Olomoucké reflexe Evropy – III. část


Jan Peřina * 1936, absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci v roce 1964, kde od té doby stále pracuje. Zároveň působí ve Společné laboratoři optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR. Mezinárodního věhlasu dosáhl svými publikacemi o kvantové, statistické a nelineární optice a teorii koherence světla. Podílel se na objevu vlastností neklasického světla. V Olomouci vybudoval mezinárodně uznávané vědecké centrum. Za svou vědeckou činnost získal řadu ocenění Mezinárodní komise pro optiku mu udělila prestižní Cenu Galilea Galileiho, Nadační fond Neuron 2016.
Stáhnout dialog:

Jan Peřina, olomoucký fyzik se v třetím zastavení u otázky Evropy přibližuje k tématům mnohosti, jako aspektu života – jak sociálního, tak běžné přírody, významu revolucí, které formovaly a formují, náš svět, dále: dotýká se otázky evropské integrace, která přetvořila svět již několik generací Evropanů žijící v II. polovině dvacátého století, ale i nejen jeho. Vzpomíná na „sešněrovaný“ svět, jenž limitoval účast na vědeckém životě – a to nemožností publikovat v zahraničních periodikách. Dotýká se též problému struktur, které ve vědě vznikají spontánně za účelem vyřešení problémů, které věda přináší. Jsou odlišné od politických. Na druhou stranu, právě z integrace fyzikální oddělení na olomoucké univerzitě profituje a již není pouze teoretické, ale i experimentální. Ze slov prof. Peřiny vyplývá prosté: Evropa prospívá, dává hodně impulsů, pokud jsme je schopni vnímat.

Teze:

Vezmete-li průmyslovou revoluci, nemusíte ji nazývat revolucí. Byl vymyšlen parní stroj, dovedli jej udělat tak, že se dal využít. Opravdu došlo k rozvoji nevídaného rozměru.“ – k revolucím

Díky Evropské unii jsme se postupně stali ve světě známým pracovištěm s plnokrevným výzkumem, a to i experimentálním. Původně jsme byli jen teoretickou skupinou.“ – k zapojení do struktur vědy

Velký význam pro Evropu ve fyzice měla Československá fyzika pevných látek. Kdysi se československá fyzika rovnala fyzice pevných látek. Dodnes tomu tak do jisté míry je. Významný přínos byl v oblasti fyziky elementárních částic. V poslední době bych jmenoval kvantovou optiku a také se to projevilo při mezinárodních oceněních.“ – přínosy Čechů do evropské vědy

Dialog byl nahrán v pracovně profesora Jana Peřiny během léta 2017.

… Mnohost, tolerance a Evropa …

MS: Pane profesore, jak vnímáte význam mnohosti v kontextu Evropy? Každý jsme odlišný, byť základy jsou podobné. Máme podobné buňky.

JP: Již jsme se toho dotkli v souvislosti s rozdílnými národy, což jsme debatovali v minulých setkání.

MS: V Evropě každý národ má svou specifiku. Lidé by se měli snažit o toleranci.

JP: Je to nezbytné. Ona tolerance má různé roviny. Impulsem toho je zrušení hranic. Zde platí: mnoho lidí musí poslouchat nějaké podmínky, nějaká nařízení, která jim zcela nevyhovují. Překračování hranic bez pasu je sice příjemné, ale když se musí respektovat pravidla, že nesmí prodávat křivé okurky, je to omezující. Jsou vnější pravidla, která musí občan respektovat. Ve vědě dostaneme dotaci a ta se musí využít účelně, přesně zdůvodnit. Každý si nemůže dělat, co chce. Je mnoho předpisů – a to ne vždy smysluplných, jak se s jednotlivými veličinami musí naložit. Je zde stránka svobody, chcete-li rozvolnění, ale ta je doplňována směrem k omezení systému. Zkrátka – nelze postupovat zcela svobodně.

MS: Přílišná rozmanitost vede k tomu, že systém tenduje k chaosu.

JP: I takové případy mohou nastat. To však mají „hlídat“ úředníci v Bruselu. Nemají si vymýšlet hlouposti, ale mají s „nadhledem“ vymýšlet taková nařízení, která jsou užitečná a která k něčemu slouží a vedou, aby byla dobře pochopena a ne překroucena. Abychom s Evropou neskončili ve slepé uličce jako se socialismem. Již existují náznaky, že by to tam též mohlo skončit.

