Budu osobní, ostatně oficiální nekrology uvedly mezníky života profesora Rudolfa Zahradníka. Nepatřil jsem k jeho spolupracovníků, byť takového nadřízeného, ba kolegu bych si přál. Dostal jsem se k němu náhodou, neboť neodmítl nabídku dialogu mapující období před a po roce 1989.
Jako student z obchodní akademie jsem měl ponětí, kdo je Rudolf Zahradník, více mi však prozradil biografický dialog Lenky Jaklové vedený k jeho sedmdesátinám. Přiznám se, že mne zaujal osobním nadšením, skautskou oddaností službě, přátelstvím, zapálením do jakékoliv pracovní i společenské výzvy, netolerováním lajdáctví, ale i trpělivým snášením obtíží, které přináší život pracovní i všední. Byl nad věcí, ale přesto se držel věcnosti a toužil po finalizaci záměru, jehož se účastnil.
Společenský a politický svět posuzoval selským rozumem, byť slovy svého oboru, jímž byla kvantová chemie, a proto mohl pronést tato slova: „I belive that it is correct to say that the system is thermodynamicly metastable …“ Ti, kteří měli vizi, věděli dávno, že systém je neudržitelný, úpadek byl pozvolný, ale s konečnou platností přišel v roce 1989, kdy padla Berlínská zeď, a Sovětský svaz zanikl o dva roky později. Nastalo období obnovy vědeckého stavu obnovené demokratické republice a založení AV ČR, jíž se stal zaslouženým předsedou.
Pane profesore, děkuji vám, že jste si na mne udělal čas, že jsem s vámi mohl sdílet vaše občanské, politické postoje, které mohou inspirovat ty, kterým osud této země není lhostejný – ať jde o mladí, či staré. Také děkuji za to, že jste měl možnost formovat nemnohé, kteří se podílí na vládnutí na této krásné, ale konflikty znesvářené planetě.
MS: Co pro vás znamená rok 1989? Jaký to byl přelom v životě? Co jste od něj očekával?
RZ: Byla to jedna ze dvou největších událostí v mém životě. Nebudu hovořit ze široka, avšak vyjádřím své pocity. Jedna byla porážka nacismu, druhý byl soumrak komunismu. První byl úžasný přelom. To, že se nám pak po nacismu do tří let věci zhroutily, byl malér na 42 let. To, že jsme dovedli … a hovořím v plurálu, jako bych ke spolku přímo patřil … To, že česká politika naši republiku dovedla do současného stádia, je žalostné.
MS: Možná se k příčinám hanby dostaneme. Vkládal jste do toho roku naděje?
RZ: Ano, vkládal jsem do toho obrovské naděje. Vždy jsem si myslel, že česká společnost je společností docela zdatných v průměru docela kvalifikovaných, docela chytrých a pracovitých lidí. Nám se podařilo prohospodařit velice mnoho.
MS: Silná slova. Alespoň nějaká očekávání se podle vás nenaplnila? Vždyť můžeme říci, že jsme svobodni, můžeme se o svém životě rozhodovat, můžeme do věcí mluvit …
RZ: Samozřejmě, to jsou ty notoricky známé věci, které lidi již dávno nudí. Pochopitelně nejsme v pozici otroků, jsme svobodní lidé. Můžeme prakticky dělat, co nás napadne, pokud přímo neohrožujeme ostatní bytosti. Když je něčeho dosaženo, tak se to posléze stane všedním. Mohli jsme být velice úspěšnou zemí. Vím, že navázat na první republiku přímo bylo nemyslitelné. V mnoha směrech byla – politicky, hospodářsky a vzdělanostně jedním z evropských divů světa. Dotáhli jsme to tam, že dokonce tato země dokázala prodat Plzeňský Prazdroj do Jižní Afriky. Tento způsob obchodu je, podle mne, na hranici duševní nemoci. Říkám to, co cítím. Domnívám se, že lidé, kteří to umožnili, dostali tak velikánské „diškrece“. Je to podobné příkladům, které se vyskytují v současnosti.
MS: Nu, ovšem současnosti se také dotkneme. Namítáte, že mnozí z nás dostali věci zdarma, a patřičně s nimi neuměli zacházet? Svoboda je cosi běžného …
RZ: Pane kolego, kdybychom měli osvícené, kvalifikované, mravné politiky, tak by toto všechno měli klidným hlasem dávat najevo. Toto se však neděje. Soudím, že místo moudrého a kvalifikovaného vládnutí spotřebovávají mnoho energie jalovými konflikty, které občany znechucují.
MS: Ten se stal rukojmím …
RZ: Samozřejmě.
… Pohled na stabilitu systému …
MS: Očekával jste, že „rok 1989“ přijde? Táži se proto, že jste uvažoval o komunismu jako o nestabilním systému.
RZ: To vám mohu říci a mám na to velice konkrétní odpověď. Ve světě byly dobře známy aktivity naší skupiny. Díky tomu sem jezdila spousta hostů z mnoha částí světa. Náš vztah k nim byl dán tím, že jsme si říkali, že bez ohledu na podmínky jsme reprezentanty Československa ne Československé socialistické republiky. Když přijel host – ať to byl student ze Sofie, či Fellow of the Royal Society z Londýna – měl v zásadě stejnou péči, k níž patřilo vedle věcí odborných seznámení s Prahou, nebo když byl aktivní, tak i s vybranými místy republiky. Pochopitelně, buď jsme šli do rozumné restaurace, nebo má žena připravila večeři. Odpovídal jsem: „Ač se nic velkého neděje, od počátku osmdesátých let pozorujeme politická uvolňování.“ Navíc přibývá ubohostí a nedostatků, nešlo pouze o kartáčky na zuby a toaletní papír, ale i mnoho jiných věcí. Ze zahraniční jsme měli pravidelně hosty. Po třetí sklence ryzlinku host například řekl: „Rudolf, what about the stability of the political system of this country?“ Rád jsem říkával: „I belive that it is correct to say that the system is thermodynamicly metastable …“ V době Gorbačova jsem pak říkal: „It is just question of time. We expect the real collapse of the regime in the area between the city Plzeň and Charabovsk around the year 2000.“
MS: To jste se mýlili o 10 či 11 let.
