Petr Pithart? Stálice drobných změn i klidné síly. Michael Hauser se nesnaží o popis jeho života, ale zastavuje se u praktických činů, ale i úvah, které vznikaly během života v disidentských kruzích, později v politice i veřejném prostoru. V dialogu vysvětluje například problém „semiperiferie“, kam se po roce 1989 Česká republika v Evropě zařadila. Důležitým dílem, v němž je vyjádřena analýza pořízeného vztahu k západním sousedům, je Podiven, kde navazuje i na úvahy Jana Patočky, k němuž má velký respekt. Se smutkem Michael Hauser konstatuje, že intelektuál v české společnosti nenachází plné uplatnění, pokud nemá pochopení pro reálné politické a ekonomické síly, přesto může být slyšet a část společnosti formovat, což se v případě Petra Pitharta děje.

Dialog byl nahrán v únoru 2020 v Praze.

MS: Pane docente, kým je pro vás Petr Pithart? Můžete uvést imprese, které vyvěrají z hloubky vaší duše, vašeho poznání.

MH: Pro mě je typický středoevropský intelektuál z disidentských kruhů, jenž po listopadu 1989 působil v politice se svými zkušenostmi z disidentského života. Ptáte-li se na jeho dimenze, …

MS: … myšlenkové prostory, …

MH: … životní zkušenosti, pak vidím Petra Pitharta jako politika, Petra Pitharta jako politologa a myslitele, Petra Pitharta jako občana. Podíváte-li se, jak píše, jakým způsobem přistupuje k tématu ´68, případně ´89, …

MS: … též Čechů a Němců, historie první republiky …

MH: V něčem tam nacházím podobné prvky, jaké se objevují v jeho politické činnosti.

MS: Jste přesvědčen, že je tam také obsažena snaha být dostatečně pravdivý, celistvý? Není mu vlastní, aby byl Petrem Pithartem politikem, Petrem Pithartem občanem, Petrem Pithartem myslitelem…

MH: Nevím, zdali to můžeme označit za snahu, ale jeví se to tak. Je zřejmé, že Petr Pithart dokáže vystupovat jako celistvá osobnost. Patří k posledním politicky činným lidem disidentské  generace. Té, která prošla komunistickou stranou, …

MS: … reflexí komunistického začátku, …

MH: … vzmachem, přitakání ideálům roku 1968, disentem, politickou činností do i po roce 1989 i v dalších letech. V mých očích se jeví jako hlavní myšlenkový zdroj polistopadového režimu, co se týká jeho hlubšího zdůvodnění či legitimizace.

MS: Co je příčinou, že v politice a veřejném prostoru se málo vyskytují integrovaní lidé? Je to způsobeno tím, že za integritu se platí?

MH: Vidím v tom historickou zkušenost. Nebyl jediný, kdo ve své generaci představoval celistvou osobnost. Do jeho generace náleží Jiří Dienstbier starší, který také byl nejen politikem, ale zároveň esejistou. Tehdy tato činnost patřila k sobě. V minulosti platilo: ten, kdo se věnuje politice zároveň je myslitel, spisovatel. V současné době (2020 pozn. red.) se tyto činnosti od sebe oddělily.

MS: Jak popisujete Petra Pitharta, jeho kvality korespondují s platónským ideálem. Do politiky přišel ve svých padesáti letech. Jednoduše: byl dostatečně vyzrálý.

MH: Spíše bych se podíval na jeho pozici, kterou si získal po Listopadu – nejen v politickém životě, ale vůbec jako určitý pilíř polistopadového způsobu uvažování o minulosti.

MS: Jak hodnotíte tuto oblast? Tážu se z tohoto důvodu, že Petr Pithart je vystudovaný právník a k zájmu o historii, o státovědu, o politologii přišel vlastní cestou. Často zdůrazňuje, že právníkem není, byť právo vystudoval.

MH: Tehdy to platilo pro mnoho dalších. Mnoho lidí se vzdělávalo samo. Ještě před rokem 1968 nicméně působil jako asistent na právnické fakultě, a proto náležel k těm, kteří měli myšlenkové zázemí.

