Ladislav Langr, novinář, se ve čtvrtém vodním zamyšlení zaměřuje na téma, které je mu blízké a vzácné – a to lázeňství. Přiznejme si, že se právě díky této službě Poděbrady „probudily“ z provinčního zemědělského městečka na důležité kulturní centrum Polabí, kam jezdili lidé z Prahy a okolí. Jak správně uvádí, šlo o národní lázně, které potřebovala nová republika a staly se tak „konkurentem“ osvědčeného lázeňského trojúhelníku v západních Čechách. Předpokladem tomu všemu se stalo právě využití pramenité vody, jejíž ložiska jsou situována v pánevní oblasti nejen Polabí, ovšem pouze v Poděbradech došlo k jejímu opravdovému zužitkování – a to díky aktivitě podnikavých, přemýšlivých a novému způsobu léčby otevřeným jedinců. Příběh lázní ukazuje, nesamozřejmost, poněvadž vrtaný pramen měl být původně pramenem obyčejné vody, ale nestalo se, protože se objevil zdroj minerální vody. Můžeme si přát, že současníci navážou na to dobré, co bylo v minulosti a ještě jej rozvinou.

Dialog byl natočen v době velkých veder roku 2018, která předčila všechna očekávání.

MS: Pane starosto, máme 27. srpna roku 2018. Debatujeme-li o vodě, bylo by chybné se také nezaměřit na fenomén lázeňství. České země jsou bohaté na lázně. Rád bych diskutoval stav poděbradských lázní. Vznikly – pokud se nepletu – před 110 lety. Vy jakožto patriot máte poznatky o nejednoduchosti jejich vzniku.

LL: Nemyslím si, že se objevovala složitost vzniku, protože tehdy byl knížepán, který měl kapitál a rozhodl se, že si postaví lázně, a proto si je postavil. Tehdejší doba byla odlišná, jen přestavěli sklad na dříví na první lázeňské kabiny. Knížepán otevřel veřejnosti svou hájovnu, z níž udělal výletní restauraci v Oboře. Touto cestou začaly fungovat první lázně. Myslím si, že vznik byl celkem jednoduchý, ale pak následovaly různé peripetie. Byly zde problémy s vlastnictvím, problémy se záměry, které knížepán měl, a s problémy, které s tím mělo město. Již z toho se vytvářel příběh. Když kníže Hohenlohe zjistil, že neobjevil pramen pitné, ale pramen minerální vody, na základě rady svých přátel, odborníků a známých se rozhodl, že by mohl podnikat v lázeňství. Začal podnikat relativně úspěšně, protože měl svůj finanční podíl v námořní plavbě v Hamburku a zvažoval, že by mohl do Hamburku dovážet minerální vodu Poděbradku, a proto zde založil stáčírnu. Předpokládal, že by tato minerálka mohla vydělávat slušné peníze. Pravdou je, že minerálka začala vydělávat peníze už za první světové války, kdy se ročně do zákopů vyvážely z lázní Poděbrad 2 miliony lahví. Díky tomuto objemu se snížily ztráty, které doprovázely vznik lázní. Po smrti knížete Hohenlohe jeho bratr Moritz rozprodával panství a město se rozhodlo v roce 1913 koupit poděbradské lázně. Problémem bylo, že na to neměli lidi a scházel jim podstatný rozdíl při rozhodování mezi obecním vlastnictvím a soukromým. Jako soukromník bouchnete do stolu a bude to podle vás, avšak je-li to obecní vlastnictví, máte zde třeba 60 hlav a každá hlava má svůj názor a všechny do toho mluví… I proto se rozvoj lázní příliš nedařil, a proto také Poděbrady přivítaly vznik akciové společnosti – uhličité lázně a zřídla v roce 1918 – a vložili tam majetek lázní, které přejaly.

MS: Popsal jste vývoj vzniku v první republice, v jaké situaci se lázně nacházely v roce 1948?

