Novinář Josef Káninský žije sportem a rád o něm referuje. Výzvu hodnotit české třicetiletí přijal s pokorou a vědomím si kontextů, které téma nabízí. Jako málokdo přiznává, že v osmdesátých letech vstoupil do strany – ostatně studoval fakultu žurnalistiky, která byla prostoupena komunistickou ideologií, byť v slabší podobě, jelikož v Sovětském svazu byla vyhlášena „perestrojka“. Začínal jako redaktor lokálního deníku Svoboda a následně prošel redakcemi důležitých deníků. V rozhovoru analyzuje otázku sportovních disciplín – snaží se odpovědět příčiny stavu v roce 1989 a vývoj, který po něm nastal. Jaké sporty se rozvíjí? Co znamená profesionální sport a jaké má limity? Jak si stojí tradiční sporty jako hokej či fotbal? Mají Češi národní sport? Je jím hokej? Je jím fotbal? Proč měl být den vítězství českých hokejistů svátek vítězství českých hokejistů svátkem? Všímá si, jak ne-dokážeme kapitalizovat výhry našich sportovců v národě a ve sportu samotném? Neopomíjí mezinárodní kontext – jak vnímají sport jiné evropské národy?
Dialog byl veden na jaře roku 2019 v Poděbradech.
MS: Navrhuji, abychom naše setkání u sportu po roce 1989 zahájili reflexí společenské situace. Souhlasíte?
JK: Ano, můžeme se ptát, zdali demokracie funguje, či ne – a co se s ní stalo? Lze ji charakterizovat, že v ní fungují volby, v nichž můžete vybrat kandidáty, dále následuje perioda vládnutí, po němž můžete vybrat další kandidáty, které nahradí ty, jež jste si dříve vybrali. Na druhou stranu mohu konstatovat, že někdy před patnácti lety můj kolega vyslovil takovou tezi: „Hele, oni se s demokracií nahoře naučili zacházet.“ Přiznávám se, že o těchto záležitostech bych nerad mluvil jako expert.
MS: Lékař se musí naučit správně přistupovat k pacientovi, aby jej uzdravil, a tím posunul jeho kvalitu života. Chirurg se musí naučit zacházet se skalpelem, stane-li se něco nenadálého, musí konat. Vaše pojetí politiky je pouze pojetí diváka. Budeme držet „hubu“ a krok, ale během našeho setkání bych rád debatoval, jak je demokracie uplatněna ve sportu. Jen se podívejme na společenství sokolů, které je demokratickou institucí. Ptejme se, jak stát bere ohledy na jednotlivá sportovní odvětví, v nichž jsme byli těmi, kdo něco ve světě znamenal. Je chybné, pokud jsme pasivní.
JK: Bude dobré, pokud vysvětlím obecný občanský postoj.
MS: Fair play je součástí sportu.
JK: Každý má nějakou minulost. Studoval jsem žurnalistiku a právě Fakulta žurnalistiky UK byla politickou školou. Kromě odborných předmětů jsme měli marxismus a propagandu. Kdybych ukázal vysvědčení ze státní závěrečné zkoušky, byl bych „hnán“, abych ji udělal ještě jednou. Například mám státnici z propagandy a agitace. Dělám si z toho legraci, že z toho mám trojku, a proto mohu říkat, že jsem byl disident. Do ročníku jsem přišel s těmi, kteří pak dělali revoluci. Nálada na fakultě byla uvolněnější – byla perestrojka, avšak mysleli jsme si, že je možné systém změnit prostřednictvím horních struktur. Asi na potřetí jsem se nechal přesvědčit, že budu kandidovat do KSČ, což jsem udělal. Pokud toto někde uvedu, u spousty lidí mě to diskvalifikuje. Právě na tomto přístupu bych rád vysvětlil svůj občanský postoj. Ke konci roku 1988 se společnost začala probouzet.
MS: Bylo například 70 let připomenutí vzniku Československa.
JK: Pracoval jsem v českém deníku Svoboda a musel jsem po vojně čekat, než se uvolní místo ve sportovní rubrice, a proto jsem zpracovával domácí politická témata, která mě příliš nenaplňovala. Věděl jsem, že ti, kteří stát vedou, musí pryč. Též jsme si přáli, aby šli pryč. Domnívali jsme se, že je nahradíme. Nakonec se to stalo jinak. Z deníku Svoboda jsem odešel, když stav byl již neudržitelný. Psal se květen 1989. Vedoucí redaktor mi přidělil téma: kritika pracujících k politickému dokumentu Několik vět. Odešel jsem do okresního deníku Zář v Pardubicích, poněvadž tam dělal můj kamarád. Tam jsem si šel rozmyslet, jak dál, a tam jsem prožil listopad 1989.