MS: Pane profesore, socialismus je možná líbivý, ale ve společnosti těžko proveditelný, případně s velkými ztrátami.

JP: Snad. Dám vám jeden příklad vztahující se k chaosu. V Olomouci je ulice dlouhá přibližně 150 metrů. Město zřejmě dostalo dotace z Bruselu. Oprava vozovky probíhala od jara do podzimu. V zimě to zavřeli a na jaře znovu začali stavět a opět až do podzimu. Vozovka je krásná, ale tento přístup jim zřejmě dovolil, že to muselo stát zbytečně velké peníze, protože nějaký úředník v Bruselu to dostatečně nekontroloval a připustil, že tento pěkný projekt, který je teď užitečný, způsobil, že po dosti dlouhou dobu nebyla komunikace dostatečně provozuschopná. Integrovaná Evropa je krásná myšlenka, ale může vést k velkým obtížím, ba chaosu, byť po česku říkáme smířlivé: konec dobrý, všechno dobré.

MS: Možná to souvisí spíše s úředníky doma v České republice. Nikdo jim v Bruselu nedal termín, kde by bylo stanoveno, dokdy má být projekt hotov, jinak vracíte peníze. Ale ještě zpět k mnohosti. Také s tím souvisí mnohost interpretací samotných pravidel řídících velký celek. To pak nevede k jednotnému přístupu.

JP: Ta situace ústí v mnohoznačnost výkladů. Souhlasím. Celkový trend bych viděl pozitivně. Záleží na tom, aby centrální vláda byla složena z kvalifikovaných lidí. Mohou tam být filozofové, badatelé, odpovědní lidé, kteří dovedou s nadhledem vytvářet globální pravidla a uplatnit je na konkrétních situacích. Tento přístup může vést k něčemu dobrému. Jakmile se aktivity utopí v rozšiřujícím se šumu, je to špatně.

… Revoluce a Evropa …

MS: Zažil jste dvacáté století, které mělo několik zásadních předělů. Jako vědec jste stál u oboru, který prošel dramatickým vývojem. Jaký máte vztah k revolucím?

JP: Revoluce by měla být změnou kvantity v kvalitu. Společensky je většinou nepříznivá.

MS: V Evropě máte anglickou revoluci, husitskou revoluci. Tu vidíte z dnešního pohledu jako negativní? Francouzská revoluce byla „utopena v krvi“.   

JP: Všechny revoluce pojedly své děti. Asi nastala změna kvantity v kvalitu. Je těžké posoudit, co by se stalo, kdyby nebyly.

MS: Šlo o uvolnění společenského tlaku.

JP: Ne, že by se hned předpokládané hodnoty naplňovaly, ale trend byl založen. Co taková Velká říjnová revoluce? Ta ani nebyla v říjnu. Ani bolševici nebyli nejpočetnější, ale byli to menševici, jichž mělo být méně. Vše bylo jinak. Náš kolega říkával, že když v Petrohradu přepadli bolševici Zimní palác, jediné ztráty byly, že si tam tři opilí bolševici zlámali na schodech nohu.

MS: Můžeme kladně, či záporně hodnotit tyto revoluce?

JP: Nevím, jestli příznivě. Z Francouzské něco vzešlo. Pokud nad tím přemýšlím, je otázka, co revoluce je a co již není.

MS: Jde o dramatickou změnu systému.

JP: Cara popravili, nicméně co vzniklo. Měli bychom říci: snaha o nápravu nemusí být revolucí.

MS: Podíváte-li se na revoluce ve vědě, krev neteče …

JP: Též se to nemusí vždy nazývat revolucemi.

MS: Můžeme to nazývat evolucemi? Podívejte se na Archimeda, co udělalo jedno jeho ponoření do vody.

JP: Objevily se nové zákony, které se podařilo aplikovat, čímž došlo k masivnímu uplatnění poznatků v praxi. To není nutné nazývat revolucí.

MS: Vznikla z toho nová kvalita života. Dále můžeme zmínit Isaaca Newtona, dále pak Alberta Einsteina. Trvalo 4. století než došlo k pohledu na fyzikální realitu.

JP: S užíváním slov revoluce ve vědě bych byl opatrný. Revoluce ve společnosti jsou, ale …

MS: … je neustálým promýšlením, a proto se k výsledkům dostáváme po částech, i když to společnost může vnímat tak, že proces je skokovitý. 