LL: V roce 1948 došlo ke znárodnění lázní. Byli zde tři národní správci. Jeden ze správců byl dokonce i můj tatínek, avšak státní lázně jako celek nějakým způsobem fungovaly a bylo znát, že jsme lázeňské město. Díky tomuto image měly Poděbrady proti ostatním městům jistý náskok. Bohužel – náskok, který jsme měli, se nečinností vedení města začal vytrácet. Začal se ztrácet i tím, že byla nevyjasněná vlastnická struktura lázní, které byly nabídnuty ke správě městu. Zde se však dostáváme ke kapriciózní otázce, že z dnešního pohledu je chyba, že jsme Lázně Poděbrady nepřevzali pod město, protože jsem přesvědčen – a bylo to zde již zmíněno, že město a lázně jsou jedno. Ve chvíli, kdy na jedné straně bude zájem vlastníka a na druhé zájem města, může se stát, že zájmy se budou výrazně rozcházet. Příkladem jsou lázně v Třeboni, které jsou městské. Je pochopitelné, že město to něco stojí a má s tím i mnoho starostí. Na druhé straně město má ročně zisk z lázní 60 – 70 milionů korun, což pro osmitisícové město Třeboň nejsou malé peníze. Zpět k devadesátým letům, kdy se Poděbradům nabízela možnost, že by mohly převzít lázně. Tenkrát se mezi zastupiteli nenašla odvaha lázně převzít. Upřímně řečeno – kdybych tam v té době seděl, obávám se, že bych také hlasoval proti převzetí, protože si položme otázku: kdo v té době uměl podnikat? Vzpomeňme si na devadesátá léta, kdo se seděl v té době na radnici? Posty zastávali ti nejdůvěryhodnější lidé – to byli učitelé a lékaři. To však nebyli lidé, kteří uměli podnikat. To byli lidé, kteří měli důvěru veřejnosti – a to díky svému oboru, a také proto jim většinou podnikání bylo cizí. Proto zde na poděbradské radnici převážil názor, že město Poděbrady si lázně do své správy nepřevezme. Z dnešního pohledu je to špatně, ale tehdy těm lidem, kteří tak hlasovali, rozumím.

… Poděbradské lázně a první republika …

MS: Podívejme se na vývoj lázní za první republiky. Uvádí se, že šlo o „zlatou éru“ nejen lázní Poděbrad, ale i celé společnosti. Co bylo podle vás určující pro tento rozvoj? Zmínil jste, že důležitý byl vznik akciové společnosti.

LL: Zlatou éru lázní ovlivňovaly tři faktory. První faktor byl ten, že nová republika měla zájem o své národní lázně. Neusilovala o poněmčené a kosmopolitní lázně jako Karls Bad, Marien Bad, Francis Bad, ale chtěla své lázně. Tomu se Poděbrady nabízely, navíc ještě byly spojeny se jménem Jiřího z Poděbrad. Češství, které se zde projevovalo, se přímo nabízelo. Ruka Páně byla otevřena a chytří lidé, kteří v čele lázní stáli, to podporovali. Druhá věc je, že dlouholetým předsedou správní rady lázní byl člen poděbradského zastupitelstva, profesor Vladimír Hráský, který si uvědomoval sounáležitost města a lázní. Jako předseda představenstva a respektovaný člen v odborných kruzích byl mnohé s to ovlivňovat. Třetí moment byl ten, že Poděbrady doháněly něco, co ostatní lázeňská města díky své dvousetleté historii už měla. Začaly se otevírat nové budovy, zahajovat a budovat provozy – a to velmi rychle, kdy ostatní lázeňská města to již měla. Ten stavební boom podpořený národoveckou linií pomáhal. Měli jsme štěstí, že v čele lázní stáli osvícení lidé, kteří ukazovali správný směr. Uvedu jeden příklad za všechny: vezměte si, že město nabídlo státu pozemky pro vybudování radiostanice. Šlo o ohromné pozemky, které kdybychom dnes nabízeli, byli by ostatní pobouřeni, proč to dáváme státu zdarma. Město si uvědomilo, že právě i radiostanice může městu něco přinést – a to pracovní příležitosti, prestiž. A v neposlední řadě přinesla i stavbu, která je dnes evidovaná v seznamu kulturních památek.

MS: Zde je asi důležité zmínit, že Poděbrady se staly kulturním centrem.

LL: Pochopitelně – to k lázeňství patří, protože lázně jsou nejen centrem pro léčbu, rekonvalescenci, ale k lázeňské péči patří i léčba ducha, což znamená kulturní, sportovní i společenský život.

MS: Domníváte se, že se k této dvacetileté éře máme možnost vrátit?

LL: Jsem přesvědčen, že dvakrát nemůžeme vstoupit do jedné řeky.

MS: Myslel jsem vzhlížet k něčemu, co bylo unikátní a ono ojedinělé zdravě propojit s vodou.  

