Evropa viděná z Londýna – I. část


Jan Jůn, *1945, český a britský novinář, mezi jiným Starší redaktor a komentátor českého vysílání rozhlasové stranice Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda a později zpravodaj hlavní americké redakce RFE/RL v Londýně a dodnes komentátor/korespondent stanice Českého rozhlasu. (další podrobnosti z dřívějška viz. také sborník Kdo je kdo na přelomu století, Praha 2002, str. 265).
Stáhnout dialog:

Poznámky k Evropě od novináře působícího v Londýně od konce sedmdesátých let 20. století

Teze:

„Vidím obrovskou kulturní entitu, vidím nešťastné rozdělení roku 1054 na východní a západní křesťanství. Vidím i pozdější protestantismus, který začal u nás v českých zemích husitskou revolucí, na kterou navázali Martin Luther, Jan Kalvín a Ulrich Zwingli. Mezi tím zde byla „nešťastná Británie“, kde došlo k tomu, že se král chtěl znovu oženit a založil si proto svou vlastní církev.“ – o vývoji  Evropy

„U nás jsme viděli dva proudy, což bylo zajímavé: slovanské křesťanství – Cyril a Metoděj, jak se mísilo s latinským, které přicházelo z Řezna a okolí. Můžeme tvrdit: jsme syntetická oblast – a je to možná dobře, protože jsme si mohli vybrat z obou světů.“ – my a Evropa

„Především je to křesťanství. To je ono, ten hlavní motor rozvoje.“ – hodnotová východiska Evropy

„V posledních desetiletích, posledním století, Evropa opouští křesťanské kořeny – a tím se dostává do problémů, poněvadž není možné se chovat způsobem předkřesťanského Říma: carpe diem, což by klidně mohlo být heslem dnešní Evropy.“ – otázka soudobé Evropy

„Odkázáním duchovní sféry do privátní sféry se pohodlně zbavíme nutnosti pokračovat v zachovávání a stavění na onom dědictví i na úrovni celospolečenské, mezistátní a globální“ – k otázkám rezignace

„Rozhořčený z toho, jak je vše založeno na „morálním relativismu“, ze kterého pak logicky pramení neblahá politická korektnost.“- o úpadku duchovního prostoru v Evropě

„Babička, dědeček byli doslova „rodinným stříbrem“, poněvadž pamatovali mnoho věcí, bylo v nich navázání na předchozí generace – na kulturní dědictví.“ – otázka kontinuity rodů v Evropě

Dialog byl natočen v úterý 17. března 2016 v prostorách knihovny Filosofického ústavu, Jilská 1, Praha 1, Staré Město.

Dialog o Evropě a Evropské unii s Janem Jůnem:

MS: Pane Jůne, máme-li hovořit o Evropě, Evropské unii a naši pozici v ní, je vhodné začít prostou, do nitra směřující otázkou: s čím si spojujete Evropu? Čím je pro vás?

JJ: Jde však nikoli o prostou, ale komplikovanou otázku, neboť se dá strukturálně rozdělit na několik témat, avšak v podstatě, když slyším slovo Evropa, vidím obrovskou historii, vidím i rozbroje, nepokoje během staletí. Vidím obrovskou kulturní entitu, vidím nešťastné rozdělení roku 1054 na východní a západní křesťanství. Vidím i pozdější protestantismus, který začal u nás v českých zemích husitskou revolucí, na kterou navázali Martin Luther, Jan Kalvín a Ulrich Zwingli. Mezi tím zde byla „nešťastná Británie“, kde došlo k tomu, že se král chtěl znovu oženit a založil si proto svou vlastní církev. Tento problém se táhne do současnosti. Zejména v posledních desetiletích jsme konečně začali směřovat k dávné jednotě, což je jedině dobře. Toto vše vidím, ale vidím i obrovské dědictví literatury, také i obrovské dědictví směřování k demokracii – tu fantastickou syntézu antiky – Řecka, Říma – a křesťanství, jež byla obrozena v renesanci. Ta je z mého pohledu je dokonce důležitější než pozdější etapa humanismu, neboť renesance rozhýbala zájem o vědu. Toto vše vidím pod pojmem Evropa, ale též si s ní bohužel spojuji bruselskou byrokracii, což už však je ten rozporuplný dnešek…

MS: Když vás poslouchám, což vše vyjmenováváte, člověk při tom všem musí cítit velkou pokoru, co lidé malého kontinentu vytvořili.

JJ: Před chvilkou jsme se dívali na fantastickou knihu dějin evropského umění. Stačí se projít po jakémkoliv městě v Evropě – od Portugalska až po Slovensko, Maďarsko, Polsko, ale i pobaltské země. Tam všude nacházíme podobná díla ze všech období. To by v nás mělo vzbuzovat pokoru, ale i radost z toho, co vše se nám zachovalo a máme z čeho čerpat. Možná ani jeden lidský život by nám nestačil, abychom bohatství „vyčerpali“.

