První část dialogu byla natočena ve čtvrtek 22. ledna 2015 odpoledne v prostorách pracovny Michela Fleischmanna, Lagardere Active ČR, Wenzingova 4, Praha 2, Nové Město, Druhá část dialogu byla natočena v úterý 17. února 2015 odpoledne ve stejných prostorách.   

MS: Vážený pane prezidente, čím je pro vás rok 1989? Jak se zapsal do vaší mysli, jak ovlivnil váš život? Jaké naděje jste s ním spojil a případně jak se naděje naplnily?

MF: Velice těžká otázka, protože 25 let je krátká doba, aby si člověk udělal přesnější úsudek. Řekněme, že po pětadvaceti letech bychom měli umět něco formulovat. Nejsem si úplně jist, jestli jsem rok 1989 prožíval jako nějakou naději, nebo nějakou nutnost, či nějaké očekávání. Rok 1989 přišel, ale naše očekávání, naděje byly mnohem dřív. Měli jsme je v období emigrace, kterou jsem neprožíval jako nějaký akt žít lépe, jak je to interpretováno, ale jako danou věc. Jako syn svých rodičů jsem se dostal do exilu, poněvadž mí rodiče byli v nebezpečí. Sama emigrace nebyla nic radostného v tom smyslu, že člověk byl rozpolcen, ale ne oddělen, do dvou sfér. Jedna – žít ve Francii a s Francouzi a být Francouzem – a druhá: zůstávám Čechem a jsem Čech. Vím, odkud pocházím, dovedu se definovat v rámci multikulturní francouzské společnosti, abych byl vyslyšen. V jistém ohledu se jedná o naivitu, ale je to fakt. S bratrem jsme prožívali emigraci jako lidé žijící ve Francii, kteří se zabývají československou problematikou.     

MS: Vždy jste byli obráceni k Československu, nikdy jste nepřetnuli vazby?

MF: Každý jinak. Osobně jsem ve Francii žil nějakou dobu, francouzsky mluvím jako Francouz, sžil jsem se s francouzskou realitou, nikdo mne nepodezíral, že bych nebyl Francouz. Vnitřně a svou činností jsem dělal něco jiného – otravoval jsem Francouze s československou otázkou. Pracoval jsem ve veřejnoprávním rozhlase.

MS: Je asi vhodné uvést, že téměř 10 let.

MF: Tam se mne vedoucí představitelé vyhýbali, protože když jsem se s nimi setkal, řekl jsem jim, že se musí dělat to a to, pokud se témata týkala Československa. Mám na mysli kinematografii, divadlo. Příchod roku 1989 byl pro nás vysvobození v pravém slova smyslu, protože Československo byla poslední země, která přistoupila na revoltu proti komunistickému režimu. Vlastně jsme se probudili. Češi nejsou ti, kteří oproti Francouzům chodí do ulic. Mně bylo velmi nepříjemné, že to tak dlouho trvalo. Pro mne to nebyla ani nutnost, ani očekávání, ani zvláštní naděje, ale „konečně“.

MS: Ano, Češi se konečně rozhoupali.

MF: Přijel jsem do republiky jako vyslanec francouzského veřejnoprávního rozhlasu a natočil jsem pořad Návrat domů.   

MS: Jak příznačný název, že? Neměli bychom opomenout skutečnost – nástup Michaila Gorbačova? Byl to člověk, který šel v duchu toho, co jsme zde prožívali v roce 1968. Zkrátka – měl zájem reformovat něco, co se ukázalo jako nereformovatelné. Lidé, kteří nám vládli, tuto výzvu dostatečně vstřícně nepřijali.

MF: Nakonec k tomu byli donuceni. Nástup Gorbačova nahlížím bez velkých iluzí. Byl jsem příliš mladý, když byl rok 1968, bylo mi 16 let. Rok 1968 jsem prožíval jako krásný moment. Byl jsem však ve Francii. Jednalo se o dohánění něčeho, co jsem znal z každodenního života, ne pomocí intelektuální reflexe.

MS: Jednoduše – citem.  

MF: Rok 1968 se týkal vojáků, intervencí, rozpadu reformního pohybu a prohry proreformních komunistů. S touto zkušeností jsem Gorbačovovy snahy velice bedlivě sledoval, byť ne s iluzemi, jelikož jsem byl starší a intelektuálně zdatnější. Pak zde byly momenty, u nichž jsem si říkal: svět se zbláznil, že mu jde na ruku.

MS: Můžete asi zmínit Ronalda Reagana, Margaret Thatcherovu?

MF: Příkladem může být dohoda v Reykjavíku.

MS: Ano, jednalo o důležitý moment – podání rukou pana Gorbačova a pana Reagana.

MF: Z toho jsem byl docela nervózní, poněvadž jsem to necítil jako něco, co by napomohlo Čechoslovákům dostat se ven z pasti komunistického režimu. Z mého pohledu to nebylo dostatečné, byť se říká, že šlo o zásadní politický krok k uvolnění. Asi ano, ale ne v míře, které jsme v exilu očekávali. Šlo o smíření, na druhé straně to neměnilo nic na tom, že komunistický režim pokračoval ve vládnutí, ať už s Gorbačovem, či bez něj. Pochopili to také tehdejší šéfové Komunistické strany Československa a dlouhá léta pokračovali ve stejném systému.

MS: Můžeme říci, že Gorbačova nepochopili. Lidé, kteří u nás vládli, se zesměšnili. Projev pana Milouše Jakeše je ukázkovým příkladem. Svými slovy dokázal zhodnotit stav: „Jsme jako kůl v plotě.“

MF: Určitě máte pravdu. Vzpomínám si na jeden článek mého bratra do Svědectví, kde psal o nějakém projevu pana Biľaka. Uvedl hezký vtip, kde jej nazval, tím že ho vyhoupl do hodnosti nějakého rytíře, a proto můžeme panu Biľakovi říkat De Biľak (z Biľákova) – debiľak.

MS: Pokud je mi známo, byl vyučený krejčí.

MF: I ten se může stát intelektuálem.

MS: Nic nenamítám. Mně šlo o to, že lidé pro to, aby se dostali do nějaké pozice, udělají cokoliv – neznají své limity. Můžeme říci: občané, kteří usilovali o moc, neměli dostatečnou sebereflexi, aby si uvědomili, kam mohou.    

MF: Měli pouze jednu – jít dopředu, abych nebyl zavřen nebo popraven.

… Ideologie …

MS: Otevřme, prosím vás, otázku komunistické ideologie, režimu. Můžeme říci, že jste před ní s rodiči unikl?

MF: Neunikl jsem ideologii. Moji rodiče odešli do exilu z donucení, aby se tam nějakým způsobem snažili nést to, co dělali celý život – nést české kulturní zásady. Můj otec nebyl nikdy politickým člověkem, neúčastnil se vrcholové politiky, ale byl kulturní člověk, který ve veřejném prostoru pracoval v kultuře. Ve Francii po celý exil každý rok publikoval články a knihy na téma česká cesta kultury. Zabýval se pouze tím. Politikou se zabýval jako člověk, který čte denně noviny a přemýšlí nad tím, ale opakuji, nebyl nikdy politicky aktivní. Když však hovoříte o tom, že jsem unikl ideologii, …

MS: … či spíše režimu, …

MF: … nemusel jsem být v režimu a tedy pod nátlakem, který byl přijat ostatní populací. Nevím, jak bych se choval, pokud bych zde zůstal. Je naivní si myslet, že jsem byl nějak geniální, fantastický a bojoval jsem proti tomu.

MS: Exil vám byl nabídnut díky rodičům

MF: Podle právního slangu jsem byl „zavlečenec“, což mi je trochu k smíchu, poněvadž se člověk nenechá „zavléci“ svou rodinou, když s rodinou žije a rozumí si s ní. Rád bych došel k jedné skutečnosti – a týká se to ideologie. Komunistická ideologie byla rozšířená a silná. V roce 1969 – 1970, kdy jsem se stal dospělým, jsem začal volit, tenkrát komunistická strana ve volbách dostávala 20 procent. Okolo mě na fakultě bylo mnoho mladých lidí, kteří jako správní studenti a budoucí intelektuálové byli levicově orientovaní. Jsem toho názoru, že celá Evropa je levicově smýšlející, protože si dává sociální zásadu. Narážel jsem tam na komunistickou ideologii jinak, ale mnohem víc po stránce debat a diskusí, než tomu mohlo být u nás.

MS: Ideologie se u nás prosazovala násilím, tam slovem. Mohl jste získat daleko větší recepci duchovního zázemí samotné ideologie než zde.

MF: Někdy jsem možná dostal přes ústa za to, co jsem říkal, co jsem si myslel, ale nešlo mi o „kejhák“, nebo nehrozilo být zavřený. Na fakultě jsem chodil na literaturu, četl jsem deník Figaro, což je pravicový plátek. Když jsem vcházel do Sorbonny, byli tam hoši, kteří na mě byli nepříjemní, pokřikovali na mě, že čtu hnusné kapitalistické noviny. Vždy se tam objevil nějaký hoch, který měl zvláštní, zajímavou větu, která mě chránila – a to bylo: nechte jej být, je Čech.

MS: Jak milé, že jste získal spojence. Zřejmě si onen hoch uvědomil rozdílnost zemí …

… Ideologie a intelektuál …

MS: Když hovoříte o Sorbonně, měl jste šanci se setkat s Jeanem – Paulem Sartrem?

MF: Sartra jsem viděl pouze jednou v životě – a to bylo na manifestaci, kde jsem se rozčiloval, že tam vůbec chodí. Jednalo se o maoistickou demonstraci na St. Michel a on šel v čele. Pamatuji si, že jsem šel za svým otcem a říkal jsem mu: „Tati, ty jsi jej osobně znal.“ Se Sartrem se znal, diskutoval, a ne vždy spolu souhlasili, poněvadž on byl buržoazní levicový chlapeček, zatímco otec zažil skutečný komunismus, byť též je z buržoazní rodiny, ale jiné. Tázal jsem se jej: „Jak se může tento inteligentní člověk postavit do čela takové manifestace?“ Otec mi odpověděl: „Podívej se, můžeš si o něm myslet, co chceš, ale on, když si myslí, že má pravdu, jde za svou pravdou. Nebo pouze brání právo na pravdu jako takovou ve jménu svobody vyjadřování“.