LL: Souhlasím, avšak byl to směr, který městu pomohl. Velké kulturní akce, jako je Soundtrack, i dnes pomáhají město zviditelnit, propagovat. Mně se dostaly do rukou materiály, které vypočítávají multiplikační efekt právě festivalu Soundtrack. Je to obecný vzorek, který je spočítán a verifikován VŠE Praha a můžete jej užít na cokoliv, znáte-li vstupní data. Když byla do tohoto vzorce vložena data, zjistili jsme, že festival přináší mnoho prostředků do městské i státní ekonomiky. Dle propočtů jde o desítky milionů korun. Jen 15 milionů korun se odvedlo do státního rozpočtu na DPH, avšak na druhé straně se jedná také o miliony korun, které město získalo za to, že se propaguje v rámci festivalu Soundtrack. Vkládáme dva miliony do rozpočtu, dále pak ještě peníze, které nás stojí zvýšená údržba a úklid. Též je známa cena v médiích. Ví se, kolik stojí nájem stránek, ví se, kolik stojí billboardy, aj. Propagace, kde se objevují Poděbrady, jde do desítek milionů korun, a to by si město nikdy nemohlo dovolit a stále vzrůstající zájem turistů o Poděbrady je toho přímým odrazem.

MS: Přešel jste do současnosti, ovšem vraťme se ještě do první republiky. Takové akce, o kterých mluvíte, se za první republiky nepořádaly.

LL: Fenomén festivalů, je fenomén posledních třiceti let. Samozřejmě se zde pořádaly velké akce. Vezměte si, že zde byla velká světová šachová událost. Hrály zde absolutní špičky Alexandr Aljechin a Věra Menčíková. O této události referovaly světové deníky – nejen české. Dělaly se zde velké jezdecké závody. Dělaly se zde závody motorek. Pořádaly se zde velké chodecké závody. Poděbrady byly také jedním etapovým – průjezdním městem Závodu míru. Jistý čas synonymem města byly Neumannovy Poděbrady. Nejrůznější aktivity, které se uskutečňovaly, se dělaly v mezích poznaných zkušeností, jak šly jednotlivé roky. V současné době jsou fenoménem festivaly. Nejprestižnějším jsou filmové Karlovy Vary. Jestli se zařadíme za ně, pro Poděbrady to bude ohromný bonus, pro jejich image, pro jejich rozvoj.

… Lázeňství a město Poděbrady …

MS: Pane starosto, jak vnímáte rozvoj lázeňství? Říkal jste – a to několikrát – že Poděbrady bez lázní nejsou Poděbrady, a proto propojení tohoto odvětví je klíčové. Bohužel, při rozvoji lázní většinový vlastník lázní není nakloněn malým spoluvlastníkům…

LL: Sám bych neuvedl, že by vlastník nebyl nám a priori nakloněn.  Je to soukromý subjekt, který je z tří čtvrtin ovládán fyzickou osobou. V mezích svých obchodních aktivit dělá to, co uzná za vhodné. Rozhodně si také uvědomuje, že bez Poděbrad by lázně nemohly fungovat. Také má své podnikatelské záměry, které se nemusí ztotožňovat se záměry města. Konkrétně jde o to, že vlastník lázní má ve svém portfoliu jednu z nejlukrativnějších ploch v Poděbradech, která je stále oplocená plechovou ohradou v centru města. Majitel by jednou měl zájem tady vystavět lázeňský hotel, kde máme domluveno, že v přízemí by mělo být i balneocentrum – včetně městského bazénu, po kterém Poděbrady tak volají. Tento majitel má zájem opravovat Centrální lázně, atrium v Letních lázních. O to vše má zájem, ale vychází to z jeho ochoty, z jeho finančních možností, ale i z možností úvěrovat své záměry, protože například náklady na velký areál na rohu Lázeňské a Fügnerovy ulice by se měly pohybovat kolem 750 milionů korun až jedné miliardy. To z běžných zdrojů nepořídí, a proto na to bude potřebovat dotace, úvěry. Každý podnikatel musí zvážit, do jaké míry může společnost zatížit úvěry, případně, jestli je optimální jít touto cestou.