MS: Své poznání uplatnil v Literárních novinách.

… Semiperiferie a myšlení Petra Pitharta … 

MH: Rád bych mluvil k tématu semiperiferie.

MS: Jedná se o termín amerického sociálního vědce Immanuela Wallersteina, jenž vyšel z Karla Marxe.

MH: Ten vytvořil teorii světového systému. Byl nepřímo inspirován Karlem Marxem a vychází ze současných analýz.

MS: Můžete ji krátce popsat a ukázat na myšlení Petra Pitharta?

MH: Země střední Evropy včetně České republiky náleží k semiperiferii kvůli tomu, že jejich politika, průmysl, hospodářství, společnost jsou závislé na zemích jádra, avšak stát si zachovává aspoň některé regulační funkce na rozdíl od zemí periferie, kde stát zkolaboval a je rozchvácen místními mafiemi.

MS: Shodou okolností mít blízký vztah k Německu nemusí být špatné. Vždyť Německo je symbolizované vysokou kulturní, hospodářskou, sociální, etickou vyspělostí. Kladou důraz na „řád“, mají fungující kapitalismus.

MH: Je nutné rozlišit dvě skutečnosti: přináležitost k něčemu a závislost. Přináležíme k Evropě, k Německu, Francii a dalším, něco jsme do tohoto společenství přinesli, co je srovnatelné s tím, co nabízí Francie, Německo aj.

MS: Jednoduše – jsme partneři.

MH: Náležíme k těmto zemím z těch a těch důvodů. Na druhé straně závislost znamená, že nejsme jejich rovnocenní partneři.

MS: Já bych vaše slova doplnil analogií o magnetu. K velkému magnetu je přitahován malý kovový předmět. Můžete mít malý magnet a velký kovový předmět, ale magnet velký kovový předmět nepřitáhne. Máte-li špendlík, ten bude velmi rychle přitažen k magnetu, pokud je v jeho silovém prostoru.

MH: Ano, vaše slova jsou správná. Magnet je utvářen zeměmi jádra, kolem nichž se otáčí země semiperiferie.

MS: Proč jsme součástí semiperiferie a máme se za toto postavení stydět?

MH: V počátku devadesátých let jsme žili s vyhlídkou, že sami budeme součástí magnetu. Nyní se můžeme tázat: proč po třiceti letech jsme stále v závislé pozici?

MS: Můžeme konstatovat, že tento fakt je způsoben tím, že se v nás neprobudilo hrdé, kreativní češství. Jen si vzpomeňme: Petr Pithart byl tím, kdo souhlasil s tím, aby síť důležitých českých podniků byly privatizovány německým kapitálem. Píší se roky 1990 – 1992. Je však otázka, jak se naši lidé dokázali domluvit s představiteli německého kapitálu a jakou podobu měl vztah českého a německého nacházení. Uvědomme si, že jedna věc je nakročení k německé prosperující správě a něco jiného je kultivace vztahu česko – německého, aby vznikly dvě rovnovážné strany, mající zájem kooperovat.

MH: Problém vidím v tom, že Petr Pithart jako český premiér nepodržel s dostatečnou politickou razancí tým Jana Vrby, jenž vypracoval alternativní cestu české transformace. Scénář vypadal odlišně. Tam mělo dojít k pozvolné transformaci podniků cestou výběrových řízení.  Možná to bylo způsobeno antipatií Petra Pitharta k lidem spjatým s pražským jarem, byť to často byli ekonomové uznávající význam trhu, a tito lidé tvořili část Vrbova týmu.  Vše pak vedlo k vítězství koncepce Václava Klause.

MS: V mých očích Petr Pithart dělal, co mohl. Velmi si váží lidí jako Jan Vrba, Tomáš Ježek. Po volbách v roce 1992 získal Václav Klaus dominanci, neboť dostal mandát od voličů. Místo na federální úrovni kandidoval na republikové úrovni, a proto se stal nástupcem Petra Pitharta. Pozor, člověk se také může tázat: neudělali jsme náhodou chybu v minulých osmadvaceti letech, nesešli jsme ze svého rozhodnutí na cestu sluhů, nebo naše kroky nebyly dostatečně pevné a vědomí o světě narušeno?