MS: Je vidět, že tento intelektuál nemá patřičnou sebereflexi, což je znakem demokrata.

MF: Pak zase ze svého názoru ustoupil. Jsem přesvědčen, že Sartrovy myšlenky jsou velmi zajímavé, dokonce zásadní. Zde jde o jednu: do jaké míry je intelektuál odpovídný za svou společnost? Jsem přesvědčen, že intelektuál je odpovědný za svou společnost. Ve Francii celá intelektuální obec byla pouze zaměřena na „intelektuálno“ a intelektuálové konstatovali, že nemají vliv.

MS: Snad se jedná o hloupost, že?

MF: Sdílím váš postoj. Kvůli tomu jsem nedokončil svůj doktorát ze sociologie literatury, který jsem dělal u jednoho významného francouzského sociologa, který se jmenoval Roland Barthes.

MS: Sémiotik, antropolog, jeden z ikon strukturalismu, jehož práce jsou známy i v Čechách.

MF: Byl velmi zajímavý člověk. Měl jsem jej moc rád a se zájmem jsem jej poslouchal. Dělal jsem u něj svůj doktorát. Když jsem dělal doktorát třetí rok, měl nehodu a zemřel. Místo něho přišel profesor, který byl také spisovatel. Ten vzal to, co jsem měl napsané, a konstatoval: „Myslíte si, že spisovatelé, básníci, malíři formují společnost a jsou za ni odpovědni. Toto si nemyslím.“ Byl jsem mladý, nezkušený a velice tvrdě jsem mu řekl: „Vy jste víkendový spisovatel,“ jelikož přes týden učil a o víkendu psal své romány. Pohádali jsme se a já jsem odešel. Do dnešních dnů mě mrzí, že jsem doktorát neudělal.  

MS: Proč si stěžovat? Zase jste zažil jiné. Jsou však lidé jako Marx a jemu podobní, kteří měli zájem svět nejen popisovat, ale také formovat společnost. V tom můžeme vidět domýšlivost.

MF: Domýšlivost jistě, na druhé straně – vše se má dávat do svého kontextu, což levicoví intelektuálové často opomíjejí, zjednodušují si život, a tím pádem své „intelektuálno“ ponechávají jen tak a nezačleňují je do historičnosti doby. Marx, když psal své práce, formuloval teze proti něčemu. Že se z jeho postojů stane ideologie, která vyvraždí miliony lidí, jej v životě nenapadlo.

MS: Vůbec ne. Když jsem mohl hovořit s profesorem Jacquesem Rupnikem, jasně mi říkal: „Není možné spojovat Marxe s gulagy. Mezi nimi a Marxovým učením je časový odstup.“

MF: Má pravdu. Souhlasím s ním. Zjednodušujeme si problémy, když to propojujeme. Tam, kde bych byl „tvrdý“, je mnou velice odmítaný leninismus. Ve svém řízení státu měl vraždění a tento přístup odmítám, nicméně Marx jej nikdy neměl. Berme Marxe jako dobového myslitele a inspirátora, který měl vliv na společnost, v níž žijeme, pojmenoval „sociálno“, které se stalo stěžejní myšlenkou levice.

MS: Snaha zlepšit postavení dělníka, pracujícího, jenž „vznikl“ díky přechodu z feudalismu na kapitalismus. V tamním systému poddaní byli zaopatření lidé, a nyní byli „vyvrženi“ do světa bez zaopatření.

MF: Jednalo se o podobnou revoluci jako u Emmanuela Kanta, který nám řekl, že můžeme svobodně myslet a přitom být zbožní. V kapitalismu bylo řečeno: můžete se starat sami o sebe, …

MS: … pociťovat bídu, existenciální odcizení, tyto teze formovaly myšlení 19. století.

MF: Nejsem marxista, ale neodsuzoval bych Marxe, ale dával bych jej do kontextu jeho doby, v níž byl pokrokový a velmi zajímavý filozof.

MS: Je milé, že říkáte tato slova o panu Marxovi …

MF: Což však neopravňuje komunismus.

MS: Jsou lidé, kteří jej odmítají, poněvadž si myslí, že je odpovědný za to, co se nakonec stalo s jeho učením.

MF: V květnu 1968, když mi bylo 16 let, byly celosvětově, a obzvlášť v Paříži bouře. Pro vaše zkoumání by byl zajímavý můj bratr, který chodil na barikády. Já tam byl dvakrát, třikrát, ale on tam byl denně. Jednou jsme byli v divadle ODEON, kde Cohn Bendit a jiní revolucionáři května 1968 v Paříži hlásali slogany, že se musíme vzbouřit proti této „zaprděné“ společnosti. Řešení, které nabízeli, bylo špatné. Nad nimi byly ohromní portréty Marxe, Engelse, Lenina, Maa. S mým bratrem Petrem jsme se vzbouřili a řekli, že se s tím nemůžeme spojovat, protože pod hlavičkou těchto vrahů se dělají zvěrstva. Lidé nás však z divadla manu military vyhodili.

MS: Je nemilé zakoušet nepřátelství. Je to též způsobeno tím, že lidé neznali situaci u nás.

MF: Žili s představou, že to, co se stalo v Československu, co se předtím stalo v Sovětském svazu, jaké byly gulagy, že se nejednalo o chybu Marxe, Engelse, Lenina, ale že to bylo zprofanováno a zneužito Stalinem. Vysvětlovat jim, že kořeny toho celého jsou u Lenina a u jeho bandy, bylo téměř nemožné. Musím říci, že československá aféra v roce 1968 hodně napomohla tomu, že plno lidí začalo uvažovat jinak. Celá francouzská levice začala nějakým způsobem přistupovat na realitu, že reálný komunismus není něco pokřiveného, ale že existující stav nemohl jinak dopadnout.

MS: Systém založený na komunistické ideologii vytváří distorze, které jsou mu vlastní.

MF: V tomto odsuzuji leninismus. Osmašedesátníci, reformní komunisté, kteří byli před Gorbačovem, prohráli. Snažili se marxistickou myšlenku vrátit na správnou kolej, ale to nejde. Tím pádem „utrpěli vítězství“ zběsilci typu „Debilak“, Husák.

MS: Husák byl slovenským komunistou se zvláštním příběhem.

MF: Ano, velice dobře jsem znal Artura Londona, který si řádně s Husákem nevěděl rady, protože byl též zavřený.

MS: Jedná se o období pestré a je nutné je připomínat.

MF: Ano, je nutné mít historické povědomí, musíme jej dávat do historického kontextu doby a neodsuzovat úplně lidi, kteří sloužili, či se vyjadřovali k režimu. Nyní jsem stěhoval knihovnu mé matky a knihy po otci. Dnes vyzdvihovaní umělci či myšlenkoví lidí, o kterých se říká, jak jsou fantastičtí, jak byli fantastičtí … Naleznu tam básně od Jiřího Koláře na oslavu Stalina a vedle toho čtu básně Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala. O nich se píše, že se jednalo o propagandisty komunismu. Zapomíná se, že Jiří Kolář psal též oslavné básně. Nejedná se výtku, ale o pojmenování období.

MS: Jedná se o období zrání, …

MF: … které vycházelo z nějaké historické podstaty a intelektuálního pohledu.

MS: Lidé byli „uhranuti“ pohledem na společnost, nevěděli si rady. Shodou okolností, když člověk hledá záchranné lano, mnohdy se chopí i toho, co je v podstatě destruktivní.

MF: Byli zklamáni západními velmocemi a hledali řešení. Navíc sovětské počáteční umění bylo skvostné. Majakovski, Eisenstein, posléze Pasternak a mnoho dalších.

… Skok do současnosti: intelektuálové – svoboda – Francie – Charlie Hebdo …

MF: Jsem velmi znepokojen tím, co se stalo v Paříži, jak bylo postříleno 12 lidí …  

MS: … v redakci satiristického časopisu Charlie Hebdo.

MF: Ve Francii tato aktivita vyvolala velké manifestace, po světě byly též manifestace, ale v Čechách téměř nic.

MS: U nás byly intelektuální manifestace – debaty, …

MF: … která se rozvíjí špatným směrem, protože neříkají nic o definici ochrany našich svobod, ale mluví o tom, jestli na vině nebyla přemíra humoru těchto levicových kreslířů. Hodně jsem vyrostl na těchto „klucích“, často jsem se zlobil, jak jsou ultralevicoví, ale nikdy bych se nešel s nimi prát či jim dát facku, klidně bych s nimi o tom diskutoval, což se mimochodem dělo. S takovým bohémským Wolinským jsem se několikrát „pohádal“ u rumu v café La Rhumerie na bulváru Saint – Germain, kde on chránil levicové, ale já mu vysvětloval, že jeho levicový postoj není správný, že život občana v Evropě nemusí být takový, jak si přeje. Jeho humor jsem absolutně respektoval. Vždy bych jej chránil.        

MS: Projevil jste úctu ke svobodě.

MF: Zde je debata, jestli náhodou není vhodné si dát limity. Nevím, je to velmi těžké. Humor bez urážky není, to je jeho princip, jen urážená strana musí přijmout, že humor, byť urážlivý je humor a tím pádem vlídný. Humor nikoho nemůže zabít.

MS: Hovořili jsme o odpovědnosti intelektuála. Snad každý člověk má být odpovědný za své slovo, ale i za to, když vytvoří karikaturu.

MF: Že to vyjádřil, že to řekl, byť neuctivým způsobem, za to nemusí být zabit. Má s ním být vedena diskuse, nebo by měl být vytvořen protiklad, což by vedlo ke svobodnému, demokratickému a intelektuálnímu „souboji“. Tato diskuse by byla na místě, ovšem ne nyní, kdy nám jde o to, že máme bránit svobody. Všimněte si, že „limity“ pocházejí z křesťanských sfér, muslimové a křesťané si vždy rozuměli proti nám ateistům.