JP: Vezmete-li průmyslovou revoluci, nemusíte ji nazývat revolucí. Byl vymyšlen parní stroj, dovedli jej udělat tak, že se dal využít. Opravdu došlo k rozvoji nevídaného rozměru. To však mělo společenské následky – dělníci přicházeli o práci, a proto z tohoto hlediska revoluce vzniká. Jsme však pouze u vymezení názvu. I velkou změnu nemusíme hned nazvat revolucí. Vznikly horší podmínky pro dělníky, kteří se začali bouřit, a přišla změna.

MS: Pane profesore, sledujete-li nějakou veličinu v čase …

JP: … mohou vznikat nahodilé singularity. V kvantové optice máme „výstřelový šum“ – a také to nepovažujeme za žádnou „revoluci“. Je to kvantový šum, který existuje, a jsme s tím smířeni.

MS: Co průmyslová revoluce?

JP: Ta je názvem souhrnu technických a společenských jevů. Stav se musí označit a pracovat s ním, avšak revolucí jako takovou by to nemuselo být nazváno, je to relativní. Prudký rozvoj v technice i společnosti však nastal a vznikla nová kvalita.

… Ideologie a Evropa …

MS: Žil jste ve dvacátém století, jak se díváte na ideologie, které procházely i naším územím.

JP: To je katastrofa.

MS: Je to něco zásadně negativního? Někdo by řekl: dobrá, alespoň to uspořádalo pohled na svět, v němž žijeme.

JP: Vždy to končí špatně.

MS: Ve dvacátém století byly uplatněny ideologie, které vycházely ze snahy konstruovat společenské soustavy. Podívejme se na socialismus, fašismus, nacismus.

JP: Víme, že tyto přístupy nefungovaly a fungovat nemohou, jelikož se vzdalují zdravému rozumu, …

MS: … přirozenosti člověka.

… Evropská integrace …

MS: Obraťme list a podívejme se na integraci evropských států. Zažil jste válku a zřejmě otřásla vaší duší …

JP: Sama integrace musí být přiměřená, musí vycházet ze zdravého rozumu a být na přiměřené úrovni. Před rokem 1990 jsme zde měli velmi špatné podmínky. V západních časopisech jsme nemohli volně publikovat, běžně jsme mohli publikovat jen v Acta Physica Polonica a v Czechoslovak Journal of Physics. Jinak jsme posílali články do Ostravy cenzorovi, který nám dával povolení, později na ministerstvo školství, odkud nikdy neodpověděli. Když stačilo povolení od děkana, vše se zlepšilo. My jsme v této těžké době byli rádi, když jsme se mohli integrovat s podobnými pracovišti v NDR, v Polsku, se Sovětským svazem spolupráce nebyla. Tím ve střední Evropě vznikaly spolupracující skupiny, v nichž jsme si vzájemně pomohli a tíhu problémů jsme mohli společně nést.

MS: Nemluvíte o integraci, která probíhá v ekonomickém a politickém rozměru?

JP: Ano, nebyla to integrace, ale týkala se spolupráce jednotlivých států, v níž jsme byli koordinátory projektu, který se jmenoval Optika a optoelektronika a tento druh spolupráce měl širší souvislosti, byla to spolupráce pouze ve vědním oboru, nicméně byla velmi užitečná. Po roce 1990 se děje něco podobného, ale na státních úrovních. Bude-li integrace na přiměřené úrovni, je užitečná, ale nesmí jít do nezvládnutelných detailů, které by „produkovaly“ entropii.

MS: Instituce a z nich vzniklé systémy potřebují moudré a …

JP: … kvalifikované vedení.

MS: Položme si banální otázku: Kdo volí vedení? Jsme to my občané.

JP: Je tam přítomnost politických stran. Lidé rozhodují ve volbách, ale k nim někdy i většina nejde. Europoslanci jsou voleni stovkami hlasů.

MS: Člověk se snad právem může tázat, zdali se nám integrační proces neodcizil.

JP: Nevylučoval bych, že systém špatně nefunguje.

MS: Jak si to jako přírodní vědec, jenž si zakládá na velké exaktnosti, vysvětlujete?

JP: Prostě – je to velké sousto. „Donuťte“ lidi, aby se chovali jinak. To nejde. Je to na ně velké sousto a projekt je příliš přehnaný.