MS: Byly to zářné okamžiky?
JK: Když jste byl součástí komunistické strany, musel jste se s tím vypořádat. Hned druhý den jsem soudruhům oznámil, že tento den vystupuji, poté jsem se aranžoval v takzvaném Demokratickém fóru komunistů, jehož členové chtěli naznačit, že všichni komunisté nebyli hlupáci a kariéristé, jak si paušálně někteří myslí, poněvadž vše bylo složitější. Když jsem pak po politických změnách mohl psát o sportu, ve svém životním programu jsem si stanovil, že se nebudu angažovat – a to jen proto, aby mi nikdo nemohl tvrdit, že jsem „překabátěný“ komunista. Toho se držím dodnes. Pak to člověku jako já nezabraňuje, aby se ve veřejném prostoru angažoval odlišným způsobem. To jsou záležitosti, o kterých mohu psát. Pochopitelně, že jsem psal o sportu, ale byly tam společenské přesahy. Dnes rezonuje téma menšin a jsem s to napsat, co znamená, když je někdo transgenderový sportovec – jak se může zapojit do struktur, což je společenská angažovanost, která mně přísluší, na kterou mám určitou erudici, zkušenost, na kterou si troufnu. Nutno dodat: angažuji se v divadle, svými příspěvky podporujeme charitu. Není to tak, že jsem pasivní a „oni“ vládnoucí se s tím naučili zacházet. Do politiky nepůjdu, neboť mám zkušenosti z minulého režimu.
MS: To je důležité! Jen si uvědomte, že mnoho lidí má podobnou minulost a je jim členství v komunistické straně vyčítáno. Zde je nutné říci: bylo to vaše osobní rozhodnutí. Žijeme životy, které jsou jedinečné. Každý nemá na to, aby byl tím, kdo jde proti proudu.
JK: Jsem přesvědčen, že statečné občanské postoje – ať v době komunismu, nebo v demokratickém období si zaslouží pozornosti. Celá intelektuální vrstva, přemýšlivější elita, dělá jednu chybu – a to je velké neporozumění takzvané „šedé zóně“. Z neporozumění vyvěrá pohrdání. Já jsem vyjádřil svůj občanský postoj, oni ne – to znamená, že oni jsou ti špatní. Vezmeme-li to z nadstranických hledisek, jedinci z šedé zóny – to jsou vítězové, protože si dokázali zařídit život, aby ho žili v intencích, jak byli schopni. Požadavek, aby vyjádřili občanský postoj, není-li jim to dáno, není vhodný, poněvadž z toho pramení velká arogance. Nemluvím o někom, kdo udával, ale mluvím o tom, kdo si „zařídil“ život po svém.
MS: Řeknu to prostě: jde o občanskou volbu. Problém je, že někdo si také „zajišťuje“ život za přítomnosti médií a za finance eráru.
JK: To, o čem vy mluvíte je odlišné. Dnes máte též ty, kteří usilují o spokojený život a nechtějí vyčnívat. Ti se přizpůsobí podmínkám dneška. V postoji obyčejného člověka, příslušníka šedé zóny k režimu – ať je jakýkoliv, se v zásadě nic nemění. On se „zákonným rámcem“ musí umět žít. Normálním člověku režim ne vždy vyhovuje.
… Sport v letech proměn …
JK: Rád bych ke sportu řekl toto: Je zde velká skupina Čechů, které sport nezajímá, a proto jsem skeptický k tomu, že by sport v Čechách něčím pohnul.
MS: Proč – dle vašich zjištění – nezajímá Čechy sport? Pohyb je součástí života! Je to něco, bez čeho nemůžeme žít.
