Voda – ta, která snad čistí i naši mysl


Jindřich Duras, *1957, hydrobiolog, působí v Povodí Vltavy a ZČU v Plzni
Stáhnout dialog:

První setkání s hydrobiologem Jindřichem Durasem končilo smutným konstatováním: o možném konfliktu mezi Súdánem a Egyptem, pokud Súdán začne budovat přehradu, která by snížila průtok úrodného Nilu – a to je jedno „malé“ ohnisko možných tenzí. Druhá část našeho setkání by se měla týkat možností proaktivních lidí. Přiznává, že rozumí části mladé generaci, která iniciovala Fridays for future, ale to nestačí. Potřebujeme změnit systém, abychom Zem, která nám byla nechána k opatrování, předali dalším generacím. Člověk se setkává s tvrzením: pokud situace nedojde velké krize, teprve většina začne měnit své jednání. Věříme však, že ve společenství existuje právě aktivní menšina složená z kooperujících uvědomělých jedinců, nicméně nestranný pozorovatel váhá, jestli bilance síly kapitálu a okamžitého zisku nad ohleduplným vztahem ke krajině stále nepřevažuje. Péče o vodu je permanentní a v Čechách se proměňuje v boj, jež ničí potenciál ke tvořivé spolupráci.

… Kultura, minulost a budoucnost …

JB: Nedávno (rok 2019 pozn. red.) jsem byl na semináři o biodiverzitě a tam zazněl dotaz: Co my jako jednotlivci můžeme dělat? Odpověď byla: Běžte do politiky! Je to jediné, co můžete udělat. Nyní říkáte: Politici pouze slibují. Co nyní můžeme tedy dělat?

JD: Budou slibovat neustále, ale v mých očích slibují špatné věci. Nevím, jestli někdo konečně řekne: Jsme na tom opravdu špatně a náprava bude stát peníze.

JB: Tento přístup zapření se, se však lidem nebude zamlouvat. 

JD: Dobrá, co poté chceme? Máme zájem přežít? Máme rádi své děti? Velmi rozumím hnutí Fridays for future. Je mi smutno, že je v Čechách málo rozšířené. Mně by se líbilo, pokud by bylo rozšířeno více, protože my našim následovníkům neuvěřitelně rychle prohospodařujeme jejich budoucnost. Jsem rád, že se ti mladí do toho pustili, poněvadž odpovědnost je opravdu na nás. Pokud si dokážeme něco málo odepřít, bude to mít blahodárný efekt.

Není to tak, že my teď všechno honem spotřebujeme, a tím i vyděláme, aby naše děti po nás něco měly – ty teď vydělané peníze. Je to přesně naopak: čím více teď spotřebujeme, tím méně příští generace budou mít.

Jsem přesvědčen, že dluhy nakonec někdo musí zaplatit, ale budeme to překvapivě my, daňoví poplatníci. Úvaha je velmi jednoduchá.

JB: V některých oblastech lidského hospodaření se to již ukazuje.

JD: Ano, systematicky špatným jednáním lesních hospodářů jsme už v zásadě přišli o lesy a ještě tomu není konec. Vím, že druhová skladba lesů se nemění ze dne na den, ale už před asi 40 lety, když jsem studoval na Univerzitě, nám přednášeli, že druhová skladba lesů je nevyhovující a nutně potřebujeme zvýšit podíl listnáčů. Takže času bylo celkem dostatek, ale lesní hospodáři neměli v naprosté většině případů chuť cokoli měnit a ze všech doporučení a navržených opatření se dokázali vyvlíknout.

A nyní řešme otázku, kdo lesní kalamity bude platit? Budeme to my jako daňoví poplatníci? Co se stane, pokud se zemědělství kvůli zhoršení vodního režimu, které hospodáři během desítek let sami způsobili dostane do velkých obtíží? Vypadá to, že vše půjde rychle. Proč bychom veškeré náklady měli platit zase my, daňoví poplatníci, když navíc většina velkozemědělců ještě dnes kličkuje, aby nic zlepšovat nemuseli?