MH: Jsem přesvědčen, že jsme šli cestou, jejíž začátek se datuje do raných devadesátých let, kdy se kladly základy pro další vývoj. Tato zakládající fáze trvala od roku 1990 – 1996, tedy do konce působení první vlády Václava Klause. Následně každá další vláda již měla mantinely dány – co může dělat, a co ne. Když se k moci dostala sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana, postupovala tak, že vytvořila typickou semiperiferii, poněvadž nechtěla, aby Česká republika skončila na pozici periferie.

MS: Měli bychom se tázat, jestli Česká republika může být periferií, pokud jsme obklopeni Německem, Rakouskem.

MH: Mohlo dojít k úplnému rozložení státu, který by přestal plnit své regulační funkce. Havel tehdy mluvil o mafiánském kapitalismu. Na druhou stranu, podívejte se na Nizozemí, které je početně menší než Česká republika – a ta náleží k zemím jádra a má kapitál různě po světě.

MS: Jejich kapitál je spojen se společnostmi jako Philips, Royal Dutch – Schell, mají dobré univerzity. Tamní bohatství se kumulovalo jinak než u nás.

MH: Lidé z týmu Jana Vrby se domnívali, že časem budeme moci dosáhnout jejich úrovně, poněvadž zde k tomu máme vybudovány předpoklady: univerzity, vědecké ústavy, průmysl.

MS: K tomu je však potřebná spolupráce. Jan Vrba byl charakteristický velkou praxí, otevřenou myslí, schopností naslouchat, neideologickým vidění světa a ochotou spolupracovat. Petr Pithart postupoval intuitivně, a proto jej vybral do svého vládního týmu a s výše uvedenými vlastnostmi se pozvolna seznamoval.

… Cesty ústupu …

MS: Člověk se může tázat, jestli právě tito lidé neměli být dostatečně asertivní, byť vím, že někdy je asertivita zaměňována za agresivitu.

MH: Asi ano, ale doporučoval bych shlédnout dokument Martina Kohouta Česká cesta (2015). V něm se objeví záběr s Petrem Pithartem, který mluví o rozhodujících volbách v roce 1992. Zcela otevřeně tam přiznává: nám se nechtělo jezdit někam na Ostravsko a na masové mítinky, avšak Václav Klaus tam jezdil. Vydal se do Ostravy. Měl propracovanou předvolební kampaň, …

MS: … jenž byla vytvořena českým podnikatelem Petrem Havlíkem.

MH: Lidé kolem Petra Pitharta, spjatí s Občanským hnutím, si řekli: raději buďme aktivní v Praze. Nebo si také řekli, že napsat pár článků je duchovně hodnotnější, než jezdit po mítincích. Tento postup byl problémem mnoha disidentů, kteří se po listopadu 1989  dostali do politiky, neuvědomovali si význam politické práce s širokými vrstvami – s lidmi, kteří se o politiku příliš nezajímají. Politik se musí naučit sdělovat své myšlenky – vzdělaným lidem, ale především prakticky orientovaným.

MS: Když Tomáš Masaryk zakládal Československo, byl „všude“, poněvadž vystupoval nejen jako Masaryk, ale psal články do různých novin pod různými jmény.

MH: Nedostatek Pithartových lidí byl způsoben koncepcí nepolitické politiky. Tito představitelé si mysleli, že stačí být čestným, slušným občanem.  Tím pádem jsem již politik a přispívám k šíření dobra. Ono tomu tak není. Politika je přece něco odlišného – jde o šíření koncepcí, myšlenek, konkrétní politické práce a většinou má podobu zápasu.

MS: Asi se shodneme, že pokud by volby byly o dva roky později – a to v roce 1994, země by vypadala jinak.

