Vzpomínky na nedávnou minulost – II. část


*1947, disident, pedagog na New York University of Prague, předseda správní rady Nadace Forum 2000
Stáhnout dialog:

Tomáš Vrba, anglista a signatář Charty 77 si všímá otázky demokracie a médií. Všímáme si, že ona opětovná vláda legitimity, která přišla 1989, navazovala na přerušenou tradici Masarykovy první republiky a aktivity disidentského hnutí. Na Západě byly úvahy, že totalitní režimy pomohou oživit demokratická společenství. Nedílnou součástí demokratického procesu jsou strany, media, jež pomáhají utvářet důležitou agendu témat pro rozvoj křehkého společenského systému.

Dialogy byl natočen na podzim roku 2014 v Praze, avšak poprvé publikovány v roce 2019.

… Demokracie a její obnova …

MS: V našem druhém setkání navrhuji, abychom se vydali k analýze obnovy demokratického zřízení. Jak sám si definujete demokracii? Čím je pro vás?

TV: Snažili jsme se – a říkám-li my, myslím tím okruh přátel z Charty, v podstatě havlovsky uvažovat tímto způsobem: demokracie je nedokonalá, prolezlá všemi neduhy mládí i stáří zároveň. Parlamentní demokracie je unavená nejen u nás, ale po celém světě, ale než vynalezneme něco jiného, bylo by nejlepší pokorně a potichu se vrátit k čapkovským myšlenkám akcentujícím anglofilství a obyčejného člověka. Hovory s T. G. M. by byly odpovědí na přijatelnou definici demokracie – a to při všech výhradách, které vůči ní máme. Po roce 1989 se začalo projevovat, jak bizarní mohou být sny o novém uspořádání. Václav Havel měl do poslední chvíle představu, že i kdybychom nevynalézali nic nového, přece jen bychom mohli zkusit využít potenciálu hnutí, kterým bylo Občanské fórum, a příliš nespěchat se standardními politickými stranami. V tom jej předběhl Václav Klaus, jenž tento typ politiky odmítl, když založil svou Občanskou demokratickou stranu. Od té doby je to s demokracií – i pro ty strany, které ji dokonce mají přímo v názvu – obtížnější. Dnešní stav je takový, jaký odpovídá možnostem, které tehdy existovaly, v kombinaci s euroatlantickým prostředím. Tím mám na mysli nejen politické uspořádání, ale i politické nálady. Únava je spíše emocí než fyzickým stavem.

MS: Jacques Rupnik mi jednou řekl: „Rok 1989 a zrod nových demokracií byl příležitostí, jak obnovit zkostnatělou demokracii na Západě.“ Mohli jsme odpovědět na krizi institucionálního uspořádání, která vládla za železnou oponou.

TV: Teoreticky ano. Václav Havel se domníval, že by se o něco podobného mohlo Občanské fórum či pak Občanské hnutí pokoušet. Pak se to ukázalo jako neschůdná cesta – nebylo zde dost lidí, kteří by byli ochotni věci věnovat dost energie, aby takové hnutí bylo udržitelné.

MS: Bylo logické, že Občanské fórum vydělávalo na tom, že bylo pro všechny. Z dlouhodobého hlediska byly úvahy Václava Klause správné: je nutné utvořit strukturu politických stran a o ni demokracii opřít. 

TV: V tomto ohledu ano, ale sám se diskvalifikoval tím, že odmítal a odmítá – a to zcela důsledně – občanskou společnost.

MS: Pro vás Občanské fórum bylo jednou součástí občanské společnosti. Představitelé deklarovali: nejsme strany, nejsme struktury, jsme pouze společenství lidí, spojených stejným směřováním.

TV: Václav Havel učinil pokus, aby něco takového mohlo vzniknout, ale možná, že již sám věděl, že to možné není. Myslím, že učinil pokus proto, aby si později nevyčítal, že jej neučinil.

MS: Je vhodné mít zadní vrátka. Spravovat stát bez jasných struktur je obtížné.