JK: Spíše bych řekl „špičkový sport“. Že by česká sportovní „hvězda“ dokázala „zacloumat“ veřejností, případně velký sportovní úspěch, to si nemyslím. Mohlo se to stát v okamžiku, kdy přišla krize způsobená invazí spojeneckých sil, tedy v době po roce 1968, a českoslovenští hokejisté porazili Rusy. Stejně to nemělo velký dopad. Jen si vezměte, k jakým provokacím došlo atd. Tak se sport dá použít, ba „zneužít“ k jiným účelům. Dokonce si myslím, že čeští politici – ať již před listopadem 1989, případně po listopadu 1989 – a nyní se nemohu bavit o době, kterou jsem nezažil, se starají o sport velmi málo a velmi málo sportu jako takového využívali. Dokonce je zde velký nevyužitý potenciál, protože pokud byli Češi mistry světa, Václav Klaus se za nimi vypravil.
MS: Tehdy se psal rok 1996 a účasten toho byl ještě Ivan Pilip jako ministr školství, mládeže a tělovýchovy – jeho potenciální nástupce. Bylo krátce před volbami. Národní mužstvo vedl Luděk Bukač.
JK: Šlo o jednorázovou akci. Aby sport někdo dlouhodobě využíval k získávání bodů u voličů, případně jako politický kapitál, to se zde nedělo a neděje.
MS: Vrcholový sport není integrován?
JK: Propojení existuje, ale není intenzivní, což je pro mě zajímavé.
MS: Podíváme-li se na první republiku, tam sportovní propojení fungovalo. Edvard Beneš kopal za Slávii a Tomáš Masaryk se hlásil k sokolskému hnutí. Účastnil se kvasu, který zde byl, a podporoval jej.
JK: Zeptejme se proč? To proto, že Tomáš Masaryk věděl, že pokud bude podporovat sokoly, bude v národu přijímán. Věřím, že naklonění k sokolům bylo pragmatické rozhodnutí. Ptejme se, kdo dnes z politiků působících v roce 2019 něco podobného umí, aby se spojil se sportem? Odpovídám: nikdo.
MS: Možná nějakou akci určitý politik navštíví, ovšem nejde o dlouhodobou spolupráci.
JK: To tam bohužel není.
MS: Máme český národní sport?
JK: Nemáme.
MS: Možná by někdo zmínil fotbal.
JK: V anglosaském prostředí – i ve španělském prostředí jsou národy, které mají své vlastní sporty a pěstují si je, a jiní se o ně nezajímají. Například máme národní házenou, ale to je popelka. Je to vlastně český sport, míč se přehazuje rukama, hraje se na dvě branky, ovšem proti Evropě má jiná pravidla, odlišný tvar hřiště, jiné rozměry branky. Je to podobné, jako když mají Australané svůj fotbal, který je pro občany populární, proto si jej hýčkají. My máme národní házenou, ale ta si nikdy nezískala takový věhlas, aby se skutečně stala národním sportem, což je zajímavé.
… Národní sport, jeho hledání …
MS: Domníval jsem se, že národním sportem může být fotbal, protože kus placu máte v každé vesnici. Hůř je to s hokejem, byť právě hokejová hala s ledem je v každém větším městě.
JK: Fotbal je globální záležitost a je i zvláštním fenoménem. V zemích, kde nebyl tak populární, což je třeba Slovinsko, v okamžiku, kdy slovinský fotbalový manšaft začal konkurovat špičce v mezinárodním srovnání, „všichni“ Slovinci byli fotbaloví fanoušci a podpora sportu byla zvýšena. Sport má v sobě potenciál toto udělat. Dříve byli Slovinci lyžaři, avšak najednou byli ochotni se stát fotbalisty. Stav fotbalu u nás je podobný jako ve dvou třetinách Evropy a v dalších zemích jinde na světě. Podívejte se, jakým způsobem se demograficky mění Spojené státy. Právě tam se fotbal začal prosazovat, jelikož hispánské obyvatelstvo to vyžaduje.
MS: Je tam tlak jižních národů.
JK: Zároveň se v této zemi rozvíjí ženský fotbal, což je určené podporou společnosti Nike. Kdybych se obrátil do České republiky, žádný národní sport nemáme, uznáváme, že náš národní sport je hokej, ale ten je víceméně import. V okamžiku, kdy hokej nebude podporován jako v minulosti, hráči nebudou vychováváni a český národní team klesne do druhé ligy, nebudeme moci hovořit o českém národním sportu, poněvadž mnoho lidí to již nebude zajímat. Budou se o to zajímat fanoušci, ale ne národ.
MS: Vždyť je tam spojitost: mám-li společenství, které se dobře prezentuje, má výsledky, má i diváctvo a z diváků se rekrutují i ti, kteří sport budou provozovat.
