Evropské doteky Josefa Kouteckého


Josef Koutecký (1930-2019), český lékař, vysokoškolský pedagog a zakladatel dětské onkologie, milovník umění, vážné hudby, prorektor UK a dlouholetý děkan 2. lékařské fakulty v Motole. Je též zakladatel Učené společnosti v roce 1994. Sebrané spisy jeho díla vychází v nakladatelství Akropolis Nejen s múzami (2008), Nejen s uměním a vědou (2007), Karolínské koncerty s Kociánovým kvartetem (2005), Se studenty (2006), Dialogy Zůstal jsem klukem (2005), Academia: Život mezi beznadějí a úspěchem (2009) aj.
Stáhnout dialog:

Profesor Josef Koutecký – zakladatel dětské onkologie – vytváří barvitý obraz kontinentu, který se mu stal domovem, v němž tento celoživotní optimista tvořil, miloval, upřímně prožíval víru, pomáhal druhým, radoval se z života druhých, nejen pro něž založil obor, kliniku, třebaže jejich život byl životem ve zdánlivé beznaději, avšak svými aktivitami onu beznaděj překračoval. Nyní v jeho činnosti pokračují druzí … V první části přibližuje asociace Evropy a také se dotýká, co Evropu i jeho život formoval – víra a s ní spojené konstitutivní hodnoty jako akcent na pravdu, ochota oběti, jež projevil ve své lékařské praxi.

Teze:

„Myslí mi probíhá i to, že místo aby bylo neprodleně využito vše pozitivní, bylo dvacáté století, v němž jsem prožil velkou část svého života, spíše stoletím děsivým, neboť proběhly dvě světové války, proběhly dva totalitní režimy.“ – asociace s termínem Evropa

„Vždy jsem se dopracoval k tomu, aby pro mě pacient nebyl tělem, které je nemocné, ale v jeho nemocném těle – a v okolních zdravých byla duše – a ta trpěla.“ – syntéza pro život v Evropy

„Měli bychom říci, že život je celý sled izolací. První izolací je porod – narození. Dítě se odloučí od matčina těla. Další izolací je odstavení od prsu.“ – recepce života  

„Umírání o samotě, umírání s pocitem, že se na něj „vykašlali“, je nejhorší izolace, jaká vůbec může existovat.“ – recepce života

„Co je na konci? Kde to poslední, co jsme objevili, začalo? Kde se to vzalo, z čeho se to vzalo?“ – k potřebě víry v životě   

Dialog byl nahrán ve středu 17. května 2017 v prostorách bytu Josefa Kouteckého v Praze 7 v Holešovicích doprovázen vůní viržínka

Dialog o Evropě s Josefem Kouteckým:

MS: Vážený pane profesore, vydejme se na první cestu Evropou – začněme subjektivním dotazem: co si vy jako lékař, jako zájemce o umění, zájemce o živé a nemocné vybavíte, řekne-li se Evropa? Jaká slova vám v mysli vytanou?

JK: Řekne-li se Evropa, vyskočí mi celá dlouhá mnoho staletí trvající historie obyvatel Evropy, jejich cesty vzhůru až ke dnešním dnům. Vzpomínám jednotlivé etapy v oblasti názoru na svět, v oblasti umění, v oblasti postupného nástupu vědy. Myslí mi probíhá i to, že místo aby bylo neprodleně využito vše pozitivní, bylo dvacáté století, v němž jsem prožil velkou část svého života, spíše stoletím děsivým, neboť proběhly dvě světové války, proběhly dva totalitní režimy. Uvážím-li, kolik let jsem prožil v totalitě – nacistické, pak komunistické, vezměte si, jaká dlouhé etapy proběhly v nesvobodném režimu, člověk byl zbaven možnosti projevovat se, veřejně se vyjádřit. Na druhé straně vždy tyto situace vedou k tomu, že je člověk hodnotí, že hledá cestu, jak by je mohl zlepšit, jak z toho „ven“. V tom je problém posledního období, protože jsem byl celoživotní optimista, k čemuž kromě jiného vedla moje profese, protože jsem prožíval neustále smrt nemocných dětí a nešťastných rodičů. Pro mě se neobyčejně významnou stala otázka etiky, ale i mravního přístupu ke všem podobným otázkám. Vždy jsem se dopracoval k tomu, aby pro mě pacient nebyl tělem, které je nemocné, ale v jeho nemocném těle – a v okolních zdravých byla duše – a ta trpěla. Vždy jsem se snažil, abych pečoval nejen o tělo svých pacientů, ale i o jeho duši.