MS: Limity, které nenaruší integritu druhého a úctu k jeho názoru …

MF: Největší vymožeností svobody je právě humor, je to jedno z největších vymožeností. Mě unavují a velmi rozčilují mnohá nepochopení. V českých zemích je přece humor znám. Když společnost byla pod nějakým politickým tlakem komunistické strany, vždy se bránila humorem. Dnes, když máme tak zvanou svobodu, humor není tak jednoznačně vyjádřen, není tak silný. Nesmíme zapomenout, že humor je vždy v nějakém protikladu a ten protiklad nějak popisuje naši realitu.

MS: Pozor, může být humor inteligentní, a humor sprostý.

MF: Jistěže máte pravdu, že může být humor sprostý. A proč ne. Nevím, co se skrývá pod pojmem „inteligentní humor“. Důležité je si uvědomit, že humor nemá roli kritiky, ale roli popisu něčeho směšného.

MS: Dobrá, jedná se o takový humor, kdy druhého nedeklasuji, nezostuzuji.

MF: Těžko si dovedu představit humor bez nějakého urážlivého elementu. Celý Švejk a obecně český humor je na tom založen. Dovedu si představit, co je to sprostý humor. Společnost popisuje, v jaké sféře je – v hospodách. Díky rodině jsem se dostával do prostředí největších světových intelektuálů, a i oni hovořili nevybíravě. Když mi bylo 12, 13 let máma mi dávala ruce na hlavu. Když u nás byl pan Werich, máma říkala: „Mluví sprostě, ale tak to nemyslí.“ Slavná byla věta Wericha: „Vždyť já nosím český národ jako pytel hoven na zádech.“ Jedná se o věty, které byly řečeny přede mnou, ale táta říkal: „Pane Werichu, vždyť musíte vědět, že jste u nás zde v bytě, jistě jsme odposlouchávaní.“ On reagoval: „Seru na ně!“  

MS: Možná jsme úzkoprsí.

MF: Myslím si, že jsme úzkoprsí, že to může být pouze na škodu věci. Když není vulgarita pro vulgaritu, i ona je vypovídající.

MS: Konstatujete, že to může postrčit člověka k intelektuálním výkonům?

MF: Vulgarita nepochází jen tak odněkud. Vulgaritu pro vulgaritu nemám rád, ale pokud se jedná o vulgaritu, která reflektuje to, co se děje ve společnosti, pardon … Je to stejný popis společnosti jako krásná báseň o lesích, hájích …

MS: … nebo o ženách.

MF: Vulgaritu neobhajuji, ale pouze říkám: je to součást společnosti.

MS: Křesťan ve mně říká: limity …

MF: Ateista ve mně říká: svoboda …

MS: Ke svobodě patří pochybnost, …

MF: … sebekritika, sebereflexe … Ve všem máte pravdu. Jsou momenty, kdy máme přemýšlet, analyzovat … Vlastně jsme ve válce.   

MS: Spíše jsme ve válce sami v sobě. Když si někdy člověk neuleví tím vulgárním, neposune se. Energii v sobě by dusil jako Papinův hrnec.

… Intelekt a pochybnost …

MF: Musíme se uvolňovat. Společnost na to má, podněty je schopna vstřebat. Největší síla Francie oproti Čechům je jejich sebestřednost: nepochybují o sobě.

MS: Vždyť jsou národem Descarta.

MF: Oni myslí, tedy jsou … Čech si stále klade otázku, jestli má právo na existenci, nebo ne. Francouz si tuto otázku neklade.

MS: Také to souvisí s tím, že Francie prošla revolucí, která dala 18. století triádu hodnot, díky kterým jsou Francouzi tím, čím jsou.

MF: Ovlivnilo to celou Evropu, ne-li demokratický svět, byť je založen na teroru atd. Jedná se o historické, myšlenkové postupy, které jsou v nás zakotveny.

… Zpět k intelektuálovi s kontexty …

MS: Navrhl bych, abychom se po odbočení vrátili k původnímu námětu.

MF: Pořád jsme u stejného tématu – a to je odpovědnost. Rád bych řekl: Sartre, který jde s maoisty, s nimi nejde kvůli tomu, že by věřil v Maa, ale říká: i tito lidé mají ve Francii mít právo manifestovat. Tento přístup byl pro něj hlavní, to je síla Francie oproti menší síle českého národa. Francouzi jsou si jisti svou existencí, že tato existence, francouzské smýšlení má světovou sílu, působnost, což je někdy vede k tomu, že si myslí, že všichni za francouzskými hranicemi jsou šimpanzové na nějakých stromech. Má to i limity. Češi proti tomu mají jednu velmi špatnou charakteristiku, že si nevěří. Přitom se jedná o kulturnější národ než mnohé jiné národy po celém světě, ne-li v Evropě. Lidé pak říkají: nevědí o nás, neznají nás. Češi si myslí, že jim pořád svět něco dluží, ale nikdo jim nic nedluží. Francouzi si nekladou tuto otázku, ale žijí ve své velikosti, jistotě.

MS: O své existenci uvažují jako o existenci nesamozřejmého národa, …

MF: … Češi žijí malicherností a komplexem malého národa, který by měl mít mnohem větší auru. Za tím si však člověk musí jít.

MS: Shodou okolností Francouzi měli revoluci v roce 1789, která zásadně proměnila společenské prostředí nejen ve Francii. My jsme si své odbyli v devatenáctém století, vyvrcholením je vznik Československa 1918.

… Východiska komunismu …

MS: Doporučil bych, abychom se vrátili po hovorech o intelektuálech, identitě národa k naší původní otázce – a to ke komunismu. Soudíte, že ideologie měla ve svých východiscích snahu po „lepším člověku“, „spravedlivém světě“, abo se jedná o pošetilost těch, kteří jsou kavárenskými povaleči a pouze mluví?

MF: Svět se posunul, posouvá se nejen technologiemi, ale i myšlením. Samotné technologie pocházejí z myšlení. Vždy jdou nějakým směrem poznání jako například internet a jiné vymoženosti, které nás posunuly dále. Tím pádem jsme informovanější a lépe o věcech můžeme přemýšlet. Je těžké se v informacích vyznat, orientovat se.

MS: Máme snad zájem usilovat o lepší?

MF: To má snad každá společnost? Vždy je postavena na myšlence „budeme lepší“. Pak je to věc exekutivy, což je jiný problém. Myšlenka, že máme prožívat každý den kulturní revoluci, je správná, že si musíme klást otázky, které nás posouvají dál. Následně jsou to prostředky, …

MS: … které často zklamaly.

MF: Ano, dnes je velmi zajímavý ideový moment, jestli v 19. a 20. století byli filozofové, kteří ovlivňovali myšlení celé škály generací – ať to byli filozofové, básníci, malíři, zkrátka kulturní svět. Dnes to nemáme. Nemáme pojmenování deseti lidí, o kterých bychom řekli: toto jsou strůjci myšlení 21. století. Když je máme, je to ten, kdo vymyslel Facebook.

MS: Máte na mysli mladíka Zuckerberga, …

MF: … což je trochu něco jiného, než když hovoříme o Sartrovi, …

MS: … a o Immanuelu Kantovi. Je to též díky tomu, že společnost je atomizovaná a dobré myšlení lidí nenachází odpovídající rezonanci. Nevzniká zde společný jmenovatel. Jsme svědky svobody, která je doprovázena pádem autorit.

MF: Je ideologická otázka, zdali jsme zastánci individuální svobody, anebo jestli jsme zastánci řízeného skupinového procesu. Správně poukazujete na atomizaci společnosti. Důraz je kladen na individuum, ale politicky je to vždy uskupení – ať se jedná o sociální demokracii nebo tradiční pravicové strany, které fungují jako v devatenáctém či dvacátém století, příliš se nevyvíjejí. Pak jsme svědky vzniku hnutí, které nemají ideologickou bázi, ale mají jediný slogan: „Zařídíme to“ …

MS: … „a bude líp“.

MF: Tuto myšlenku nesdílím, protože „ono se to nezařídí“.

MS: Lidé k tomu přistupují podobně, jako ke komunistům přistupovali po II. světové válce.

MF: A prohráli. Zakladatelé nového Československa po II. světové válce byli lidmi, kteří měli tuto myšlenku: „Uděláme lepší svět, zařídíme to.“ V Československu máme v 21. století velice obdobnou myšlenku. Zařídíme to za vás. Lepší svět nemohou zařídit, poněvadž to tak nefunguje.

MS: Lidé by samozřejmě měli odpovědně říci, že člověk se musí sám přičinit.

MF: Ne, říkají: Plaťte daně a my vám je přerozdělíme. Dostáváme se k zajímavé myšlence, že vznikají hnutí – ať je to v Čechách nebo na Slovensku či v jiných zemí, dokonce i západní Evropy – která mají podobné slogany a fungují na stejném principu, jako byl komunismus či fašismus.

… Myslet „bolí“ …

MS: Stačí se podívat na Tomio Okamuru, demokrata s nedemokratickými způsoby.

MF: Lidé je volí. To znamená, že kulturní revoluce nebyla udělána. Říkáme, že klademe důraz na individualitu, ta se nějakým způsobem nechá zatáhnout do podobného smýšlení a uvěří grálu.

MS: Bohužel, člověk je rád sveden z cesty. Masaryk říkal: „Myslet bolí.“ Jsou mezi námi ti, kteří na myšlenky rezignují. Nechtějí dělat drobnou práci.

MF: Měli by kolem nás být lidé, kteří by říkali: Myslet bolí, národe!

MS: Opět jsme u posunu vpřed. Kdyby bylo snadné vše získat, život by byl plochý. Člověk oceňuje sebe sama i druhé, protože musí překonávat jednotlivé stupně. Jestli někdo chce dělat jednoduché kroky, nechť sportuje. Tím myslím, že sport není tak namáhavý jako myšlení. Když jsem mohl mluvit s jedním duchovním, říkal mi: „Modlete se hodinu a hodinu skládejte uhlí a uvidíte, že skládání uhlí bude pro vás méně vyčerpávající, poněvadž se tak nenamůžete jako při autentické modlitbě.“

MF: Je to možné … po pravdě, mne bolí obojí.

MS: Jste ateista.