MS: Také bychom mohli říci uvažovat, co vše tato civilizace dala celému světu, jelikož kamkoliv se člověk podívá, vidí stopy Evropy.

JJ: V našem dialogu jsem možná zapomněl slovo civilizace. Na druhé straně dnes panují obavy, aby nám evropské dědictví nezemřelo na úbytě se stěhováním národů, čímž vlastně skončil Řím. Je vhodné připomenout, že se civilizace rozprostřela po zeměkouli kromě Číny, kam evropská civilizace přichází nyní v „destilované podobě“, byť Čína sama měla svou, svých pět tisíc let dějin, avšak jsou tam styčné body – od Marca Pola a jezuitů na císařském dvoře, až po Sun-Jat-Senovu republiku.

MS: Když se podíváte na mapu světa, co vše se dá počítat k Evropě? Na Západě je to zřejmé – hranici tvoří Atlantický oceán, který …

JJ: … spojuje latinskoamerickou oblast, která je přímo ovlivňována španělsko-portugalskými zájmy a civilizačními návyky – až po severní část nad Mexikem – Spojené státy americké, Kanadu – pak zde jde opět francouzsko – britské dědictví.

MS: Kromě toho jsem se tázal na geografický celek – a to jsou britské ostrovy, které jsou odděleny lamanšským průlivem, dále kontinentální Evropa – Španělsko, Portugalsko a území jde až k Uralu? To znamená, že geograficky tam můžeme řadit i část Ruska. 

JJ: Ano, můžeme, protože nešťastné rozdělení na východní a západní církev a přesun centra římské civilizace — byť Justinián se vrátil do Říma a znovu se snažil o jednotu — ale pak centrum zůstalo v dnešním Cařihradu. Moskva, a před ní Kyjevská Rus se řídily Konstantinopolí – a nikoliv Římem, jak tomu bývalo v minulosti jinde. U nás jsme viděli dva proudy, což bylo zajímavé: slovanské křesťanství – Cyril a Metoděj, jak se mísilo s latinským, které přicházelo z Řezna a okolí. Můžeme tvrdit: jsme syntetická oblast – a je to možná dobře, protože jsme si mohli vybrat z obou světů. V Rusku se to vyvíjelo ne ani tak od Konstantinopole a dědictví východořímské říše, ale hlavně pak z řeckého prostoru. Jejich písmo je odvozeno z řeckého písma, jejich pojetí civilizačního křesťanství – tím myslím kláštery, je přejato z předchůdců dnešního Athosu. Na druhou stranu – není to tak rozdílné. Dnešní „zastupitelská demokracie“ vychází z kombinací antiky, včetně té pozdější konstantinopolské části. Křesťané tam bojovali, přes toto místo procházely křížové výpravy. To vše „vařilo“, „destilovalo“ parametry civilizovanosti celého prostoru.

MS: Civilizování musí být uplatněno, aby se člověk rozvíjel, aby si připomínal své kořeny. Zmínil jste Čínu, jež byla velkou civilizací před evropskou, ale pak zažila úpadek a v současnosti zažívá velký vzestup. Zmiňuji to také proto, že každá civilizace má svůj vrchol a také ústup. Jak vnímáte význam udržitelnosti Evropy?

JJ: Kladu si zde velký otazník. Právě asijská země se stává …

MS: … novým centrem světa.

JJ: Amerika se od Evropy odvrací, dívá se víc přes Pacifik do Asie. Tam je i mladší japonská kultura – odvozená od čínské, byť je mladší o tisíc let, ale za tím vším je Konfucius!

MS: Připomeňme, že asijská kultura převzala některé prvky, které vzešly z evropské civilizace.

JJ: Stalo se to nechtěně. Stačí si vzpomenout na první jezuitské misionáře – ať již v Jižní Americe, kde byly založeny první indiánské republiky, které měly významné prvky evropské demokracie. Dokonce někteří i bojovali proti evropskému feudálnímu pojetí. To samé se stalo v Číně. První misionáři byli vítáni – zejména jejich astronomické vědomosti – dalekohledy, byly velmi obdivovány tehdejší dynastií. S tím se tam zrodil i zájem o křesťanství a s ním spojené kulturní dědictví. Máte pravdu v tom, že Čína počala nechtěně absorbovat tyto prvky, a proto je možná pro ně jednodušší absorbovat to moderní, co žádá nyní.

MS: Novodobá velká absorpce přichází až s nástupem Teng Siao – Pchinga.