MS: Vždy jste se díval na člověka jako na propojený celek. V tomto ohledu bych se rád zeptal, jak vnímáte Evropu jako celek?

JK: V současné době vnímám Evropu jako celek v tom smyslu, že by celek měl být sevřený, protože Evropa, která „klesá“ jak v počtu obyvatel, tak v posuzování žebříčku hodnot, je v úpadku. Myslím si, že jedinou cestou z toho je sjednocení Evropy, protože jednotlivé státy samy o sobě nejsou schopny čelit nebezpečí, která nám hrozí. Těmi nebezpečími je například Čína, migranti, kterých v Evropě přibývá a bude přibývat, a to v závislosti na situaci v zemích, odkud migranti přichází. Myslím tím také neustálou touhu ruské federace po imperiálním ovládání většího a většího prostoru, čemuž dle mého názoru jednotlivé a malé státy nejsou schopny čelit. Rád bych zdůraznil, že jednotlivé státy si musí zachovat svou vlastní státnost – lépe řečeno národnost. Stále bychom měli zůstat Čechy – a na to jsem hrdý. Jsem vlastenec, byť to dnes není moderní termín. Jsem přesvědčen, že to lze dohromady skloubit, bude-li vedení Evropy rozumné.

MS: Shodou okolností – důraz na rozum je jedním ze znaků Evropy. Opomene-li člověk tuto mohutnost, bude se jí stranit, pak Pánbůh s námi.

… Počátky Evropy …

MS: Rád bych se zeptal na jednu skutečnost, kde – podle vás – Evropa začíná? Táži se z toho důvodu, že jste ukázal na nebezpečí, že Evropa je ohrožena ze strany Východu – Ruska, a proto tento stát s Evropou nemá příliš společného.

JK: Po mém soudu Rusko do Evropy nepatří – a to kvůli své mentalitě, svou historií. Nepopírám, že mezi Rusy byli vynikající jedinci: spisovatelé, skladatelé, interpreti.

MS: Též nezapomínejme na filozofy, kteří Rusko opustili …

JK: Vcelku se mentalita ruského národa se naprosto odlišuje od principů evropské mentality, a proto Rusko do Evropy nepatří.

MS: Dobrá, podíváte-li se na stát, který má s Evropou čilé kontakty. Je umístěn v Malé Asii. Myslím na Turecko.

JK: Po mém soudu, to též do Evropy nepatří. Nepatří do něj zejména tím, jak se projevuje v současné době.

MS: Vidíme tam autoritářské sklony pana Recepa Erdogana. Ptám se proto, že má-li být Evropa Evropou, měla by si stanovit svůj prostor, kde může působit, poněvadž bez definice prostoru se stáváme neurčitými. Měli bychom si říci, s jakým teritoriem se máme ztotožnit.

JK: Musíme se ztotožnit i s tím, co zde bylo po celá dlouhá staletí. „Vyřadili“ jsme Rusko, vyřadili jsme Turecko. Jsou tam problematické oblasti. Položme si otázku, kam dnes patří Ukrajina?

MS: Jsou lidé, kteří řeknou: je to v pásu mezi Evropou a Východem.

JK: Ukrajina se snaží, aby se stala členem Evropské unie. Sám neumím dobře posoudit mentalitu Ukrajinců, protože jejich snaha v současné době, je snahou obrany proti ruské síle. Nevím, jestli v principu by Ukrajina měla být součástí Evropy, nebo jestli mentálně je blíž Rusku než Evropě. V úplných rozpacích jsem s okupací Krymu. Je to záležitost, která se mi zdá neřešitelná, protože to, co udělalo Rusko, je nepřípustné. Evropa není schopna nic proti tomu udělat, ovšem není to jen Evropa, ale vlastně celý svět.

MS: Můžete namítnout, že Krym v minulosti náležel Rusku jako východní mocnosti.

JK: Máte pravdu. Je to součást současných politických hrátek. Patří k Rusku – a tím pádem se bavíme, jaký prostor je vymezen Rusku, Krym k ní nepatří. Do určité míry jsou problematické ostatní státy. Tím myslím Albánii, Bělorusko, také Rumunsko.

MS: Pane profesore, to se již stalo součástí společenství.

JK: Stalo, ale doposud se zcela neztotožnilo s evropskou linií, jak bychom si představovali.

MS: Paktovat se s panem Lukašenkem není zrovna správná cesta. Uvědomme si: pan Lukašenko měl zájem vytvořit unii Bělorusko – Ruského společenství. Také uveďme: mnoha Rusům se stýská po Sovětském svazu. I u nás někteří lidé teskní po starých časech.