JK: Tak by to mělo být. Dobrý příklad podobného vývoje může být v roce 2019 biatlon. Stal se populární proto, že jde o televizní sport, televize to „pochopila“. Nutno uvést, že jsou sporty, které mají televizní potenciál, a které nikoliv. Ve světě to pochopili, a proto zájem o biatlon začal. Měl jsem zájem udělat velký článek o zvelebování Vysočina arény, chtěl jsem napsat, jak je sport podporovaný, kolik do toho vkládá kraj atd., ukázat, jak tento fenomén uchopujeme. Petr Šabata z Hospodářských novin pro to nenašel pochopení, přičemž do dvou let zde byl biatlonový boom. Stoupl výkon českých závodníků a Gabriela Koukalová byla jako hvězda. Přiznávám, že se nejednalo o český národní sport, ale vytvořil se zde boom a lidé se o něj začali zajímat. Dokonce jsem o tomto fenoménu napsal divadelní hru, nechal jsem ji číst lidem z divadelního prostředí a zjistil jsem, že nevědí, kdo je to paní Gabriela Koukalová. Tvrdím, že sport dokáže strhnout velkou část společnosti, ale ne společnost jako takovou.
MS: Vaše slova vysvětlují, proč v Čechách nemáme skutečný národní sport. Přiznejme si: žijeme v silně pluralitní, členité době, není zde pojítko, které se pak dá využít jinak než sportovně. Rád bych zůstal u fotbalu. Češi nemají úspěch jako Hispánci, případně Angličané či Němci, avšak nezapadli jsme úplně. Jsme v Poděbradech a zde studoval fotbalista Antonín Panenka, jenž skóroval ve finále na mistrovství Evropy.
JK: V Poděbradech známých fotbalistů studovalo více. Ale ještě k fotbalu. Se Stanislavem Hrabětem jsme napsali knihu o 40. výročí od památného vítězství československého mužstva v Bělehradě. Mluvili jsme s přímými českými účastníky, protože ze tří čtvrtin manšaft tvořili Slováci. Řekli nám: režim se bál, že budeme populární, že by je to mohlo ohrožovat. Vzkázali nám, abychom hráli za Duklu, že do zahraničí nepůjdeme. A dávejte si pozor, abychom vás neposlali k mašině do ČKD. Takto se režim postavil k těmto obrovským hrdinům, kteří byli mistry Evropy. Představitelé režimu je raději zastavili, nepustili je do ciziny, než aby se z toho něco nevyvrbilo.
MS: Úspěch by mohl podpořit aktivitu mladých, nakonec ti, kteří získali titul, dobře reprezentovali, sklidili pohanu.
JK: Reprezentantům byla dána prémie, řekli jim: máte týden volno, poté půjde zpět a vyšlapovat.
MS: Shodou okolností tento problém byl obdobný u hokejistů, kteří reprezentovali náš národ v roce 1948 – 1949. Tam přišlo potrestání – větší než v roce 1976.
… Sport po roce 1989 …
MS: Řekli jsme si o národním sportu, avšak jak se sport proměnil po roce 1989? Kde vidíte impulsy?
JK: Ve sportu se objevilo množství soukromých peněz, což mu prospělo. Můžeme se bavit o konkrétních příkladech, kde peníze byly utopené, můžeme diskutovat možnost praní peněz skrz sport. Přiznávám, že jde o motivaci lidí, kteří tyto peníze do sportu vkládají. Jednoduše se zde objevil druhý zdroj, což sportu pomohlo. Také se ale pošlapávalo, co zde už bylo. Můžeme to nazvat „porevoluční syndrom“. Rušily se instituce – a to hlavně v kolektivních sportech, přičemž jinde ve světě je začali zavádět – ať to bylo na národní bázi, případně na bázi národních svazů. Tím se narušila kontinuita toho, co zde bylo vybudované za státní peníze. Horko těžko se to potom začalo dávat dohromady, a proto též vidíte mimoběžnost různých sportovních odvětví, jak je tomu nyní. Na druhou stranu, pokud si vezmete, co se dělo kolem olympijských her pořádaných v roce 2012, má to paralely. Ve Velké Británii pozvedli odvětví, které tam nemělo žádnou základnu, najednou měli basketbalové družstvo Velké Británie, které aby konkurovalo, podpořili velkými penězi. Skončila olympiáda a sportovci, kteří hráli basketbal, o peníze přišli. To jasně ukazuje, že stát se chová nekonzistentně a nekontinuálně. U nás byla kontinuita opravdu přerušena z ideologických důvodů. Třetí věc, která přinesla ve sportu změny – byl zaveden profesionalismus na špičkové úrovni, poněvadž dříve šlo o kvazi amatérismus, ač špičkoví sportovci na profesionální úrovni existovali, docházelo různě ke kamufláži, že byli zaměstnanci Dukly a na oko byli zaměstnaní v průmyslových závodech, což byl systém, který je kryptoprofesionalismem.