MS: Co pak jako nestranný pozorovatel z Olomouce navrhujete? Pro zdravou životaschopnost je nutná identifikace. 

JP: V Americe toto funguje, protože tam byly jiné počáteční podmínky. Tam byly kovbojové a dobrodruzi a vše se podařilo sjednotit a postupně vznikl mocný stát. V Evropě jsou úplně jiné podmínky s dlouhou kulturní tradicí. Je pak zajímavé, že v partyzánských podmínkách se vše dá celkem zvládnout. Historie, dějiny a kultura nejsou na škodu. S ohledem na dějinný vývoj, každý stát, to cítí trochu jinak.  Těžko něco navrhnout.

MS: Možná je na škodu mnohost, na níž se integrující Evropa zakládá. Možná svou roli hraje minulost.

JP: Souhlasím.

MS: Když přijedete do Ameriky, vnímáte právě mnohost přístupů.

JP: Každý stát přijal svá pravidla. Američané jsou vlastenečtí, upřímně si drží srdce, když zpívají hymnu. To je něco, co se v Evropě neuvidí. Je to hybná síla, která je vede k nadšení, ba pýše na svou domovinu.

… Integrace kvůli tenzím …

JP: V Evropě měly válečné konflikty trochu jinou podobu. Byly války Čechů proti Němcům, středověk byl krutý, ale nebyl to pouze středověk, ale byly to například i výboje templářů, kruciáty. Ony spory, tenze naleznete od počátku našeho letopočtu. Nyní je těžké to převést na společného jmenovatele, byť se Němci už „umoudřili“.

MS: My jsme je považovali za „němé“, vlastně i nepatřičné.

JP: Normálně to nejde jen tak „překousnout“, když se dozvíte, co Němci dělali v koncentračních táborech.  Se Židy to nespojuji, ani s holocaustem, protože v koncentračních táborech nebyli pouze Židé. Že něco takového dokázal dělat člověk. To je neuvěřitelné.  Na policejní budově v Olomouci je malý památníček s křížkem a tam je napsáno: „Smiluj se nade mnou pane, neboť po mně šlape člověk“. Možná je to z Joba, ale toto se táhne až do Starého zákona.  A přece měli Němci tak vysokou kulturu, byl to tak vzdělaný národ. Naleznou se jedinci, kteří se tak dovedou chovat k bližnímu. Sám to nejsem schopen pochopit. Pro někoho je Němec Němcem a zůstane Němcem. Neříkám, že jiný národ by to nedokázal, pokud by měl ty podmínky. Myslím si, že ano. Dnes to většina Němců odsoudí, nevím, zda by tomu tak bylo všude.

MS: Zde bychom měli připomenout, že kolegové z Německa se omlouvají za činy, které páchali.

JP: Jednoduše: Germáni se tak chovali, nejspíše nejen v těch koncentrákách. Surovost byla v těch jednotlivých osobách. I v ženských koncentračních táborech tomu tak bylo. Žasnu nad tím, jak lidé potom mohli spát. To je nepochopitelné. Vznikne atmosféra, jako by jednali se zvířaty, slušní lidé by tak nejednali ani se zvířaty, s žádným živým tvorem. Když vosa vlétne do našeho obývacího pokoje, vezmu sáček a na zácloně ji chytnu a pustím ji oknem ven. Němci klidně vraždili a týrali lidi a měli z toho potěchu. To není jen tak. Nejsem přesvědčen, že tento druh chování je čistě německý, ale tyto rysy jsou v povaze člověka. Problém je, že oni si vedli tak cílevědomě. To jim nikdy nelze odpustit.

… Struktury integračního procesu i v kontextech vědy …

MS: Je vhodné se zeptat, jak vnímáte struktury, které jsou součástí integračního procesu. Sám jako vědec komunikujete ve strukturách svého oboru. Podílíte se na efektivitě komunikace s lidmi na nadnárodní úrovni?

JP: To nemá vliv. Zde komunikujete s lidmi, s nimiž společně řešíte problémy a publikujete. Nyní máme například intenzivnější spolupráci s kolegy z Rijádu, s muslimy – to zde nehraje roli. Společně publikujeme například v amerických fyzikálních časopisech. Pro ně jsme křesťané – a to bez ohledu na víru. Oboustranně si uvědomujeme, že musíme pracovat efektivně. Pošlou nám třeba nějaký model v obecných rysech, my provedeme výpočty, někdo výsledky sepíše a článek pošle spolupracovníkům. Ti ho přečtou a doplní. Spolupráce probíhá bez ohledu na hranice, rychle a efektivně. Máme-li něčeho dosáhnout, musíme efektivně fungovat.