MS: Lázně Poděbrady mají velkou vazbu na pražská kardiocentra, díky nimž tyto lázně žijí …

LL: Ano, poděbradské lázně díky principu včasné rehabilitace prosperují, protože program je zdravotními pojišťovnami velmi vítán. V mých očích je to profitní vlak, který jede, aniž by se do něj muselo přidávat více paliva. Je to vlak, který je vyhledávaný, a lidé do něj nastupují, nemocní vystupují převážně uzdravení a líbí se to všem. To znamená, že vedení lázní není nuceno investovat do obnovy, protože lidé po operaci srdce nečekají výrazný luxus, ale jsou vděčni, když je jim poskytnuta kvalitní lékařská péče, a ta je zde na vysoké úrovni. Pojišťovna je spokojena v tom smyslu, že hrazená lázeňská péče netrvá půl roku, kdy by pacient čekal měsíc, dva, než půjde do lázní, pak zde absolvoval měsíční léčebnou kůru, a poté by posudkář posoudil, zdali může jít do práce.

MS: Jak se situace proměnila?

LL: Dnes se situace změnila. Vlivem časné rehabilitace může pacient dřív zpět do pracovního procesu, což snižuje náklady pojišťovnám. Přesto léčba není uspěchaná a je to oboustranně výhodná záležitost. Díky tomu se lázně zaměřují na tuto klientelu a trochu se opomíjí, že lázně jsou hotelové zařízení, které by mělo renovovat své prostory, vybavení, pečovat o vzhled budov atd.

MS: Pane starosto, líčíte obrázek, který vypadá následně: lázně se převážně zaměřují na dočasnou péči, ale problém je, že časná péče je poskytovaná pouze v části jednoho lázeňského domu. Pozor, kvalitních lékařů je v Lázních Poděbrady nedostatek, byť kvalitní minerální vody nám příroda zatím poskytuje dostatek.

LL: Ano, lékařů je nedostatek, což je problém nejen poděbradských lázní, avšak hovořil jsem o kvalitní lékařské péči s ohledem na vědeckou radu lázní, protože tam jsou opravdu špičkové kapacity oboru. Tyto kapacity neléčí, ale daly své jméno poděbradským lázním, nicméně kdyby léčba neprobíhala kvalifikovaně, pak by jméno lázním nevěnovaly. Vím, že z hlediska léčebných postupů je péče na špičkové úrovni. Samozřejmě, že jsou rezervy ve středoškolském i vysokoškolském personálu, který slouží návštěvníkům lázní. Tento problém je však celostátní.

MS: Můžeme říci: Aby lázně vzkvétaly – a s nimi i město Poděbrady, potřebovali bychom zásadní investice do budov, ale i do personálu, abychom zaměstnanci mohli říci: jsem pyšný, že pracuji v Lázních Poděbrady, jelikož sloužím a podílím se na jejich rozvoji.

LL: Sounáležitost se zaměstnavatelem je nesmírně důležitá. Ta se vytvoří tehdy, je-li zaměstnavatel spokojený. Nebudeme si nalhávat, že spokojenost zaměstnanců v Lázních Poděbrady není velká.

… Model fungování lázní …

MS: Pane starosto, znáte české lázně, jaký model fungování – správy byste přivítal v Poděbradech? Tážu se proto, že jako člen sdružení lázní a balneocenter se setkáváte s různými přístupy v jejich správě.

LL: Kladete otázku, na kterou vůbec není jednoduchá odpověď, protože např. v Lázních Libverda je stoprocentní vlastník fyzická osoba, která lázním fandí, na druhé straně si vymyslí věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Jelikož je stoprocentní vlastník a má peníze, projekt se realizuje. Budu konkrétní: vlastník investoval v Číně a následně do lázní přivezl 100 kýčovitých laviček ve stylu dynastie Ming, které byly z umělého mramoru. Nyní si představte – jemu se to líbí, je to jeho pozemek, jeho lázně, a proto když je někdo stoprocentní vlastník a má otevřenou ruku, ještě to neznamená, že je to dobře. Když jde o akciovou společnost, neznamená, že je vše dobré. Jsem přesvědčen, že neexistuje optimální model lázní.

MS: Jaké jsou možné cesty jejich optimální správy?

LL: Ano, optimální cestou je, aby spojitost lázní a města byla dokonalá. Na Lázních Poděbrady mně vadí věci, které jsou těžko ovlivnitelné. Nikdo z vedení lázní ani z vedoucích funkcionářů není Poděbraďák. To znamená, že tam nechodí večer s lidmi do hospody, do restaurace, proto neslyší jejich názory. Vlastně se nepotkává se zaměstnanci, neúčastní se běžných akcí ve městě, protože většinový majitel je z Lysé nad Labem, předseda správní rady je z Prahy, ředitel je z Horních Počernic, šéflékař z Kolína. Nic proti tomu. Jsou to všichni slušní, vzdělaní lidé, ale pro místní patriotismus, pro propojení města v nějaké vedoucí funkci by zde naturalizovaný Poděbraďák měl určitě svůj význam.