Podobné je to s produkčními rybáři a s rybníky zamořenými sinicemi.

Proč bychom měli platit, aby nám někdo neničil náš domov, tedy naši krajinu? V úvodu našeho setkání jste citoval slova české hymny: voda hučí po lučinách. To je můj domov, avšak fyzicky jej už nemám! Mohu jít do parku, do obchodního centra, mohu být doma, mohu jít na svou zahradu, ale mohu jít do polí? Asi již ne. Stejné je to v lese. Tážu se, proč bych vše měl platit? Kdo to zaplatí mě, že jsem o toto všechno přišel?

JB: Rádi necháváme náklady na budoucích generacích.  

JD: Asi se jedná o otázku odpovědnosti. Jestli k vodě budeme mít úctu, budeme k ní mít i zodpovědnost.  A do toho se nám moc nechce. Neustále řešíme, zdali na něco dostaneme dotaci, nebo ne a pak se to dělá nebo ne. Neřešíme otázku, co je to dobré a co špatné, ale jaká je finanční bilance. Tento přístup musíme velmi změnit.

JB: Co si představujete pod pojmem pokora?

JD:  Pokora vůči vodě znamená: Své úmysly, svá chtění, svá směrování zařadím níže než je to, co potřebuje voda ke své ochraně. Svými činy budu respektovat vodu za cenu toho, že ustoupím se svými očekávání, přáními. Právě na tomto budeme muset pracovat.

JB: Voláte po změně „paradigmatu“.  

JD: Nazval bych to kulturou.

JB: Mám na mysli úvahu, že někteří z nás si řeknou: Vyděláme mnoho peněz pro naše děti, aby se měly „dobře“, avšak vydělávání peněz jde na úkor toho, co děti potřebují doopravdy.

JD: Falešných představ je mnoho. Setkal jsem se s tímto postojem: Pokud to u nás bude velmi špatné, třeba i mou zásluhou, tak já odjedu do Thajska a tam budu žít se svou rodinou. Takoví lidé mají představu, že země není kulatá, ale poskytuje linearitu, a proto se můžeme po přímce posouvat do nekonečna. Tak to neplatí. Již jsem zmínil, voda vše propojuje. Například v Thajsku mají potíže s deštěm, kvůli změně klimatu. Jednoduše, není kam utéct.

Existuje takový vztah: Čím více se otepluje, tím více je vody v atmosféře, a proto by mělo více pršet – a ono více prší, ale prší jinde. Část z toho je prostřednictvím katastrofálních událostí. Kde bychom chtěli, aby pršelo, pršet nemusí. Nyní je otázka, co lidé budou dělat. Buď umřou, případně se vydají na cestu.

JB: Kam se mohou vydat?

JD: Tam, kde je voda. Celá planeta je propojená, jak je nás mnoho a pořád přibýváme, byť prognózy jsou mnohem optimističtější, než byly před dvaceti lety. Avšak populace se zřejmě stabilizuje až na deseti miliardách, což mně přijde jako šílené číslo. Udělá-li na zemi něco narušujícího 100 tisíc lidí, příliš se nestane, avšak udělá-li to 10 miliard, pak tato suma má obrovský vliv na vše. Ať se jedná o spotřeba fosforu jako hnojiva, produkce CO2, spotřeba dřeva či zábory půdy, jelikož lidi musíte také uživit. Vykácíte les a připravíte se o jeho stabilizační funkci. Odpadní vody a splachy ze zemědělství, odpad z rybích farem, vše skončí ve vodě a v moři. Degradace naší kuličky Země může být velmi rychlá.

