„Aspektem daru je, že se děje „ve vztahu“, že předpokládá pohyb od někoho k někomu, od osoby k osobě, od dárce k příjemci“ – k vymezení daru
„Ten, kdo dává, se stává svobodnějším, když cítí, že je současně obdarován od toho, kdo dar přijímá.“ – citové vymezení při darování
Dialog o daru se sestrou Janou Pavlou byl natočen v pondělí 22. října roku 2018 v Domě Karla Boromejského v Praze Řepích.
MS: Sestro Jano Pavlo, působíte v kongregaci milosrdných sester, máte zájem sdílet své úvahy o významu daru. Čím je pro vás dar? Jak oslovuje vaše srdce a rozum?
JP: Dar, to je pojem, obdařený mnoha souvislostmi. Význam slova, které se mi vybaví, vyslovíme-li pojem „dar“, je slovo „zadarmo“. Něco je dáno „jen tak“, nezištně nebo třeba i nezaslouženě. Kontext daru vidím tedy v kontextu slova „zdarma, zadarmo“.
Další souvislostí daru je, že se děje „ve vztahu“, že předpokládá pohyb od někoho k někomu, od osoby k osobě. Od dárce k příjemci. Od toho, kdo dává k tomu, kdo dar přijímá. Nejde o jednostrannou záležitost, není to aktivita na straně jednoho a pasivita na straně druhého. Obě dvě strany jsou v kontextu daru aktivní. Například když chci něco někomu dát, chvěji se očekáváním, jak dar přijme, jestli mu udělám radost, zda se druhému bude dárek líbit, nebo ne. Myslím si, že ten, kdo něco někomu daruje, je napjatý očekáváním, jaká bude reakce. Na druhé straně, když sama přijímám dar, cítím, že jsem milovaná, že na mě někdo myslí, že mi někdo něco chce dát a nezištně mě obdarovat. Pro darování jako takové mi tedy připadá důležité „umění dar přijmout“ a jen tak prostě se z něj radovat. A myslím, že jedno z nejhorších vnitřních lidských „pekel“ je, když se člověk neumí nechat obdarovat, když je soběstačný a dar nepotřebuje. Nebo po něm třeba i skrytě touží, ale něco v něm mu brání dar přijmout a zaradovat se z toho, že je obdarován.
MS: Uvedla jste tři charakteristiky: je to cosi, co je zdarma, vytváří vztah a také do toho vstupuje význam přijetí. Zaměřme se tedy na první charakteristiku. Opravdu máme věci zdarma? Nedáváme my, lidé, dárky proto, abychom získali pozornost druhého? Někomu dáme pozornost. Nevyžadujeme ve skrytu nějakou protislužbu? Je to pak z naší strany dar?
JP: Když jsem se připravovala na tento rozhovor, procházela jsem se přírodou. Přitom mne napadlo, že ty nejvzácnější a nejkrásnější věci v životě člověka jsou skutečně dány zcela „zdarma“. Vůbec život sám. Potom také to, bez čeho bychom žít nemohli, totiž vzduch, voda, světlo, dar přírody… Zvlášť na podzim se můžete setkat s proměnami přírody – jako barev, vůní, zakoušet její zvuky. Celá ta krása, která nás obklopuje, když vstoupíme do „daru“ přírody – to si za žádné peníze nikdo nekoupí. Nepotřebuje tedy peníze k tomu, aby se mohl radovat, aby byl tímto darem obdarován. Člověk nemusí mít hodně peněz, aby jezdil na drahé zájezdy nebo na drahou dovolenou, ale stačí mu, mít právě to pozorné srdce – a vnímavost.
A když jste mluvil v souvislosti s dáváním o potřebě získat skrze dar nějakou pozornost, nebo nějaký benefit sám pro sebe – o tom velice zajímavě mluví Jan Pavel II., který shodou okolností má dnes, 22. října, svůj svátek. Píše o tom v encyklice Dives in misericordia – O Božím milosrdenství. Říká tam, že skutečná služba nebo dar služby nikdy – pakliže má být prožíván plně a správně – nemůže zůstat pouze jednostrannou záležitostí. Chybí-li oboustrannost a vzájemnost při daru služby, tak ty skutky nejsou ještě skutky milosrdenství. Říká ještě: Pouze tehdy je totiž dobro prokazované druhým opravdu úkonem lásky, když jsme při tom hluboce přesvědčeni, že i my je dostáváme od těch, kdo je od nás přijímají. Dobro není pouze to, že já něco dávám, ale zároveň tím dáváním sama přijímám.