MS: Jsem přesvědčen, že zde je nutné srdce a myšlení. Fyzická přítomnost ne vždy musí prospívat.

LL: Takovým negativním příkladem je třeba jeden z bývalých ředitelů lázní inženýr Staněk. Byl ředitelem dnešního Kongresového centra v Praze. Pak přišel sem a jako tvrdý ekonom začal podnikat a dělat různé kroky. Jedním z jeho kroků bylo, že zpoplatnil litr Poděbradky u pramene za korunu. To bylo povstání na vsi! Stav se navrátil do normálu asi během tří měsíců. Kdyby tento ředitel žil v Poděbradech, v životě by jej něco takového nenapadlo, protože je to něco absolutně nepřijatelného. Tím bych rád dokumentoval, jak je důležité, aby se člověk, který zde má významnou funkci, sžil s lidmi, aby věděl, co jeho rozhodování může ovlivnit, co může způsobit.

MS: Ano, pane doktore, ale důležité také je, aby šlo o člověka, který uvažuje selsky, aby druhé lidi nepřehlížel, aby si dokázal s těmi ostatními sednout ke stolu a utvářet dělnou atmosféru. Na druhou stranu – občas narážíme na maloměstský ráz Poděbrad. Je otázka, jestli odlišný pohled na řízení lázní nejde proti maloměstskému rázu.

LL: Pouze bych rád podotkl, že maloměsto není ve zdech, ale v myslích lidí. Ve chvíli, kdy hlavy mají maloměstské myšlení, uvažování – a nyní uvedu termín „zaprděné“ uvažování, to je přesně to, co z města dělá Rukapáň Jana Drdy, byť šlo o popis rodné Příbramy.

MS: Vraťme se k výchozí otázce: vy sám byste našel model lázní, který byste uplatnil? Zmínil jste Třeboň, avšak i já mám přitažlivé lázeňské místo – Lázně Bělohrad. Jde o malé město v malebné krajině, avšak na konci města je lázeňský prostor – a to věru prosperující.

LL: Lázně Bělohrad jdou cestou, kterou bychom se vydávat neměli, protože tam jsou lázně na v lázeňské zahradě, v lázeňském areálu zcela odříznuté od města, a proto město k ničemu nepotřebují, a město nepotřebuje lázně, pokud to přeženu. V centru města utvořili kruhový objezd, který doplnili vodotrysky, že se sice zvedlo centrum města, ale návštěvník nemá důvod opustit lázeňský areál. Stál bych o to, aby se Poděbrady staly součástí lázní a lázně součástí Poděbrad. Tím, že lázně v Poděbradech vznikly v roce 1908 a v roce 1905 byl objeven minerální pramen, lze konstatovat, že lázně byly do Poděbrad implantovány. Klasický model lázní je, že někde vyvěral pramen a kolem vznikly lázně a město.

MS: Zde v Poděbradech to bylo jinak …

LL: Najednou ospalé zemědělské městečko, které nikoho moc nezajímalo, protože to byl vlastně jen omšelý průjezd na Hradec Králové se zámkem a pomníkem, se probudilo do lázeňství. Nyní se vše začalo spojovat a našlo to úrodnou půdu ve dvacátých a třicátých letech, kdy vznikala idea nového samostatného Československa, která se i u nás odrážela od historie. Důležitou postavou byl Jiří z Poděbrad. Byly zde velké možnosti a prostory, protože ještě do počátku devatenáctého století město tvořilo náměstí, bezprostřední okolí a pár statků za humny. Byl vytvořen prostor, kam se lázně mohly rozvinout. Zaplať Bůh za to, že železnice byla vedena až daleko od náměstí, poněvadž kdyby ji vedli dnešní ulicí Na Valech, pak by centrum bylo těsně sevřené řekou a železnicí. Na druhé straně je škoda, že kvůli zátopovým problémům se Poděbrady nemohou rozvíjet i na druhém břehu. Sice tam zůstává oáza zeleně, ale každé město, které žije po obou březích, je dokonalejší. Máme zde například regulační plán inženýra Pavla Jandy z roku 1911 – a ten již tehdy počítal, že by na břehu Labe vzniklo zrcadlově město – ne úplně do podoby současné, ale že by zde vyrůstaly lázeňské domy. Zrovna tak začátkem dvacátého století kníže Hohenlohe nepočítal, že by lázeňský areál vyrostl, kde jej dnes máme – tedy kolem současného lázeňského parku. Jeho záměrem bylo, že bude podél břehu Labe – a to směrem na Nymburk, že právě tam bude celý lázeňský areál, a proto Labe vytvoří přirozené promenády, jež měly být propojeny lávkami a mosty s druhým břehem.