… Živiny – koloběh fosforu a udržitelnost …

JB: Jeden z důvodů, který umožnil, že nás může přibývat, je i syntéza dusíku. Vlastně tím byl dán vznik průmyslového zemědělství. Jak se v něm postupuje? Máme rostlinu a máme půdu, která neplní svou funkci. Rostlinu pěstujeme tím způsobem, že pesticidy ničíme to, co by jí jinak uškodilo a dodáváme jí základní živiny přímo „do žil“ – tím mám na mysli dusík ze syntézy, případně z dalších zdrojů a také fosfor, též draslík. Zajímá nás to, aby rostlina rostla nad zemí, ale co se děje pod zemí nás nezajímá. Ptám se – jak toto vypadá do budoucna? Dusíku máme ve vzduchu mnoho, …

JD: … ale je hodně energeticky náročné z netečného dusíku, který nadechujeme a beze změny jej vydechujeme, udělat dusík, z něhož mohou růst brambory a jiné užitečné rostliny.

Máme ale též fosfor. Dobrá, může být pokrok v získávání energie, třeba ve fotovoltaice, pak dokážeme vzdušný dusík získávat, ale fosfor? Ten z ničeho syntetizovat nelze. Ten musíme vytěžit. Zásoby fosforu se odhadují na 170 – 250 let, což není tak daleko. Horší je, že nejkvalitnější zásoby jsou už skoro spotřebovány, a v méně kvalitních ložiscích je kontaminace kadmiem a i uranem. Nyní je otázka, jestli budeme rudu čistit, čímž může prudce stoupnout cena, anebo zamoříme pole kadmiem a uranem, což není sice moudré, ale je to laciné.

V Evropské unii proběhl nedávno spor, kdy některé státy jako Polsko, Portugalsko chtěly prosadit zvýšený povolený obsah kadmia ve fosforečných hnojivech, protože si tyto státy nakoupily ložiska a najednou se jim těžba přestává vyplácet. Asi 70 procent všeho fosforu je v Maroku, což není příklad stabilního regionu, a proto fosfor je prvek, se kterým bychom měli počítat.

JB: V přirozeném ekosystému se recykluje. Proč nám „utíká“?

JD: Asi 70 procent vytěženého fosforu se spotřebuje na výrobu hnojiv. Dál se používal a občas stále používá v pracích a mycích prostředcích včetně tablet do myčky, kde je fosforu stále spoustu. My jsme si „vykrmili“ sinice, které již padesát až sedmdesát let „ovládají“ Zeměkouli a nemůžeme se jich zbavit. Proto také všechno, co potřebujeme udělat s vodou je dražší, složitější, včetně zajištění pitné vody. To je jeden z důvodů.

JB: Načrtněme, prosím, cyklus fosforu.

JD: Dobrá, tento prvek se dostává do odpadních vod především s močí a pak také s tabletami do myček. To jsou dva hlavní zdroje. Nejsou-li odpadní vody dostatečně čištěny, fosfor se dostává do řeky, kde můžeme naměřit až padesátinásobek obsahu fosforu, než je přirozená úroveň. V rybnících je 50x, někdy i 1000x více fosforu, než by bylo přirozené. Fosfor zvyšuje úživnost, a proto tam, kde je více fosforu, se dá vyprodukovat hodně ryb. Je to podobné jako se zemědělstvím a lesnictvím. Bude-li hlavním kritériem tržba za ryby, dřevo, řepku, a nebude tam uplatněn krajinotvorný prvek, jsme mimo jakoukoli udržitelnost.

Mně by se třeba líbilo vyvolat zásadní jednání o rybnících a formulovat společenskou objednávku, co po rybníkářích žádáme, aby pro nás dělali. Jedná se o 0,03 procent ekonomicky aktivních obyvatel. Tážu se: Proč nedokážeme tyto lidi uživit, aby se starali o naše rybníky a rybníky nebyly sinicovou kaší? To opravdu nezvládneme?

… Zodpovědnost …

JB: Uvažme, pokud zemědělec spláchne živiny do vod, rybníkáři se hodí, má-li zájem o kapry. 

JD: Příliš se mu nehodí. Splavuje se jim především půda, erozní materiál, která rybník zazemňuje a odbahňování rybníka není jednoduchá záležitost, neboť je to legislativně a hlavně finančně náročné.