JJ: Ano, je jedno, jakou barvu má kočka, ale hlavně, když chytá myši. Když jsem byl v Číně v roce olympiády – 2008, náš průvodce nám toto Tengovo rčení zdůrazňoval ve městě Guiling, kde bydleli kdysi císařští princové. Právě toto nám ten člověk vykládal. Vůbec se nebál, jelikož já a má žena jsme byli jeho jedinými posluchači, poněvadž zbytek výpravy odešel do jiných míst. Vždy jsem přemýšlel o tom, že by bylo velmi zajímavé, kdyby „pohřbená armáda“ – „hliněná armáda“ čínského císaře v Sianu, která měla všechny organizační prvky, a to včetně dělení na čety, roty, specializované vojsko, armáda, která byla dobře vyzbrojena a chráněna brněním — kdyby se byla střetla s římskými legiemi, nebo aténskými falangami. Pak by bylo zajímavé, kdo z nich by vyhrál, poněvadž oni byli organizovaní velmi podobně a co by ze střetnutí vzešlo pro budoucnost. Dám vám jiný příklad tohoto dědictví. Přijdete-li do Indie, a pojedete na sever, do podhůří Himaláje, dostanete se do letního sídla, které se jmenuje Šimla, což bylo letní sídlo anglické správy. Přijedete tam vláčkem, vystoupíte ve stanici v Šimle, která má litinové sloupy, visí tam muškáty v truhlících, jsou tam krásné hodiny s římskými čísly. Vyjdete na náměstí, je tam věž anglického kostela se čtyřmi věžičkami, jsou tam domy s břevny tudorského stylu. Nalézá se tam i altán, kde hraje uniformovaná vojenská hudba. Promenují se tam dvojce se slunečníky, hovoří krásnou viktoriánskou angličtinou. Všichni ale mají hnědé tváře. Podobu kultury převzali. Měl jsem možnost hovořit s nejmladší generací. U nich není ani osten hněvu proti kolonialismu, jenž tam byl místy tvrdý, protože Britové krutě potlačili několik povstání, avšak mladí vždy doplní: „Zanechali jste nám vynikající síť silnic a železnic, kterou bychom nikdy neměli. Zanechali jste nám skvělou státní administrativu v takové míře, že jsme ji převzali hned za Gándhího. Vlastně udržujeme asi nyní větší součást vašeho civilizačního dědictví než vy sami.“

MS: Aby si člověk uvědomil důležitost evropského dědictví, musí z Evropy vycestovat a nahlédnout kontinent zvenčí. Člověk si uvědomí: hle, jsem z Evropy, malého kontinentu …

JJ: Číňané říkají: „Á, vy jste tam z toho malého poloostrova na konci asijského kontinentu“.

MS: Jak nemilé, ale pravdivé! Vlastně označení Evropy jako kontinentu vzniklo možná z pýchy. Sám starý kontinent je vyobrazena jako dáma. Lze říci: dobré nahlédneme, pokud se vzdálíme a získáme odstup, nebo také musíme něco pýchy ztratit.

JJ: Pochopitelně!

MS: Kvalitu lidí člověk ocení – až zde už nejsou. Platí to i s duchovním dědictvím. Ne nadarmo se říká: pod svícnem je tma!

… Hodnotová východiska Evropy v kontextech …

MS: Je dobré se zeptat, jaká hodnotová východiska si spojujete s evropskou civilizací?

JJ: Především je to křesťanství. To je ono, ten hlavní motor rozvoje.

MS: Evropu přeneseně charakterizuje vzkříšený Kristus …

JJ: Jedná se o dědictví prvotního křesťanství, které se přeneslo z Palestiny přes Řecko do Říma. Pokřtěním Konstantina se ve 4. století šířilo dál, ale to mu mnoho nepřispělo. Jakmile se totiž stalo státním náboženstvím, i s prvky řízení se shora – pyramidální strukturou – už to nebylo ono. Zapřisáhlým demokratům se to nelíbilo, ale na druhé straně to mělo silný humanizační vliv, a proto třeba považuji renesanci o milénium později za klíčový moment. Přijetím teze, že tento svět je boží stvoření, a proto je také imperativem, abychom jej poznávali. To byl důvod pro obrovský nárůst vědy, který byl tehdy větší než později během období „opěvovaného“ francouzského humanismu.

MS: Ten však končil i začínal gilotinou. Pokud jste zmínil křesťanství, neměli bychom opomenout fakt: já jsem cesta, pravda a život. Jak lidé v Evropě tento přístup uplatnili v rámci svých životů? Zmínil jste křižácké války, které přenesla evropská vojska do Svaté země, což byla aktivita, která šla proti tomu principu. Člověk si říká: Jak to ti lidé mohli tenkrát myslet? Cožpak válka patří do Kristova učení? Jednalo se o snahu …

JJ: … o udržení civilizačního i duchovního prostoru, ale hlavně tedy o udržení a osvobození svatých míst kořenů křesťanství, tedy z dnešního pohledu o ,,spravedlivou válku‘‘.

MS: Vlastně se jednalo o výpad proti barbarům?