MH: Politici z bývalých disidentů sami řekli: Bude to přechodné období dvou let, místo aby řekli: budeme zde plné funkční období, abychom měli dost času a mohli položit základy nového státu.  Toto jednání se označuje jako nedostatečná vůle k politické moci.

MS: Nepobývali politici v salónu, místo aby dělali skutečnou politiku?

MH: Podobně se o tom vyjadřuje Petr Pithart v knize Devětaosmdesátý: “chyběla nám vůle moci“.

MS: Moc jim spadla do rukou, a najednou nevěděli, co s ní? Máme-li moc, jsme již mocní? Této nejistoty a nedostaku vůle k moci využili jiní – lidé z prognostického ústavu, lidé modelů, lidé odlidštěných čísel, lidé nedostatečného periferního vidění. Hovoří-li někdo v jazyku čísel, mluví-li o továrně a nikdy v ní nebyl, pak je něco špatně.

MH: Disidentské selhání politiky přisuzuji dvěma základním okolnostem. První je koncepce nepolitické politiky, druhá věc je vyšachování lidí spjatých s rokem 1968. Šlo o ty, kteří se zabývali ekonomikou. Mám na mysli lidi jako Miloš Pick aj. Někteří byli součástí týmu Jana Vrby. Byli v disentu, poněvadž často šlo o chartisty a rozuměli hospodářství. Disidenti – nekomunisté často ekonomice nerozuměli, případně se jí nechtěli zabývat, nepovažovali ji za důležitou. Položme si otázku: Pokud se ve veřejném prostoru Havel a Pithart zbavili osmašedesátníků, kteří ekonomové jim zůstali? Pouze ti z prognostického ústavu.

MS: Nezapomínejme, že součástí Pithartova týmu byl i Tomáš Ježek, jako ministr bez portfeje s orientací pro správu národního majetku a privatizaci.

MH: Tomáš Ježek nastoupil proto, že ekonomové se sociálně-tržními představami byli upozaděni, kvůli spojení s rokem 1968. Jejich odmítnutí připravilo cestu lidem kolem Václava Klause.

MS: Dnes vládne mýtus, jako by Václav Klaus byl vinen za vše. Toto pojetí není správné. Jde o jedince, který se dokázal prezentovat v periferiích. Právě to mu dalo prostor pro ovládnutí politické arény.

MH: Není náhoda, že tehdy zvítězil ve volbách. Jeho úspěch nevznikl pouze proto, že nosil dobře ušité obleky.

MS: Vulgárně pojatá pravicová politika se redukovala někdy na znaky: hraní tenisu, dobře padnoucí obleky, což kontrastovalo se svetry ostatních.

… Dialogy a Petr Pithart …

MS: Je vhodné se zeptat, jak vnímáte Petra Pitharta jako tvůrce dialogu? Zkuste porovnat ostatní účastníky?

MH: Ano, je zastáncem dialogu, pohlédneme-li však pozorněji na podobu jeho dialogů, uvědomíme si, že se nám vyjeví dialog, po pravdě řečeno – v něčem limitovaný. Když si otevřete analýzu novodobé české historie – Podivena, což je významné disidentské dílo, na počátku se píše o metodách historické práce. Autoři tvrdí, že v historické vědě se používá pouze pozitivistická metoda, což již tehdy pravda nebyla. I u nás se rozvíjely metody, které rozpracoval např. Jan Slavík, Josef Polišenský nebo Miroslav Hroch, jenž akcentoval hodnotovou analýzu při chápání minulosti. Ono metodologické expozé na začátku Podivena Petr Pithart a jeho kolegové vedli v tomto duchu: historická věda je pozitivistická, a proto máme právo vycházet z tzv. předvědeckého stanoviska, které umožňuje přemýšlet o hodnotách.  Tento postup není skutečným dialogem s historickou vědou. V mých očích ukazuje účelový dialog s překonaným stavem historické vědy – s pozitivismem. Na předvědeckém stanovisku pak autoři Podivena mohou s klidným svědomím uplatňovat svá hodnotící schémata či dokonce předsudky, jež nemají potřebu podrobit kritické reflexi.

