlišení například od Aristotela, kdy pro něj úvodem do filozofie je metafyzika. Lze tvrdit, že Masaryk je v tomto ohledu praktický a uchopitelný, ale teorie a praxe se prolínají. 

JS: Do jaké míry lze dnes Aristotela považovat za moderního myslitele, by jistě zasluhovalo samostatnou filozofickou diskusi. Jen připomínám, že Aristoteles byl empirii velice otevřený a Masaryk ho v Konkrétné logice považuje za jednoho z předních systemizátorů vědy. Nicméně Masaryk vyniká především v tom, že teorie pro něho současně znamená jednání. Ve svém důsledku je to výzva skutečně fascinující.

MS: Podle vás je toto východisko dostatečně zdůrazněno a kvůli tomu se liší od svých vrstevníků?

JS: Především jde o to, že Masaryk své jednání dokazoval svými činy. To je první věc. Druhá je ta, že etické přístupy představují v současnosti velkou výzvou. Mluví se o problémech spojených s robotizací uvolňující lidskou práci, o zdaňování robotů, o smysluplnosti zavádění univerzálního základního příjmu pro všechny atd., ale to vše se neobejde bez potřebné soustavnosti a organizace, ale také bez mravního přístupu, který celé toto podnikání činí pro člověka smysluplným.

MS: Jinými slovy: pokud bychom měli zestručnit vaše slova, lze tvrdit, aby jeho postoj nebyl na vodě,…

JS: … aby bylo zkrátka zřejmé, že jsou to řešení důvěryhodná, a to proto, abychom se o ně také mohli s nejlepším vědomím a svědomím zasazovat.

… Hodnota pravdy v kontextu myšlení Masaryka …

MS: Rád bych se zeptal na jednu skutečnost: jak vnímáte význam pravdy v Masarykově spise „Základové konkretné logiky“, případně v jeho dalších pojednáních? Víme, že právě Masarykovi byla pravda vším. Byla hodnotou, bez níž by nemohl dělat akademickou práci. Známe jej jako člověka, který bořil mýty, což se někdy postavilo proti jemu samotnému. Víme, že pravda někdy není hodnotou, která je přijímána a žádána, ale z dlouhodobého hlediska není jiné cesty.

JS: Nejen v  Konkrétné logice, ale i z dalších Masarykových prací je zřejmé, že vždy upřednostňuje pravdu vědeckou, založenou na racionálních argumentech, které lze potvrdit zkušeností, boha nevyjímaje. Boha Masaryk chápe jako vědeckou hypotézu, která se musí soustavně prakticky potvrzovat v každé konkrétní situaci. Není zde místo pro žádné hledání důkazů boží existence, ani zde není čas na spekulace či iracionální jednání, jež by bylo od naší běžné zkušenosti se světem a námi samými odtržené. Masaryk v tomto smyslu připomíná: „Máme vědomi i svědomí.“ Jedině v tomto bezprostředním napětí mu svět i život v něm dává smysl.

MS: Můžeme říci, že zaujme-li člověk vědecký postoj, tím se vymaňuje z přítomnosti skepse, k níž docházel David Hume?

JS: Přesně o to jde, rozum a cit, jde tedy i o vnímavé pronikání do logiky „samočinnosti lidského ducha“, jak tuto naši nejvlastnější a neutuchající aktivitu nazývá Masaryk.

… Konkrétismus …

MS: Je vhodné hovořit o jedné skutečnosti. Tomáš Garrigue Masaryk v hovoru s Karlem Čapkem rozvádí tezi takzvaného „konkrétismu“. Má jít o pozici proti iracionalismu a přílišnému idealismu. Bohužel to slovo se v jazyce neujalo, ostatní slova typu iracionalismus, ano. Rád bych se zeptal, kde vidíte příčiny, že nedošlo k přijetí Masarykova konceptu třídění věd, nebo je to otázka jazyková a konkrétismus se dá zaměnit s pozitivismem, pragmatismem?

JS: Podle mě je třeba nevidět tento pojem odděleně, ale v potřebných souvislostech. Vyjdeme-li z Masarykovy Konkrétné logiky, musíme si soustavně uvědomovat souvislost abstraktních a konkrétních věd, o které jsme se už zmínili. Na základě určitých pravidelností dospíváme k něčemu konkrétnímu, tedy k věci samé (Kant používá německý výraz „Ding“, Husserl „Sache“). Ve své obecnosti ji lze považovat za oddělenou jednotku, tj. jako produkt abstraktního myšlení. Tento proces by byl ale podle Masaryka odtržen od skutečnosti, kdybychom pro tuto „konkrétní“ jednotlivinu či reálii neměli praktické využití, a v těchto nerozlučitelných souvislostech je třeba ke skutečnosti přistupovat. Teorie a její faktická konkréta mají také svůj teleologický smysl, a proto zde Masaryk mluví o „nižších“ a „vyšších“ účelech.

MS: Domníváte se, že problém toho, že konkrétismus nezakořenil v českém jazyce, je, že lidé neviděli vztahy strukturované složitosti?