TV: Určitě. V tomto ohledu jsou politické strany jako nositelky reprezentativnosti nezbytné. Jinak bychom upadli do slovíčkaření. Pokud by se něco jmenovalo fórum nebo hnutí a vytvořilo by to nějaké hierarchické struktury, nešlo by o velký rozdíl. Že se nakonec Česká republika stala i ve formě vládnutí a v podobě volebních systémů integrální součástí evropského demokratického mainstreamu, je veliké štěstí. Vidíme, jak málo stačí k odchýlení. Podívejte se na Maďarsko v roce 2014. V tomto směru nejsem situací doma zklamán. Vlastně jsem v žádné fázi za 25 let zklamán nebyl – a to ze dvou důvodů. Jedním je, jak říkával náš rodinný lékař, že jsem nevyléčitelný optimista. Druhý důvod je, že jsem neměl žádná velká očekávání, nedělal jsem si žádné velké iluze. Dokonce jsme si se ženou říkali: pokud komunistický systém rupnul, možná už máme odslouženo. Ona dlouhá léta opisovala pro samizdat. Nyní by možná byl nejlepší čas na emigraci. Nemuseli bychom se dívat na to, jak se u nás najednou začnou rojit revolucionáři a disidenti. Neměl jsem žádná extrémní očekávání, a proto jsem těžko mohl být zklamán.

… Demokracie a první republika …

MS: Dobrá, jak se stavíte k obnově demokracie v kontextu skutečnosti, že Československo již jedno období demokracie zažilo? Je spojeno s osobnostmi jako Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Karel Čapek a jiní intelektuálové. Zároveň je pokládáno za jedno z nejlepších období národních dějin.

TV: Jednalo se o dar z nebes, ale opět to bylo „okno příležitosti“, že se v pravou chvíli a na pravém místě ocitlo několik Čechů a Slováků, kteří měli dost kontaktů na to, aby dokázali nemožné. Dvacet let nové státnosti muselo mít ohromnou atmosféru, jelikož se nejednalo pouze o samotnou svobodu. Že byla I. světová válka, na to člověk zapomene. Pak už nejde pouze o mír. Nastal velký progres – a to jak v oblasti průmyslu: česká auta, sklo, film, tak v oblasti sociální, ovšem současně propukla exploze kulturních avantgard. Dodnes se ta doba připomíná jako zlatý věk. Je v pořádku kritizovat to, co kritizovat lze. Lidé jako Karel Čapek byli nejpřísnějšími kritiky tehdejšího neřádu a nešvaru. Někdy se obávám, že dnešní Češi jsou příliš masochističtí a snaží se flagelantsky kritizovat a odmítat šmahem vše. Jsem přesvědčen, že to bylo období opravdu výjimečné a neopakovatelné.

MS: První republika vyrůstala z „dlouhého 19. století“, a proto bylo možné navázat. Měli jsme sice vzory, vždyť Havel byl nahlížen jako Masarykův pokračovatel, ale doba, z níž nová demokracie vyvstala, byla dramaticky jiná než období 19. století.

TV: Správně jste zmínil, že československá demokracie po roce 1918 vyrůstala z rakouské demokracie. Rakousko bylo při všech nevýhodách moderní fungující demokratická země. Češi byli výborně připraveni, poněvadž měli desítky let samosprávu na komunální úrovni. Takové úřednictvo, jako měli Češi, měl málokdo. Tehdejší přechod byl plynulý. Existovala zde sice národní ideologie proti starému zpuchřelému rakouskému režimu, ale v praxi to vypadalo tak, že osazenstvo na důležitých úřadech, ministerstvech, v armádě se v podstatě neměnilo. Tam pouze přišlo nové velení…

MS: Jednoduše – kontinuita, kdežto po roce 1989 jsme byli svědky velké diskontinuity.

TV: Alespoň zčásti. Vedou se úvahy o tom, zda míra diskontinuity byla velká či malá. Ale to již je otázka pro někoho jiného.

… Člověk a demokracie …

MS: Posuňme se dále – co člověk? Jak jsme si osvojili demokrata v nás? Právě Masaryk říkal: „Máme demokracii, ale ne demokraty.“ Jak na skutečnost nahlížíte v kontextu čtvrtstoletí obnovy fungování demokratického systému?