RZ: Ano, ale v sympatickém směru. Přišlo to dříve. Nechápu, že jsou ve světě prognostické instituce, kterým to uniklo. Mně to připadá nepochopitelné. Kdo v tom zde žil a vnímal to, tak to musel cítit.
MS: Problém je, že zkušenosti jsou někdy stěží přenosné. Něco jiného je pohled z Washingtonu a něco jiného z Prahy.
RZ: Asi ano. Zkrátka proměna přišla dříve. Bylo to spojeno s nepopsatelným kusem štěstí, ovšem poté přišlo díky prapodivným krokům zklamání.
… Komunismus …
MS: Rád bych se ještě zeptal na minulost. Vnímáte komunismus jako ideologii, která vedla ke zmaru bohatství, které zde bylo, nebo je na ní něco ospravedlnitelného v kontextu spravedlivé společnosti? Nenapomohla náhodou ke zničení toho, co zde bylo vybudováno našimi předky? Komunismus trval dvě generace a ještě předtím jsme měli intermezzo s nacismem. Když to sečteme, vyjde nám 50 let v totalitě.
RZ: Hesly o spravedlivé společnosti to začínalo. Následně se to proměnilo velice rychle v brutální bezohlednou diktaturu, která se od té nacistické lišila tím, že nacisté vraždili především cizí, kdežto komunisté, tomu dával tón Sovětský svaz, vražili své. Byly to surové barbarské diktatury. S tím se nedá natrvalo nic dělat.
MS: Domníváte se, že komunismu je „odzvoněno?“
RZ: Pokud by svět byl spojen s demokratickými, vzdělanými, kvalifikovanými vládami a pokud by byla alespoň středně velká prosperita, pak je nacismu a i komunismu odzvoněno.
MS: Domníváte se, že když je společnosti špatně, tak se vychýlí na jeden, či druhý pól …
RZ: Samozřejmě! Podívejte se, kdybych byl politik, bylo by mi nevolno z toho, jakou podporu získali komunisté v říjnových volbách 2012. Někde jsou nejsilnější a někde jsou druzí. To je výsledek politiky naší pravice.
MS: Podpora, které se těší tato strana, je hlasem protestním.
RZ: Pochopitelně, jelikož si tím lidé ulevují. Mnozí, kteří mluví v jejich prospěch, vůbec nevědí, co ta strana reprezentovala.
MS: Navíc dobře víme, že lidé mají krátkou paměť. Rád bych se zeptal, zdali najdete na minulosti něco pozitivního. Můžete se setkat s argumenty, že lidé měli zaměstnání, sice nemohli jezdit do zahraničí, ale měli své chaty a zahrádky.
RZ: Samozřejmě, když slyším, jaká je nezaměstnanost na severní Moravě, v severních Čechách či ve Španělsku nebo v Řecku, tak je mi úzko. Navíc procento nezaměstnaných mladých je hrozně vysoké. Jednoho dne mohou udeřit do stolu, a to tak, že stůl praskne. Na to bychom měli dávat pozor. Pochopitelně jsme do jisté míry „obětí“ hospodářského vývoje ve světě. Obtíže se objevují po nějaké době znovu a znovu. Mělo by to být zvládáno kultivovaným způsobem. Řekl bych, že spíše než vláda rozpočtové odpovědnosti je zde vláda vyspělé asociálnosti.
MS: To jsme se dostali do současnosti. Myslel jsem, zdali vnímáte komunistický režim také z té pozitivní stránky.
RZ: Víte, nechci být nespravedlivý. Jistě se naleznou pozitivní rysy. Přestože to zdravotnictví bylo v mnoha směrech chudé, hloupé a nedostatečné, tak mělo také jisté dobré rysy, které se nám podařilo zrušit. To proto, že jsme také hloupí. To se například týká očkování dětí. To však je otázka zdravotnické osvěty. Nějak zanikla, a tak jsou s tím trampoty. To, že v minulosti byla téměř stoprocentní zaměstnanost, mnoho neznamená, neboť byla dosažena podvodem. Tam, kde stačí jeden člověk, tak v reálném socialismu byli tři. To je úskok a je to stejné, jako bych měl ocenit něco na nacismu. Než nastoupil Hitler, bylo zle, ale poté bylo lépe a lépe. Stavba dálnic je s oblibou uváděna. Máslo ve větší míře nebylo, ale dálnice se stavěly a jednoduše to rozpumpoval vojenský průmysl. Víme, jak to dopadlo. Němci byli poměrně skromní, jelikož chtěli mít říši na 1 000 let, soudruzi ji chtěli mít na věčné časy.
MS: A také to skončilo nepěkným krachem.
… Disent …
MS: Rád bych se zeptal, zdali jste měl možnost se kontaktovat s disidenty?