Zase jsme u nedostatku zodpovědnosti. Pokud z vašeho pole „nateče“ hlína do mého rybníka, mám já škodu: ztráta objemu vody, potíže při lovení ryb. Vám jako majiteli pole samozřejmě také vzniká škoda, jelikož přicházíte o to nejúrodnější. Já bych měl jít za vámi a říct: až vypustím rybník, přivezte si bagr a nějaká nákladní auta a své bahno si vytěžíte a odvezete na pole.

Vlastník rybníka nejde touto cestou, ale raději si podá žádost o dotaci do Státního fondu životního prostředí či jiných dotačních fondů a buď od státu dostane peníze na odbahnění, anebo stát prokleje, že mu nic dát nechce. Ten problém by se ale měl řešit primárně mezi oběma vlastníky.  Nevhodným hospodařením na zemědělské půdě ale mohou vzniknout i další škody, třeba v podobě ztráty půdní retence vody.

JB: Můžete uvést příklad?

JD: Lidé ve vsi bědují, že jim vyschly studny. To je docela zvláštní situace, jelikož dříve se vsi stavěly tam, kde byl spolehlivý dostatek vody. Ale může se stát. Ti, kterým vyschla studna, se obrátí na stát, protože právě stát je v tom nemůže nechat a stát jim musí pomoci – cisternami, vybudováním nějakého hlubokého vrtu, co má „vyřešit“ situaci.

Málokdo se ovšem rozhlídne okolo vsi, aby si uvědomil: Podívejte, tady někdo totálně špatně hospodaří, voda steče, místo aby zasakovala, a proto zde nemáme vodu. Neměl by ten hospodář mít i zodpovědnost za důsledky svých ekonomických aktivit? V našem systému pořád není vazba zodpovědnosti. Nikoho ani nenapadne takhle uvažovat. Pak chcete všechno po státu – ten se sice tváří jako že vše (ale pozor! Za naše peníze!) vyřeší, ale je nesmírně neefektivní. Jedná se jednoznačně o dědictví totalitního režimu, který o všem rozhodoval. Přechod k občanské společnosti se nám pořád nedaří, to je mimo vší diskusi. Protože kdyby se dařil, nemohly by tu takovéhle situace být, viz i příklad rybníku a pole.

JB: To je příklad, kdy hospodaření ovlivňuje množství vody, která pak není dostupná v daném místě. Hospodář by měl mít zodpovědnost za své chování. Je zde také příklad, co se týče kvality vody?

JD: Další příklady. Natečou-li pesticidy do řeky, což je naprosto běžné, a na řece je vodárna a na ní závislí spotřebitelé. To je třeba příklad Úhlavy a Plzně. Plzeň investovala zhruba miliardu korun do vylepšení vodárny, aby docházelo k efektivnímu odstranění pesticidů (filtry s granulovaným aktivním uhlím). Nebudeme řešit příčinu – vyjednávat se zemědělci o jejich případné odpovědnosti a o nějaké modifikaci jejich hospodaření. Ty uhlíkové filtry jsou vlastně vedlejšími náklady zemědělské produkce a správně by se měly promítnout do nákladů těch hospodařících subjektů.

Zde se dostáváme k otázce produkce laciného chleba. To je podvod na voliče. Chleba nemůže být laciný, poněvadž jeho produkce nese škody, které nezapočítáváme do jeho ceny. Ale ty vedlejší náklady, tzv. externality, ty volič stejně musí zaplatit, jen se mu to v hlavě nespojí. Bagruje-li se přehrada od splaveného erozního materiálu, jde o ohromné částky. Třeba nádrž Hostivař, přibližně 280 miliónů. K tomu tisíce zazemněných rybníků, vodní zdroje zamořené pesticidy, snížená retence vody v krajině.

Zeptejme se: Vymáhal někdo peníze po těch, co hospodaří v povodí?