MF: Když na chalupě sekám dříví, musím říci, že si v hlavě vyprávím romány, přemýšlím, co mi jde hlavou. Je zajímavé, že při sekání člověk přemýšlí lehčeji než v kavárně. Snad po několika skleničkách se teprve dostáváme do stavu sekání dříví.

MS: Jde pouze o nastavení slušného režimu práce, který člověku umožní zdravou existenci.      

… Exil …

MS: Mnohokrát jste v našem dialogu zmínil slovo exil. Jste přesvědčen, že díky exilům český národ do jisté míry „krvácel“, a ti, kteří odešli, představovali intelektuální elitu?

MF: V nějaké míře ano. Jsem přesvědčen, že tím země trpěla. Zdali odešla elita, o tom nejsem přesvědčen, ale lidé se rozprchli, měli velké potíže se uživit a o to více komunikovat své myšlenky v zahraničí. V demokratickém světě je lidí z utlačovaných zemí mnoho. Není pouze jedna zem – Československo, a prostoru, „míst na slunci“ k vyjádření je pak málo. Je to velmi těžké. Říkám, že můj otec konstatoval: Jsem doma tam, kde mám svou rodinu, kde mohu psát.

MS: Je snad důležité sdílet prostor, užívat jazyk?

MF: Jemu bylo úplně jedno, jestli je v Praze, na Aljašce či Paříži. Byl literát do morku kosti, …

MS: … také diplomat.

MF: Jím byl, protože měl myšlenku a chtěl prosadit to, co spojovalo před válkou Čechy, Francouze – sepětí moderní kultury, která vznikala mezi dvěma válkami. Chtěl se tomu věnovat, a proto šel do diplomacie, a ne z politických důvodů, aby byl diplomatem pro diplomacii. Usiloval o realizaci kulturní diplomacie. Usiloval propojit a najít prostředky, aby se mnohé obnovilo.

MS: Inu, jít k esenci existence člověka – nalézt to, co dělá člověka člověkem.

MF: Kladl si otázky: Jak to, že si Max Ernest rozuměl s panem Teigem? Snažil se na ně odpovídat a mnohé dávat dohromady. Je to možná naivita, ale dělal to. Že nebyly jiné možnosti, jak to dělat než být diplomatem, je druhá věc.

MS: Dobrá, po roce 1989 přicházíte do Prahy. Jak vás jako exulanta přijali? Jsou lidé, kteří si mysleli, že lidé do exilu odešli za lepším. Ti, kteří zůstali doma, si neuvědomili skutečnost, že člověk musel v zahraničí začít znovu.

MF: Ano, pochopitelně jsem tuto výtku často slyšel. Někteří lidé mi říkali, že jsem si žil jako „prase v žitě“, žral jsem ústřice. Tento přístup jsem odmítal a vytlačil jsem jej. Upjal jsem se ke své práci, kterou mám rád a kterou jsem chtěl dělat – média jako celek. Sám se nepovažuji čistě za novináře, byť zčásti ano. Najednou se zde vyskytla nová skutečnost. Upjal jsem se na tuto aktivitu a hovory o lidech z exilu jsem přecházel. Mělo to jednu negativní stránku, že někteří lidé mě neměli rádi, a někteří lidé naopak mé nasazení přivítali a šli se mnou, protože jsem se zapracoval. Je vhodné říci, že jsem lidi nepoučoval. Netvrdil jsem: umím to … Pouze jsem řekl: „Něco znám, pokusme se to udělat, jestli to dáme dohromady.“ Mnohé jsem dělal v týmu. Že došlo k pojmenování a mě pojmenovali jako strůjce, jedná se pouze o marketingový postup. Někdy mě to překvapilo. Pochopitelně mnoho kamarádů sem přijelo a začali rozdávat své rozumy, nedělali to šikovně. Velmi špatně nesli, že je společnost nechce. Domácí konstatovali: uděláme si to po svém. Tito též neměli pravdu, poněvadž „po svém“ se to nedá nikdy úplně dělat.

… Disent, demokratická opozice …

MS: Dobrá, ještě se dotkněme lidí, kteří byli v nemilosti režimu, jelikož mu vzdorovali. To jsou představitelé demokratické opozice, z níž hlavní byla Charta 77. Jak se na ně díváte? V době, kdy byla podepsána, vám bylo 25 let. Měli bychom připomenout, že lidé, kteří podepsali Chartu, našli odezvu u exulantů. Jedním z nich byl Pavel Tigrid.

MF: Pavel Tigrid nebyl osmašedesátník, nebyl stejného myšlení jako chartisté, jako Havlové aj. Historicky je to nedotažená věc. Tigrid byl investigativní a provokativní novinář, který měl fantastickou schopnost shromažďovat podněty a dávat je do popředí. Mimochodem ještě před válkou koketoval s komunismem. Jednalo se o novináře a nedával bych mu „ideologickou“ roli. Když se stala událost v roce 1989, kulturní a intelektuální svět „prorazil“ a ujal se „vedení“ státu, chtěl vypomoci a vypomohl. Jistě byl jedním z těch, kteří dokázali něco formulovat. Nebyl jsem příliš v souznění s jeho velice pravicovým viděním světa, ale sehrál důležitou roli. Čím jsme byli starší, naše nedorozumění se rozplývala. Je něco jiného dělat provokativního investigativního novináře, a něco jiného je být pojmem pro národ. Jednalo se o vtipného, zajímavého člověka a napsal zajímavé věci.

MS: Když jste hovořil o panu Tigridovi, je vhodné říci, že kromě pomoci malé skupině – disidentům po roce 1989 sloužil.

MF: S myšlenkou, že ministerstvo kultury by nemělo existovat. Jedná se o velmi zajímavé lidi.

MS: Zaplať Bůh za ně.

MF: Sledoval jsem jejich působení se znalostí francouzské demokracie. Počátky obnovy demokracie jsem sledoval zblízka, bedlivě a velmi mne to zajímalo. Díval jsem se na to s humorem, byť někdy se zděšením a „vykulen“ z naivity lidí. Byla tam parta lidí, která měla ohromný elán, že veškeré chyby, které dělali, byly podepřeny elánem a fantastickou chutí dát zemi perspektivu. Ať si říkáme, co si říkáme, jednalo se o cestu ven.   

MS: K tomu napomohli disidenti?

MF: Ano. Jednoznačně.

MS: Dobrá, obraťme se do Francie. Jak tam „rezonovala“ Charta 77?

MF: Nijak. Neznal ji. Napsat něco o ní, dostat ji do novin bylo obtížné a muselo se bojovat.

MS: Byla tam ignorance, …

MF: … protože stejné věci byly v Chile, v Argentině, v Mexiku, ve Vietnamu, v Kambodži. To se vše hrnulo na francouzská média. Též jsou limitována, stránkami, časem. Nacházíme se v komerčním světě, kde také musíme prodávat a někdy se lépe prodává Chile než Česká republika. Jednalo se o velký boj, bylo těžké tyto kauzy prosazovat.

… Disidenti a Francie …

MS: Vidíte, přijel Mitterrand. Sešel se s lidmi jako Václav Havel a jemu podobní.

MF: Pár lidí českého exilu napomohlo k tomu, že se s nimi Mitterrand sešel. Jestli si myslíte, že jeho návštěva spadla shůry, uvažujete špatně. Tak tomu nebylo, byla na tom velká práce. Jedná se i o jiné kauzy. Dnes má Česká republika jednoho světového autora, který patří mezi 10 nejslavnějších vůbec. Mám na mysli Milana Kunderu.

MS: Bohužel nepíše česky, ale francouzsky.

MF: Pořád se jedná o českou tématiku. Ve všech knihách je zakotveno přemýšlení nad střední Evropou, nad tím, co se stalo s komunismem. V jeho poslední knize je uváděn Stalin. Jak se Kundera stal světovým? Že „nějaký“ Ivo Fleischmann, kulturní exulant, donutil nějakého Aragona, aby Kunderovi napsal předmluvu, a ta se stala slavnou a díky tomu i ten román. O knize se mluvilo, protože jí Aragon napsal předmluvu. To literární historie zatím nepopsala.  Bohužel spíše zcela česky, tedy malicherně, přemítá o kvalitě Kunderových textů. Jsou kvalitní a vyzdvihly českou literaturu na vrchol.

MS: Můžeme říci: Milan Kundera byl na správném místě ve správný čas.

MF: Je to štěstí, ale štěstí jde ruku v ruce s talentem. Též je z Moravy jako Forman … Jsou to bojovníci.. Za svůj talent bojovali a také museli odejít.  Svou zem však nikdy neopustili. Zase se vracíme k tomu, že si Češi stále stěžují, že jim neustále někdo něco dluží. Tak tomu není. Když si za tím jdou, mohou se stát Formanem, Kunderou.

MS: Narážíme na existenci v buši, džungli – a na existenci v zoo. Můžete volit mezi existencí v zoo a v džungli. K tomu musí být člověk konstituován.

MF: Jedná se o sílu národa. Přečtěte si básně z období čtyřicátých – padesátých let, kdy se psalo „levicově“. Tam je apel na lidi, vzývají lide, lide … Dostat lid do ulic může pár individualit. Ruskou revoluci udělalo pět lidí.

MS: A jeden Čech pomáhal, na něj se nesmí zapomínat. Byl jím Arnošt Kolman.

MF: Dnes nemáme lídry, …

MS: … a proto hovoříme o dluhu národa.

… Pozitiva režimu? …

MS: Neměli bychom zapomínat na jednu skutečnost, zdali vidíte pozitiva režimu.

MF: Jestli vezmeme kulturní pohled, pozitivum je, že v opozici proti režimu vznikli velice kvalitní umělci, básníci, malíři, kteří by možná nevznikli, kdyby nebyli v opozici. Byla zde kulturní scéna, která měla své kořeny a vycházela z podstaty české kultury, filozofického myšlení – metafyzického, a ne karteziánského. Jedná se o pozitiva. Jinak národ je národem, zůstane národem. Jak řekl de Gaulle: „Národ je vůl.“ De Gaulle měl humor a tato vlídná urážka jen podtrhává jeho nesmírnou vůli a lásku k Francouzům.