TV: Totéž říká Adam Michnik o Polsku: „Nie ma demokratów.“

MS: Jedná se o problém postkomunistických států.

TV: Jedná se též o problém řady západních zemí, protože únava je patrná a snižující se volební účast je na pováženou. Z výsledků vycházejí dobře Skandinávci nebo Švýcaři, protože jsou atypičtí. Tamní patent na to nemáme. Občas se ze setrvačnosti podívám na výsledky Eurobarometru, tam jsou ale, zaplaťpánbůh, převládající postoje české veřejnosti – v řadě ohledů – spíše západní než postkomunistické.

MS: Ne nadarmo Kundera přemýšlel o „unesené zemi“, která náleží Západu, ale po roce 1948 jsme uměle byli přesměrováni na Východ. Neměli bychom zapomínat na fakt, že demokrat je charakteristický svou aktivitou a působností ve veřejném prostoru. Soudíte, že si toto Češi dostatečně uvědomují?

TV: Neviděl bych to úplně černě. Vývoj se bude odehrávat ve vlnách. Stačí se podívat, kolik mladých lidí, nejen studentů, je ochotno se angažovat v tuzemských či zahraničních aktivitách jasně demokratického charakteru. Češi jsou sice skeptici, neradi o tom mluví, neradi se příliš hrnou do vysokých postů, ale pokud jde o projevy solidarity s lidmi v neštěstí, nouzi, v tom je jejich morálka vzorná. Bude ovšem trvat dlouho, než u nás vznikne taková soustava institucí – a to vládních i veřejných – které budou fungovat tak, abychom se za ně nemuseli stydět. Zatím to ještě není, a proto říkám: máme nejdemokratičtější parlament na světě, protože v něm nejsou ti nejlepší z nás, ale vzorek populace.

MS: Karel Schwarzenberg toto společenství lidí označuje za „Pražský výběr“, tedy za nekvalitní víno. Nemůžeme si stěžovat. Na druhou stranu jsou zde lidé, kteří by tam rádi viděli odborníky, ale reprezentativní demokracie je právě založena na volbách konkrétních lidí, a ne nějaké elitě, i když elita je v pro demokracii důležitá, souhlasíte? Stanoví se normy, a proto šlechtic Karel Schwarzenberg je mimořádně populární osobnost.

TV: Jistě. Člověka bere čert, když vidí volební výsledky. Úvahy – byť žertem míněné – o radikálních úpravách volebního práva, se vnucují. Jednou dimenzí občana-demokrata je jeho ochota přispět k prospěchu celku. V tom ale bez ohledu na volební zmatky nejsme tak špatní.

MS: Karel Schwarzenberg nemusí sloužit vlasti, ale když může, tak jde. Řídí se podle hesla, které prosazoval Immanuel Kant: „Wenn du kannst, denn du sollst.“ Když můžeš, musíš. Naši občané však tomuto přístupu nerozumějí, máte pravdu.

TV: To bychom se asi museli bavit o statistikách, kolik ano, kolik ne.

… Dialog a demokracie …

MS: Jak hodnotíte význam dialogu? Demokracie je přece diskuse. Naučili jsme se dostatečně si vážit slov a slovům druhých lidí naslouchat?

TV: Tomu jsme se nenaučili. Je otázka, zdali se tomu někdy naučíme. Též si musíme klást otázku, zdali se to, čemu se říkává celospolečenský dialog, je vůbec v současných rozvinutých společnostech možné, protože celospolečenský dialog má smysl tam, kde existuje něco jako společné fórum, kde existují společná témata. Jsem přesvědčen, že pro pokročilé západní demokracie včetně naší je příznačná fragmentace společnosti. Podle toho také globalizovaný svět vypadá. Zřejmě nejširší celosvětové fórum existovalo – a to jak v otázkách politických, tak kulturních – někdy v šedesátých letech. Posledním momentem, kdy celé lidstvo společně přihlíželo nějaké události, bylo přistání Američanů na Měsíci. Vzápětí začala sedmdesátá léta, která byla dekadencí a rozkladem nejen u nás, ale i na Západě. Projevovalo se to v kultuře i v popkultuře. Stejně jako nemáme kvalitní kritiku, tak nemáme ani kvalitní debatu. Vážím si Václava Moravce za jeho profesionální výkony, ale sám se na jeho pořad nedívám, protože mě příliš nezajímá, co tam ti lidé říkají, poněvadž se nejedná o celospolečenskou diskusi. Jedná se o politiky, kteří „mluví“ v televizi. Tím, že není společné fórum, nejsou ani společné noviny. Takovou funkci měly v šedesátých letech Literární noviny s nákladem 300 tisíc. Nyní je role tisku nesrovnatelně menší.