JJ: Tenkrát je za barbary považovali. Evropa za sebou měla neobyčejný růst křesťansko–muslimské symbiózy Španělska a Portugalska na přelomu tisíciletí, kdy došlo ke spolužití kultur, a jedna čerpala z druhé – matematika, astronomie a podobně. Názvy většiny hvězd pochází z arabštiny, ale na tu symbiózu se pak rychle zapomnělo. Chtěl jsem však říci něco jiného – a to k otázce „křesťanské“ civilizace. Již kolem 9. – 10. století, nalezneme v Evropě spojení, že křesťanská země rovná se civilizovaná země. Jen si vzpomeňte, že některé oblasti i u nás se vracely po svatém Václavu k pohanství, protože se jim nelíbilo, že mají žít ctnostněji než za pohanských časů.

MS: To znamená, že člověk, který přijal Krista jako svého spasitele, jednalo se o občana – byl civilizovaný?.

JJ: Ano, byl lépe než pohan uzpůsoben pro život ve společenství – ať jej nazýváme jakýmkoliv módním názvem – kde se nezištně dělí práva i zodpovědnost, kde vládne morální imperativ. A tak se to tehdy bralo.

MS: Též bychom měli vzpomenout na české misionáře – svatého Vojtěcha, svatého Radima, kteří byli zabiti v dnešním severozápadním Polsku.

JJ: Ano, pobaltští Prusové nám zabili svatého Vojtěcha, o něhož se s Poláky stále „hádáme“. Tuším, že jeho tělo z Hnězdna Polákům unesl Břetislav a dnes je biskup Vojtěch jedním ze svatých jak Poláků, tak Čechů. Vzpomínám si na zajímavou dějinnou událost, která se nás týkala pouze částečně, avšak tenkrát jsme ji díky dědictví slávy svatého Václava z předchozí generace nepotřebovali. Jednalo se o návštěvu německého císaře Otty v Polsku u Měška roku 1000, kterému Otta udělil královský titul, uznal Polsko za součást civilizované Evropy, neboť přijali křesťanství. To bylo v Hnězdně, potvrzeno vlastně u hrobu svatého Vojtěcha. Tím to bylo zpečetěno.

MS: Zde bychom měli říci: člověk, jenž má Krista jako důležitou osobu, k níž se vztahuje, …

JJ: … má vertikálu. Civilizace je horizontální, avšak člověk má mít pro svůj pobyt na zemi vertikálu.

MS: Měli bychom si přiznat, že někteří z nás na ní pozapomněli.

JJ: Kdykoliv Evropa pozapomněla na své křesťanské dědictví, vždy špatně končila. Vždy byly války, revoluce, vždy bylo něco nepříjemného, byly úpadková období atd. Nacismus s glorifikací teutónského pohanství, socialismus s ,,vědeckým materialismem‘‘ a tvrdou dechristianizací…

MS: Člověk by se měl omluvit za skutečnost, že lidé ve středověku leckdy prosazovali vertikální rozměr lidského života násilím. Kristus nepotřebuje, aby byl přiváděn do dalších společenství násilím. Toto způsobuje lidská zaslepenost.

JJ: Bohužel je rozsáhlá.

MS: Kdo prosazuje Krista násilím, sám …

JJ: … na násilí doplatí.

MS: Ano, zde platí moudré: s čím člověk zachází, s tím také schází. Domníváte se, že se lidé v soudobé Evropě ke svým křesťanským kořenům dostatečně hlásí?

JJ: Bohužel ne. V posledních desetiletích, posledním století, Evropa opouští křesťanské kořeny – a tím se dostává do problémů, poněvadž není možné se chovat způsobem předkřesťanského Říma: carpe diem, což by klidně mohlo být heslem dnešní Evropy. Bohužel tak tomu je – převažují antikřesťanské a militantně sekularistické ideje, tedy konzumerismus, různé ateistické proudy, morální relativismus a z něj pramenící politická korektnost zejména vůči zlu, vzkříšený pohanský populistický národní socialismus, tedy vlastně nacismus a zuřivě protikřesťanské neomarxistické ultralevicové a trockistické frakce levicových stran – to je vše odvrácená část té samé mince dehumanizující a sekulární Evropy.

MS: Neboť člověk se stal pyšným. Neuznal skutečnost, že pokrok přijde i díky tomu, že má požehnání, že se jedná o zásah z vyšších sfér.

JJ: Ano, přesně tak, leckdo bývá „osvícen“ …

MS: … jedná se o tajemství.

JJ: Pokud probíhá jakési vyšší ovlivňování lidstva, je to přesně tak, jak říkáte. Na jedné straně můžeme říci: je to smutné, poněvadž by i boží ovlivňování dnešní dehumanizace Evropy, bylo božím dílem, pak bych nevěděl, proč by se jednalo o boží dílo. My ale nevíme, jaké jsou boží záměry. Je možné, že toto je předstupeň obrody, nebo nejnižší část sinusoidy.