JK: Je to nepochopitelné, ale je tomu tak.

… Modality svobody v Evropě a kontexty …

MS: Nádherně se ukazuje, jak si jedni lidé váží svobody a jak se jiní této hodnoty bojí. Na druhou stranu – Češi jsou ti, kteří většinou svobodu preferují, i když je to cesta do „neznáma“ a člověk je odkázán objevovat skryté světy. Souhlasíte?

JK: Ano.

MS: Jako lékař jistě znáte stav, kdy pacient je postižen nemocí, a ta díky léčebným metodám ustupuje a lidé se mají k životu. Z ne-moci se stávají opět „mocní“ a svobodní.

JK: Máte pravdu. Pro mě platí, že nemoc a zvláště těžká nemoc je často otevřením dveří do jiných dimenzí, než jaké byly před nemocí. Těžce nemocný člověk, který se z nemoci uzdraví, vidí svět úplně jinak a dokáže přehodnotit dosavadní žebříček hodnot – a svoboda, ta je hodnotou z nejvyšších.

MS: Jsme součástí civilizačního okruhu, kde svoboda je tím, co většinou uznáváme. Neradi se podřizujeme celku, jednoduše – jsme individualisté.

… Pravda jako hodnota Evropy …

MS: Při této příležitosti bych se rád zeptal, jaké další hodnoty jsou charakteristické pro evropský prostor. Co například pravda? Jako lékař také musíte jednat s nemocnými tak, abyste jim říkal skutečný stav věcí.

JK: Medicínu nemůžete srovnávat s tím, co se děje ve společnosti, protože ti, kteří vládnou jednotlivými státy – je to pochopitelně různé a ovlivněné mentalitou jednotlivých národů. Britové jsou jiní, než jsou Francouzi, než jsme my, čili národností mentalita tam existuje. Ti, kteří usměrňují běh života v Evropě, často samozřejmě lžou, podvádí. Společenské otázky nelze srovnávat s medicínou, tam platí jiná kritéria.

MS: Pane doktore, a co Pia Fraus – milosrdná lež?

JK: Ta v podstatě neexistuje – až na výjimky. V mém oboru neexistovalo, abych rodičům neřekl pravdu, ale neřekl jsem ji dětem. Tam je to velmi diferentní, protože dětská duše se vyvíjí a vnímá situace podle období vývoje. Malé dítě si přece neuvědomuje konečnost. Malé dítě ví z pohádky, že je mrtvá voda, ale též živá voda, že princezna, která spala 100 let, a přišel k ní princ, políbil ji, a ona obživla. Dostali království a dobře žili. Dětská mysl spoléhá na to, že se rodiče o ně starají, a proto bude „dobře“. Jeho duše nemá představu o tom, že se může stát něco špatného.

MS: To, o čem hovoříte, je časově podmíněno.

JK: Ano, začíná se to měnit. Změny přicházejí, když dítě začne chodit do školy. Najednou zjistí, že je zde konečnost života. Malé děti si mohou konečnost uvědomit, když jim přejedou psa, a ten se již nikdy nezvedne. Může to být i u jednodušších skutečností, když dítě natrhá na louce květiny a než je donese domů v teplé dlani, ony zvadnou a již se nevztyčí. Když zestárne, je konfrontováno se smrtí babičky a dědečka, dále spolužák, případně někdo ze sousedství. Ví, že je již nikdy neuvidí.

… Život v Evropě v kontextech …

MS: Pane profesore, co například život jako hodnota a úsilí o jeho zachování? 

JK: Měli bychom říci, že život je celý sled izolací. První izolací je porod – narození. Dítě se odloučí od matčina těla. Další izolací je odstavení od prsu. Matka jej přestane kojit. Nyní následují izolace, o nichž jsme již mluvili – až se to dostane do izolace konečné, do izolace umírání. Tam je pak neuvěřitelné, jestli jedinec umírá osamocen nebo s blízkými, jestli umírá „srovnán“ se životem, s pocitem, že život nepromarnil, že neudělal něco špatného, něco zlého.

MS: Člověk musí konat během života, aby za ním bylo to dobré …

JK: Umírání o samotě, umírání s pocitem, že se na něj „vykašlali“, je nejhorší izolace, jaká vůbec může existovat.

MS: Pane profesore, je-li člověk věřící, nemusí to tak vnímat.