… Média a demokracie …

MS: Otevřel jste důležité téma – a to demokracie a média. Sám jste v této oblasti angažován. Jak s podle vás změnila váha slova? Možná bychom se měli tázat, jaká byla váha slova před rokem 1989? Pokud někdo tehdy vyslovil pravdu, občas se ocitl u policistů v Bartolomějské ulici.

TV: V tomto ohledu se váha slova – zaplať Bůh – snížila. V naší civilizaci nicméně působení slov vnímám jako chaos spojený s leností, způsobenou „přežraností“. Kulturních vjemů a podnětů je tolik, že jen otrlý člověk by chtěl systematicky sledovat vše.  Jednou jsem řekl spíše jako bonmot, že v budoucnosti zanikne novinářská profese, ale vznikne profese nová – informační poradci – a to i ve škole. Dobrý učitel či učitelka by se měli věnovat mediální gramotnosti. Žák by se měl naučit třídit informace a nenechat se jimi zaplavit. Je to velký problém celého dnešního světa.

MS: Všeho je nadbytek …

TV: … inflace slov, a tím pádem jejich devalvace.

MS: Ano, ale zde je problém, že pokud mají lidé společný jmenovatel, dá se tomu uniknout. Můžeme se tázat, co spojovalo lidi v šedesátých letech, že nastal takový vzestup kultury? Proč si dnes stěžujeme?

TV: Stěžujeme si ze současné přemíry, kterou vnímáme úkorně jako nedostatek hodnotné informace, a je to náročný stav. Žít v 21. století nebude jednoduché. V šedesátých letech existovaly v politice a kultuře osobnosti. Doslova celý svět byl zvědavý na každý nový film Felliniho, celý svět visel na rtech Kennedymu nebo de Gaullovi. Co řekli, něco znamenalo. Co nyní?

MS: Poukazujete na nedostatek osobností, vůdců, nebo příliš osobností …

TV: … a hlavně není moci, jak sehnat publikum, aby člověku naslouchalo. Že se neposloucháme, je způsobeno i tím…

MS: … že náš jazyk neobsahuje podstatná sdělení.

TV: To je též možné. Jen se podívejme, co je zamlčováno.

MS: Vlastně se bojíme aktu pojmenování, a ta vede k ochabnutí zájmu.

TV: Zámlky mi připomínají unikátní filosofický čin Karla Kosíka, který byl v šedesátém osmém kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Nevydržel tam dlouho. Profesor Kosík bydlel na Hradčanském náměstí a pár týdnů po invazi se vydal přes Hradčanské náměstí do Španělského sálu na zasedání „úvé“. Tam se přihlásil do diskuse, vzal si slovo, tři minuty se na ně díval a nic neřekl. Tři minuty ticha byly jeho nejvýraznější politický projev. Pak se otočil a šel přes Hradčanské náměstí opět domů.

MS: V tichu vzniká to pravé. Nezapomínejme na Hovory s T. G. M. a také Mlčení s T. G. M., což bylo Čapkovo doplnění. Lidé, pokud mají zájem užívat jazyk, měli by vědět, co chtějí sdělit. Problém dnešního světa je i v tom, že někteří z nás nedokážou mlčet.

TV: A tudíž nedokážou mluvit, nedokážou říci, co chtějí, poněvadž nevědí, co chtějí. Tak bychom mohli pokračovat dál.