MS: Ne každý jeho výrok pochopí, právě ne volové. Ti nemyslí, ale předstírají, že pro myšlení konají vše.    

MF: Vím, věci říkám zjednodušeně, ale počítat s národem je špatná myšlenka. Národ si uvědomí svoji myšlenku teprve, když je vyřčena. Jako když čtete báseň a říkáte si, to je ono, to jsem vždy cítil.

MS: Na tuto skutečnost doplatil Karel Čapek, když věřil ve slušného člověka. Jistě se pak divil …

MF: Můžete věřit ve slušného člověka. Jde přeci o člověka.

MS: Měli bychom si být vědomi skutečnosti, že člověk je křehká bytost. V jistých okamžicích, když přijde na lámání chleba, může udělat úskok.

MF: Nikdo neví, jací budeme my. Naše jednání nemůžeme předvídat. Dnes ráno – 22. 1. 2015 – jsem měl konverzaci o nevysvětlitelném či nepopsaném díle. Jednalo se o Julia Fučíka, z něhož udělali komunisté modlu, jiní z něj udělali zrádce. Všichni zapomínají na jednu skutečnost, že to byl inteligentní, šaramantní člověk, který cosi konal v daný moment. Jak byste se zachoval vy, kdybyste byl před představiteli SS na jeho místě? Z mého pohledu je mi to jedno, protože nevím, jak bych se sám zachoval.

MS: Nesuď, abys nebyl souzen.

MF: Češi velice rádi odsuzují, zjednodušují si tak život. Stejně tak udávají.

MS: Ano, bez udání by nebyla poprava parašutistů, kteří spáchali v Praze atentát na Heydricha.

… Demokracie …

MS: Navrhoval bych, abychom se zastavili u demokracie. Čím pro vás je?

MF: Základní premisa je, že se jedná o špatný systém, ale nic lepšího jsme nevymysleli.

MS: Obracíte se na slova pana Winstona Churchilla?

MF: Zřejmě nemáme lepší.

MS: Opravdu? Když se podíváme do politické filozofie, již v antice nám myslitelé nabízejí teze, že demokracie je předpolí tyranie. Naši předci soudili, že bude lepší, když společnost bude řízena aristokraty než „obyčejnými lidmi“. Ostatně lid je masa.

MF: Je pravda, že lidé k tomu tíhnou. Podívejte se do Ruska, kde valná většina obyvatel obdivuje Stalina a dnes Vladimíra Putina, jenž má jeho znaky. Lidé se snaží zprostit odpovědnosti. To je základní věc. Demokracie je odpovědnost za sebe a za ostatní. Osobně jsem jako mnozí limitován, a nemám schopnost vymyslet, že by mohl být jiný systém. Jsem přesvědčen, že v demokracii je vždy předpolí nějaké fašizace. Mít toto na vědomí je již se tomu bránit.

MS: Podívejme se na velká očekávání 1789 – a to do Francie. Rovnost, volnost, bratrství!

MF: Vše skončilo v teroru …

MS: … a také gilotinou.

MF: Následně se vrátila „osvícená“ monarchie, …

MS: … než přišla, Francii vedl Napoleon. Můžeme říci: lidé, kteří provedli revoluci, byli jako utržení ze řetězu. To znamená, že demokracie – pokud máme hovořit v dlouhodobém vývoji – by měla být realizována lidmi, kteří mají patřičné kvality.

MF: Revolucionáři se často stávají popravčími a pak vlastními popravčími. Ze znalostí historie bychom nemuseli dělat stejné chyby. Nemůžeme se omlouvat tím, že jak se říká, zkušenost je nepřevoditelná. Bývá to tak, že ten, kdo první řekne pravdu, bývá ukřižován.

MS: Stačí si vzpomenout na Krista Pána.

MF: Cosi „lidského“ v tom je. Že byli utržení od řetězu? Ano, tuto skutečnost musíme brát v kontextu doby. Měli ekonomické problémy, byl zde též kontext zahraničních armád a přitom chtěli „udržet“ revoluci v přijatelných mezích. Revoluci bránili hlava nehlava. Pochopitelně, že to špatně dopadlo a špatně to dopadá. Já jsem velmi rád, že v roce 1989 revoluce v Československu „nepohřbila“ své otce, byť je pohřbívá dennodenně v současnosti. Byla tam přítomna i otázka založení politické strany. Je otázka, do jaké míry Václav Havel neudělal chybu, když nezaložil stranu.

MS: Václav Havel založil pouze hnutí.

MF: Na druhé straně patřil do trendu, který bychom mohli označit jako revoluční. Disidenti šli k demokracii. Že si ji zvolili hloupě, řekne historie. Asi dělali chyby, zavedli nás možná někam jinam, než si sami přáli, avšak mohli nás zavést jinam? I to je otázka. Nestěžujme si, jsme v demokracii a braňme ji.

… Kapitalismus …

MF: Kapitalismus, což není krásné slovo, které v sobě v Čechách obnáší negativismus, určité zlo. Jsem přesvědčen, že kapitalismus v sobě skrývá negativa, protože vytváření kapitálu spočívá také ve vytváření peněz s krátkodobou návratností, tedy nejde o vklad, ale o zneužití systému. Svým způsobem je však kapitalismus garantem demokratického systému.

MS: Soudíte tak?

MF: Ano, protože vytváří hodnoty, které lidem dávají možnosti, o nichž netvrdím, že jsou vždy správné nebo geniální, ale dávají jim možnost lépe žít.

MS: Říkáte: lidé budou nasyceni, …

MF: … ale u nich to vytváří chuť jít dál, což komunismus nedělal.

MS: Ten přece vytvářel nedostatek, ponížení člověka.

MF: Brzdil posun vpřed.

MS: Pozor, nyní k vašim slovům o podmíněnosti kapitalismu a demokracie. Když jsem mohl hovořit na toto téma například s Martinem Janem Stránským, nakladatelem a lékařem, konstatoval: demokracie bez kapitalismu nemůže být, ale kapitalismus bez demokracie může být. Jen si vezměte Čínu. Mají tam zvláštní stranický systém, ale mají tam kapitalismus.

MF: Též můžeme hovořit o dnešním Rusku. Vytváří se oligarchové, vytváří se kasta bohatých lidí, kteří ovlivňují přímé řízení státu. Výsledek je velice negativnímu.  Začleníme-li kapitalismus do demokratického systému, bez vlivu na politično, musí se platit daně, které se pak rozdělují.

MS: Ano, v počátku devadesátých let vyšla milá kniha Demokratický kapitalismus, jejíž poselství je, aby lidé participovali na bohatství, které kapitalismus přirozeně vytváří.

MF: Nevím, jestli v Číně či v Rusku můžeme hovořit o kapitalismu.

MS: Ekonomy je označován za státní kapitalismus, …

MF: … nebo státní oligarchický systém, který vždy narazí, na svá omezení, protože kapitál vytváří teze proti kapitálu. Jestli si čeští oligarchové myslí, že proti nim nepřijde jiný kapitál, který si také bude chtít vzít „svou“ část, pletou se. Takoví kapitalisté přijdou.

MS: Je otázka, zdali přijmou strategii zdravého přístupu, nebo podané ruky.

MF: Uvidíme. Možná prosadí podanou ruku. Nejsem ani oligarcha, ani kapitalista, ale pouze zaměstnanec nějaké kapitalistické společnosti, kterou však reprezentuji.

MS: Po světě vaše společnost zaměstnává přes 23 tisíc lidí.

MF: Když jsme sem přišli začátkem devadesátého roku, všichni si mysleli, že vše, co se týče rozhlasových médií, skoupí zahraniční investoři, a všichni se mě báli. Měl jsem ohromný problém vysvětlit, že to tak nefunguje. Jestli usiluji vytvořit soukromé podnikání médií, musím mít konkurenci, jinak má investice může degenerovat. Lidé se na mě dívali a vůbec mně nerozuměli. Mnohokrát mi řekli: jsi takový hlupák, proč jsi to zde nekoupil. Tak to ale nefunguje.

… Demokratický kapitalismus …

MS: Dobrá, pokud diskutujeme otázku demokracie a kapitalismu, souhlasíte s tím, že je dobré mít spíš demokratický kapitalismus než kapitalistickou demokracii? Možná vám to připadá jako hra se slovy.

MF: Neumím na to přesně odpovědět, jelikož ve své mysli si to nedokážu rozklíčovat. Demokracie je pro mne na prvním místě, ale nejde dělat bez kapitálu. Demokracie má otevírat možnosti a podporovat podnikání. Daně platíme také proto, abych mohli mít podnikatelské prostředí, zúročit naše dovednosti.

MS: Jde o to, aby velká skupina lidí mohla participovat na hospodářských procesech, a ne aby je kontrolovalo pouze pár lidí?

MF: Nesouhlasil jsem s teorií kapitalismu, která zde byla prosazovaná koncem devadesátých let, že trh vše vyřeší a že má být neomezený. Jsem přesvědčen, že systém má mít struktury, má mít zákony, že sociální ohled na jisté skutečnosti být musí, jinak ztrácíme výkonnost lidí, chuť do práce. Kapitalismus žije z toho, že lidé mají prostředky. Jedná se o jeho vnitřní logiku. Lidem musím dát prostředky, aby se můj kapitál navýšil. Jedná se o otázku „osvíceného“ kapitalismu, nebo tzv. sociálního kapitalismu. Jsem přesvědčen, že musí mít demokratické parametry, ne že trh vše vyřeší. On vše nevyřeší.

MS: Vede to k tomu, že vznikají oligarchové.

… Kapitalismus bez kapitálu …

MS: Další problém byl ten, že jsme chtěli budovat kapitalismus bez kapitálu. V devadesátých letech byla snaha propojit podniky vytvářející finální produkt se zahraničním kapitálem.

MF: Zde zaspala celá Evropa, že sem nepřišla s kapitálem, aby tomu dala lepší řád. Na druhé straně se však také jedná o český nacionalismus, který říká, že my mnohé budeme umět, uděláme to po svém, což byla špatná myšlenka. Idea pokusit se dát lidem část z českého kapitálu nebyla špatná, jen v daném kontextu těžko realizovatelná.