… Přítomnost víry …

JK: Nemíchejte to do toho. Něco jiného je věřit a něco jiného je tu izolaci prožívat.

MS: Nezapomínejme, víra vám k tomu dává křídla, abyste nad fyzickou realitu se dokázal povznést.

JK: Proto tvrdím, že celý život je konfrontován s izolacemi. Jak dokážeme izolace zvládat, tím se vytváří naše charaktery. U někoho se toto vytváří dobře, u někoho špatně. Jsem přesvědčen, že moje žena je se mnou stále a nakonec se s ní jednou setkám. Totéž platí i o mé dceři a rodičích.

MS: Hovoříte o věčnosti. Člověk, který je „neznaboh“, který se řídí empirickou realitou – a tím se vracím k tématu pravdy a lži, by tyto postoje, které jsou „nad empirické“, mohl považovat za fikci, ba lež. Jsem s vámi přesvědčen, že pro pochopení reality je důležitá víra, jinak by lidský život byl „křížovou cestou“ – a co více, byla by tam beznaděj.  

JK: Vím o řadě vědců, kteří byli ateisty, kteří ke stáru konvertovali, kteří se stali věřícími, protože pochopili, o čem jsme hovořili. Pokud se mě někdo zeptá, jak mohu věřit, přestože to nemohu dokázat? Je to víra. Kdybychom své přesvědčení mohli dokázat, nebyla by to víra. Odpověď by byla velmi jednoduchá. Při veškerém pokroku vědy – a v mém oboru to jde již do neobyčejné hloubky, jelikož jsme na subcelulární úrovni. Ovšem nabízí se otázka, kam to až půjde? Vše má přece svůj konec. Co je na konci? Kde to poslední, co jsme objevili, začalo? Kde se to vzalo, z čeho se to vzalo? I ten největší vědec – realista, ateista, na to odpověď nemá. Ta chybí a vždy chybět bude.

MS: Je tam neutuchající zápas …

JK: Ano, dotýká se toho známý příměr: zdali byla dřív slepice, nebo vejce. Na druhou stranu musím říci, že znám lidi, kterých si neobyčejně vážím, kteří jsou neobyčejně vzdělaní, kteří jsou ateisté a budou jimi asi do konce života. Tak to je. Někteří z nich toho dokonce litují, že nejsou schopni víry.

MS: Nesmíme zapomínat, že se v Písmu říká, že víra je dar.

JK: Ano, nedá se koupit. To se nedá objednat, přikázat: já budu věřit. K tomu musí být člověk Duchem osvícen. Zde se vrátím k Evropě – právě ona Duchem žila.

MS: Evropa je otázkou jak rozumu, tak víry. Víme, že uchopí-li člověk fenomény světa pouze rozumem, dojde do stavu, kdy pohledy na realitu jsou někdy tak ostré, protikladné, že samy mohou člověka ranit. Víra přece může hojit rány, zacelovat, zjemňovat těžkosti.

JK: Máme podobný pohled na věc.

MS: Jste obklopen uměním, které vyjadřuje přítomnost víry ve vašem životě. Je to vlastně recepce umělců té nesamozřejmé reality života. Rád bych se zeptal, které důležité momenty jste ve vašem životě prožil?

JK: Na to je těžké odpovídat. Naprostým základem bylo to, že jsem byl ve víře vychováván, že jsem ji „přebíral“ od svých rodičů – a to zejména od své matky. Jak jsem šel životem, chápal jsem, že požehnáním je i „dirigovat rozum“. Mnoho toho, co mě naplňuje život, bylo vírou a požehnáním obdařeno. Týká se to například umělců. Na tom je krásné, že právě oni jsou obdařeni vnímat svět jinak, než jej vnímáme my. Oni nám zprostředkovávají, abychom jej též viděli v trochu jiném obraze než je náš. Platí to jak ve výtvarném umění, tak v hudbě. Výtvarné umění nás trochu svírá, protože to je dáno. Vidíte, co je namalováno. Je to tak. Mám na mysli architekturu, sochařství. Nejvyšší je hudba, protože jak ji skládal skladatel, s jakýmkoliv pocitem, mohu si poslechu představovat, co mě napadá.

MS: Metafyzický svět – imaginace je probouzena krásou hudby.

JK: Při hudbě mě napadlo mnoho krásných myšlenek, které mi daly impuls do života, do toho, jak se mám chovat, co mám dělat, jak to mám dělat.

MS: Dává radost, tiší bolest. K tomu však člověk musí být veden. Děkuji vám a doufám, že příště budeme evropskými doteky pokračovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.