MS: Když se domníváme, že jsme pány světa, a pokud se člověk podívá na výsledky kultury, intelektuálního dědictví, jsme vedeni zpupností k tomu, že k sobě nejsme pravdiví.

JJ: Nejsme, poněvadž jsme příliš pyšní… Ovšem měli bychom se rozpomenout, že pýcha předchází pád, a „rozkližováním“, „rozbředáváním“ dnešní Evropy, i úpadkem celé dnešní požitkářské a zlenivěné evropské kultury a civilizace vůbec, se tomu pádu blížíme.

… Věda a víra …

JJ: Na druhé straně – když si vezmete, že ve vědeckém bádání je nutná trocha skromnosti –uvědomme si, kolik dnešních vědců jsou křesťané. Je jich velmi mnoho, ačkoliv o tom nemluví. Vezměte si i skutečnost, že veškeré poznání například v astronomii nesahá dál než k nejbližším hvězdám, tedy uvnitř naší galaxie a zbytek jsou teorie, které se těžko dají dokázat i pozorováním vzhledem ke stárnutí světla, černé hmotě a energii, atd., jdeme-li dále do minulosti – až k velkému třesku, ke stvoření světa. Právě ony jevy jsou pouze naše lidské dohady. Pokud bychom si skromně uvědomili, že některé věci nám třeba není dáno poznat vůbec. Nepohybujeme se rychlostí světla, abychom si některé zákonitosti ověřili.

MS: Jsme pouze odkázáni na hypotézy našich myslí.

JJ: Těch je například v astronomii většina, a proto Pane Bože, odpusť nám hloupost, ale my se pouze domníváme, že to tak je, ovšem může tomu tak být i jinak.

… Zpět k víře …

MS: Vrátíme-li se k umění, pokud by lidé nebyli dostatečně pokorní …

JJ: … a oduševnělí křesťanským úsilím poznat a ztvárnit Boží dílo, mnohá díla by nevznikla.

MS: Též bychom nebyli schopni obdivu. Co vzniklo jen jako „výplod“ lidského rozumu, je vhodné k zatracení.

JJ: No to vždy ne, ale bez vnuknutí, samo od sebe, to asi nebude mít smysl, nebude to prostě nakonec zachováno pro budoucnost.

MS: Je vhodné zmínit jednu skutečnost, že křesťanství v Evropě není prosazováno z důvodu, jelikož se stalo privátní částí člověka. Není tím, co je běžné ve veřejném prostoru – víra je součástí privátní sféry.

JJ: Je to snaha některých kruhů působících během staletí – odkázat duchovní sféru do privátní sféry, čímž se pohodlně zbavíme nutnosti pokračovat v zachovávání a stavění na onom dědictví i na úrovni celospolečenské, mezistátní a globální.

MS: Děláme však chybu, neboť se tím okrádáme o to, co mohlo být svorníkem.

JJ: Jak jste naznačoval: otcové Evropské unie na samém počátku duchovní rozměr integrace chápali, byla významnou součástí dějin. K dehumanizaci a narušování ideového konceptu dochází až od nedávno minulých let.

MS: Jak logické – stavět na tom, co je konstitutivní.

JJ: Byl to Lisabon, případně předchozí summit, kde proklamovali tehdejší ústavu Evropské unie. Z preambule vyloučili zmínku o křesťanském dědictví, která tam původně byla. Již tam není to, co by si přáli Schumann, Monnet, De Gasperi a další otcové.

MS: V Bibli je psáno: „kdo mě vyzná před lidmi, toho vyznám před Otcem“. Z tohoto pohledu se lidé okrádají.

JJ: Mnohdy to ani nevědí. Dnešní ateistická civilizace – a Česko je toho dobrým příkladem – k tomu nevede, a proto leckterý mladý člověk nemá ani tušení o těchto věcech, byť použil náš vzdělávací systém, ovšem on není postaven tak, aby dosáhli na vše, aby jejich vědění bylo komplexní. Pokud se o víře nemluví, či dokonce mluví negativně, nemohou ji vyznávat.

MS: Někdy je pozdě.

JJ: Je nutné, aby otázky víry mohli studenti během školní výuky absorbovat. Nikoliv biflovat, ale být o tom všem rovnoměrně filozoficky poučeni, pak si lze vybrat. Zkrátka, je třeba mít z čeho.

MS: Jsem přesvědčen, že pokud víru člověk do svého srdce přijímá postupně, pak je v životě pevnější.

JJ: Zde je nutné, aby více konali rodiče, aby šli příkladem – víru nenadiktuješ, přichází sama.

MS: Pokud je však člověk utvrzován v tom, čemu věří, odkud je, je integrovanější, má identitu.

JJ: Ano, dá se říci, že je úplnějším člověkem.