MS: Bytostně jste s ní nesouhlasil?

MF: Stalo se pochopitelně to, co se stát muselo. Ti, kteří měli přístup ke kapitálu, nebo měli větší znalosti, od sedmdesátých let v Československu totiž nebyl komunismus, ale byli zde malí státní kapitalisté, na tom profitovali.

MS: Máte na mysli pana Čubu a jeho Slušovice?

MF: Lidé, kteří v devadesátých letech přebrali hospodářství, většinou byli synové těch, kteří měli přístup ke komunistickému kapitálu.     

MS: Měli to, co bychom mohli nazvat sociálním kapitálem – měli styky, …

MF: … uměli to, zatímco devadesát procent obyvatel to neumělo. Zde byl problém. Některé věci se ale povedly – třeba Škoda Auto. Jsou zde výjimky, které potvrzují pravidlo.   

MS: Jen si vezměte, kolik lidí začalo podnikat, a jsou úspěšní do současnosti.

MF: Vše potřebuje mít svůj čas. Byly udělány chyby, ovšem nedalo se jim vyhnout. Kapitálový nacionalismus s heslem Čechy – Čechům, který zde byl v devadesátých letech, byl špatný.

MS: Pozor, shodou okolností bychom neměli zapomenout na působení francouzského kapitálu v českém cukrovarnickém průmyslu. V jisté nadsázce můžeme říci, že nám pomohli „zlikvidovat“ naše cukrovary.

MF: Tuto story neznám.

… Demokracie – těžké hodnocení minulosti, pařížské paralely a kontexty …

MF: Ještě nemáme sílu z pohledu historie období plně zhodnotit, ale je na čase.

MS: Myslíte si to vážně?

MF: Nemůžeme plně přistupovat k jeho hodnocení. Stalo se mnoho věcí, které situaci značně zkomplikovali. Krize, geopolitické nátlaky, nedokončený proces evropské integrace (euro), příchod nepolitických hnutí.

MS: Pane prezidente, ale 25 let je snad dost dlouhá doba. Mnozí lidé si právě mysleli, že během pár let doženeme Západ.

MF: Nemohli jsme si ani vyříkat období komunismu, to je též pěkných pár let. Premisa „dohnat Západ“ je chybně postavená, protože my jsme Západ, ať se nám to líbí, nebo ne. Odmítat do něho patřit plně z ekonomického pohledu je absurdita. Naše výjimečnost je jinde. V dovednostech, v pracovitosti, v nápadech. Za těmito věcmi jde kapitál, který nehledí na to, zda se má něco dohánět.

MS: Ano, narážíte na vyrovnání se s minulostí?

MF: Měli bychom si říci, co se stalo, že národ neadekvátně odpovídal na teror. Znovu se vracím k Charlie Hebdo. Teroru se musí čelit. Napsal jsem malý článek a udělal jsem tam jednu chybu, když jsem říkal, že teroristé, vrazi, kteří tam vraždili, mají dva parametry. Jedním parametrem je, že se jedná o lidi, kteří vyrostli ve Francii. Jsou stejnými Francouzi jako já. Jsem též přistěhovalec.

MS: Nemáte ale potřebu se pětkrát denně modlit k Mekce.

MF: Ano, mám jiné historické zázemí, ale oni jsou stejnými Francouzi jako já. Druhou skutečností je, že muslimové jdou vraždit humoristy – ať jakékoliv – to znamená, že se bojí něčeho velmi zásadního – nadhledu, směšnosti, humoru. Psal jsem, že “ tito Francouzi vědí, že francouzská policie je nebude vraždit“, ale nakonec je zabili. Měl jsem tam vložit: „Policie se nebude snažit je zabít.“  Moje myšlenka byla, že pachatelé činu žijící ve Francii, kteří se tam narodili, měli v sobě, že je může očekávat jen soud. Jsem přesvědčen, že jejich slabina je strach z humoru, z nadsázky, strach z toho, že budou směšní, tedy strach z demokracie, která vyžaduje osobní zodpovědnost. To jsou jejich slabiny. Tam se s nimi musí bojovat.

MS: Nesmíme zapomínat, že demokracie je pomalá, klikatá. Kdo užívá pistoli, je rychlejší než ten, kdo někdy užívá slov.

MF: Demokracie má jednu věc, na kterou se zapomíná a která je zásadní. Demokracie je sice pomalá, neefektivní, často ne plně dotažená ve svých dopadech, konsekvencí, ale má v sobě jednu skutečnost: Demokracie má schopnost do sebe integrovat své prohřešky, své prohry, …  

MS: … ale též odpouštět.

MF: To je ohromná síla, o níž by se mělo diskutovat, ne o tom, jestli je humor takový či onaký.  Podívejte se na květen 1968: manifestace, celostátní stávka. Francie byla zablokovaná, nic nefunguje, 20 nebo 30 let poté ti kluci, kteří byli na barikádách, a já jsem tam byl s nimi, byť jsem chodil ještě do lycea, sedí dnes jako poslanci Evropského parlamentu. To znamená – společnost, demokracie je uměla integrovat.

MS: Člověk snad také musí chtít být integrován?

MF: Jsem-li muslimem, který se narodil ve Francii a žije tam, mám to v sobě zakódováno. Nevěřím a nikdy věřit nebudu, že tito lidé v sobě neměli myšlenku: ano, jdu vraždit, nezastřelí mě, ale budu mít proces. Této představě věřím. Kdyby to byl muslim z Islámského státu, nevím, jak přemýšlí, ale tito hoši vyrostli ve Francii, dospívali jsme společně.

MS: Můžeme říci, že zneužili solidární systém?

… Integrace minulých křivd …

MF: Jedná se o jejich slabost. Jediná odpověď na jejich konání je: právní stát, kultivovat jej, neodsuzovat všechny muslimy Francie, být tolerantní. Neříkat asimilovat, ale integrovat. Asimilace není.

MS: Těmito problémy česká demokracie netrpí.

MF: Ano, ale bude trpět, poněvadž to přijde.

MS: Máme obtíže s Romy, ale ti žijí na periferiích naší republiky.

MF: Stejně ve Francii jako v Čechách. Nejsme schopni jim nabídnout reálnou alternativu, když odmítají žít po našem. Chceme je asimilovat, a ne integrovat. Také – nepřehánějme – kriminalita u Romů není příliš vyšší než kriminalita obecně. Nepřehánějme, ale neumíme to.

MS: Jen si všimněme, s čím přišel Miloš Zeman – segregovat, přičemž demokracie znamená integrovat, přinejmenším máme stejnou rovnost.

MF: Jsme schopni se sžít s druhými, jinými než my? Myslím, že šlo spíše o nešikovnost.

MS: Právě demokracie apeluje na jinakost. Čím to, že po 25 letech přichází člověk, který nepochopil tuto skutečnost?

MF: Teď pletete dvě různé věci. On nemluvil o demokracii. Řekl to nešikovně, a nemyslel to tak. Soudil: děti, které jsou postiženy, mají mít úlevy. Měl by to poopravit, protože pak dochází k nedorozumění.

MS: Ano, jsem demokrat, když umím přijmout druhého. K vám se Francie chovala demokraticky, protože vás přijala.

MF: Přijala mne, ale nikdy ne stoprocentně, stejně tak jako miliony jiných exulantů.

MS: Váš přízvuk vás prozradí?

MF: Není to přízvukem. Jako vždy je tam chyba na obou stranách. Je tam chyba Francouzů, že nejsem stoprocentní Francouz, a stejný problém mají s italskými Francouzi nebo s belgickými Francouzi. Je tam má chyba, že jsem své češství prosazoval a neslevil.

MS: Nechtěl jste se odstřihnout od kořenů.

MF: Mluvil jsem s kamarádem, který byl v emigraci jako já. Řekl velmi zajímavou věc. Konstatoval: „Francouzi mne nikdy nepřijali, a přitom jsem tam žil a žiji do současnosti.“ Neustále si klade otázku: „Proč?“ Já mu odpovídám: „Přijali tě stejně, jako když říkají: tento přišel z Alžíru, ale přitom se jedná o šestou, sedmou generaci.“ Abych se přiznal, neznám stoprocentního Francouze.

MS: Věříte v multikulturalismus v kontextu demokracie nejen u nás, ale i v Evropě? Otázku kladu proto, že německá kancléřka Angela Merkelová říkala: „Multikulturalismus selhal.“ Tuším, že v Německu mají problém s Turky.

MF: Multikulturalismus selhává, protože demokracie je demokracií a má své negativní stránky – neschopnosti. Na to totiž není řešení. Svět se vyvíjí, jak se vyvíjí, prolínání kultur je čím dál tím větší. Nevyhneme se tomu. Člověk, pokud je na tom špatně, má tendenci se obrátit ke svým kořenům, což má své výhody. Své výhody – myšlenkově se stabilizuje, nevýhody – vyčleňuje se ze společnosti.

MS: Možná si zachová svou identitu, nebo se změní tak, že vykoná to, co se stalo ve Francii?

MF: Někdy se to stane. Je to špatně, že je tomu tak. Jsou to vývojové trendy ve společnosti se svými neschopnostmi a nemožnostmi. Osobně bych to neodsuzoval. Pořád bych kladl důraz na vytvoření prostoru – ať je to prostor myšlenkový, politický, kapitálový, který pomáhá integraci.

MS: Ne, aby člověk přišel o svou identitu.

MF: Pak dochází k asimilaci, a té nevěřím. Nedovedu si představit, že z hocha z Vršovic udělám hocha ze 14. čtvrti v Paříži. Pořád bude mít v sobě „Slávii“, odkud pochází. V životě jsou dvě stádia: je to kultura rodiny, odkud pocházím, a pak je druhá věc – puberta.  

MS: Vymezení se proti rodičům a starším lidem?

MF: Dětství jsem měl ve Vršovicích a v Praze – v kulturní rodině. Neustále jsme byli pod tlakem, a pubertu jsem strávil v Paříži. To je to, proč o sobě mohu říci, že jsem Francouz, poněvadž jsem tam měl pubertu a ta je kodifikována francouzským systémem.

