Darem je vše, co máme od Stvořitele – I. meditace biskupa Radkovského


1939, katolický duchovní, od roku 1993 vedl 23 let plzeňskou diecézi, po roce 2016 se věnuje tamní charitě, podporuje a je aktivní ve skautském hnutí, jeho heslem: Uvěřili jsme v lásku 1 Janův 4,16
Stáhnout dialog:

Dialog o daru s biskupem Františkem Radkovským, teologem, ale i matematikem  – jak přistupovat k samotnému slovu dar, jaký je vztah daru a Boha a jak ono napětí zdravě a prospěšně využívat pro lidský život.

„Dar je důvod, proč něco existuje.“ – principiální poukázání na dar jako na potenci, kterou máme v životě moudře využívat.

„Celý projekt může ocenit ten, kdo je bytost rozumná, což je člověk.“ – ten, kdo dar objevuje, používá, ba umocňuje.

Nahráno v listopadu 2018 ve Františkánském klášteře v Plzni  

… Obecné vymezení … 

MS: Máme druhou polovinu listopadu 2018 a setkáváme se s biskupem Františkem Radkovským, který dlouhá léta vedl plzeňskou diecézi. Pane biskupe, váš život je dlouhý, jak jste během něj vnímal nebo vnímáte slovo dar ve svém životě?

FR: Život jako dar?

MS: Vztáhněme to na samotné slovo dar. Jaké s ním máte asociace?

FR: Víte, závisí, jak člověk rozšíří svůj obzor. Darem je vše, co máme od Boha, počínaje současným životem a konče tím, co bude následovat.  Darem je vše, co k tomu patří. Bůh je prvotní dárce, jenž je podstatný a nejdůležitější. Pak jsou sekundární – tedy všichni lidé, kteří se snaží také dávat dál dary, které dostali.

MS: Bůh je nad vším a to ostatní sekunduje.

FR: To není „nějaký bůh“. To je Bůh, jehož hlavní vlastností je láska. Ta znamená, že je jako slunce, které stále vyzařuje světlo a teplo. Je to slabý příměr, ale přece jen nám dává představu, kdo je to Bůh.

Je někým, kdo žije vnitřně Boží život: dává se zcela, beze zbytku, svému protějšku – svému Ty, který mu opětovně vše vrací. Tyto dvě Boží Osoby nazýváme Otec a Syn. Oním vzájemným darováním mezi nimi existují dva vztahy: vztah otcovství a vztah synovství. Současně existuje vztah mezi oběma těmito vztahy, a to je třetí Osoba, Duch Svatý. Je to první a základní vymezení. Bůh dává sám sebe v plnosti, ve svém vnitřním životě. On dává vše a vše dostává, čímž utváří dokonalou jednotu, takže tyto tři Osoby jsou jeden jediný Bůh.

Dar je důvod, proč něco existuje. Bůh měl zájem na tomto dobru existence dát podíl mnoha věcem. Především je to celý vesmír. Dnes jsme to schopni pozorovat 13,5 miliard let zpět, ale co bylo předtím, to nevíme. Jsem přesvědčen, že něco muselo existovat vždy. Vždy ten někdo, kdo byl, byl Bůh. Vesmír mohl začít výbuchem supersingularity – energeticky nabitého bodu, z něhož vznikl celý vesmír. Svět kolem nás – celý kosmos od velkých rozměrů po minimální – to vše je velký Boží dar, který nám Bůh dal, aby zde měl člověk podíl na existenci. Celý projekt může ocenit ten, kdo je bytost rozumná, což je člověk. Také věřím, že člověk je na pomezí hmotného a duchovního světa. Ve 2. kapitole Genese je psáno: Bůh stvořil člověka z prachu země a vdechl mu život (viz Gen 2,7). Nezapomínejme, že člověk je „vrchol“ vývoje. Jeho tělo je tak dokonalé, že je schopné být nositelem duchovního života – a to je lidská duše. Je nutné si uvědomit, že máme-li zde svět hmotný, máme tu svět, který je napůl hmotný a napůl duchovní – což jsme my, poté je zřejmé, že i svět čistě duchovní rovněž existuje. Jsem přesvědčen, že svět ducha je daleko rozmanitější než svět hmotný. Některé duchy nazýváme anděly, protože jsou posláni, aby nám pomáhali (angelos = posel). Je nutné zdůraznit, že všechny tyto duchovní bytosti – a to včetně člověka, jsou bytosti rozumné a svobodné. Rozumné proto, aby dokázaly poznat Boha, svobodné proto, aby jej dovedly milovat, protože bez lásky je svět …

MS: … nemyslitelný, ba nesmyslný.