MS: Pokud člověk toto nepociťuje, lehce podlehne různému negativnímu vábení. ­­­                 

… Duchovní impulsy v soudobé Evropě? …

MS: Zajímá-li se člověk o téma Evropy, neubrání se setkání s postojem, že dnešní Evropa je založena na bezbřehé toleranci, bezbřehém liberalismu, politické korektnosti, jak jsme už naznačili.

JJ: Zde jde o celou kapitolu, o níž by se dalo hovořit hodiny, stěžovat si a být zarmoucený, rozhořčený. Rozhořčený z toho, jak je vše založeno na „morálním relativismu“, ze kterého pak logicky pramení neblahá politická korektnost. Zvrácenost tohoto konceptu lze dokázat, poněvadž morální relativismus prostě tvrdí, že vše je relativní – dobro i zlo a proto musíme být politicky korektní i ke zlému, protože vše nemůže být úplně zlé, stejně jako všechno dobré nemůže být zcela dobré. To úplně zpochybní jakékoliv morální jistoty a raději si vybereme šeď, která je uprostřed, což je nejstrašnější, co si lze vybrat, neboť pak zbývá pouze úpadek, postupný posun od dobrého ke zlému. Tolerance a nemožnost kritického odsudku oběma směry – hlavně k tomu zlu, začne být tak bezbřehá, že zlo začne vítězit bez jakýchkoliv problémů. Tak působí celý tento „motanec“ od morálního relativismu přes politickou korektnost a …

MS: … po multikulturalismus vytváří negativní směřování ve společnosti …

JJ: Ano, někdo by mohl říci: je to velmi přínosné, poněvadž díky multikulturalismu „vstřebáváme“ i jiné kultury a ty nás obohacují, ale tak tomu není. Multikulturalismus v mém pojetí, kdybych ten termín mohl ještě přijmout, spočívá v tom, že si musím být plně vědom důležitosti zachovávat, držet se odkazu směřování mé vlastní civilizační větve, abych mohl tolerantně posuzovat i přínos jiných kultur v pravém multikulturálním smyslu – a nikoliv, že pod multikulturalismem se nyní rozumí potlačování našeho a vítáním všeho cizího a jiného, aniž bychom zachovali, co je důležité z našeho. Jakási zvrácená politická korektnost! Z mého pohledu se jedná o špatný koncept a mám radost, že západní Evropa dnes přichází na to, že je to koncept nesprávný, chybný, negující naše vlastní dědictví v souvislosti s nutností odůvodnit naši slabost vůči novodobému stěhování národů.

MS: Užil jsem spojení „bezbřehá tolerance‘‘, ovšem pokud je Evropa založena na pluralitě, jistou formu tolerance bychom měli uznávat.

JJ: Ne, zde jde o něco jiného. Jde – nebo by mělo jít o toleranci pramenící z pochopení své vlastní kultury a jisté snaze tolerovat, studovat jiné kultury a poukazovat na paralely, pokud tam jsou ale i nesmiřitelnosti obou. Ty přejímat nebudeme, ale nebudeme v sobě potlačovat to dobré, co je v našem dědictví. Na druhé straně hovoříme-li dnes o problému křesťansko-judaisticko-muslimském, jsme „lidé knihy“, tedy Bible – jsme monoteisté a máme mnoho společného dědictví v naší širší geografické oblasti, na všechny strany kousek za hranice dávného Řecka a Říma, včetně toho konstantinopolského. Nejde tedy o totální zavrhování multikulturalismu ve všech směrech, o nichž by se dalo hovořit, ale o přístup s pomocí jakési „srovnávací kulturologie“.

MS: Zde bychom měli uvést, že někteří z nás se jinakosti bojí. Řekl jste: židé, křesťané, muslimové jsou monoteisty, a je dobré si připomínat, že dědíme poznání antické civilizace. Jsou ale lidé, kteří o této zkušenosti nevědí a budou se jiné kultury obávat. Budou namítat: co zde dělají lidé z muslimského světa, proč bychom je měli tolerovat, když „dělají takové věci“.

JJ: Tam je jednoduchá odpověď: islám potřebuje svou reformaci, aby zbylo, co je dobré. Něco jako to, co se stalo s katolicismem. Ten vlastně těžil z reformace – tím, že postupem času uznal její nutnost. Dokud se ale islám nereformuje, bude soužití s ním velmi problematické…

MS: Vatikánské koncily jsou toho u křesťanství důkazem.

JJ: Dnes to vypadá tak, že lidé dávají rovnítko mezi násilím a terorem a islámem, což je škoda a o křesťanství by to lidé mohli říci na jiných kontinentech a v jiných dobách – viz nejhorší formy kolonialismu.

MS: Vlastního másla na hlavě máme tedy dost.

… Síla velkých idejí …

MS: Pokročme dále – jak vy vnímáte odkaz Velké francouzské revoluce? Zmínil jste: když se opustí křesťanská víra, přichází velké pohromy.