RZ: S tím jádrem udatným a statečným, které jsem vždy obdivoval, jsem býval v kontaktu pouze pomocí rozhlasu. Mimo Prahu se totiž dala poslouchat výborná Svobodná Evropa a žasl jsem, jak chytré komentáře měli k rozmanitým oblastem naší společnosti. Byly zasvěcené a noblesně prezentované. Nedostal jsem se dále. Nutno podotknout, že některé poznámky k tomuto tématu byly skutečně humorné. S dámou, která byla u nás na návštěvě, jsem pádloval přes řeku a taktně naznačila, že shání pro postižené komunistickým režimem finanční pomoc. Tím, že jsem jí dal pětisetkorunu, mé aktivity skončily. Byl jsem v živém kontaktu s profesorem Otto Wichterlem především proto, že jsem nadmíru ctil jeho vědu. Nyní se hovoří o nylonkách a kontaktních čočkách. To je milé, avšak on byl geniální chemik a fenomenální pozorovatel lidské společnosti. Jeho typ odporu byl odporem, jenž byl mé duši naprosto blízký, neboť jsem si počínal podobně. Nějaký rok jsem mohl přednášet, a pak jsem opět přednášet nemohl. Táhlo se to po celý můj život. Asi tři roky před koncem jsem řekl studentům: „Kdo to udělá za jedna, tomu půjčím mu na dva týdny poučnou knihu.“ Půjčoval jsem Masarykovy Ideály humanitní a Jak pracovat a další jeho díla, měl jsem kompletního Masaryka tedy vše, co vyšlo od konce války do roku 1948. Dnes to vypadá téměř směšně, ale nikdy jsem se neobával připomenout geniálního Masaryka. Po desetiletí však jeho jméno nebylo vůbec vyslovováno. Nyní mám radost, když potkám nemladou dámu či dospělého gentlemana, u nichž se ukáže, že chodili na mé přednášky, a aniž byli v jakémkoliv styku, tak říkali: „Pane profesore, nás to hodně těšilo, co jste říkal mimo kvantovou chemii. Obávali jsme se však, že vás zavřou.“ Já jsem jim na to odpovídal: „Má drahá, já jsem byl naprostý hochštapler v tom smyslu, že když jsem vycházel z budovy na Albertově, tak jsem to pouštěl z hlavy.“ Do obecné části testů jsem dával otázky spojené s první republikou, včetně jmen význačných politiků, což byla z tehdejšího hlediska nehoráznost.
… Exil …
MS: Když jste byl na protirežimní straně, neuvažoval jste o exilu?
RZ: Ne, byli jsme vystaveni noblesnímu – nátlak je silné slovo – snad přáním kolegů ze světa, abychom se přemístili do svobodného světa. Měl jsem nabídky z Holandska, Spolkové republiky Německo a ze Švýcarska. Když přišel rok 1968, tak jsem měl největší skupinu ve svém životě. To bylo 12 pokročilých a méně pokročilých studentů.
MS: Také udělení „velkého“ doktorátu spělo ke konci …
RZ: To též. Ale hlavně jsem si říkal, že by byla ode mě nestydatost, kdyby moji studenti zde zůstali a starý kocour odtáhnul. Samozřejmě, že vím, že by ta troška, co by po mně zbyla v chemii, byla elegantnější, mocnější, rozsáhlejší. Vůbec toho však nelituji, Navíc jsme velice lpěli na rodině a až patologicky na Praze. Stala se komická věc. Pozdější rektor univerzity v Gröningen, která mi nabízela místo v Ústavu teoretické chemie, nás v Praze několikrát navštívil. Když jej má žena Milena provázela po Praze, tak se Mathias Janssen, rektor uvedené univerzity zastavil na počátku mostu Legií u Národního divadla, zíral na Hrad a povídal: „Milena, now I do understand.“ Lidé ze zahraničí měli obavy, že hrozně živoříme. Já jsem odpovídal: „This is correct, but just in some respects.“ Žiji zde s kolegy stejně, jako bych žil s kolegy kdekoliv na světě, kde bych mohl pracovat. Máme zde kruh kamarádů, s nimiž se pravidelně stýkáme. Chodíme na dobré koncerty tak často, jak chceme, a jsem ochoten vystát frontu na lístky do nedaleké Violy. Nyní ne, jelikož v důchodovém věku dát za nějaký hezký pořad 200 či 300 korun za lístek, je již trochu mnoho. Ne, že bychom to nedokázali, ale v naší trochu asociální říši se nám může kdykoliv stát již dnes či za půl roku, že budeme v takovém stavu ochromeni, že budeme potřebovat ústavní péči. To nám nikdo nezaplatí. Ta je drahá.
MS: A nyní ne příliš vnímavý člověk může říci, že právě na toto režim také pamatoval.
RZ: Ano, ale na tak ubohé úrovni, že bych raději umřel doma.
MS: Rád bych se zeptal, jak se zpětně díváte na socialistické rovnostářství, s nímž se člověk musel poprat.
RZ: Abych se přiznal, tak mi je rovnostářství v mnoha směrech velice blízké. Například, kdy píši do novin, tak se podepisuji pouze Rudolf Zahradník, ale někdo tam uvádí celé jméno s možnými tituly. Netajím se tím. Musel jsem je dát do občanské legitimace, neboť v úřadech mě ujistili, že pro jisté služby je to nutné. Oponoval jsem tím, že když jdu do čistírny s kalhotami, že neuvádím, že jsem profesor, doktor …
MS: Zde nejde pouze o toto. Například lidé, kteří studovali a dosáhli určitého stupně vzdělání, tak na tom nebyli tak dobře jako na Západě, jelikož režim hlídal mzdové diference a preferovaná byla určitá skupina lidí …
RZ: Všeho moc škodí ať odpor vůči Evropské unii, tak tomu rovnostářství. Velmi dobře pamatuji dobu komunismu. V roce 1952 jsem zahajoval aspiranturu v lékařském ústavu. Nikam jinam mě nemohli vzít. Můj kolega – spoluusilující o kandidaturu – Miloš Chvapil, nyní úspěšný chirurg ve Spojených státech, když měl noční službu, tak dostával 11 korun a 20 halířů za noční službu. Pokud to „táhnul“ od pátku večera do pondělí do rána, tak získal 25 korun. To není zločin, spíše je to zrůdnost. To by ani čestný zločinec nedělal.