FR: K tomu, aby byl někdo schopen milovat, k tomu potřebuje svobodu. I svoboda je velký dar – a to včetně toho, že každá svobodná bytost dokáže svobodu zneužít. Takto to vidíme u některých duchů, kteří se postavili proti Bohu. Apokalypsa – poslední kniha Bible popisuje, kde skončili. Podívejte se na Světlonoše – Lucifera, jednoho z hlavních duchů. Tím, jak se odtrhne od Boha, padá. Lux – světlo nemá od sebe, ale od Boha. V tu chvíli se z něj stane naprostá temnota.

MS: Pokud člověk dokáže vnímat dar, jedině skrze něj může prozářit paprsek jeho světla celý svět.

FR: Ano, máte pravdu. Je nutné si toto uvědomit, že to, co jsme, co máme, je darem – a to darem Božím, a proto je třeba si uvědomit, že odpověď na tento dar je vděčnost – co jiného? Vlastně jde o cosi logického, přirozeného. Ten, kdo je obdarován, by měl být vděčný za dar, který dostal.

MS: Zmínil jste se o svobodě.

FR: Zneužití svobody, které Bůh připustil… U duchů existovalo dokonalé poznání a rozhodnutí. U lidí je šance nápravy, poněvadž Bůh se sám o ně zasadil tím, že se stal člověkem, tedy Božské Ty – Syn se stalo člověkem. Je to velký zdroj darů, který zde existuje, protože bez toho bychom nebyli nic – byli bychom „tmou tmoucí“, což by byla tragédie. Kdybychom to vše dali dohromady, máme zde dar stvoření, dar vykoupení a dar vykoupeného života. Jde o tři úrovně, které je potřeba hodnotit, které je potřeba vzít v úvahu. Dar stvoření – tam se objevuje: kým jsme a co máme, což je Božím darem. My jej máme schopnost rozmnožovat, pokud spolupracujeme, nebo kazit. Narušování je bytostné zlo – je to špatně a jde též o tragédii. Na druhé straně je potřeba, abychom byli schopni život naopak rozmnožovat a děkovat za něj, také spolupracovat – v tom je „rozmnožování“. Člověk je schopen spolupracovat – uvědomit si svou roli uprostřed stvořeného světa. Vlastně je pastýřem stvoření. Bůh ostatně řekl: množte se, ploďte se, naplňte Zemi – podmaňte si ji (viz Gen 1,28). To však neznamená být tyranem, ale naopak být sluhou, který slouží tomuto světu, aby jej rozvíjel dál a spolupracoval s ním. Je to něco, co máme činit ze všech sil. Vše, co je kolem nás, je spoluprací se stvořením.

… Diference daru a dárku …

MS: Pane biskupe, váš nástupce Tomáš Holub rozlišuje dar a dárek. Pro něj je dar něčím velkým, zásadním, kdežto dárky mohou být povrchní, drobným upozorněním. Dávám-li někomu dar, dávám tam část sebe. Jak je tomu u vás?

FR: Je to jeho přístup. Já to vidím z jiného pohledu – a sice spíše mluvím o darech než o dárcích. Dary jsou zásadní.

MS: Zmínil jsem to z toho důvodu, že v Adventu budeme obstarávat pro své blízké dary.

FR: Tím se však vychylujeme z linky poznání daru. Jeden dar je na rovině stvoření a ten druhý je na rovině vykoupení. O Vánocích nejde pouze o oslavu, ale tam jde o podstatné, že Bůh se nasadil a stal se jedním z nás, protože měl-li nás zachránit, bylo potřeba, aby to byl Bůh, poněvadž toho člověk není schopen. Má-li to však být někdo, kdo nás usmiřuje s Otcem, je potřeba, aby to byl někdo z nás, a proto bylo nutné, aby se Bůh stal člověkem.  Bylo však také potřeba, aby k tomu měl souhlas lidstva, a ten za všechny dala jeho matka – Panna Maria. Lze uvažovat, že řád vtělení a vykoupení končí zmrtvýchvstáním a Posledním soudem, a je nanejvýš důležité, abychom viděli tyto skutečnosti. Ty však předpokládají víru, jinak to není člověk schopen pojmout a ohodnotit. Tímto jsme „uzavřeli“ dárce Boha a nyní můžeme dar aplikovat na lidi.

… Přijetí darů na lidském světě …

MS: Pane biskupe, jak jste u vás v rodině prožíval akt darování?

FR: Dobrá, nejprve si řekněme, co znamená dar od člověka.

MS: S Romanem Jochem jsme si udělali drobnou definici: dar zde existuje, pokud jsou obdarovaní schopni přijímat tajemství. Dar je spojen s tajemstvím.

FR: Ano, převážně jde o dary Boží. Od nich jsme se nyní vzdálili.

MS: Nyní ale využijme vaší životní cesty, neboť v ní se dary objevují.