MS: Jak profesionalismus funguje?
JK: Po roce 1989 přišel profesionalismus, který funguje se vším všudy. Sežeň si místo, máš na to, ale musíš natrénovat. Můžeme k tomu přistupovat jako ke zdravému konkurenčnímu prostředí.
MS: Slyšel jsem přiléhavou definici, že vrcholový sportovec je ten, kdo bere miliony, a dívají se na něj miliony. Sám jste zmínil, že vrcholový sport za minulého režimu existoval a byli přítomni i zaměstnanci sportovních svazů. Ne vše z toho bylo zrušeno.
JK: Ano, například armádní sport a sport ministerstva vnitra pokračuje. V počátku bylo chvilkové zaváhání. Například sportovní klub Rudá hvězda se na chvíli přejmenoval na Sportovní kluby policie. Ministerstvo vnitra stále investuje a z těchto řad se rekrutovalo mnoho sportovců jako Barbora Špotáková, která získala dvě zlaté olympijské medaile v hodu oštěpem, či Ester Ledecká. Pro sportovce je systém dobrý, protože mohou v armádních zařízeních rehabilitovat.
MS: Co to znamená pro člověka, který je v záři reflektorů a snaží se reprezentovat své družstvo a zároveň i svou vlast. Nejedná se o otroctví?
JK: Snažím se zabývat problémem týraných sportovních dětí – ať ze strany rodičů, případně trenérů. Tam je to problém, který se nedá jen tak „smáznout“. Onen dril od mládí za sebou zanechává stopu, poněvadž člověk je tlačen do aktivit, které mu nejsou vlastní. Na druhé straně vidíte ty šťastnější, kteří to nevnímali jako něco negativního, děkují trenérům a rodičům, že je u sportu přidrželi, že jim dril poskytli, protože oni se s touto výbavou stali olympijskými vítězi, případně mistry světa. Jsem přesvědčen, že otroctví je silné slovo. V době dospívání sportovce, je z něj pěstovaný „gladiátor“, byť nejde na smrt. Je zaplacen z peněz, které pomáhá generovat, zároveň je jeho výchova placena z prostředků, které generoval někdo jiný. Jeho kariéra stála tolik, že jenom málokdo dokáže tyto prostředky vrátit zpět. Uznávám, že tato hodnota je těžko měřitelná, protože většina sportovců končí bez finančního zabezpečení. Vrcholový sport je gladiátorství. Měli bychom říci, že sportovcům se žije dobře, neboť berou nejen plat, avšak mají zdarma i stravu, přepravu. Nejsou však páni svého času, jelikož je zde termínová listina, kterou musí dodržet.
MS: Také jsou v hledáčku sponzorů.
JK: Ti šťastnější mají osobní smlouvy, čímž se pak zařadí do vyšší úrovně. Podepíšete-li sponzorskou smlouvu, jste gladiátory sponzorů, neboť se musíte účastnit společenských akcí. Je-li to sponzor svazu, všichni biatlonisti musí mít napsáno na dresu „Hamé“, byť některý si myslí, že to není to pravé. Můžeme říci, že za „pohodlný život“ platí vždy a zároveň si musí rozmýšlet, co budou dělat, až to vše skončí, jelikož fyzické síly dojdou.
MS: Nejen fyzické síly, protože ve stáří přichází i daň za vypětí.
JK: Sportovci se neliší od člověka, který celý život přichází do styku s toxickými barvami. Sice si myslí: beru zde slušné peníze, a proto to vydržím, ale daň na zdraví si u člověka vybere jinak.
MS: Byla to jejich volba. Máte možnost: méně peněz, ale být svobodný, případně mít peníze.
JK: Je důležité, jak velkou roli hrají peníze v životě člověka.