MS: Kdo usiluje o to, aby byl lépe odměňován, tak musí zřejmě do Ameriky, kde rovnostářství není tak zakořeněné, kde nalezne příležitost a bude patřičně oceněn. Nutno dostat, že i tak je v současnosti mzdová diference znatelnější ve srovnání s obdobím před rokem 1989.
… Diagnóza společnosti …
MS: Dobrá, opusťme minulost a vydejme se cestu putování obdobím po roce 1989. Jak jste si diagnostikoval společnost? Když si člověk prochází materiály sociálních vědců, nalezne v nich tezi, že společnost trpěla duchovní, ekologickou, politickou, sociální, hospodářskou krizí. Pozorovatel může říci, že je to takový stav je i v současnosti. Jak jste vnímal situaci, kam společnost dospěla?
RZ: Byl jsem relativně optimistický, zvláště poté, co se objevil Václav Havel. Čekal jsem, že pozice ve veřejném prostoru budou obsazovány profesionály z hlediska odborného a po stránce mravní – lidmi cti. To se nepovedlo. Aby mi bylo rozuměno, myslel jsem především na stav vysokých škol a na stav Akademie věd, tehdy ČSAV a dnes AV ČR. V tomto směru – a říkám to tichým hlasem a ve vší skromnosti se podařilo realizovat to, co si přála vláda, totiž provést transformaci Akademie věd.
… Lidé …
MS: Nu, ovšem k tomu se jistě dostaneme. Přál jste si, aby na posty usedli profesionálové. Otázkou je, kde ony profesionály vzít, když nám vládli komunisté? Kde vaši profesionálové měli vyrůst?
RZ: Lidí bylo a i nyní je jich též dost. Jiná věc je, kdo je ochoten se za daných podmínek ucházet o určité funkce. Schválně se podívejte na některé lidi, kteří jsou v politice od roku 1990. Oni jsou tam 23 let a vždy působili trochu mdlým dojmem. Vědí však, že ta gáže je báječná. Co by vlastně dělali jinak? Tito lidé tam budou tak dlouho …
MS: Možná se člověk mýlí, ale napadá mě asociace s minulým režimem. Také tam byli lidé …
RZ: Jistě, na věčné časy.
MS: Končilo to kůlem v plotě.
RZ: Existuje ještě jeden výrazný společný rys některých politiků nevalné úrovně. Je to kumulace funkcí. Za komunismu jsem si říkal, že toto je jedna z největších ohavností, když člověk intelektuálně ne prvořadý má ještě sérii dalších funkcí. Parta, která nám dnes vládne, si počítá podobně. On je ve vládě, on vede městkou čtvrť Prahy, on je ve dvou správních radách. Poté je dotazován žurnalistou, zdali na to stačí a on odpovídá: „Lehce …“ Nyní někteří kandidáti na senátory se též tváří, že daný úřad zvládnou lehce, byť z jejich projevů čiší, že tak snadné to nebude.
MS: Dobrá, ale jak vybudit ty, kteří by byli kompetentní a měli zasednout na místa ve veřejném prostoru? Idealisticky uvažující člověk se domníval, že rok 1989 v lidech probudil dostatečnou odvahu. Charakterní lidé měli představu o správě věcí jako o službě lidem. Tento element se z politické oblasti vytratil.
ZB: To proto, že politiku ovládly skupiny lidí, kteří hledí na svůj prospěch, zisk a pevně se drží svých pozic. Pane kolego, něco vám řeknu. Ilustruji to na příkladu vysokého školství, avšak platí to obecně. V mnoha debatách se s mými kolegy z vysokých škol jsem říkal, že soudím, že jediný bod, který je naprosto fundamentální pro dobré fungování školy, je učitelský sbor. Naneštěstí, že se právě o tom mnoho nehovoří. Vedou se řeči o knihovnách, o počítačích, o finančních prostředcích, o všem možném, ale o kvalitě učitelského sboru ne. Říká se, že nejsou lidé. Namítám, že lidé jsou, ale chce to však cosi navíc. Rektor, děkan a šéf katedry či ústavu, který se trvale rozhlíží kolem sebe – dnes se může rozhlížet také v zahraničí, ne pouze doma, ale rovnou po celém světě. Neusiluje o to, aby jeho sestava byla pouze dobrá či velmi dobrá, ale aby byla skvělá, to se však často neděje. Ale to se musí dít, ať by šlo o někdejší Škodovku či jakýkoliv jiný podnik nebo jakékoliv ministerstvo a o jakoukoliv vládu. To máte stejné se stranickou reprezentací. Politické strany jsou znectěny. Netěší se žádné důvěře, a proto nemají koho nominovat. Najednou odejde za podivných okolností ministr spravedlnosti, práce a sociálních věcí, …
MS: … což byl pan Pospíšil a Jaromír Drábek,
RZ: Občané jsou dost bystří na to, aby poznali chabé výmluvy. To angažovanost občanů nepovzbuzuje. Občas si připadám jako v psychiatrické léčebně.
MS: To jsme skočili do žhavé současnosti.
… Budování demokracie …
MS: Dobrá, je vhodné se zabývat otázkou vašeho vnímání obnovování demokracie. To samotné slovo bylo často skloňováno během sametové revoluce. Soudíte, že jsme si demokratický systém vybudovali? Občas se člověk setká s míněním, že nám byla dána svoboda a demokracii se teprve učíme. Jak přemýšlíte o této skutečností?