JJ: Vzpomeňme si, jak to tenkrát bylo za Velké francouzské revoluce, jaké byly začátky? Dokonce si posadili prostitutky na oltáře! Pak přišla gilotina – nejprve nepřátelé, pak i vlastní lidé. Totéž zcela stejně jsme zažili i my v komunistické ruské sféře o pár set let později. Rovnost, volnost, bratrství – to vše prosazováno násilím …

MS: … a my jsme tyto momenty zažili v padesátých letech minulého století.

JJ: Jakmile skončí na násilí zbudovaný režim, trvá velmi dlouho, než se stát takového dědictví zbaví. A to je i případ Ruska. Kdyby tam roli státu po pádu komunismu nepřevzali pohrobci KGB, Rusko mohlo být v rozvoji mnoha oblastí mnohem dál, než je dnes.  A když si dnes ve Francii zazpíváte Marseillaisu, zjistíte, kolik krve je v oné hymně. V naší státní hymně to není.

MS: Jsme národem, který se táže: kde domov můj, tedy po části naší identity.

JJ: Z toho pohledu jsme zjevně vnímaví.

MS: Nesmíme zapomínat na druhou část, v níž se zpívá: „V kraji znáš-li, Bohu milém“

JJ: Ano, málokdo si to ale vybaví.

MS: Možná si též nevzpomene ani na slova: „Mezi Čechy, domov můj.“ Můžeme tato slova interpretovat jako snahu po vyhledávání občanské společnosti.

JJ: Od husitské reformace uplynulo mnoho set let. Co je dnes nejpřitažlivější na tom všem? Jsou to ekumenické snahy ze všech stran spektra křesťanství – ať ze strany evangelíků, tak ze strany katolíků. Tento přístup se mi velmi líbí. Vzpomínám si, že za mých studentských časů v roce 1968 to tenkrát začínalo. Chodili jsme na různé semináře k evangelíkům do kostela v ulici V Jirchářích.

MS: Zde je nutné zmínit skutečnost, že události musí být připomínány, že člověk tím musí žít a nesmí se k tomu pouze přihlásit. Z mého pohledu: pravdivé je žité. Můžeme konstatovat: žijeme v době, kdy mnozí lidé nejsou do společenského dění vtaženi.

JJ: Z mého pohledu tam figuruje i nešťastná občanská výchova, která by měla být postavena na jiných základech, měla by být důkladnější a vracet se k tomu, o čem my dnes hovoříme.

MS: Je třeba dát akcent na toto: člověče, jsi součástí společenství a jaké je tvé přičinění? Možná důležitou roli sehrála pasivita v rámci společnosti. Svobodný člověk je přece ve svém občanství aktivní.

JJ: Mluvíme však o antitezi komunistického režimu. Budeš-li zticha, my ti dovolíme trochu svobody, ale to je tak vše. Nebudeš ale vyvíjet žádné aktivity.

MS: Evropa žije z aktivního občanství. Na současné Evropské unii mi vadí, že je zde pyramidální systém z Bruselu. Komisaři Evropské unie jsou ale jmenováni vládami, které jsou demokraticky volené. Hlavní problém je však byrokracie – úřednictvo, nesmyslné předpisy. Je zřejmé, že byrokracie plodí byrokracii. U nás je to ve vnitropolitickém měřítku podobné.

… Ochota oběti v Evropě …

MS: Dovolil bych se zeptat: jste přesvědčen, že lidé v Evropě nejsou ochotni se dostatečně obětovat? Dá se říci, že lidé zde zpohodlněli?   

JJ: Ano, máme málo idealistů. Proč se tomu člověku říká idealista? Nu proto, že jsou tam ideje! Tam je duchovno. Když se míjíte s duchovním rozměrem, jak se pro něco máte obětovat, když vás k tomu nic nenutí a příkazem je pouze pohodlí, tedy carpe diem! Aktivní občanství vychází z idealismu, z přesvědčení, že lze společnost alespoň trochu napravit, ale leccos by zároveň mělo být povinné, třeba volby – třeba vhodit bílý lístek, ale muset se účastnit. Měla by být sepsána charta občanských povinností, nejen práv, jak chtěl Václav Havel, ale už se k tomu nedostal. Pryč s pohodlností!

MS: Je to i jeden z důvodů, proč například Evropa vymírá, …

JJ: … je to zejména neochota rodičů mít děti. Jedná se o strašlivou skutečnost a přitom se o tom téměř nemluví. Lidé jsou tak politicky korektní, že v mysli mají silnou autocenzuru. Ne, o těchto problémech se hlasitě nehovoří. Stát, pokud by byl plně demokratický, měl by vyvíjet a vyžadovat větší iniciativu.

MS: Vzpomeňme si na Johanna Sebastiana Bacha. On byl oddán Bohu, za což byl též odměněn svým talentem a odměnil i následující generace, které jej poslouchají.