Vím, že právně je to komplikované a v českých podmínkách „to nejde“, ale pak ten, kdo pěstuje, není ani zodpovědný za škody, které dělá. Ano, máme laciný chléb, ale z druhé kapsy nám peníze musí vytáhnout, jelikož úpravy vyžadují finanční nároky.

… Rybníky a oběhové hospodářství …

JB: Pokud bychom šli cestou, kterou navrhujete: Vybagrovat bahno a dát ho zpátky na pole. Docházelo by k recyklaci živin?

JD: Ano, tam, kde není masivní kontaminace znečišťujícími látkami, rybniční sediment je ideální materiál na pole. Obsahuje totiž mnoho živin, obsahuje i organické látky, které na polích velmi chybí. Rybniční bahno obsahuje živiny, jež rostliny mohou obtížně využít. To někteří považují za handicap a tážou se: proč bychom to dávali na pole, když to vegetace nemůže rychle přijmout? Tohle je přemýšlení ve stylu ze dne na den. Ale příroda takhle nefunguje, tam jsou cykly delší.

Kouzlo je v tom, že živiny obsažené v rybničním bahně jsou především ve formě vázané do organických látek. Proto se začnou uvolňovat teprve postupně po činnosti baktérií a hub v půdě. A půdní mikroorganismy pracují v závislosti na teplotě: uvolňují tedy živiny v teplém období – tedy v době, kdy prosperují i rostliny na poli. Ne, není to řízeno počítačem, takhle zkrátka příroda funguje.

JB: Mohu poprosit o malé shrnutí tohoto procesu?

JD: Takže. Vyvezeme-li sediment na pole na podzim, kdy je výlov rybníků, tam se rozhrne, případně zaorá, tak se ze sedimentu nic nevyluhuje např. do podzemních vod, protože živiny se z hmoty neuvolní. Zde vzpomeňme na intenzivní vyplavování průmyslových hnojiv do vod v mimovegetačním období…

Rybniční usazeniny – vlastně se jedná o přirozeně velmi ekologické hnojivo. Přijde mi paradoxní, že několik let obhajuji víceméně marně tento pohled, který naši předkové znali a využívali již stovky let. Nezapomínejme, naši předkové se o bláto i poprali. Po vypuštění rybníka se kolíkovaly zábory, kdo měl co propachtované. Bláto pak nabírali a vozili jej na pole, protože si toho vážili a protože byla nouze a neexistovala syntetická hnojiva.

JB: Jedná se o část oběhového hospodářství – cirkulární ekonomiky.

JD: Ano, máme zájem vše recyklovat. Nechceme vše vyhazovat, ale vracet to. Nezapomínejme, že rybníky jsou ideálním místem na recyklaci živin – zejména fosforu – a to v malých povodích. Budeme-li se snažit chytat fosfor až v nádrži Orlík, je to na nic, protože transport zpět po velkém povodí by byl náročný. Něco jako vozit hnojivo z Marsu.

Tyto aktivity potřebujeme v malém povodí – v malém rybníku, v malé vesnici, v malých polnostech, poněvadž část sedimentu mohu vrátit na pole a to opakovaně např. každé dva roky. Tento systém je pak ekonomicky udržitelný, a to bez dotací. Navíc si můžeme udržet kontrolu nad tím, aby nedošlo ke kontaminaci bahna nějakými cizorodými látkami. Víme, že po světě jsou trendem udržitelné komunity založené na velké míře soběstačnosti. Recyklační aktivity se jim musí – alespoň nepatrně – vyplatit, aby vše bylo děláno ne proto, že jim to bylo nařízeno a že jim na to dal někdo peníze (dotace), ale že tyto činnosti považují obyvatelé za dobré a že ekonomicky fungují. Rybníky jsou v rámci udržitelnosti velmi důležité.

JB: Uvedl bych krátký případ z naší obce. Je tam malý rybník. Nedávno se opravoval a odbahňoval a obec se toho velmi bála, že se v něm nalezne kontaminace a obec se nedoplatí a nebudou vědět, kam to odvézt. Vše bylo děláno tak, že se bahna je třeba zbavit, že je to problém.