RZ: Již jsem to všechno naznačoval. Pokud bude mít země kvalifikované vůdce, mohou ve směřování země pomoci. Můžeme se podívat do okolních zemí, které v některých fázích vývoje měly kvalifikované přestavitele. Pro ně to bylo prospěšné. Jestliže mám hovořit o demokracii, ta se počala rozvíjet celkem dobře. V prvních vlnách svobody a budování demokracie jsem v politice neviděl lidi, kteří by byli od pohledu darebáčci. Poprvé jsem zblednul, když jsem jednou večer poslouchal zprávy tehdy Československého rozhlasu a mluvili o zahájení privatizace. Diskutovalo se o tom na zámku v jižních Čechách. Jméno jsem zapomněl, ale vím, že jej osvobodila americká armáda. Pamatuji si to, protože se tam za reálného socialismu dělalo plánování. Zpočátku jsem poslouchal s chutí a poté jsem byl zděšen, neboť se začínalo hovořit v náznacích o podvodech spjatých s privatizací.
MS: Dobrá, dá se říci, že věci šly tak rychle, překotně, spontánně. Jedni mohou tvrdit, že pokud by se nepostupovalo jistou rychlostí, tak na tom bude tratit hospodářství jako celek i krádežemi, byť nezpochybňuji, že se staly. Takovou spontánní cestou šlo například Maďarsko. Na druhé straně – větší vedení dialogu, intenzivnější naslouchání jeden druhému, by též mohlo přinést své. Dostáváme se do prostoru myšlení „kdyby“. Historie však „kdyby“ nezná.
RZ: K tomu vám něco řeknu. Z matematiky si jistě pamatujete, že existují operace komutativní a nekomutativní. Pět krát dvě je deset. Dva krát pět je také deset. Když budu násobit dva vektory, tak to komutativní není. Když chci rozdělovat obrovské majetky, tak bych měl mít definovaný právní řád a poté teprve mohu rozdělovat. U nás se rozdělovalo a poté se budoval právní řád.
MS: Vidíte velký nedostatek v tom, jak to bylo shrnuto: „Ekonomové utekli právníkům.“
RZ: Ano, a byl vytvořen prostor pro zlodějíčky a zloděje.
MS: Je nutné dodat, že ekonomové byli napřed. V institucích, kde byli sdruženi, to znamená Prognostický ústav ČSAV a Ekonomický ústav ČSAV, se vedly velké diskuse jak dál? To proto, že věděli, že systém, který zde existuje je z dlouhodobého hlediska neudržitelný.
RZ: Ano, toto je vše pravda. Jde o takový „miniskok“ do současnosti. Pro sebe však v této souvislosti hovořím o gangsterizaci naší společnosti. Škoda, že nejsme více hrdí na to, kolik tu máme zlodějů a na jak velké úrovni!
MS: Sluší se říci, v současné době zloději nechodí v noci a nejsou umounění. Ti jsou pěkně v kravatě, oblecích.
RZ: Samozřejmě.
MS: Má to tedy jinou úroveň, ovšem o to je to nebezpečnější. Možná by si vás lidé s nimi spletli. Myslíte si, že při budování naší demokratické společnosti jsme měli na mysli Masaryka? Havel byl považován za nástupce Masaryka v ideovém pohledu. Ne nadarmo se hovořilo o filozofu na Hradě. Na jedné straně jsou ideály a na druhé je jejich realizace. Soudíte, že zdejší člověk byl ovlivněn tím intelektuálním vanutím československých meziválečných dob? Sám jste říkal, že na první republiku se navázat nedalo, ovšem doteky doby jsme mohli cítit v tom, že se nejen přejmenovávaly ulice po významných osobách působících v onom období.
RZ: To jistě ano. Pokládal jsem to a pokládám to za štěstí. Bohužel jsme s touto inspirací poměrně brzo přestali.
… Kapitalismus …
MS: Demokracii si lidé přáli, ale kapitalismus? Měli jsme snahy reformovat socialismus, to nevyšlo, a tak se kapitalismus stal logickým vyústěním naší hospodářské soustavy. O komunismu jste řekl, že je to nestabilní systém. Dá se říci, že kapitalismus má podobné charakteristiky, nebo díky trhu a volné soutěži nabídky a poptávky dochází k rovnováhám? Co o něm soudíte? Již jste se dotkl privatizace.
RZ: Na věčné časy není stabilní nic. Jestliže byla stabilita reálného socialismu malá, tak stabilita fungujícího kapitalismu je vyšší. Je nutné, aby to bylo hlídáno politiky, filozofy a ekonomy. A to ekonomy hodnými toho názvu.
… Hodnoty …
MS: Obraťme list, jak jste vnímal hodnoty, které byly prosazovány v rámci revoluce. Svoboda, poté spojení „pravda a láska“. Někdo se nad tím pozastavuje s posměchem, nicméně svobodu žádal každý. Vědcům by mělo jít o odhalování a reprezentaci pravdy.
RZ: Tomu není co dodávat. Mně je to heslo velice blízké, milé a ctím jej. Rozumím, že někomu je nesympatické, ale přinejmenším by o tom neměl hovořit neslušně. Kdo hovoří o „pravdoláskařích“, prokazuje nevychovanost. Jelikož je nevychovanost v našich politických kruzích, ale i v celé společnosti velká, tak je to špatné. Nevychovanost je jedna věc a pojem takt byl dokonce vyhuben téměř úplně. Řekl bych, že velké procento populace bude tápat, kdybyste se zeptal, co je to takt? Možná by reagovali otázkou, zdali nemyslíte „dvoutakt“ či „čtyřtakt.“ Tento pojem je prostě vyhubený.
MS: Také chybí empatie.
RZ: Nepochybně.