MS: Petra Pitharta znám díky tomu, že člověka neodmítne. Má zájem o jeho vlastní podstatu. Věří, že každý jedinec má to své, a proto vás přijme. Vychází z toho, co říkáte, aniž by vytvářel předsudky.

MH: Je otevřený v lidském kontaktu, dokáže vést dialog s lidmi, kteří jej osloví. Druhá skutečnost je jeho dialog v knihách, případně politických projevech. Tam si kladu otázky, zda se jedná o poctivý dialog. Zůstaňme u Podivena a jeho chápání české historie. Člověk je někdy překvapen. Jen si vezměte, jaký dialog vede s Edvardem Benešem, případně s husitstvím, s první republikou. Nenechává tam nit suchou. V mých očích jde o jednostranné hodnocení, které vychází z jistých předsudků. Eva Hahnová to nedávno v knize Češi o Češích výstižně popsala.

MS: Není pak Petr Pithart tvůrcem nových mýtů?

MH: I tak by se to dalo říci. Vlastně jde o antičeské mýty. Srovnávám jej s masarykovským přístupem, …

MS: … jenž demytizoval mnohé.

MH: Od Petra Pitharta se liší tím, že se snažil ukázat na určité hodnoty, které vznikly v české historii, na které lze navazovat. Právě toto u Petra Pithata postrádám. On tvrdí, že vše, co zde vzniklo, bylo odvozeno od Německa.

MS: Co zde vzniklo, bylo právě díky německému živlu.

MH: Podiven tuto odpověď nabízí. Řečeno Petrem Pithartem: původní české výtvory nestojí za řeč. Vše, co zde bylo, bylo podníceno či alespoň akcentováno německou kulturou. Ano, byli jsme ovlivňováni německou kulturou, ale nemůžeme to chápat tak, že jsme dělali jakési kulturní plagiáty, jak je nakloněn vysvětlovat Podiven. Takový soud je jednostranný. Nikdo nepopírá vliv německé kultury. Masaryk také ne. Právě on poukazuje na fakt, že se naši obrozenci inspirovali německou filozofií a tento fakt nikdo nepopírá. Záleží však na tom, co z toho vyvodíme.  Právě kvůli tomuto pohledu se těžko dostáváme z pozice semiperiferie.  Podle Petra Pitharta a jeho spolupracovníků jsme byli vždy závislí na německé kultuře. Nyní však jsme závislí na německém průmyslu.

MS: Příjměme tuto tezi: jsme odkojeni německou kulturou, avšak je otázka, jestli malý človíček – Češi se zdravě oddělí od prsu své matky, jestli pozvolna sílí a nestane se z něj nějaké problémové dítě, které nenabude svého „já“.

MH: Jedná se o koncept velkých a malých národů, s nímž pracoval Jan Patočka, …

MS: … ale i Tomáš Masaryk.

MH: I Petr Pithart se jím nechal inspirovat. Patočka tvrdí: velký národ je ten, který naplňuje velké ideály evropského lidstva.

MS: Nu, avšak větší ideály jsou doprovázeny velkými pády. To je příklad Německa – velká kultura byla nahrazena fašismem.

MH: V tom vidím slabinu Patočkovy koncepce velkých a malých národů.

MS: Jsem přesvědčen, že potřebujeme zdravé občany – ne velké národy.

MH: V Patočkovi nalezneme základ zkreslení, které poté Petr Pithart rozvíjí. Dějiny českého národa Patočka vidí jako dějiny národa malého.  Nevysvětluje naši jinou výchozí pozici, další kulturní vlivy. Nemá pochopení pro svébytné výtvory české kultury. Patočka nedokáže ocenit, že Božena Němcová je svébytná a srovnatelná s jinými evropskými autorkami své doby.  Patočka dokonce píše, že za první republiky česká literatura nedospěla na úroveň lumírovců, …

MS: … což je hodně nadsazené.

MH: Patočka se též domnívá, že český národ nemá smysl pro poezii, a proto zde nejsou dobří básníci. V mých očích jde o holé předsudky.