MS: Měl jste možnost se setkat s lidmi, kteří byli penězi svedeni?
JK: Pochopitelně.
… Hokej jako český fenomén …
MS: Ještě se dotkněme otázky hokeje. Uváděl jste, že hokej není národní sport. Hrál důležitou roli v politickém vymezování – zde jsou Rusové, zde my Čechoslováci – vy nám tanky, my vám branky …
JK: Bylo to proto, že Rusové v tom byli dobří, vynikali, a my jsme byli jejich soupeř. V tom je hokej specifický. Když se i v jiných sportech narazilo na Rusy – kromě fotbalu – také jsme byli proti nim. Tradiční to bylo v basketbalu, také jsme měli zájem nad nimi vyhrát. Vzpomínám si, že v době, když Barbora Špotáková získala první olympijské zlato 21. srpna 2008 – tedy v roce zakončeném osmičkou, to také rezonovalo, byť doba byla jiná. Hokej je specifický …
MS: Dnes – v roce 2019 to však asi neplatí. Čím si vysvětlujete, že český hokej ustupuje, jako když taje led pod náporem ostrých slunečních paprsků? Je to investicemi? Je to menší ochota bojovat?
JK: Jistě to souvisí se ztrátou kontinuity tréninkových středisek. Výhodou i nevýhodou naší polohy obklopené nízkými horami je, že přes hory často nevidíme, případně přes ně nechceme vzhlédnout. To není specifikum sportu, že české prostředí „nechytá“ světové trendy, což se právě projevilo v hokeji. Český hokej měl vždy sice nějakou vlastní školu a dokázal něco vymyslet – a proto se naši hokejisté uplatnili i v zahraničí. Na druhou stranu český hokej dopředu věděl, jak se hraje v Rusku, Švédsku a dokázal s nimi držet krok. Nyní jako kdybychom nechápali, proč jsou v zahraničí tak dobří, a zároveň máme již málo osobností, které by řekly: máme zde to a to a díky tomu můžeme postavit kvalitní hru hokeje. Pokud vám kulhají obě nohy, sport logicky zaostává.
MS: Možná usedáme na „invalidní“ vozík – a o kvalitním hokeji si můžeme nechat jenom zdát. Co nám pomůže návrat do první ligy, kterou volky nevolky opouštíme?
JK: Až přijde osobnost, která nastolí pořádek.
MS: Věříte v charismatické osobnosti?
JK: Když jsme k výročí Nagana 1998 dělali seriál pro Lidové noviny, Luděk Bukač, trenér národního týmu, mi prozradil, že to, co zažil a na čem mohl založit své úspěchy, ten základ úspěchů položil docent Kostka. Ten věděl, co se v cizině dělá, a zároveň znal české prostředí natolik, že věděl, co do toho můžeme přidat svého a v čem můžeme druhé překvapit, v čem můžeme jít nad ně. Vymyslel systém a podle systému se jelo. Nikomu jej nenutil, netvrdil: mám zde systém a všichni se podle toho budete chovat, bude to jednotné atd. Řeklo se: zde to je, zkuste si to, funguje to – a systém byl přijat. Možná, přijetí systému bylo jednodušší než dnes. V mých očích nám může pomoci osobnost, která s tím zahýbe.
MS: Ze systému prosakuje nezájem, není tam touha po dosažení cíle. Když se Jan Kaplický vyjádřil o českém národu, tvrdil, že český národ má nad sebou pěnu piva, když bylo ale napadeno rozhodnutí mezinárodní poroty, dle níž jeho návrh vyhrál, pronesl: místo pěny mají Češi dva půllitry.
JK: Nerad bych spekuloval o národu, protože to znamená, že „my všichni“. Nerad bych to také spojoval s pivem, protože to se mi zdá jako klišé. Jsou zde ti, kteří se přes to mohou podívat – nemusíte se dívat přes hory, protože vše máte v počítači. Problém je, že pracujete na dílčích projektech, než aby se zde hnulo s celým odvětvím. Zajímám se o českou operu – vidím tam paralely.
MS: Je tam skluz, nedotaženost. Dům, který měl být dávno opraven, je stále obložen lešením. Jak naslouchám vašim slovům, není zde ochota udělat více než jen to, co obohatí můj účet.