… Lidé …
MS: Ve svých úvahách používáte spojení kvalifikovaní lidé, profesionálové …
RZ: … a také lidé cti.
MS: Jak vnímáte význam intelektuálů? Sám jste jejich představitelem. Jsou to lidé, kteří se dívají na společnost pomocí slova, teorie, racionální analýzy. Můžeme se setkat s názvem, že intelektuálové jsou do jisté míry nebezpeční. To proto, že rozum klame.
RZ: Řekl bych, že společnost, která má fungovat, by měla mít vytvořeny podmínky pro existenci intelektuálů. Neříkám, že by toto u nás nefungovalo vůbec.
MS: Sám ve svých úvahách zdůrazňujete rozum při řízení a rozhodování. Společnost jako by byla bez tohoto atributu. Na určitá místa se dostávají lidé, kteří by tam ani být neměli.
RZ: Je to tím, že hodnotové škály byly zdeformovány ba zmrzačeny, a proto člověk, chce-li něco prosazovat, musí být oddán jedné z našich současných „velkých stran“. Myslím si, že bez intelektuálů by společnost byla smutná. Již jsem naznačil, že jsem byl rovnostářský a bez okázalostí. Uvedu příklad: být rozechvělý z intelektuálů – pokud jsou dobří – je stejný jako být rozechvělý z vedoucích účtáren, úřadů či být rozechvělý z výborného instalatéra nebo zámečníka. Pořád se zde objevuje otázka kvality.
MS: Myslíte si, že intelektuál má nastavovat kritické zrcadlo? Jde o to, že za první republiky zde byly význačné osobnosti, jež právem oceňujeme i dnes. Nemyslíte si, že tato doba takové lidi postrádá či jejich hlas není patřičně slyšet. Můžeme si vzpomenout jmen Václava Bělohradského, Jana Sokola, Václava Havla … Neztratilo jejich slovo na síle?
RZ: Vůbec není bráno v úvahu. Od svých kolegů jsem četl tolik kvalitních článků zahrnujících široké spektrum činnosti od lýkožrouta na Šumavě až po energetickou politiku, které nebyly publikovány. Když jsou publikovány, tak odezva z těch kruhů, kterým je to určeno, je zpravidla nulová. Ve svém posledním příspěvku varuji před amaterizací, jelikož dnes máme vládu amatérů, i naprosté hluchotě a netečnosti příslušných míst.
… Stát a selhání …
MS: Apelujete na fakt, že veřejný prostor, jehož součástí je stát, není v dobré kondici. Měl by být řízen skutečnými hospodáři a ne těmi, kdo hospodářskou znalost pouze předstírají.
RZ: To se rozumí.
MS: Ne těmi, kdo se dívají na systém pouze z krátkodobého pohledu a ještě hrají pro určité skupiny.
RZ: S tím s vámi souhlasím.
MS: Sluší se říci, že z počátku se zdálo, že budování kapitalismu provádějí skuteční ekonomové. Lidé ve vládě byli lidé z akademického prostředí.
RZ: Ano, začínalo to hezky, ale jak to končilo. Do náročných pozic a funkcí bývají jmenováni lidé, kteří jsou v dané oblasti amatéry. Zhusta nemají sílu říci: „Pánové promiňte, dělá mi dobře, že ve mě máte velkou důvěru.“ Byl bych však blázen, kdybych to přijal, protože jde o oblast, v níž nemám potřebné znalosti. V naší zemi se však na těchto postech nikdo z politiků necítí nekvalifikovaným.
MS: Můžeme se zeptat, proč po více jak dvaceti letech do veřejného prostoru nejdou lidé, kteří jsou skutečnými odborníky? Proč v něm nenachází uplatnění?
RZ: To však politické vedení země nezajímá. Uvědomme si, že ten předposlední ministr školství byl označen prezidentem republiky jako nejlepší z polistopadových ministrů školství. To mluví za všechno.
MS: Myslíte si, že lidé mající zásady i slušný hodnotový žebříček se participaci na utváření demokracie, práci v politice, práci ve veřejném prostoru či pro stát vyhýbají? Například si řeknou, že se budou realizovat někde, kde budou oceněni, byť nebudou v záři reflektorů. Jednoduše budou moci dělat svou práci, které rozumí, než aby se „zašpinili“. Jak o tomto problému uvažujete?
RZ: Spíše do toho nejdou, než že by se přímo vyhýbali. A státní moc na tom patrně ani nemá zájem.
MS: Myslíte si, že je cílem některých lidí, aby ministerstva byla řízena lidmi, kteří jsou profesně zdatní, nebo je snaha o pravý opak, jenž je spojený s destabilizací?
RZ: V debatách jsem od různých oponentů slyšel, že jsem příliš skeptický. Na ministerstvech je aparát, který to má v rukou. Ministr je politickou figurkou. Pouze do jisté míry. Vzpomeňme si na milou paní, na pohled vlídnou, zdvořilou paní Parkanovou. Šéfovala ministerstvu války a jinde to vypadá také tak. Vyprávělo se, že nemá tušení, zdali se používají pro střelbu předovky či zadovky. Neměla tušení. Lidé říkali, že jsou tam odborníci. To je fajn, ale když je v čele člověk, jenž tomu skutečně rozumí, tak by hlasitě řekl dost. Proto jsem se bouřil, když byla tendence nějakých nešťastníků, aby všechny vědecké ústavy vedl ekonom. Když jsem v Akademii věd ČR dělal předsedu, tak jsem dbal, abych byl v kontaktu s dvěma, třemi ekonomy na jedničku a s dvěma právníky na jedničku. Co však může dobrý ekonom říci, když mu něco budou povídat etnografové či historici Ústavu pro soudobé dějiny nebo teoretičtí fyzici. Ekonom proti nim nic nemůže říci.