MS: Mluvíte o vědecké spolupráci. Evropský projekt nabízí jinou formu spolupráce.

JP: V žádném konkrétním projektu už nejsem angažován. Díky Evropské unii jsme se postupně stali ve světě známým pracovištěm s plnokrevným výzkumem, a to i experimentálním. Původně jsme byli jen teoretickou skupinou. Teprve po roce 1990 jsme začali dostávat granty – a to české i mezinárodní z grantových agentur.  Nyní naši pokračovatelé – naši žáci, kteří jsou už docenty a profesory, se účastní rozsáhlé evropské spolupráce, v Evropě získávají velké prostředky. Nevím, jak to nyní konkrétně chodí.  Moji následovníci si stěžují na byrokracii. Víme však, že na ni si stěžuje každý. V systému může vzniknout katastrofická situace, která se přihodila bratislavskému fyzikálnímu ústavu. Přišlo se na to, že se tam vyplácely mzdové prostředky neoprávněně a byl z toho soud a prostředky se musely vracet. Samozřejmě ředitel byl obratný a svedl to na svého podřízeného – ten byl podmíněně odsouzen. Někdy z toho může vzniknout komplikace. Celkově ale taková podpora je užitečná a jen jí díky zde máme experimentální laboratoře, které jsou schopné konkurence v Evropě i ve světě. Bez evropské pomoci by to nebylo.

MS: Pokud jsem dobře pochopil, tvrdíte: stát, ani soukromý sektor by nepomohly s pracovišti, která zde máme.

JP: Privátní podniky toto nezajímá. Až bude vyvinut kvantový počítač, situace bude jiná. Kvantový počítač v porovnání se současnými počítači dosahuje kvalitativně stejný rozdíl, jako když porovnáte současný počítač s logaritmickým pravítkem, s nímž jsem ještě soutěžil, takový bude rozdíl. Až bude vyroben, bude se komerčně prodávat, pak budou mít firmy zájem. Do té doby privátní firmy žádný velký zájem mít nebudou. Výzkum se musí hradit z veřejných zdrojů. Na Západě soukromé společnosti přispívají na kvantovou kryptografii. Nachází už určité omezené uplatnění v bankách. Kvantový počítač je stále sen budoucnosti. Až přijde, privátní firmy jistě mít zájem budou. Zatím žijeme z prostředků grantových agentur.

MS: Dobrá, rád bych se zeptal: co znamená pro vaši instituci vstup do společenství 27 států? Náš vstup se odehrál v roce 2004.

JP: Dnes již necestuji a výhod evropské integrace příliš nevyužívám, a proto to těžko hodnotím. Může to být jen z hlediska vědecké spolupráce – a tam musím konstatovat, že ta probíhá bez omezení. Jsme ve střední Evropě a zde mladí spolupracovníci pořádají semináře o kvantové informaci, které hradí Evropská unie, a proto je možné efektivně organizovat vědeckou činnost a budovat laboratoře. Z tohoto hlediska je členství neobyčejně přínosné.

… Evropa a Česká republika …

MS: Když se bavíme o Evropě, zmiňme se ještě o naší vlasti. Jakou roli hraje v integrovaném celku?