… Slovo a rok 1989 …

MS: Nyní se zeptejme, proč lidé v roce 1989 najednou „rozuměli“, co je jim říkáno, nebo jen tak „přitakali“ k tomu vývoji a „tleskali“ lidem, kteří byli pro ně neznámými osobnostmi?

TV: Co se tehdy stalo, bylo zvláštní věcí. Jsem v pokušení říci, že to mělo blízko k zázraku.

MS: Ostatně Timothy Garton-Ash považuje rok 1989 za rok zázraků.

TV: Několikrát se tato skutečnost projevila i materiálně. Vzpomínám si, že největší počet Čechů v dějinách se shromáždil na Letné…

MS: Několikrát se však Češi shromáždili.

TV: Jeden den tam bylo tři čtvrtě milionu lidí. Na tribunu postupně přicházeli řečníci. Vybavuji si, že někoho přivezli z Ruzyňské věznice. Nevěřil takovému zástupu. „Prosím vás, před tři čtvrtě hodinou jsem jedl poslední vězeňský oběd.“ Dav začal skandovat: „Co jste měli?“ „Ganglia“ se propojila a vzniklo cosi jako kolektivní mozek, což se často nestává.

MS: Takový stav může trvat pár dnů, týdnů, ale ne roky.

TV: Stejné vzpomínky mám na srpen 1968. Je jen pár takových okamžiků v dějinách. Jak jsou na tom chudáci v zemích, kde se v životě nic nestane.

MS: K takovýmto zdánlivě nudným zemím my vzhlížíme. Mám na mysli Švýcarsko, Norsko… Je otázka, zdali máte zájem být účasten dějinných zvratů.

… K obecnému pojetí slova …

MS: Navrhoval bych, abychom se vrátili zpět ke slovu. Domníváte se, že po roce 1989 slovo opět začalo ztrácet svou sílu. Kdo za to může?

TV: Ztrácí ji, někdy však jen zdánlivě, protože pokud se budeme bavit o psaném slovu, o literatuře, jedná se o hájemství, kde pravé slovo nemůže pozbýt významu. Mám jediný poznatek – a to je zjevný proces –, že se smršťuje publikum…

MS: … protože společnost je charakterizována svou fragmentárností.

TV: Již neexistuje jediný literární časopis, který by četla celá kulturní veřejnost. Není jediný divadelní a filmový režisér, který by „přitáhl“ všechny skupiny obyvatelstva. Jedná se však přinejmenším o celoevropský posun. Není to ani vinou roku 1989. Pokud ano, jenom tím, že jsme vplynuli do části světa, který má stejné problémy.

MS: Demokracie je snad založena na sdílených hodnotách, tedy i na sdílených výkladech některých slov. Lidé si vzpomenou na hesla jako „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Mnoho lidí slogan oslovil. Pojali to za výzvu pro svůj život.

TV: Jsou osobnosti, které podobné myšlenky vyznávají…

MS: … není jim nasloucháno, …

TV: … nebo je jim nasloucháno, ovšem je jich daleko méně, než by jich mělo být. Vezměte si Tomáše Halíka. Jeho spisy čtou i lidé, kteří by do kostela nikdy nevstoupili. Vyjadřuje se i k profánním otázkám a vyslechnou jej i jeho odpůrci. Nyní jde o to, jak se svým darem naloží, a jestli máme být rádi za jednoho Tomáše Halíka, nebo si máme přát více politiků tohoto typu. Jsou nápady udělat z něj politika, totiž on je tím člověkem, jenž naslouchat umí a nasloucháno je mu též.

MS: Závisí na tom, jak jsou jeho slova přenášena médii, jak jsou média ochotna jeho slova analyzovat.

TV: Jistě. Tomáš Halík je dobrý učitel, kazatel a má dar řeči. Má něco, co většina politiků postrádá. Ano, existují lidé, kteří jsou a priori uctíváni, třeba známí lékaři. Stále ovšem platí, že ani tyto osobnosti nejsou schopny oslovit větší publikum.