MS: Takoví lidé by měli mít dobré poradce, díky nimž mohou do problematiky nahlédnout. Ministr je politická figura, má prosazovat ideje, program, ale je lepší, když problematiku resortu zná.
RZ: Zvláště, když jde o věci, jako právo v pozici ministra spravedlnosti, když jde o vojenství, když jde o školství či o průmysl.
… Školství, vzdělání a výzkum …
MS: Tvrdíte, že kvalita školství zvolna klesá 23 let. To je nemilé zjištění. Než začneme popisovat současnost, je dobré se ohlédnout do minulosti. Jaké bylo školství na přelomu 1989 a před ním? Co nabízelo komunistické školství? Jaká byla východiska pro jeho transformaci?
RZ: Ano, týká se to především hlavních předmětů češtiny, angličtiny, i matematiky. Co se týče, matematiky, mají o tom znalci pedagogiky na Matematicko – fyzikální fakultě zevrubné znalosti. Vztahy mezi školou a rodiči jsou nedostatečné a mnozí učitelé někdy bývají bezradní z chování žactva a studentů. Samozřejmě po desetiletí byly absurdní politické tlaky, přesto většina absolventů nebyla natrvalo poškozena. Bohužel po roce 1989 nebyly nikdy věci školství a vědy opravdovou prioritou politické reprezentace. Rozumí se samo sebou, že pěkný vztah politiků k těmto oblastem v předvolební době mnoho neznamená, neboť po volbách to bylo vždy jinak. Na rozdíl od vyspělého světa u nás klíčové osobnosti v politické sféře zpravidla nemají poradce pro vědu či takového, jenž má dobré znalosti o školství. Nemá valný smysl, je-li poradcem politolog či sociolog. To proto, že politici potřebují doporučení z oblastí tvrdých věd a technických disciplín. Ty jim humanista toho nebo onoho zaměření neposkytne. U nás existuje Rada pro výzkum, vývoj a inovace, která s výjimkou prvé polistopadové fáze trpí po léta vážnými nedostatky, a tak se stávalo, že místo užitku z ní plynuly neblahé zásahy. V Radě bývalo vždy několik renomovaných vědců, avšak nikdy nad padesát procent. Většinu tvořili lidé, kteří nepřáli základnímu výzkumu, jakož i lidé z hlediska vědy málo znalí. Takoví odborníci jako bývalá ministryně školství doktorka Kopicová, opravdu milá dáma, o vědě toho věděla velice málo. A je to o to horší, že bývala první místopředsedkyní Rady, které předsedal pan premiér. Ten se z časových důvodů obvykle zasedání nezúčastní, a tak se řízení ujímá ona. Je to z hlediska fungujících západních zemí k nevíře, ale u nás je to možné. Potřebuje-li vláda vědět, jaká má být, jaká má být pozice fyziky, chemie, biologie, a jiných inženýrských disciplín v naší společnosti, musí být v kontaktu s přírodovědcem mimořádné úrovně, humanista to vládě neřekne. Trapnost jde dále. V čele grantové agentury je sociolog.
MS: V roce 2012 je jím Petr Matějů se zahraničními zkušenostmi.
RZ: Ano, ale on o tvrdší vědě neví nic. Na pól rigorózní jde nejvíce prostředků, na přírodní vědy o něco méně a oblasti humanitních věd se přiděluje ještě méně. Pokud nestojí v čele agentury člověk znalý věcí, které spolknou největší díl peněz, a jenž může například říci, tento urychlovač nebudeme kupovat, jelikož raději budeme jezdit do Hamburku či do Itálie, tak je to chybné. Současná situace je důsledkem amaterizace.
MS: Co se školstvím? Nemělo by se platit, jelikož tím by se vytvořila motivační vazba?
RZ: Určitě ne. Kromě vzdělávání občanů nenabízíme mnoho. Pokud vláda bude tvrdě bránit úniku peněz neblahými a nepřístupnými cestami, získá stát mnohem víc, než vyzískal školným.
… Věda a výzkum …
MS: Dobrá, zdůrazňujete vědu, rád bych se tedy zeptal, zda si myslíte, že stát se účastní dostatečným podílem na financování české vědy? Celkově se na vědu a výzkum vydává asi 1,7 procenta výstupu hospodářství. To je číslo, které je výslednicí prostředků vydávaných soukromým sektorem a státem. Výdaje na vědu u nás jsou tudíž na slabé polovině toho, co vědě dávají vyspělé státy.
RZ: Jsme na chvostu. Můžeme soudit, že mnohým lidem nejde o výzkum, ale o snahu poškodit akademii, tedy převést finance na, takzvaný průmyslový výzkum. To je vidět, jaká témata si konkrétní lidé vybírají. Jsme jediná země, kde z rozpočtu mohou přetéci peníze do soukromých firem. To, jak se to děje, není protiprávní, ale je to výraz naší pomatenosti. V devadesátých letech jsem průmyslovým podnikům mezi Ostravou a Plzní naléhavě doporučoval, aby se kvalifikovaní reprezentanti firem obraceli s konkrétními potřebami a přáními na odborníky vysokých škol a Akademie. Bylo to přijímáno se sympatiemi, avšak zájem ve skutečnosti byl mizivý. Zájem měly některé firmy švýcarské, americké a německé. Překážky z české strany však rozvinutí této spolupráce nedovolily.
MS: Možná lidé nejsou motivováni.
RZ: Tento model za první republiky fungoval.
MS: Dobrá, ale proč průmysl a stát není patřičně provázán? Je to v tržní ekonomice racionální požadavek.