JD: Malý subjekt to může položit, ale jsme u zodpovědnosti. Budou-li se občané v obci chovat vůči vodě nemravně – to znamená: všechny odpady budou končit v rybníku, sediment z rybníka bude kontaminován. Již to nebude zdroj pro další využití v zemědělství, ale odpad.

Člověk by si měl srovnat vše ve své mysli. Nemyslím rovnou odpadní vody ve smyslu dočištění odpadních vod, ale mám na mysli odpadní vody z autodílny, pokovení v galvanovně či výroby, kde se dělá s kovy či organickými látkami. Budu-li se chovat k vodnímu prostředí a sedimentu jako hlupák, vytvářím si rovnou odpad místo zdroje, co bych mohl použít. Teprve při obecně moudrém přístupu může systém fungovat.

… Role každého člověka, obce a státu…

JB: Právě taková může být naše role v onom nejednoduchém systému. Ještě byste rád něco dodal?

JD: Každý si tu roli musí začít nacházet sám. Někdo lépe běhá na lyžích, někdo skáče o tyči. Někdo bude precizně třídit, ale bude mít problémy nejezdit do práce automobilem. Někdo bude jezdit na kole, ale vodu pustí klidně do kanálu. Asi není nikdo, kdo bude perfektně dělat vše. Někdo bude rád používat ekologicky šetrné prostředky – mycí, prací, uklízecí, kosmetické, což je také důležité, protože vše, co na sebe natřu, pak spláchnu. Je vhodné, aby si pro začátek každý osvojil něco, co jej bude bavit – a tím společnosti přispěl. A postupně může přidávat další věci. Třeba přejímat nějaké úspěšné praxe a tak.

JB: Děkuji za tuto důležitou poznámku, nechť každý nachází tu svou roli. To jsme u úrovně každého člověka. Co dál?

JD: Dále na vsi či ve městě by občané měli projevit svou vůli. Aktivní jedinci – pokud se sami nechtějí vrhnout do víru politiky – by se měli tázat starosty a kandidujících stran a jednotlivců:

Co uděláte pro vodu, pro životní prostředí? Jak využijeme vodu, když nám průměrně naprší 500 – 600 litrů na metr čtvereční na rok. Co s tím uděláme, pokud nemáme vodu ve studni? Budeme vše svádět do kanálu, nebo budeme vodu zadržovat, případně se rozhodneme dělat zelenou střechu, dešťovou zahrádku? Co konkrétně se u nás bude s vodou dělat? Bez aktivity jednotlivých občanů nebo různých spolků to nepůjde.

Pozor ovšem na další důležitou věc: abychom mohli úspěšně komunikovat s lokálními politiky, nutně potřebujeme o problematice i něco vědět. Takže prvním krokem musí být něco jako sebevzdělávání, tedy sbírání informací a poznatků. Jinak hrozí, že budeme po starostech chtít hlouposti, které pak oni třeba udělají….

JB: Taková je role obyvatel a vedení obcí. Velká část obyvatel u nás žije ve městech – co tam můžeme vybrat jako zásadní problém s vodou k řešení?

JD: Důležitým problémem ve městech, ale i v obcích je „odlehčení“. Naprší-li ve městech, většina vody se nahrne do kanalizace – ta ji nepobere, a proto než doteče na čistírnu odpadních vod, kanalizace mají odbočky, jimiž teče přebytečná směs rovnou do řeky nebo do rybníka. Tomu se říká „odlehčení“.

To není čistá dešťová voda. To je původně dešťová voda, která ovšem vyplachuje z kanalizací to nejhorší, co se tam usadilo. Také tam bere odpadní vody, které tam tečou. V rámci Povodí Vltavy se snažíme alespoň některé případy zachytit cíleným monitoringem. Věnujeme se tomu asi 2 nebo 3 roky.