JS: Masaryk naznačuje jednu podstatnou skutečnost – a tou je, abychom význam tohoto slova nechápali jako pouhý faktický výskyt. Upozorňuje nás na naši nejvlastnější existenciální dimenzi, která vychází z citu, resp. z citového prožitku a má podle Masaryka teleologický charakter. V těchto souřadnicích je třeba tento jeho pojem, tento jeho realismus či umírněný racionalismus podle mě domýšlet.

MS: To, že Masarykův koncept uspořádání společnosti nebyl plně přijat, je naší chybou.

JS: U nás byl tento koncept přijat vesměs velmi pozitivně, a byl tedy i potřebnou měrou respektován, ať už zmíníme herbartovce Josefa Durdíka, nebo ty, kteří na Masaryka navazovali – Tvrdého, Rádla, Chalupného, Popelovou, a také Weyra či Engliše. Domnívám se, že se v českém myšlení rýsuje jedna linie, v níž vidím určité podstatné souvislosti. Vychází z českého herbartismu přes Masaryka a český pozitivismus a ústí do českého strukturalismu. Je to zatím jen taková teze, na níž bude třeba ještě pracovat. Tendence se dnes hodně změnila, odstoupilo se od pozitivistických konceptů a metafyzika se začala pěstovat jinak. Je však otázkou, jestli je to jediná cesta, kterou se filozof může vydat, nebo jestli stojí za to, tuto naši tradici dnes oživovat a v jakých kontextech.

MS: Pane doktore, na závěr bych se rád zeptal, jaká omezení, chyby nacházíte u Masaryka jako u epistemologa v kontextu dnešního poznání? Víme, že jednotlivé obory zbytněly a ty, co se rozrostly, se rozdělily, byť byla snaha o vytváření prostoru pro dialog mezi jednotlivými obory a subobory. Jedním prostorem setkání jsou takzvané kognitivní vědy.

JS: Masaryk byl především omezen mírou poznání své doby. To se samozřejmě týče i stupně rozvoje jednotlivých vědních disciplín a jejich možných hraničních přesahů. Nicméně jsem přesvědčen, že tendence vědní obory propojovat tak, aby se jednotlivé vědní disciplíny vzájemně prolínaly, tu bezesporu je, ostatně dobrým příkladem je právě vámi zmiňovaná kognitivní věda. A v tomto duchu už fungují i významné instituce. Nemusíme vlastně ani chodit daleko. Na tento trend klade důraz také přístup naší Akademie věd nastavený v rámci Strategie AV 21, který se snaží jednotlivé ústavy interdisciplinárně propojovat tématy pokrývajícími takříkajíc stejná potenciální pole badatelského zájmu. Vznikají různé projekty a pořádají se společné konference, přičemž se začíná ukazovat, jak filozofie může být inspirativní třeba pro historii, sociologii, politologii či etnologii atd., a věřím, že stále více bude inspirací i pro přírodní vědy, především biologii právě v tom, jak onen hiát mezi přírodními vědami a tzv. Geisteswissenschaften vlastně společně překonávat. V tomto ohledu je zřejmé, že nám myšlenkový přístup Tomáše Garrigua Masaryka může do jisté míry, v jistých ohledech a rámcích poskytnout dobrou podpůrnou základnu i východisko. Je dobré vědět, že tento pozitivní přístup ke skutečnosti je součástí naší myšlenkové tradice.

MS: Položím hypotetickou otázku: Myslíte si, že by Masaryk byl tím „motorem integrace“ vědeckého poznání a snažil se stavět mosty mezi těmi, kdo rezignovali na poznání ostatních vědeckých disciplín a těmi, kdo věděli o skutečnosti v širších souvislostech?

JS: Jsem přesvědčen, že Masaryk za svého života nesčetněkrát prokázal, že tímto nosným mostem bezesporu byl – ať už se jednalo o jeho celoživotní snahu vnímat jednotlivé vědní disciplíny v jejich podstatných věcných spojitostech, nebo šlo o nalézání „realistických“ alternativ v politice. Sám pokus o toto přemosťování, který spočíval v neúnavném hledání nových a účinnějších alternativ, se vždy zakládal na hluboké znalosti daného aktuálního problému, k němuž přistupoval nejen vědecko -kriticky, ale také s plným vědomím své osobní mravní odpovědnosti. Takový integrální a integrující přístup všestranně „přemosťovat“ extrémy, kterým byl Masaryk obdarován, je spíše jedinečný, ale především obdivuhodný. I když si to v současnosti asi nedovedeme detailně představit, domnívám se, že osobnost typu Masaryka, by šla touto cestou i v této době, a o to zajímavější je si připustit, jak nezanedbatelnou výzvu pro nás dnes představuje.

MS: Děkuji vám za kritické pohledy na neprávem pozapomenuté dílo jednoho Evropana.                  

[1] Tomáš Garrigue Masaryk, Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. In: Spisy T. G. Masaryka, sv. 6, ed. J. Brabec, Masarykův ústav AV ČR, Ústav T. G. Masaryka, Praha 2000 (dále pak Česká otázka).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.