MS: Možná Patočkova skepse vychází z jeho velkého rozhledu. Jako mladý pobýval v Paříži, Freiburgu u svého pedagoga Edmunda Husserla aj. Vlastně se jedná o jiné světy. Když Masaryk přišel do Prahy jako profesor filozofie, měla ještě provinční ráz.

MH: Nepopírám to.

MS: Přiznejme si: vítr změny je osvobozující, a proto říkám: zaplať Bůh za to.

MH: Uznáván Patočkovu a Pithartovu snahu o demytizaci české minulosti a předsudků, které si Češi o sobě vytvářejí, ale oni se dostávají do opačného extrému. Cokoliv zde vzniklo, je z definice dílem malého národa.  Tak to vůbec být nemusí, stačí se podívat na významné zjevy české kultury 19. a 20. století, nepůjdeme-li dál do historie.

MS: Je otázka, zdali Češi toto aktivum dokázali smysluplně využít ve srovnání s ostatními národy. V debatě s Petrem Pithartem, kdy doženeme Francii, Německo odpověděl skepticky: asi nikdy, poněvadž Francouzi by se museli zastavit a čekat na nás.

MH: Petr Pithart nemá pravdu ze dvou důvodů. V šedesátých letech měla česká kultura evropský, ba světový význam.

MS: Spisovatel Milan Kundera nám dělá dobré jméno, avšak spíše se hlásí k Francouzům než k Čechům, byť mu v roce 2019 bylo navráceno české občanství. On je stár a náleží do 20. století. Zeptejme se, jakého jiného českého skladatele, spisovatele známe? Je jím Vladimír Franz? Myslím, že můžeme konstatovat, že během první republiky jsme se stali součástí jádra.

MH: Znáte francouzského skladatele, který se projevil v posledních dvaceti letech, pokud nepočítáme starší? Kdo se nespecializuje na soudobou klasickou hudbu, nebude mít povědomí o nějakém výrazném francouzském, německém či jiném skladateli střední a mladší generace.  Druhým důvodem, proč Petr Pithart nemá pravdu, je ten, že sama Francie má velké problémy. Vidíme to na  hnutí žlutých vest.  Francii trápí vážné sociální problémy. Paříž je – co se týká třeba veřejné dopravy město v úpadku. Stačí se projet pařížským metrem. Nezapomínejme, že celá západní Evropa se nachází v problémech. Není tomu tak, že oni jsou vpředu a my k nim vzhlížíme.

MS: Možná nás oslepují čísla, která jsou na první pohled „jasná“ a zatemňují.

MH: Také si uvědomte, že jeden český miliardář – Daniel Křetinský, vlastní část francouzského levicového deníku Le Monde.

MS: Máme podnikavé lidi, ovšem je otázka, jak oni mohou ovlivnit míru semiperiferie, v níž se nacházíme.

MH: Upřesněme otázku: můžeme se vymanit z pozice semiperiferie? Jedním z kritérií je počet vědeckých patentů určených pro inovaci výroby (U.S. utility patent), vytvářejících vysokou přidanou hodnotu. Od toho se v hospodářství odvíjí vše ostatní. Naše situace není dobrá, protože Česká republika má podobně jako Polsko a Maďarsko minimum patentů ve srovnání se „starými“  zeměmi Evropské unie, které utvářely jádro společenství.

MS: Jaké jsou příčiny strádání?

MH: Máme podfinancovaný výzkum a strukturu průmyslu zaměřenou na montování dílů.

MS: Jsem přesvědčen, že toto souvisí s politickým vedením země. Mají naši představitelé vizi o naší budoucnosti, ve smyslu kde by Česká republika měla být? Jsou schopni se pro představu obětovat, vést dialog, přesvědčovat ostatní? 