… Opět média i ČTK …

MS: Navrhoval bych, abychom se dotkli médií. Čemu – podle vás – sloužila média před rokem 1989 a po roce 1989? Jak vnímáte přerod jejich role, došlo-li k nějakému?

TV: Bylo by lákavé udělat jasnou dělicí čáru. Pokud vezmeme celkový objem časopisů, rozhlasových a televizních stanic, můžeme zkusit srovnávat. Je jasné, že všechna média před rokem 1989 podléhala tvrdé kontrole režimu. Neznamená to, že mu všechna posluhovala, nebo ne stejnou měrou. Již od poloviny osmdesátých let bylo patrné, že některé noviny si dovolí trochu víc. Během roku 1989 už se ke „kritikům“ přidaly i plátky podporující režim. V odborně zaměřeném tisku byl přechod hladký. Horší to bylo v televizi a rozhlase. Tam bylo nutné vyměnit celé vedení. Faktem je, že někteří z novinářů, kteří ve zlomových týdnech – ať z důvodů oportunních či z důvodu prozření – začali říkat pravdu, si právem vysloužili prodloužení smlouvy. V tomto ohledu byl přechod velmi pozvolný. Nikdy jsem nebyl specialista na média a nyní se jim už aktivně nevěnuji, ale pět let jsem byl v radě ČTK – České tiskové kanceláře. Její vývoj bylo ohromně zajímavé pozorovat, protože se jednalo o moderně zařízenou agenturu, poněkud předimenzovanou, pokud jde o počet zaměstnanců, ale pokud šlo o nejjedovatější zakázky ve službách režimu, tak ty měli na starosti přímo lidé z StB. Většina personálu byla po roce 1989 použitelná. Zpravodajská rutina je dost náročná a ČTK má téměř stoletou historii.

MS: Její vznik je spojen se vznikem Československa …

TV: V mezinárodním srovnání nyní patří ke špičce.

MS: Můžeme ji porovnat s AFP.

TV: I to  je zajímavé, protože ona na rozdíl od většiny velkých agentur není ani soukromá jako Reuters, ani státní jako španělská EFE. V části západních demokracií v Evropě jsou tiskové agentury státní nebo státem kontrolované. Můžeme tvrdit, že jsou hlásnými troubami stávajících vlád…

MS: … ale také demokratického režimu.

TV: Jistě. Některé agentury jsou skutečně povinny šířit i všechny projevy místních státníků. Na to jsme měli největší počet stížností z Hradu, když nastoupil Václav Klaus: prý jak to, že ČTK neuveřejnila jeho projev tam a tam. ČTK je veřejnoprávní instituce – a navíc, na rozdíl od televize a rozhlasu, je nezávislá v tom ohledu, že si vydělá na svůj provoz. Dle zákona má ČTK právo na státní příspěvek, ale toho práva nevyužívá, čímž je zaručena její nezávislost; považuji to za ideální stav a tedy i za dobrou zprávu.

MS: Agentura by měla mít dobrý zaměstnanecký štáb.

TV: Má profesionály. Včas se dokázala přeorientovat na nové technologie. Zbavila se fotografického oddělení kromě archivu. S archivem zdatně nakládá. Na zprávách, které dodává dennímu tisku a ostatním médiím, nevydělá, ale je zisková díky ekonomickým analýzám, které jsou šity zákazníkům na míru.

… Hodnocení médií …

MS: Jak se díváte na 25 let obnovy printového, digitálního, rozhlasového a televizního prostoru? Po roce 1990 zde existovalo ve srovnání s dneškem mnoho titulů.

TV: Celostátních deníků byl dvojnásobek. Vznikaly, zanikaly. Zánik začal sestupem Prostoru, což byly krásné noviny. Velké deníky dnes představují hlavní proud, mainstream, ale to je celoevropský vývoj. Ve chvíli, kdy Timesy začaly na titulní straně uveřejňovat fotografii – a nyní již i barevné fotografie fotbalistů –, se cosi změnilo. Je znát celkový úpadek. Angličtina na to má termín „dumbing down“ – ohlupování, přizpůsobení se nejnižšímu vkusu. Pravda je, že v Británii i ty bulvární noviny jsou psány svrchovanými profesionály. Když si ale člověk prolistuje britský tisk, tak s výjimkou Financial Times, trochu Times, Independentu a Guardianu se toho příliš ze světa nedozví. U nás můžeme zaznamenat podobný trend, zahraniční zpravodajství se též vytrácí.