MS: Mohli bychom říci, že šlo o příliš utopické vize, které by spíš konvenovaly místům, které známe z Emirátů, avšak nestalo se tak. Přirozenost byla zachována. Lze tvrdit, že město Poděbrady a v nich Lázně Poděbrady by měly být svébytné, přirozené a také by měly jít svou cestou. K tomu, aby se tak stalo, musíte mít partnery. Jedním partnerem jsou samotné Lázně Poděbrady, druhým občané. Víme, že v počátku lázeňství v Poděbradech zde vznikaly malé penziony, což pak ustoupilo, a nakonec vznikly hotely, které nabízely služby na úrovni.

… Institucionalizace lázeňství …

MS: Pane doktore, jste součástí instituce, která se jmenuje Sdružení lázeňských míst.

LL: Ano, zahrnuje to většinu míst, která mají přírodní minerální zdroj. Poté je zde partnerská organizace, což je Svaz léčebných lázní, která sdružuje veškeré poskytovatele lázeňské péče. Třebaže pracujeme se stejnou matérií, Svaz léčebných lázní má trochu jiné zájmy než Sdružení lázeňských míst. U Svazu léčebných lázní je směr postaven na ekonomice, kdežto jako reprezentanti samosprávy máme zájem, aby ekonomika přispěla ke kvalitnímu životu našich měst. Kvalitnímu životu bude přirozeně prospívat, když budou lázně prosperovat a prosperita se samozřejmě vrátí do města. Vrátí se tehdy, když sem budou jezdit lázeňští hosté, turisté, kteří zde budou utrácet peníze. Tím, že jsme lázně, jsme kulturním, společenským centrem regionu, protože se zde koncentruje snaha a úsilí lidí. Tím, že jsme lázeňské město, je zde odlišná infrastruktura, a proto se omezuje rozvoj průmyslu a klade se větší důraz na životní prostředí, na zeleň. Někdy tyto skutečnosti jdou dohromady, ale někdy se rozcházejí. Na čem jsme se shodli, když za ministra Leoše Hegera došlo k výrazné redukci hrazené lázeňské péče, když se měnil indikační seznam nemocí, jež jsou plně hrazené pojišťovnou? Samozřejmě to vedlo k velkému propadu lázní. Poděbradské lázně, které mají čistého zisku kolem 40 – 60 milionů korun, v této etapě měly zisk kolem 12 – 15 milionů korun ročně. Vskutku to byl vážný zásah do ekonomiky lázní, ale i do ekonomiky města, protože je uváděno, že jedno pracovní místo v lázních, je spojeno s dvěma a půl místy v regionu. Omezují-li lázně své činnosti, omezují se i činnosti, které jsou na lázně napojené, poněvadž hospodářství je propojené. Soustředěnou silou obou sdružení ve vztahu k lázním se podařilo tento trend zvrátit a dostali jsme se dokonce výš než před redukcí.

MS: Prosím vás, diskutujete problematiku propojení českých lázní a bohaté zahraniční klientely z emirátů? Tážu se proto, že Lázně Bělohrad mají model, jež akcentuje spojení našeho a arabského světa.

LL: Je to věcí majitelů lázní, a proto město s tím nemůže nic dělat. Na druhé straně Teplice v Čechách by bohaté obyvatele Emirátů s radostí eliminovaly, protože právě tam je turistů velké množství. Jsem přesvědčen, že vše vychází z obchodní strategie některých lázní. Například v Poděbradech právě hraje důležitou roli projekt časné rehabilitace, a proto zahraniční klientela nehraje až tak velkou roli. Jestli zde máme do sedmi procent zahraniční klientely, je to hodně. Zahraniční klientela je převážně z Ruska, částečně z Německa, ale i z Izraele. Ti utvářejí hlavní skupiny. Na druhé straně v dobách Československa byly Poděbrady vyhledávaným místem pro Slováky. Dnes zde o Slováka skoro nezavadíte.