Naše lidské hledání vody


Zbyněk Hrkal, *1957, český hydrogeolog, působí na Univerzitě Karlově, VÚV TGM, autor publikací O lidech a vodě (2015), Voda včera, dnes a zítra (2018)
Stáhnout dialog:

Je zřejmé, že svět je v pohybu, proměňuje se a citelně k oné proměně přispívá i pozvolna mizící voda, či lépe řečeno její bilance na konkrétních místech, protože objem vody na naší planetě je – dle vědeckých zjištění – konstantní. Možná tento problém pociťujeme z vlastní životní praxe, ale i kvůli médiím. O otázkách, které souvisejí s těmito jevy, bude zasvěceně ve třech zastaveních promlouvat hydrogeolog i spisovatel Zbyněk Hrkal, jenž prošel světem a netrpí tendenční skepsí jako mnozí. Vidí mnoho pozitiv, ale i skutečná ohrožení. Snažme se ke světu přistupovat realisticky a se stoickým klidem, poněvadž právě to nám může pomoci v řešení opravdových problémů.

Dialog byl natočen na přelomu léta a podzimu 2019

MS: Pane docente, máte se slovem voda nějakou asociaci? Ve vaší pracovně je slyšet šum Vltavy.

ZbH: Možná je to patetické, ale pro mě je voda symbolem života.

MS: S touto odpovědí se člověk setkává.

ZbH: Je to správné, protože voda a život je asi nejčastější asociace. Vše ostatní je marginální.

MS: Pouze život je zásadní.

ZbH: Vydá-li se do vesmíru sonda, první co se hledá, je voda. Nenalezne-li se voda, konstatuje se: zde se s životem nesetkáme – alespoň ne v té podobě, jako ho známe my.

MS: Rád bych s vámi mluvil o otázkách, jaké si kladete v souvislosti s fenoménem voda? Vezměte v úvahu vaši praxi, poznání a životní zkušenosti.

ZbH: Projel jsem asi 80 zemí světa a uvědomil jsem si, že voda je zdrojem života, ale i velmi významným způsobem ovlivňuje i životní styl, životní úroveň. Voda ovlivňuje nejen to, zdali život existuje, či ne, ale rozhoduje i o tom, jakou kvalitu ten život bude případně mít. Při pohledu do historie vidíme, že lidské civilizace vždy vznikaly tam, kde byl vodní zdroj. Když vodní zdroj zanikl, skončila i místní civilizace. Člověk a voda spolu souvisí a můžeme to vidět i v současné době, kdy projevy chudoby v rozvojovém světě je často spojen s nedostatkem vody. Jsou ale i případy, kdy tam vodu mají, ale vlastním přičiněním člověka se změnila v nepoživatelnou kapalinu.

MS: Takový stav ovšem neguje tezi, že voda je život – a je-li voda tak znečištěná, …

ZbH: … pak se nejedná o vodu životodárnou.

MS: Je to stoka.

ZbH: Nezapomínejme, voda může roznášet smrt, pokud je kontaminovaná nejrůznějšími baktériemi. Kdybyste se v Nepálu napil ze svaté řeky Bagmátí, během 24 hodin skončíte na jednotce intenzivní péče. Jde o vodu, která by vám nejen nepřinesla život, ale zřejmě by vás zahubila.

MS: Možná je to způsobeno tím, že lidé v těchto oblastech nemají dostatek úcty k vodě, případně nevládnou technologiemi, aby mohli odpovídajícím způsobem s vodou nakládat.

ZbH: Nepoužil bych termín úcty. Oni k ní mají úctu. Pro hinduisty je voda skutečným symbolem, k jemuž se klaní. Je to rituální způsob očisty. Stav, v němž se nachází řeka, je výsledkem nedostatku vzdělání, jelikož se k vodě staví jako naši předci v době středověku. Nevidí mikrobiální znečištění. Neví, jakou funkci má čistírna odpadních vod. Vystupuje zde smrtící kombinace otázky vzdělanosti, nedostatku technologií a chudoby.

MS: Máte pozitivní rovnici: bude-li se člověk bránit poznatkům, nebude-li dostatečně přemýšlet, nebude-li kooperovat s ostatními, poté životadárná tekutina, kterou my z civilizovaného světa známe, se změní v něco smrtonosného.