JK: Problém je, že lidé jsou ve vleku stereotypů a osobnostního nastavení i malého rozhledu. Věřím tomu, že šéf Hokejového svazu Tomáš Král je schopný obchodník, ale sportu se nevěnuje plně. Potřebuje obchodovat – a krom toho je ještě předseda Hokejového svazu. Abychom se vrátili do období úspěchů českého hokeje, potřebujeme předsedu Hokejového svazu na plný úvazek a plus nějakých pár hodin na víc.
MS: Trochu odbočím, ale svými slovy jste mi připomněl situaci na některých vysokých školách. Jsou pedagogové, kteří též řeší své kšefty, a výuka je druhotná. Má-li člověk něco dělat, má to dělat odpovědně a má tam dávat sebe sama. Netýká se to jen sportu jako takového, ale jakékoliv lidské činnosti. Týká se to vztahu s lidmi, práce.
JK: Může to tak být, ale takový člověk by si měl vybrat. Když má mít člověk na starosti strategii, pak musí mít pod sebou lidi, kteří mu prostředí vytváří, mají nápady, umí je realizovat, vědí co a jak, mají široký rozhled. Nevytvoří-li si to člověk, není to dobré.
… Hokej, Nagano 1998 a kontexty …
MS: Debatujeme-li o českém hokeji, dotkněme se význačné akce. Je rok 1998 a čeští hokejisté vyhráli turnaj století. Václav Havel, když přijímal „zlaté hochy“, pronesl větu, která mu zpětně byla vyčítána: „Pro tuto zemi jste udělali více než čeští politici“. Sport může být kapitalizován i v jiných oblastech?
JK: Jde o emociální výrok a nerad bych jej hodnotil. Vítězství se může kapitalizovat, ale my to neděláme, protože odkaz Nagana se nezpracoval. Přiznejme si, že jej „nezpracoval“ ani hokej, natož, aby to zpracovala společnost. Jsem přesvědčen, že den vítězství hokejistů by měl být vyhlášen státním svátkem. Chcete-li, aby státní svátky rezonovaly s lidmi, aby byly živé, musíte občanům nabídnout něco, s čím se mohou identifikovat. Možná si nyní protiřečím, poněvadž jsem řekl, že mnoho lidí se o sport nezajímá. Teoreticky ale jednou za dvacet let, po několika dekádách, přichází určitý moment, v němž je potenciál ukryt.
… Sport a svátky …
JK: Jsou lidé, kteří řeknou: ti mají v hlavě puk, kdo je ale opravdu rozumný, uzná, že právě hokejový turnaj v Naganu zahýbal se zemí, a proto si myslím, že právě tento den má být státním svátkem.
MS: Gól z hokejky Petra Svobody byl famózní.
JK: Podívejte se, co je v tom za magii. Jmenuje se Svoboda, je to emigrant, finále hrajeme proti Rusům, když jsme porazili nafoukané lidi ze zámoří. Opět tam byla „osmička“, která se ukazuje v našich dějinách. Našli bychom v tom mnoho nuancí a odstínů, co vše v tom bylo ukryto.
MS: Souhlasím, ale jen si připomeňme genesi svátků. Narážíme na problém jejich určení. Vzpomeňme si, že 17. listopad 1989 byl normální všední den, pak díky pomoci studentů a aktivity části poslanců byl jako státní svátek. Dnes je to den protestu a obhajoby demokracie vůči vládnoucím kruhům. Podívejme se na jiný svátek – 28. říjen je pouze „volným dnem“. Totéž je u svátku svatého Václava. Připomínají si jej převážně věřící lidé. Připomínáme si i Jana Husa. Svátky asi slouží k připomenutí velkých událostí, které mají skryté významy, jsou důležité, ovšem nemáme příliš mnoho státních svátků?
JK: Dnes jsou lidé zaměstnáni v terciární sféře a o svátcích se v ní nezastaví chod hospodářství. A proto svátky jeho chod neohrozí.
MS: V minulosti státní svátek byl opravdu prožíván jako státní svátek, v současnosti je to den volna.
JK: Žijeme ve svobodné společnosti. Je otázka pro jedince, jak se svátkem naloží. Dokonce jsem přesvědčen, že státní svátky nejsou prožívány národem jako takovým, ale uvědomělá část společnosti si státní svátky jistotně připomíná.
MS: Děkuji vám za sportovní přesahové analýzy a doufám, že příště pohovoříme o sokolském hnutí.