MS: Čím si to vysvětlujete?

TV: Protože takzvaní mediální poradci nakukají vydavatelům, že tento druh zpráv lidi nezajímá.

MS: To je přece hloupost!

TV: Souhlasím.

MS: Člověk by měl mít zájem poznat celek, a ne jen nějaké fragmenty. Nádherně se to vztahuje k demokracii a demokratům. Demokrat je přece člověk, který je vzdělaný a snaží se vytvářet ponětí o celku. Dnešní zpravodajství tomu nepřeje.

TV: Je těžké si nalézt adekvátní informaci. Možná více praktické a nejrychlejší je kombinovat několik zpravodajských serverů. I když jsem milovník šustotu papíru, noviny kupuji nanejvýš jednou, dvakrát týdně.

MS: Ferdinand Peroutka říkal: člověk má číst alespoň dvojí noviny. Dříve byly noviny spojeny s politickou stranou. Jednalo se o stranický tisk …

TV: Nezapomínejme, že měly čtyři stránky…

MS: Když si člověk koupí Frankfurter Allgemeine, získáte čtení na celý den, ale podmínkou je velmi pokročilá znalost německého jazyka.

TV: Vezmete-li si nedělní výtisk The New York Times, máte čtení na celý měsíc.

MS: Ano, člověk musí vybírat.

TV: V opravdu dobrých novinách to možné je. Přesně víte, co na které stránce naleznete.

MS: Sám sebe se tážu, proč u nás dochází k banalizaci? Je to z důvodu komerčních zájmů, neúcty ke slovu?

TV: Myslím si, že nikdo nepotvrdil, že by „inteligentní noviny“ musely být prodělečné. Je to mýtus. Většinou mají hlavní slovo inzertní oddělení. Ta mají velkou moc ovlivnit vydavatele a „obelhat“ jej, že se musíme obrátit na jiné kruhy. To je pochopitelně další nesmysl.

MS: Sluší se říci: světové noviny jsou vlastněny rodově. Vezměte si takové The New York Times. U nás kvalitní noviny byly vlastněny Karlem Schwarzenbergem, mám na mysli Respekt, který předal Zdeňkovi Bakalovi. Přesto, soudíte, že pro demokracii jsou solidní noviny neodlučitelnou součástí?

TV: Bezpochyby. Poměrně dobrá známka pro česká média je i výsledkem toho, že se výraznějším způsobem neprojevuje vliv vlastníků. V tomto ohledu je český tisk svobodnější, než je tomu v evropském srovnání. Česká média se pohybují mezi prvním a desátým místem žebříčků svobody tisku.

MS: A co kvalita tisku?

TV: Nyní hovořím o svobodě tisku, což jsou dvě různé věci. Mnoho lidí se v roce 1989 domnívalo, že svoboda nutně znamená růst kvality tisku. Svoboda ale nezaručí, že vše bude v pořádku a kvalitní, poněvadž lidé zapomněli, že svoboda znamená též svobodu pro bandity a lotry.

MS: Když jsem měl možnost hovořit s Vladimírem Špidlou, sdělil mi: podívám-li se na česká média, více jsem se o světě dozvěděl před rokem 1989, i když tehdy média nesla větší stopu ideologického balastu než v současnosti.

TV: Tvrzení je to sice dost přehnané, ale něco na tom je, jelikož tehdy jsme byli vycvičeni v umění číst mezi řádky. Když jste informace kombinoval se zahraničním rozhlasem, byli jsme poměrně slušně informováni, a nezabralo to více než půl hodiny denně.

… Média, veřejnoprávnost a kvalita …

MS: Měli bychom se dotknout veřejnoprávnosti. Jak je důležitá pro demokracii? BBC je institucí, k níž se nejen u nás vzhlíží s úctou. Soudíte, že můžeme podobně mluvit o České televizi a Českém rozhlase?