JB: Co se tedy tímto ,,odlehčením“ dostává do řek?

JD: Je to katastrofální. Organické (hnilobné) látky, živiny, bakteriální a virová kontaminace, zbytky léčiv a domácí chemie… Tak třeba sinicových vodních květů v přehradních nádržích se nezbavíme (v Orlíku, v Hracholuskách, ve Vranově, kdekoliv), dokud nevyřešíme velmi dobře otázku těch odlehčovaných odpadních vod. A stejně tak ani nedocílíme dobrého ekologického stavu.

JB: A může to mít vliv na kvalitu pitné vody?

JD: Jistě. Vodárna, která bere vodu z řeky – například v Plzni – za deště nemůže dostávat kvalitní surovou vodu z povodí s početnými obcemi, městečky a s několik většími městy. Nemáte-li kvalitní vodu na vstupu, nebudete ji mít ani na výstupu. Vodárna tedy nebude mít kvalitní vodu, pokud obce i města – povodí řeky nebudou mít vyřešeny „odlehčení“. Trochu jsme se dostali zase k otázce zodpovědnosti. Zde zodpovědnosti měst a obcí za svou vodu.

Jen pro úplnost dodávám, že ta odlehčená voda je přesně ta, která nám pak ve městech chybí jak pro zalévání vegetace, tak pro klimatizaci města. To schéma je úplně stejné, jaké jsme zmínili u otázky rybničních sedimentů. Jsme stále ve fázi snahy honem se zbavit toho, co teď nepotřebujeme – bez toho, abychom přeřadili na myšlení zaměřené na to, jak vše moudře využít, to asi nepůjde…

JB: Co v této věci doporučujete? Jak hospodařit ve městech?

JD: Zasakování, zelené střechy, zelené fasády, dešťové zahrádky, retenční nádrže – nadzemní, podzemní. Jinými slovy: města by měla moudře hospodařit s vodou. Na celostátní úrovni by mělo docházet ke koordinaci, sdílení přístupů a řešení, odborné pomoci.

JB: Lidé by se měli naučit mít radost z deště – ne jej rychle odvést pryč.

JD: Každý rok opakujeme: kdyby tak už zapršelo! Přichází mraky, možná bude pršet. Přijde bouřka, přijde liják, z chodníků, silnic, parkovišť se páří, za půl hodiny je opět horko. Voda je v kanálu, v řece chcípají ryby – v roce 2019 ve Svratce, v roce 2018 pod Plzní – a to 3 až 5 tun ryb, po velké srážce, protože se vypláchly kanály. Bakterie spotřebují kyslík a ryby jdou břichem vzhůru.

JB: Nyní se přesuňme na celostátní úroveň – jak bychom měli působit zde?

JD: Já, občan, bych si měl nejen vybírat strany, které mi něco dobrého v oblasti životního prostředí nabídnou, ale dopředu bych jim měl také říci, že to či to budu chtít. Jinak si nezačnou věc rozmýšlet, propočítávat, aby mi daly reálně uskutečnitelnou nabídku. Aby poté někdo nepřišel s kanálem Dunaj – Odra – Labe, případně jinou šílenou nehorázností, ale aby naše konání cílilo k opravdu udržitelnému či dokonce k regenerativnímu systému.

JB: Poprosil bych vás o krátké slovo na konec našeho povídání.

JD: Měli bychom se zamyslet u sebe, v obci, celostátně – a za celou Zemi. Někteří si řeknou: co je nám do nějakých oceánů. Já jsem tam vůbec nebyl! Deštné pralesy? Co je nám do nějakého Bolsonara támhle, ať si tam s Indiány a pralesy dělá co chce?

Jak už jsme říkali: Voda všechno propojuje. Budou-li tedy špatně fungovat oceány či pralesy, budeme na tom špatně i my. Na Zemi to chodí tak, že na své špatné skutky prostě nutně doplatíme.

JB: Děkuji vám a nechť se daří ve vaší záslužné práci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.