JP: Odpovím trochu jinak. Hodně mi vadilo vyřizování devizových příslibů, kontroly na hranicích atd., o čemž se mladé generaci ani nemůže zdát. V minulosti jsme publikovali články a knihy. I přes izolaci vycházely naše knihy v zahraničí, protože stát potřeboval devizové prostředky. Rusové je překládali, zkrátka – byli jsme ve známosti. Byli jsme zváni do zahraničí a mohli jsme jezdit. Pochopitelně to bylo s omezeními – museli jsme mít výjezdní doložku. V roce 1984 jsem byl pro Rabiho cenu na Kolumbijské univerzitě. To bylo úplné dobrodružství. Pro mladé má svoboda pohybu velký význam. Oni se rozhodnou a jedou. My jsme obtížně získávali i informace. Kdo neměl možnost, neměl šanci, kdežto oni šanci mají, volně se pohybují, mají dostatek spolupracovníků a mají i finanční prostředky.  Se zahraničními spolupracovníky mohou společně publikovat atd. Pro nás toto bylo obtížné. Navíc jsme zde měli šéfa, který byl bývalý socialistický voják, který o věci neměl ani ponětí. Byl to tady jediný straník a měl strach o své postavení. Vlastně trpěl paranoidní psychózou, poněvadž se obával jako stranický neodborník o funkci vedoucího a vším se cítil ohrožen. My jsme v tomto ohledu měli těžkou pozici a dosáhli jsme určité autonomie jen díky tomu, že nám v zahraničí vyšly tyto knihy. Na Západě to byly koedice se Státním nakladatelstvím technické literatury, které bylo v roce 1990 zrušeno. Později naše díla vycházela v nakladatelství  Kluwer a pro studenty nebyly vázané, aby byly levnější. Když vyšly jejich ruské překlady, knihy vešly ve větší známost, protože „sovětská kniha“ byla v každém větším městě.  Koryfejové fyziky v Praze si tak všimli ruských překladů knih, které dříve vyšly na Západě. Takto jsme se dostali do povědomí československé fyzikální veřejnosti. Mohli jsme tak zkompenzovat problémy, které jsme měli s nedobrým vedoucím a získali jsme určité autonomní postavení, a proto jsme poté mohli „plnokrevně fungovat“. Kdo to neměl, buď nic nedělal, ono se také nic nestalo – například jen učil. O takových poměrech dnešní studenti nemají žádnou představu. Ještě pár poznámek. Pan doc. Miloš Matyáš byl šéfem oddělení ve Fyzikálním ústavu, stejně jako prof. Miroslav Trlifaj, který byl i předsedou Vědeckého kolegia ČSAV. Tito lidé zpozorněli, jmenovali mě v Praze do různých komisí a kolegií a měli jsme pak podmínky, abychom mohli řádně pracovat i publikovat v zahraničí i do zahraničí jezdit. Nikdy jsem neměl přímý kontakt s estébáky, ale vím, že mě sledovali. Číhali, jestli mě při něčem přichytí. Z mých vzpomínek vznikla kniha vzpomínek Proměny doby, kterou jsem psal do šuplíku. Nikdy jsem nemyslel, že něco takového budu někdy publikovat, ale nakonec se tak stalo, protože kniha popisovala i historii oboru na Palackého univerzitě. Měl jsem nabídku od jednoho Američana knihu vydat v Americe. Říkal jsem mu: vůbec nebudete vědět, o čem zde hovořím. Takové zde byly podmínky ve vědě. Takže společná Evropa je jedinečný přínos pro mladé, o němž jsme my ani nesnili. Ať se něco takového už nikdy nevrátí.

… Češi a Evropa …

MS: Hovořil jste o svém oboru, avšak měli bychom se zeptat obecněji: jak hodnotíte význam Čechů pro Evropu?

JP: Opět jen z úhlu mého oboru. Velký význam pro Evropu ve fyzice měla Československá fyzika pevných látek. Kdysi se československá fyzika rovnala fyzice pevných látek. Dodnes tomu tak do jisté míry je. Významný přínos byl v oblasti fyziky elementárních částic. V poslední době bych jmenoval kvantovou optiku a také se to projevilo při mezinárodních oceněních. Takové byly nejpodstatnější příspěvky Čechů, případně Čechoslováků do evropské a světové fyziky. Díky tomu jsme mohli budovat laboratoře.  Subjaderní fyzici mají možnost jezdit do CERNu, kde mají laboratoře naprosto nevídané. To pak otevírá nové možnosti spolupráce. Hodnotit národní přínos práce fyziků ani dobře nelze s ohledem na mezinárodní charakter vědy. To bychom museli hodnotit přínos Jana Husa, Jana Ámose Komenského atd. Ale to by pro mne byl neřešitelný úkol.

MS: Člověk může často číst či slyšet názor, že jsme na jednu stranu ne příliš významní, průměrní, ba podprůměrní.