MS: Problém je, že někteří lidé nemají svou rodinu a jsou ovlivňováni různými nezdravými skupinami, pak se z nich vytvoří až „smrticí zbraň“.

MF: Někteří českoslovenští exulanti mi vyčítali: ty to máš jednoduché, máš tady rodinu. Já jsem odpovídal: „To mně vyčítáte?“ Pochopitelně mi to dávalo větší svobodu. Rodina člověku může dát větší svobodu.

MS: Kdo z Čechů měl možnost studovat na Sorbonně?

MF: V současné době jich tam je spousta.

MS: Narážíte  na studijní program Erasmus, který je koncipován Evropskou unií?

MF: Také to nespadlo z nebe.

MS: Za to se muselo platit?

MF: Teprve před měsícem byla podepsána konvence mezi Českou republikou a Francií: česká maturita platí jako francouzská maturita. Zapomnělo se na to, univerzitní tituly platily, ne maturita.

MS: Alespoň jsme udělali krok ke zrovnoprávnění!

… Demokracie, dialog, média …

MS: Je vhodné se zeptat na otázku dialogu. Jaký pokrok jsme v této oblasti udělali? Jste důležitý článek médií, která jsou prostředkem možného dialogu. Sám pomáháte panu prezidentovi Zemanovi.

MF: Nevím, jestli pomáhám. Je to vyjádření toho, že jsme v demokratickém státě. K této kauze – pan prezident má absolutní právo odmítnout předtáčení a vyžadovat, že jeho slova budou ve vysílání živě. Jak je koncipován veřejnoprávní mediální sektor v České republice – to znamená oddělení od státu – má Český rozhlas absolutně právo říci: my to tak nechceme. Oba dva mají pravdu. Je demokracie, že on řekne: víte co, půjdu jinam. Jsem přesvědčen, že obě strany mají pravdu. On se rozhodl, jak se rozhodl. Máme zde formát, do něhož se hovory dají integrovat, a pan prezident jej přijal. Nevymyslel si jej, vymysleli jsme si jej my. Je to absolutně v pořádku po stránce etiky.

MS: A k dialogu obecně?

MF: A k dialogu? Bylo by přehnané říkat, že my, kteří děláme komerční rádia, vytváříme dialog. Pomáháme tomu, snažíme se vytvářet atmosféru pro komunikaci. Jestli to děláme dobře, či špatně, nemohu soudit, ale snaha zde je. Mě spíš zneklidňuje, že naše role – protože jsme komerční rádia, která potřebují mít masu – děláme něco, co se mase nějakým způsobem líbí. Jdeme „líbivou“ cestou, protože se jedná o princip uplatňovaný v komerční sféře. Mě spíš znepokojuje, že veřejnoprávní sektor se přibližuje komerční sféře, že si nedrží své podstaty. To znamená – být „formujícím článkem“ veřejného prostoru, který je velice těžko definovatelný. Má mít kodifikaci, a kde jinde ji dělat než v možnostech, na které každý z nás připlácí koncesionářskými poplatky. Rozhlas jde cestou populismu, který může v některém z nás vhodně „rezonovat“, ale veřejnoprávní sektor tady není pro něj.

MS: To znamená, že veřejnoprávní média bulvarizují dialog ve veřejném prostoru?

MF: Odmítám házet vše do jednoho pytle, ale je na to mnoho argumentů. Myslím si, že je to chybně postavené a nemá to tak být. Na druhé straně, veřejnoprávní sektor nemá být státní. Oddělení od státu, které je dle mého ale nejasně koncipováno, musí být. Veřejnoprávní mediální sektor vznikl následkem demokratického poválečného procesu. Dnes by se už mohlo přistoupit k jiné koncepci, ale ne k té populistické nebo chcete-li líbivé.

MS: Rozumím vám, vyjádřil jste se k mediální otázce.

… Dialog ve veřejném prostoru …

MS: Jakou kvalitu dialogu vidíte v české politice i ve společnosti, jíž jste součástí?

MF: Jedná se o těžké téma, poněvadž se na to díváme z osobního úhlu pohledu. Pokud to vezmeme z politického úhlu pohledu, jsem člověk ve vedoucí funkci v médiích, která jsou založena na nějakém zákoně. Pochopitelně se zákonodárci se stýkám. Bavím se s nimi a snažím se s nimi vést dialog, který není jen lobbistický, ale je dialogem popisujícím daný stav médií v České republice. Je otázka, jakým způsobem to udělat, aby došlo ke zlepšení. To „lepší“ je právě k diskusi. V českém Parlamentu je 200 poslanců, 81 senátorů, zaručuji vám, že mezi těmi 200 poslanci je jich minimálně 20 až 50, s kterými stojí za to se bavit, kteří jsou pracovití, kteří něco dělají, kteří mají nějakou myšlenku. Jsem přesvědčen, že dělají ohromný kus práce – a to v podmínkách, které nejsou líbezné. Jsou zde lidé, kteří jsou ochotni přemýšlet. Dialog zde je a je stále lepší.

MS: Jinými slovy – někteří lidé se naučili naslouchat.

MF: Je to minorita. Pak se stane, že zde vznikne hnutí a lidé uvěří. Bohužel společnost je taková, že k tomu musí sama dojít. Chybí nám zde dostatečná síla médií – vážnějších, nebo lidí, kteří reprezentují nějakou myšlenku, kteří by byli schopni to formulovat a lépe prosazovat, tam veřejnoprávní sektor selhává. Role soukromých médií to ale není, i když tomu napomáhám. Do dnešních dnů mám na Frekvenci 1 Pressklub, který v soukromé sféře není obvyklý, poněvadž si myslím, že se jedná o nutnou součást mediálního profilu rádia.

MS: V Pressklubu vyrostl Václav Moravec, význačný interviewer České televize a BBC.

MF: V této naší soukromé společnosti „vyspěli“ i jiní – například Martin Veselovský a další. Zcela logicky šli do veřejnoprávního sektoru, protože u nás je přece jen limitovaný prostor, na němž pracujeme, co nejlépe umíme, s lidmi, které máme. Veřejnoprávní média by těmto lidem, kteří vyčnívají pracovitostí a talentem, měla dát více prostoru. Je ale pozoruhodné, že velká část dnešních ikon novinařiny vzešla z podmínek soukromého vysílání. Opak by měl být pravdou.   

… Míjení slov, výslechy a kontexty …

MS: Když jsem mohl hovořit s Petrem Pithartem, řekl mi: „Jsou lidé, kteří tvrdí, že se dialog vede „mimoběžně“. Lidé raději prezentují vlastní názory, než aby byli ochotni přemýšlet o tom, co druhý říká.“

MF: Vždy se jedná o minoritu. Nevím, jestli Petr Pithart má pravdu, či ne. Je v nátuře každého v Evropě, že si vede svůj monolog a pouze zčásti má nějakou schopnost přebírat myšlenky ostatních. Jsem přesvědčen, že chyba je jinde. Plně si nemyslím, že by lidé nebyli schopni existence v minoritě, slyšet druhého, dokonce i integrovat jeho myšlenku a zformulovat si ji a možná na ni i přistoupit. Jsem přesvědčen, že zde je mnohem větší problém – a to jsou diskuse, které mohou existovat, jedná se spíše než o diskuse o výslechy. Když poslouchám českého novináře, který klade otázky nějakému politikovi, mám dojem, že se vzájemně vyslýchají. Nevedou dialog, nevedou rozhovor, nevedou interview …

MS: Zřejmě proto, že tam není laskavost.

MF: Není tam chuť dostat z člověka nějaké smýšlení. Od něho se chce pouze jedno: odpověz! Když neodpovíš, donutím tě odpovědět.

MS: Trochu mi toto připomíná strýčka Sama – You are wanted! Setkáváte se v médiích s tímto stylem?

MF: Ve Francii je to postaveno úplně jinak. Je tam mnohem větší dialog, je tam mnohem větší rozhovor, a není to výslech.

MS: Proč je tomu tak u nás?

MF: Je to způsobeno nezkušeností novinářů, nezkušeností těch, s nimiž je rozhovor veden. Co se stalo? Lidé jako pan Radek John zde zavedli „výslechovou žurnalistiku“, která byla úspěšná. Mladí lidé se tohoto chytli a vedou si podobným stylem. A politici, kteří odpovídají, pochopili, co mají dělat, a chodí na kurzy, kde je učí odpovědím, aby přitom neodpověděli. Tím nastává konec dialogu, konec všeho. To jsou zásadní chyby. Lidé zde nemají pod kůží to, že jsem-li novinář, moje role je přivádět člověka, s nímž se bavím, k nějakému vyjádření se, ne že mi musí odpovědět. Jsem přesvědčen, že tázaný musí přirozeně reagovat a formulovat. Čeští novináři to pod kůží nemají, což francouzští kolegové ano, byť ne všichni. Netvrdím, že francouzští novináři jsou fantastičtí. Tak tomu není. Mají ale styl mnohem přirozenější. Novinář není policajt, je zprostředkovatel.

… Laskavost a demokracie …

MS: Navrhoval bych, abychom se ještě vrátili k demokracii. Soudíte, že Češi musí být mnohem laskavější, otevřenější, aby naše demokracie rozkvétala?

MF: Jsem přesvědčen, že Češi především nesmí mít strach, nemají se bát, že jsou součástí Evropy – ať jeden politik říká toto, a druhý politik ono. Češi jako takoví jsou jasnou součástí Evropy a vytvářejí evropské podvědomí či evropskou kulturu, nemají se bát myšlenek druhých, bát se svých myšlenek, mají je říkat, mají je projevovat. Ale pak je zde další fáze. Ve Francii jsem chodil do tamního lycea a pak na Sorbonnu. Co nás tam hlavně učili? Svobodně mluvit, formulovat myšlenky.

MS: U nás je to spíš, memoruj, memoruj, memoruj …

MF: … a pochybuj.    

MS: Proč ne? Pochybnost je snad zdravá, důležitá.

MF: Pochybnosti nás ve Francii neučili. Tu jsem si přivezl z Vršovic.

MS: Když se podíváte na obraz z barikád, příliš pochybností tam nenajdete. Je tam projev energie.