RZ: Na to je dílem jednoduchá odpověď. V rámci privatizace převzaly významné podniky nové, často zahraniční společnosti. Víte, co byl vždy první krok? Bylo to zrušení výzkumu. Reprezentanti zahraniční firmy řekli, že v našem ústředí firmy si výzkum obstarají sami.
MS: Sluší se říci, že taková automobilka Škoda Auto má svůj výzkum a tento výzkum je využíván pro ostatní společnosti koncernu.
RZ: Ano, Španělsko, Německo … Ano, uvádíte, pěkný příběh. Zaplať Bůh za něj. Je to fajn, neboť do rozpočtu přidávají slušnou částku.
MS: Nu, ale cílem privatizace byla snaha, aby se stát zřekl zasahování do trhu. To proto, že se vycházelo z premisy, že trh vytvoří podmínky pro alokaci vzácných zdrojů, tedy i pro vědu. Vím, že to někdo může považovat za iluzi, lidé zde žili více jak dvě generace v plánovaném hospodářství. Ať si stát nechá Akademii věd ČR a je na podnicích, budou-li investovat do svého rozvoje. Chápu, že se na to někdo mohl dívat skepticky.
RZ: Ano, stát, když bude chtít dělat vše do úplného konečku, tak se stane institucí, jako za reálného socialismu.
MS: Víme však, kde to skončilo.
RZ: Samozřejmě u státu, jenž neznervózní, že jsme bývali ve světovém řebříčku na druhém nebo třetím místě u žáků s matematikou a nyní jsme na 26.
MS: Pochopitelně cosi jiného je privatizace podniku a jejich výzkumné základny a cosi jiného je politika školství.
RZ: Ano, mnoho podniků se o to přestalo starat totálně, jelikož vědí, že jejich ústředí ve Francii si to obstarává samo. Není také třeba se nechat tak horlivě odstrčit od všeho možného. To znamená, že kdyby tam byli iniciativní lidé a řekli by: „Dobře, vy se staráte o výzkum, ale pánové, zde vám uniká jedinečná možnost!“ Soudím, že by reagovali inteligentně.
MS: Myslíte si, že stát v oblasti podpory výzkumu u společností měl volnou ruku?
RZ: To je věc firem. Připadá mi komické, že v tak malé zemi jakou je Česká republika, existuje rada, která se stará o výzkum, vývoj a inovace. Co taková rada radí, jak s inovacemi? To přece musí podnik vědět sám! Pokud to nevědí a nedovedou jít po vysokých školách, po Akademii, aby konzultovali se správnými lidmi, tak jim není pomoci.
MS: Narážíte na skutečnost, že takováto instituce má „slabý“ mandát, ba je dokonce k ničemu.
RZ: Ona by nemusela být k ničemu. V minulosti jsem to někde popsal. Úplně první Rada v devadesátých letech byla vedena tehdejším nešťastným ministrem obrany. Nešťastným proto, že skončil smutným způsobem. Jeho asistent v radě byl dnešní ministr Kalousek a u sebe měli zdatnou právničku. To byla jediná Rada, která připomínala poměry v normálním světě. Její členové byli zdatnými lidmi v různých oblastech a tomu všemu předsedal Otto Wichterle. Byli tam lidé i z jiných oblastí, jako geologové…. Zkrátka to byla velmi silná sestava. Tím to však skončilo.
MS: To se psala devadesátá léta.
RZ: Ano.
MS: Můžeme se tázat, kam se poděl zájem o práci v takovýchto týmech?
RZ: Nezmizel zájem převádět peníze do takzvaného aplikovaného výzkumu. Před lety jsem sloužil jako jeden z oponentů pro Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR pro jejich projekty. Poslali mi celkem asi 13 návrhů. Z nich prošly dva. To proto, že to byl často myšlenkový chaos. Normální podniky ve světě mají své poradce. Přijedou k významnému matematikovi a řeknou: „Poslyšte, naše statistická kontrola výstupu je chabá, nechtěl byste pro nás pracovat jako konzultant?
MS: Problém v naší republice je ten, že firmy nemají zájem angažovat významné vědce, …
RZ: … a obviňovat vědce je hloupost. Je to nezájem cílových míst. Ta musí být iniciativní. Stejně je hloupé, když děkan říká, že by potřeboval takové odborníky. Já odpovídám: „Pane děkane, kde jste sháněl?“ On říká: „V Čechách …“ Kontruji: „Rakousko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Kazachstán, …“ Iniciativa je utlumena.
MS: Čím to je?
RZ: To proto, že není klima, které by to podporovalo.
MS: Ano, někdy to může dojít až sem. Za komunismu lidé, kteří měli zájem se realizovat v oboru, odešli do zahraničí. Nepředpokládáte, že naší republice hrozí další odliv mozků?
RZ: Ano, budou-li pokusy o jistou brutalitu vůči této oblasti pokračovat, o nějaké vynikající lidi přijdeme, i když většina dorostenců, kteří tam jsou rok, dva, někteří až pět let mají touhu se vrátit. Nevidím to příliš skepticky. Někteří tam zůstanou. V oblasti teoretické a experimentální chemie jsme zde měli dva vynikající Němce. V Ústavu Heyrovského je to profesor Hof, výborný fyzikální chemik, v Ústavu organické chemie a biochemie to byl znamenitý kolega, jenž však náhle zemřel. Byla to velká ztráta. Zkrátka lidé ze světa jsou. Máme zde Brita, máme zde slovenské kolegy, máme tu pár Maďarů. O toto je nutné se starat.
MS: Soudíte, že problém je tento: na vrcholu pyramidy jsou lidé – politici, kteří příliš zájmu o tuto oblast nemají.
RZ: Já si myslím, že mnohým jde skutečně pouze o tu gáži. Proto, kdo se bojí, že padne vláda, ta nepadne. Rebelové budou zpacifikovaní.