MH: Nejprve bych rád upozornil na knihu Daniela Prokopa Slepé skvrny[1]. Mimo jiné tam píše o mýtech, které zde vznikly po listopadu 1989, např. že musíme mít průmysl, který konkuruje levnou pracovní silou. Také poukazuje na skutečnost, že z naší vlasti odtékají zisky do mateřských firem v hodnotě 500 miliard korun. Zdůrazňuje, že tomu tak být nemusí. Nemusíme být konkurenceschopní za cenu levné práce.  Politici si často utváří úsudek na základě teoretických soudů ekonomů, kteří však často pracují pro společnosti či banky vlastněné zahraničním kapitálem, majících zájem na tom, abychom zůstali semiperiferií. Politici tak naslouchají ekonomům, kteří mnohdy vyjadřují zájmy zahraničních firem. Nejsou to zrovna nezávislí experti, ale vyvolávají dojem, že jsou.

MS: Petr Pithart je jedním z těch, kteří přiznají: pozor, pozor, zde mi to nesedí. Zná mnohé, a proto má široký akční rádius. Přiznávám, že se k ekonomii staví s jistým podezřením. Není tím, kdo by vše přepočítával na peníze, neboť život není pouze o penězích. Na druhou stranu bychom si měli připomenout tezi, kterou radil sociální vědec Robert Reich americkému prezidentovi Billu Clintonovi: „It´s economy stupid.“ Jsem přesvědčen, že člověk typu Petra Pitharta vždy zdůrazní přesažné momenty našeho usilování.

MH: Nejsou-li tyto přesažné momenty spojeny s dalšími obory lidského poznání, jako je ekonomie, mohou působit odtrženě a vyvolávat efekty, které jsou v rozporu s intencemi. Petr Pithart si nepředstavoval, že zde vznikne semiperiferie. Měl však své „přesažné“ představy o politice. Najednou se ukázalo, že zde jsou ekonomické a politické síly, které způsobily, že jeho představy se uskutečnily jiným způsobem, než si přál.

MS: Bohužel, zde byly chtiví lidé, …

MH: … s čímž je třeba počítat. Zabývat se ekonomikou, politikou atd.

MS: Moudrý ustoupí, …

MH: … ale jedná-li se o politika, ten pak nese odpovědnost vůči lidem, kteří ho volili a důvěřovali mu. Nemůže jen tak prohlásit: mě to nebaví, dělejte si to sami.

MS: Měli bychom si uvědomit, že Petr Pithart po svém neúspěchu ve volbách v roce 1992, přišel na Katedru politologie a sociologie na Právnické fakultě UK. Měl-li možnost se vrátit do politiky, přijal nabídku Josefa Luxe a kandidoval do Senátu ČR. Vyhrál, stal se předsedou Senátu. Mějme na paměti: Petr Pithart není člověk politických stran. Jedná se o člověka, jenž nepotřebuje velký dav, ale společenství naslouchajících, v němž může mluvit za sebe, ze sebe. Je-li toto mu umožněno, v politice prospívá.

MH: Vrátil bych se ještě k Platónovi. Jak dobře víte, podle něho by měl filozof jako člověk nazírající ideu společného dobra působit v politice, a dokonce rozhodovat o zásadních věcech. Pokud tuto úvahu přeneseme do moderního světa, můžeme tuto Platónovu úvahu pochopit tak, že nejlepším politikem je intelektuál. Neukazuje se náhodou na příkladu Petra Pitharta, že Platón v tomto ohledu nemá pravdu?  Respektive v politice selhává určitý typ intelektuála, který nemá dostatečné pochopení pro reálné politické a ekonomické síly. A pokud se tedy intelektuál typu Petra Pitharta dostane do politiky?

MS: To bychom museli změnit DNA lidí, …

MH: … nebo DNA politiky. V mých očích má intelektuál místo v politice, pokud je to typ politické osobnosti, jakou byl Masaryk nebo otcové zakladatelé Spojených států. Ti se pokusili změnit DNA politiky. Pro takové politiky není v zemi semiperiferie místo, a možná proto se v České republice žádní noví politici tohoto typu delší dobu neobjevili.

MS: Souhlasím, uvědomme si česká politika je odlišná od politiky jádra, a proto jsme semiperiferií. Děkuji vám.

[1] Více na https://www.hostbrno.cz/slepe-skvrny/