JJ: Vím, že ve společnostech, kde není medicína na takové úrovni, bylo více dětí v rodině jistou pojistkou. Třeba ve středoasijských zemích. Je to ale zároveň výraz obětování se pro budoucnost rodu, tedy i pro budoucnost země.

MS: Měli bychom také říci: nemít děti je vlastně výraz sobectví. Lidé na jednu stranu usilují o kariéru a slušný život, na druhou stranu …

JJ: … v tomto pojetí však prostor pro děti již nezbývá.

MS: Vždyť člověk dokáže víc, pokud kolem sebe má někoho, komu může předat zkušenosti …

JJ: … a má zázemí. Větší rodina může znamenat větší jistotu. Nadarmo se neříká: v Číně experiment s jedním dítětem skončil neslavně, poněvadž sociologické průzkumy tvrdí: jedináčci, kteří přicházeli na svět s politikou jednoho dítěte, jsou neuvěřitelně egoističtí. Bude to pro ně velmi těžké si nalézt ženu, poněvadž nebudou schopni neegoistického pojetí společného života, vzájemným ústupkům z lásky – v dobrých i zlých časech, jak se slibuje u oltáře či na radnici.

MS: Zde bychom měli uvést známou skutečnost, že v Japonsku se o starší lidi starají rodiny.

JJ: U nás tento přístup též existoval, a všude v Evropě. Babička, dědeček byli doslova „rodinným stříbrem“, poněvadž pamatovali mnoho věcí, bylo v nich navázání na předchozí generace – na kulturní dědictví. Zároveň zde byl obsažen vztah prarodičů k vnoučatům a navzájem, což je též pro společnost něco neuvěřitelně přínosného.

MS: Je rozdíl, když vám někdo líčí vlastní život, či pokud se o historii dozvídáte pouze z knih. Je nemilé, že Evropa vymírá a sám papež František hovoří o Evropě jako o „staré babičce“.

JJ: On vlastně také mluví o tom, o čem hovoříme. Můžeme to tak říci. V Evropě nám chybí přítomnost mládí, což pramení z našeho egoismu. Je méně dětí a pak se dělají zoufalé věci jako je zvaní uprchlíků do Německa. Paní Merkelová si myslí, že jde správnou cestou nahrazení chybějící populace, aby někdo platil lidem na penzi, až do ní půjdeme a aby nechyběli lidé v pracovním procesu, v továrnách i jinde. Vytvoří se tím ale jen další kategorie přistěhovalců, jako tomu bylo u tureckých gastarbeiterů v sedmdesátých a osmdesátých letech, což je vlastně od Němců i jinde opět výraz sobectví, nikoliv nezištná pomoc jiným.

MS: Jedná se o racionální kalkul, který je prost etického jednání.

JJ: Tam je ale obsažen i tragikomický prvek. V jisté fázi úpadku Římské říše si Řím budoval legie i z neřímských občanů, jakousi cizineckou legii. Dnes by chtěli Němci dělat totéž většinou s mladými běženci: udělejme z nich armádu, cizineckou legii a pošleme je bojovat proti Baššáru al-Asadovi, proti Islámskému státu. Politikové však zapomínají, že když si císař vytrénoval tuto cizineckou legii v Římě, ona se naučila umění boje po římském způsobu a jednoho dne později porazila římské legie, pustila do říše a města vandaly a tam je dokonce po mnichovansku vítali – což by dnešní úpadkoví Západoevropané udělali asi též – a to tehdy znamenalo konec jedné civilizace.

MS: Dotkněme se ještě jedné skutečnosti – souvisí s ideologiemi. Neměli bychom zapomínat, že z Evropy vyšly jak konstitutivní, tak totalitní ideologie, které chtěly popřít křesťanského Boha.

JJ: Znám jednu českou nekritickou zastánkyni Evropské unie, která nepřipouští kritiku tohoto procesu. Ta prohlásila, že nacismus byl křesťanským dědictvím, což je absolutní popření skutečnosti, protože nacismus byl naopak návrat k pohanství. To bylo popření křesťanství – a ne jeho důsledek. Je tragikomické, že když někteří proponenti přílišného humanismu – všechno dědictví z antiky a žádné dědictví z křesťanství – dochází k bludným názorům na historii a z toho si berou ponaučení pro dnešek, což je nejhorší, co se může stát.

MS: Pane Jůne, tuším, že Friedrich Nietzsche vyslovil tezi, že za pádem Říma stáli křesťané.

JJ: Naopak, ale dobrá, takovou myšlenku mohl říci pouze on! Zaplať Bůh, že jej mnoho lidí ani nečte, nihilismus by nám jen kvetl.

MS: Pane Jůne, děkuji vám za setkání a doufám, že budeme s tématem Evropy pokračovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.