ZbH: Podobný závěr můžeme aplikovat nejen na znečištěnou vodu, ale též na absenci vody. Uvědomme si, že všechny problémy s vodou včetně jejího nedostatku jsou v současné době technologicky řešitelné. Není-li v místě voda, mohu ji odněkud přivést. V krajní variantě jsem schopen vodu vyrobit – a to ze vzduchu, jsem schopen odsolit mořskou vodu atd.

MS: Vše je však otázka nákladů.

ZbH: Je to ekonomická otázka. Nyní se vracím k myšlence vzdělanosti a bohatství. Ve společnosti, která je nevzdělaná a chudá, projekt není možné realizovat, neboť v zaostalých regionech problém nedostatku vody není pouze samotný nedostatek vody, ale především chudoba a nevzdělanost. Pokud by populace byla vzdělaná a bohatá, přestože tam voda není, problém by vyřešila.

MS: Stav nedostatku můžeme nahlédnout také tak: země, které mají vodu jako stoku, nejsou schopny nahlédnout dobrou kvalitu, potřebnost vody.

ZbH: Na analýzu nemají peníze a nemají na to ani vzdělaný personál, odborníky, kteří by postavili čističku. Ta se dá postavit z rozvojové pomoci, ale poté je tu další, zásadní problém – jak ji provozovat. K tomu potřebujete místní personál, protože pokud byste vše obsadil vlastními silami, vaše vodní aktivity zavánějí neokolonialismem. Postavíte infrastrukturu a provozujete ji sami, bez přítomnosti místních lidí to není řešení.

… Zdroje vody …

MS: Pokročme dále: Mohou si lidé vyrobit vodu? Je zde např. možnost odsolování.

ZbH: Před šesti miliardami lety na planetě vznikla voda, máme jí nevyčerpatelné množství. Voda se nám sice mění ve skupenstvích, ale její objem je stejný. Zmínil jste odsolování. Pohovořme o něm – protože jde o nejgigantičtější rezervoár vody, který člověk jako civilizace má k dispozici. Reverzní osmóza je schopna vytvářet z mořské vody za relativně nízké finanční náklady pitnou i užitkovou vodu. Metr krychlový odsolené vody vyjde na půl amerického dolaru (ceny roku 2019 pozn. red.) Taková cena by mohla být dostupná pro jakoukoliv civilizaci – a to i na nízké úrovni. Tuto cestu bych pro budoucnost viděl jako jednu z možných.

MS: Víme, že společnost musí být na určité ekonomické, institucionální úrovni – a to rozvojové země nesplňují.

… Přirozenost a voda …

MS: Zeptám se takto: jak vnímáte význam přirozenosti? Co pro hydrogeologa znamená přirozenost? Tážu se proto, že jsme zde několik tisíc let, před námi byli živočichové, kteří měli jiné parametry pro život. Jak vidíte změny v kontextu přirozenosti?

ZbH: Přirozenost je subjektivní termín a můžeme se na to dívat z nejrůznějších pohledů. Položíte-li tuto otázku geologovi, jistě vám na ni zareaguje jinak než politik nebo jiný specialista, pracující v odlišných časových měřítcích. Geolog má tu výhodu, že se na nejrůznější přírodní změny dívá nikoliv z pohledu let, desítek, ba stovek, ale tisíců, či spíše miliónů let. Některé ekologické organizace například ukazují na řadu druhů rostlin a živočichů, které jsou pro naši krajinu nepřirozené. Jako geolog si ale v tomto případě mohu položit otázku – v období posledního glaciálu, což je období, které řádově počítáme v tisícovkách let, na našem území přirozeně pobíhal nosorožec srstnatý. Asi by ale nikoho nenapadlo, zavádět do naší krajiny tohoto živočicha jako původní přirozený druh. Jde o krásný příklad, jak geologický pohled přináší do pojmu přirozenosti absurdity.

MS: Nezapomínejme: vzdělaný člověk si je vědom konečnosti světa, …

ZbH: … lidského druhu.