Jestli mohu k tomuto tématu citovat Jana Pavla II., tak možná ještě pár vět: „Milosrdná láska je ze své povahy láskou tvůrčí. Ve vzájemných mezilidských vztazích nikdy nezůstává úkonem jednostranným, protože ten, kdo daruje, není o nic méně obdarován stejným dobrodiním. Kdo dává, zakouší, že i jemu samému se dostává milosrdenství. Musíme neustále očišťovat své skutky i úmysly, při nichž je milosrdenství chápáno i uskutečňováno jednostranně: jako dobro prokazované druhým. Chybí-li naopak tato oboustrannost, tato vzájemnost, naše skutky ještě nejsou skutky milosrdenství.“ (DM 14)
Ten, kdo dává, se stává svobodnějším, když cítí, že je současně obdarován od toho, kdo dar přijímá. Toto mi připadá jako největší hloubka poselství Jana Pavla II. a toho, co chce říci: Ten, kdo umí přijímat dar s vědomím, že také jeho přijetím koná dobro, slouží ze své strany velké věci důstojnosti osoby, což přispívá k tomu, aby se lidé mezi sebou spojovali hlubšími pouty. Shrneme-li, tedy ten, kdo umí přijímat dar – jeho přijetím i on koná dobro. Ten, kdo přijímá službu, koná dobro vůči tomu, který mu tu službu prokazuje – a to tím, že tuto službu s láskou přijme. Pak nastává ta krása daru, krása vzájemnosti. A jak říká Jan Pavel – pak nastává setkání v onom dobru, kterým je člověk. To je oboustranné setkání – člověka, který slouží, který daruje a člověka, jenž slouží tím, že dar přijímá. Potom tam není místo pro nějakou méněcennost, ponížení nebo pocity nepatřičnosti, a dar dochází své plnosti, plnosti lásky a milosrdenství.
MS: Jde o slova, která bychom si měli připomínat. Jsem přesvědčen, že slova, která jste vybrala k charakteristice daru, jsou aktuální, ale zároveň obtížná ve smyslu realizace, je tedy pro člověka obtížné dar přijetím naplnit, dorovnat, nemyslíte?
JP: Určitě to není jednoduché, ale je třeba na tom každý den pracovat. Každý den očišťovat své srdce, svůj pohled a přesvědčení o těchto hodnotách. Přemýšlet o „hodnotě daru“, o tom, jak ten úžasný proces má vypadat, co je cílem, co je posláním, neustále a uvědoměle pracovat na tom, abychom dokázali svým dílem doplnit ten nádherný komplex daru, ať jako obdarovaní, či jako dávající tak, jak jsme popsali.
MS: Uvedla jste, že k tomu, aby byl dar ve vašem pojetí úplný, je nutné nejen dávat, ale také přijímat. K tomu nejspíš slouží kontemplace?
JP: Určitě. A právě ta schopnost kontemplativního pohledu je klíčová. Vnímavost pro Boží přítomnost, pro dar Jeho vedení, Jeho přání nebo vůle, pro Boží vůli – jak se říká. A toto vědomí nám pak dává sílu k realizaci daru, k realizaci služby, přestože, jak jste sám řekl – a zakouším to denně – není to snadné.
My to ve společenství takto máme a kontemplace spolu s milosrdnou službou jsou takové dva sloupy, na kterých náš život a spiritualita stojí. Milosrdná služba jenom pouze jako nějaký lidský čin – bez onoho přesahu směrem k Bohu, bez toho čerpání u Boha a bez prožívání v kontextu Boží přítomnosti – tak taková služba může být potom velmi plochá, může se stát jen pouhým humanismem. Já sama vnímám pro dar služby vztah k Bohu jako nepostradatelný a bez vztahu k Bohu si tu svou službu neumím představit. U Něj čerpám jednak sílu, ale zároveň čerpám a přijímám Jeho obdarování, poněvadž jenom v Něm se mi zdá, že pak dochází k plnosti, jak je to psáno v listu apoštola Jakuba v první kapitole 17. verši: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry. Sestupuje od Otce nebeských světel.“ (Jak 1,17) Každý dar, každé dokonalé obdarování pochází od Boha. On nám vlastně již ty skutky připravil a On nás k tomu stvořil. V Něm toto všechno má smysl.
MS: Děkuji vám za vlídné rozjímání.