JP: Ne, to říkají byrokraté a administrativní představitelé. Každou chvíli můžete slyšet: pouze Heyrovský měl ve vědě Nobelovu cenu. Vlastně to říkají ti, kteří pořádně nic nedělají a nevědí, co je to pořádná práce. Ta není jednoduchá. Navíc to ne zcela závisí na výsledku práce, vyžaduje to mimořádnou diplomacii. Mohl bych vám vyprávět o prof. Antonu Zeilingerovi z Rakouska. Ten před si byl dvěma lety naprosto jist, že dostane Nobelovu cenu za svůj badatelský přínos k základům kvantové teorie a také proto hodně udělal. Vše pak dopadlo úplně jinak, a to tak, že jeden rok byli oceněni astrofyzikové, kteří přišli s teorií zrychleně se rozpínajícího Vesmíru, měl naději další rok, dostali ji Francouz Haroche a Američan Wineland za podobné objevy jako jeho, v nichž ale hrály větší roli atomy a aplikace. Takové řeči jsou jen demagogie. Skutečnost je úplně jiná a vyžaduje souhru mnoha jiných lidských aktivit, aby k něčemu takovému došlo. Navíc ocenění není tak důležité. Není žádný důvod, abychom se v evropském kontextu „umenšovali“.

MS: Člověk by mohl říci: raději konat a nesnažit se příliš „proniknout“ pouhými řečmi.

JP: Mnohdy lidé, kteří kritizují, ani nevědí, jaká je vlastní činnost. Vezměte si práci pracovníků Fyzikálního ústavu akademie, kteří pracují v CERNu. Jejich výsledky vůbec neobsáhnou ti, kteří se vyjadřují k jejich práci. Kdyby je obsáhli a měli alespoň hrubou představu, viděli by věci úplně jinak a nevedli by laciné řeči. Například: máme jednu Nobelovu cenu, mohli jsme mít druhou – a to, pokud by byla dána panu Holému. Jednoduše nemohli, protože ani v medicíně, ani v chemii by to neobstálo. Vedeme pouze demagogické řeči. Hovoříme-li o Nobelově ceně, mohli jsme mít Karla Čapka, který byl mnohokrát navržen, …

MS: … případně Otokara Březinu – českého symbolistu.

JP: Ano, ty jsme mohli mít. Jejich ocenění bylo blokováno těmi z „velkých literatur“.

MS: Zde též platí: světská sláva, polní tráva.

JP: Nejen, vedle olomouckého dómu je kaple svaté Anny. Za bolševiků v kapli byla skládka sena a slámy. Nejen světská sláva, polní tráva! Tento přístup nebyl ojedinělý, protože kolchozy takové památky rády využívaly jako sklady.

… Vznik a zánik integrace …

MS: Pane profesore, hovoříme-li zde společně, jak vnímáte fakt, že projekt evropské integrace vůbec vznikl a jestli nemůže zaniknout?

JP: Bude-li růst byrokratický stav, tak zůstane pouze šum a nemůže z toho být nic jiného. Po Anglii bude následovat někdo další a vše půjde cestou úpadku.

MS: Zatím to bylo zastaveno, protože ve Francii, v Nizozemí, dostaly desintegrační síly zelenou.

JP: Ale přiznejme si, že Angličané něco takového nechtěli. David Cameron měl chybnou strategii. Nyní jsou obtíže s Irskem.

MS: Nedivte se, Severní Irsko se mělo zájem se oddělit a také Skotové mají odlišné směřování.

JP: Skotové vždy měli zájem se odtrhnout.

MS: Na druhou stranu to máte jako v manželském svazku. Jsou chvíle, kdy lidé stojí příliš při sobě a naopak.

JP: Má-li systém periodické chování, je to příznivé, protože periodický systém je systémem stabilním.

MS: Linearita neprospívá.

JP: Pokud se systém monotónní začne ve svém efektu zesilovat, systém jako celek se přibližuje kolapsu.

MS: Doufejme, že kolapsem neskončí dnes naše civilizace.

JP: Podle mého názoru to nejde odhadnout. Úředníkům, kteří jsou v Bruselu – a člověk slyší pouze zlomek toho, co se děje – bych příliš nedůvěřoval. Doufejme, že jsme v periodickém pohybu, že dojde k nápravě systému a přijdou osvícené duše, které poskytnou „nadstavbový“ zákon, nějaké regule, které systém stabilizují a přivedou jej k rozumnému vývoji. Poté bychom si měli uvědomit přínos takového sjednocení.

MS: Kéž tomu tak je a prospívá to celku, tedy i evropské obci. Děkuji vám za sdílené myšlenky a naše vzájemné setkání.                 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.