MS: Dobrá, ovšem přichází problém, že mnozí z nás se s tím nedokážou smířit a mají zájem, aby lidský druh pokračoval, abychom nejednali v módu po nás potopa.

ZbH: Musíme se smířit s tím, že jako lidstvo vyhyneme. To je jisté. Nikdo nedokáže říci, zdali to bude za tisíc let, nebo za miliony let. V zájmu zachování rodu všichni živočichové mají snahu se rozmnožovat a udržovat svůj druh v pokračování. Tím, že máme rodiny, se o to snažíme i my. Proto bychom se měli chovat tak, aby naše děti i vnuci žili v prostředí, které bude pro život na planetě co možná nejpříjemnější. Jsme nedílnou součástí ekosystému, a proto není možné, abychom si kolem sebe dělali papírové květiny. Ty zde musí skutečně růst.

MS: Víme, že v Bibli je uváděno, že o své prostředí máme pečovat, starat se – ne si je pouze přizpůsobit svým egoistickým záměrům. Péče není totéž, co dramatické přetváření krajiny.

ZbH: Zřejmě se jedná o otázku koncepčního, chcete-li filozofického charakteru. Jen se podívejme, v jakém prostředí žijeme, v Evropě nenajdete jediné území, které by bylo původní. Procházíme se líbeznou krajinou, kterou obdivujeme, avšak ukažte mi les, který je zde původní. Přestože se nám krajina líbí, vše, co jsme kolem sebe vytvořili a o co pečujeme, není přírodní krajinou, přetvořil ji člověk. Uvádím často klasický příklad – krajinu jižních Čech, která je dílem Jakuba Krčína z Jelčan. Vytvořil ji člověk, protože mu nevyhovovaly malarické bažiny.

MS: Ano, ovšem je otázka citlivého přetváření a násilného. Jsou krajiny, které dramaticky změnily svou podobu.

ZbH: I slova „citlivý“ a „dramatický“ mají několik rovin. Díváme se na výsledek, který je krásný, ale představíte-li si, že by Jakub Krčín měl realizovat něco podobného v dnešní době, dostal by ropáka roku. Byl by všemi ekologickými organizacemi pranýřován za vysoušení bažiny. Prováděl ve své podstatě devastaci krajiny, jelikož ničil biotopy chráněných živočichů a dramatickým způsobem přetvářel krajinu ke svému prospěchu.

MS: Též bychom měli říci, že přetváří-li člověk nějaké systémy – třeba životního prostředí, dává šanci pro vznik něčeho nového.

ZbH: Ano, dnes tam žije celá řada chráněných živočichů, rostlin, kterým se velmi daří.

MS: Vraťme se ještě ke slovu přirozený. Člověk 21. století vnímá krajinu jižních Čech jako přirozenou.

ZbH: Díváme se na to z hlediska stovek let, avšak proměny byly uskutečněny ve středověku.

MS: Ono hledisko je relativní. Zmínil jste, že přírodní vědy dokážou analyzovat s velkým časovým rozpětím.

ZbH: Uvedu ještě jeden příklad – amazonské pralesy. Je módní odsuzovat jihoamerické státy z dramatického pálení a mýcení amazonského pralesa. Položme si otázku: co dělali naši předci? Posuneme-li se do historie a zjistíme, že Evropa za dob Keltů byla pokryta krásným pralesem. V průběhu středověku naši předkové onen prales vykáceli a zdevastovali, že po něm nezůstal ani strom. Díváte-li se na staré obrazy z doby středověku, z doby třicetileté války, zjistíte, že evropská krajina byla totálně odlesněná a dnes bychom řekli ekologicky zdevastovaná. Proto všechny lesy, které máme v současné době v Evropě, jsou nově vysázené a umělé.

MS: Shodou okolností „umělost“, která před 100 lety nebyla vnímána jako špatná a vědecké poznání říkají: praxe, kterou bychom měli uplatnit, abychom zachovali „přirozenost“ – je o omezení vysazování smrku?

ZbH: To je chyba, kterou způsobil hrabě Jan Harrach na konci 19. století, který byl veden komerčními zájmy, poněvadž smrk je rychle rostoucí strom.

MS: Děkuji vám a příště o planetární bilanci vody.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.