TV: Podle formálních znaků ano. I u nich je problém kvalita, ne politické tlaky. Občas se sice objeví politický tlak na jmenování či odstranění toho či onoho ředitele programu, avšak budeme-li mluvit pouze o kvalitě produkce, zde vedle špičkových profesionálů působí mnoho lidí průměrných, ba podprůměrných. Podle toho vypadá i produkce programu. Asi před patnácti lety jsem byl na delším pobytu v Anglii a v Severním Irsku a měl jsem možnost navštívit i BBC – a to jak v Londýně, tak v Belfastu. Studoval jsem i tamní bulvární tisk. Za dveřmi jak veřejnoprávních, tak soukromých médií v Anglii čeká na odchod jednoho novináře fronta dvaceti dobrých.

MS: Inu, blahodárná konkurence.

TV: U nás je tomu naopak, protože se recyklují špatní novináři. Jsou-li propuštěni například z Mladé fronty, za chvíli už se zabydlí v Lidových novinách nebo jinde. Má to své důvody – a to kulturní i demografické. Noviny mají stejný rozsah jako anglické, ale rybník, z něhož můžete „lovit“ dobré novináře, je daleko menší.

MS: Čím to, že u nás není ochota pracovat v médiích? Měl jsem možnost hovořit s českým novinářem píšícím o vědě Josefem Matyášem z Lidových novin a ten mi říkal: Lidé raději vezmou více placená místa v P. R. agenturách, než aby brali mrzký peníz v novinách.

TV: Týká se to určitého druhu lidí. Fakt je, že někteří z P. R. agentury přijdou zpět. Stav nehodnotím jako katastrofální, ale mohl by být lepší. Že nejsou osobnosti jako Peroutka, nebo Čapek? Pochopitelně, nejsou! Posledním mohykánem starého typu žurnalistiky je Ludvík Vaculík se svými úterními sloupky. Žijeme v době, v jaké žijeme. Britští novináři též nejsou známi mimo Británii nebo novináři z The Guardian mimo okruh čtenářů The Guardian.  Možná se občas objeví v televizní diskusi s tamním moderátorem…

MS: Přítomnost za první republiky nastavovala vysokou laťku, ale ta byla podporována z Hradu Masarykem. Na druhou stranu můžete konstatovat, že po roce 1989 byl podporován týdeník Respekt.

TV: Považuji za slušné Hospodářské noviny i vámi zmíněný Respekt. Mohli bychom každý udělat osobní výběr, co bychom si chtěli přečíst. Má to nevýhodu, nabídka výběru je omezená.

MS: Dobrá, ale zpět k veřejnoprávnosti. Domníváte se, že je iluzorní vybudovat u nás instituce podobné BBC.

TV: Není to iluze, ale má to personální limity.

MS: Jak se díváte na fakt, že český rozhlas si dovolil „zrušit“ stanici, která vycházela z tradice Svobodné Evropy. Mám na mysli Český rozhlas 6 – Ona splynula do stanice, která je výslednicí tří stanic.

TV: Z mého pohledu se jednalo o neomluvitelnou hloupost…

MS: … a rozhodnutí se těžko bude brát zpět.

… Neúcta k novinářům …

MS: Hovoříme-li o českých médiích, neměli bychom opomenout fakt – neúctu k novinářům. Někteří z českých politiků k nim chovají velký despekt.

TV: Dokonce se tím i chlubí. Na což by Rusové řekli: „Někulturnoje!“ Hulvátská nota je zřejmě části veřejnosti příjemná. Pravda, někteří z novinářské obce si o posměch koledují, ale to nemá být důvodem k tomu, aby někdo šmahem označoval celý stav za žumpu.

MS: V demokracii by měla být neoddělitelně obsažena úcta k člověku. Pokud celý novinářský stav je označován za žumpu, co dodávat? Pokud bychom měli deklarovat výhled této oblasti do budoucna, jste optimistou?

TV: Pokud mohu pozorovat, zatím jsem optimista.

MS: Pane Vrbo, děkuji vám a příště na shledanou. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.