FR: Jak jsem již řekl, jde o to, že člověk sám je obdarován Bohem. Je předmětem Boží lásky, která jej nekonečně obdarovává. Nyní jde o to, jak člověk na Boží dar reaguje. Vezměte si první Janův list, dovídáme se tam: jestli nás Bůh miloval – a člověk by dodal: my jej máme také milovat. On však tvrdí: my se navzájem máme milovat (viz 1 Jan 3,16). Naše odpověď na Boží dar je vzájemná láska. Jedná se o naplnění Ježíšova přikázání, které formuluje takto: Milujte se, jak jsem já miloval vás. Podle toho se pozná, že jste moji učedníci (viz Jan 13,34-35). Tam jde o to, že lidský dar by měl být vědomě i nevědomě odpovědí na Boží dary. Uvědomme si, že když se odborník na Starý zákon táže Ježíše: jaké je největší přikázání? On odpovídá: Miluj Pána z celého srdce, ze vší své mysli, druhé je podobné: miluj svého bližního jako sebe sama (viz Mt 22,36-39). V Lukášově evangeliu se ptá: kdo je můj bližní? Ježíš vypráví podobenství o milosrdném samaritánovi, kde ukazuje, že bližní pro člověka je ten, kdo je schopen mu pomoci, kdo je schopen pro něj něco udělat (viz Lk 10,30-37). Nejde pouze o soukmenovce, souvěrce. Je to každý člověk. Ježíš sám toto ukazuje ve 25. Kapitole Matoušova evangelia od 31. verše dál, kde připomíná: cokoliv jste učinili mému nejmenšímu bratru, mně jste učinili. Tam jde o to, že bližní je rozšířen na každého, kdo potřebuje pomoc. To je úkol nás lidí – a to tím více, uvědomujeme-li si, že jsme sami obdarováni.

MS: Ve vaší rodině převládaly tyto principy?

FR: Ano, člověk by si měl tato východiska uvědomovat. Pro matku je to běžné díky jejímu vlastnímu mateřskému citu, protože dává život dítěti. Provází jej od bolestného porodu až do konce svého života. Dva manželé by se měli takto obdarovávat. Totéž by mělo být obsaženo ve vztahu rodičů k dětem.

MS: Pociťuji tam svízel, která je pak naplněna radostí.

FR: Jde o věci, které vyplývají z přirozeného citového života, avšak též o svědomí, které dává Bůh člověku, aby takto jednal. Tím spíše ten, kdo je věřící a formován Božím slovem, by měl toto nahlížet jako svou samozřejmou povinnost.

MS: Nesmíme opomenout, že i utváření vztahů daru může provázet vnitřní „boj“. Nikdy to není tak čisté, jak situaci podáváte.

FR: Samozřejmě. Nezapomínejme na jednu skutečnost: jsme těmi, kteří jsou zkažení hříchem, a proto nacházíme spoustu rodin, které se rozpadly, a proto více jak polovina dětí se rodí mimo manželství, což je špatně. Nyní se začíná mluvit o možnosti výchovy dětí, kterou budou mít homosexuální páry. To povazuji za chybné, protože zde nejde o právo, ale o povinnost vůči dětem, aby měly možnost mít kolem sebe oba rodiče – jak mužský, tak ženský vzor. Podle mého názoru je důležité jedno: sebe-darování je něco, co je člověku dáno, co je potřeba dále rozvíjet a v životě uplatňovat. Ať je to dáno v rovině citu, nebo v rovině svědomí. Člověk si musí uvědomit, že má povinnosti vůči svým partnerům, vůči manželovi, manželce, vůči svým dětem, rodičům, sourozencům. Zde se vyvíjí pletivo vztahů, kterému nakonec říkáme rodina – ať širší, nebo užší, avšak jde o pletivo vztahů, které jsou pozitivní, dobré, bez kterých jedinec nemůže vyrůstat zdravě.

MS: Ano, víte sám, že jsou i party, které člověka přivedou na scestí. Rodina je kladné společenství, neboť tam organicky existuje zájem o druhého, ovšem není-li jedinec od začátku pozitivně formován, pak může být tažen, odkláněn někým, kdo jej vede na scestí. Člověk pak nespočívá v lásce, ale v područí, které jej směřuje k hříchu. 

FR: Dotýkáme se dramatu hříchu, který je popsán v Bibli. Právě tam je poukázáno, že až bude vše dokonáno, nastane Poslední soud, v němž se zjeví, co je pravdivé, co je špatné. Právě toto drama zápasu se Zlým člověk ve svém životě pociťuje. Mládež se mě ptá, co říkám satanismu. Já je varuji: utíkejte od toho, jak nejrychleji můžete, protože je to Zlo, které vás přemůže, nad nímž vy nezvítězíte.

MS: Člověk přece má cit, také rozum, které jej mohou uchránit a odhalit zákruty cest.    

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.