MF: Je nutné to formulovat. Od doby, co jsem vstoupil do francouzských škol, po nás požadovali přemýšlení o tématu, osobní formulace, byť po stránce znalostí jsme se učili méně než u nás, …

MS: … aby tam bylo: já říkám, já myslím.

MF: Tato kultura u nás není, ale myslím si, že otevřenost země vůči okolním zemím, vůči Francii je nutná. Soudím, že i u nás budou lidé, kteří to pochytí.

MS: Musíte jít do zahraničí, abyste tím byl formován.

MF: Francie chodí sem. Nejedná se o problém, vždyť je to hodina letu!

MS: Ne každý má na letadlo. Dostáváme se ke skutečnosti, na kterou upozorňoval architekt Jan Kaplický. Češi nemají styk s realitou světa – a to proto, že nad sebou mají pěnu piva. Když prohrál v boji za národní knihovnu, řekl: „Češi mají nad hlavou dva půllitry. To jim brání v rozhledu a ve formulování toho, co si myslí.“ Naše dialogy vyjadřují lítost, jak se věci vyvíjejí, přičemž bychom si měli říci, co mám udělat pro to, aby se stav zlepšil. Snad tomu tak je?

MF: Zde se dotýkáme skutečnosti, na niž myslel Petr Pithart. Jsem přesvědčen, že v Čechách je stejný počet inteligentních lidí jako ve Francii. V tom není rozdíl. Problém je, že jsme ve fázi, že jsme rádi, že udržíme myšlenku, že ji vyjadřujeme, nicméně jsme nepochopili, že vyjadřovat myšlenku znamená i její komunikaci dál. Když komunikuji myšlenku, musím ji dát dohromady způsobem, aby byla srozumitelná. To u nás chybí, ve Francii je to přirozený stav. Když jdu do médií, píšu knihu, dělám obraz, dělám sochu, filozofuji, též to dělám pro všechny. Mně to nepatří, ale éteru. Zde v Čechách máme myšlenky, které vůbec nejsou špatné, neumíme je ale pořádně formulovat, a za druhé si říci: již mi nepatří, ale patří celku.

MS: Pokud snad něco řeknu, jedná se o mou myšlenku?

MF: Předal jste ji.

MS: Narážíte na jednu skutečnost – sdílení.

MF: Ano, stejně jako bylo před třiceti, čtyřiceti lety bylo těžké něco sdílet, dostat se do novin, dostat se do rádia, dostat se do televize. Bylo to skoro nemožné, dnes máme internet, můžeme sdílet vše, ale člověk se táže, co číst.

MS: Možná jde o to, jak se k množství informací, které se na nás hrnou, vymezit. K tomu člověk potřebuje určitý klid.

MF: V médiích vidím velkou perspektivu, vzniknou zde servery, které budou mít jasnou vizi, vyváženost, kde lidé naleznou patřičné informace, což se momentálně těžko dává dohromady, poněvadž dnešní svět je velmi roztříštěný a oligarchický systém, který zde vzniká, tomu nenahrává.       

1. část

MS: Naše druhé setkání bych ještě uvedl otázkou týkající se obnovy duše demokrata. Tento společenský systém se nedá budovat bez demokratů. Právě Masaryk říkal: „Máme demokracii, ale nemáme demokraty.“ Snad o tom také uvažujete?

MF: Obecná a těžká otázka. Masaryk to říkal jasně.

MS: Jeho slova se nám vštípila do mysli: Nebát se, nekrást, demokracie je dialog.

MF: Toto vše je pravda a je to správně. Říci: nemáme dost demokratů, je paušální soud. Proč bychom je neměli? Nehledají se, nebo se jim nedává dostatečný prostor, aby se mohli projevit. Je to jako s moderátory. Mnoho špatných jich přijde na konkurzy, ale …

MS: … ti dobří jsou skryti.

MF: Ani je nenapadne, že by se mohli ucházet o pozici, jelikož mají ostych. To patří ke smýšlení demokrata. Otázky v demokracii jsou komplikovanější než jinde. Jednoduše k nám nechodí, a proto je musíte jít hledat.  

MS: Sám jste říkal: hodnotit 25 let je příliš brzy. „Vychovat“ člověka, jenž má zvnitřněné principy, které se v západním světě budovaly po generace, je složité.  

MF: Byla zde chyba, na níž jsem upozorňoval od samého začátku. Někteří politici hlásali: do deseti let budeme jako Švýcarsko. Odpovídal jsem: „Asi ne, protože o to nejde. Nejde o to něco dohánět, ale být tím a nebát se tím být.

MS: Možná též v jiné části světa. Mám na mysli dynamiku v Asii.

MF: Ano, ale ve staré Evropě to není možné.

MS: Je stará, zkostnatělá?

MF: Možná jsme na 75 – 80 %, nemáme špatný výsledek.

MS: Je otázka, zdali doháníme, stagnujeme, nebo mírně klesáme.

MF: Celá Evropa stagnuje, ne-li klesá, přesto jsme na tom lépe.

MS: To je ekonomická oblast.

MF: Ano, ale politická část věci je komplikovanější. Musí projít porodem. To znamená, že se to týká generací. Mám na mysli výchovu, otázkou státnosti, postavení státu. Snad je zde demokratické vedení v rodinách, ale musíme konstatovat, že současný stav politiky tomu nenapomáhá.  

… Integrace na Západ …

MS: Žil jste ve Francii. Jak se díváte na zpětnou integraci naší republiky do západního světa?

MF: Vidím ji velice pozitivně v tom ohledu, protože jsem měl možnost sledovat velice zblízka vstup České republiky do Evropské unie, poněvadž má manželka jako poslankyně a členka zahraničního výboru Poslanecké sněmovny s partou poslanců z tohoto výboru objížděla celou Evropu. Vysvětlovala a představovala Českou republiku jako ideálního kandidáta na vstup do Evropské unie. Byl tam Petr Nečas, Jiří Payne,…

MS: … jenž byl poslanec občanských demokratů, …

MF: … též tam byli sociální demokraté. Byl tak i komunista. Jednání byla přítomna i krásná blondýna, která „prorážela“ dveře. Někdy to pomáhá. Navíc uměla mluvit. Tuším, že jsem byl pracovně v Paříži a zašel jsem za ní. Měla projev před Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.

MS: Je vhodné připomenout, že jsme tam vstupovali ke konci roku 1995 jako první postkomunistická země. V tomto roce byla zavedena plná směnitelnost koruny.

MF: Krásná blondýna tam měla projev, což byl ohromný výkon. Nezdá se to, ale tyto projevy pomáhají, byť nerozhodují. Politika je během na dlouhou trať. Integraci vidím pozitivně. Překážky vytváří hlavně sama Česká republika. Dnešní francouzská politika považuje střed Evropy za podstatný a chtěla by, aby Česká republika byla blíže. Měla by vstoupit do Měnové unie a mít euro, poněvadž posiluje integraci i sílu Evropy, i když se mnou nemusí mnozí souhlasit. Jsem přesvědčen, že existence České republiky v rámci Evropské unie není problémem Evropy. Co se týče problémů, jsou jimi malicherné bitvy, které zde svádí české politické strany či vrcholové české individuality. Základní problém není, zdali mají, či nemají pravdu, ale politická strategie České republiky v rámci Evropy. Že se nemusí našemu prezidentu Klausovi líbit, je jiná věc. Otázky mu neberu a jeho příspěvky jsou někdy správné, konstruktivní, …        

MS: … i když jej Evropané vnímají jako bizardní osobnost a tropí si z něj legraci.

MF: Také takové měli. Česká politika měla jednu negativní stránku – a to je, že čeští politici v zahraničí pláčou, a přitom nepřinášejí „polínko do ohně“, aby se věci děly lépe. Evropa v tomto smyslu přemýšlí jinak. Jsem přesvědčen, že je velmi důležité, aby naše země měla jasné proevropské postoje a nehrála si na Švejka či na most mezi Západem a Východem. Ty jsou zničeny.

MS: Radíte, že bychom měli být více konstruktivní a rozhlížet se, co se v Evropě děje. K tomu též musí napomáhat média.

MF: Jedná se o ta, která by měla být nositelem zpráv, informací.

MS: Dotýkáte se veřejnoprávních médií?

MF: Má to být prvotním úkolem veřejnoprávního sektoru, na který se velmi lehce zapomíná a málokdy se plní. Momentálně si můžeme klást otázku, jestli plní svou roli.

… Média a jejich proměna …

MS: Váš život je spojen médii. Pracoval jste ve francouzském veřejnoprávním rozhlase. Po roce 1989 jste sem přišel zakládat privátní média. Vaše jméno je spojeno s Frekvencí 1, s Evropou 2 a nyní s celou mediální skupinou, která je provozována francouzským kapitálem. Než se dostaneme k médiím jako takovým, soudím, že bychom si měli definovat, co vlastně médium zprostředkovává. Jedná se o slova. Čím jsou pro vás? Využil bych odkaz na esej Václava Havla, který jej psal ke konci svého disidentského období. Říká: „Slovo je šálivé, elektrizující …“ Můžeme na něj nahlížet jako na pomyslný neutron, který spustí řetězovou reakci a přivede věci do pohybu. Převrat v roce 1989 byl výslednicí slov, ale i činů. Ne nadarmo se zdůrazňuje: samotné slovo může být čin.

MF: Rád bych zdůraznil, že média, za nimiž stojím, bohužel nejsou médii, která definují a upřesňují roli slova. Naše stanice se orientují na komerční vysílání. To znamená na širokou obec lidí, kteří chtějí mít „přítele“ z éteru. Veškeré studie, které můžeme mít, nám jasně říkají: základem úspěchu komerčního rádia je hudba. Je vhodné to takto upřesnit, abychom si nehráli na to, co nejsme.

… France Culture a kontexty …

MS: Dobrá, devět let jste působil ve veřejnoprávní sféře ve Francii.

MF: Devět let jsem pracoval ve veřejnoprávním rozhlase – a to na kulturním kanálu, který se jmenuje France Culture. Dělal jsem tam asistenta, produkčního, režisérství. Hlavně šlo o reportáže, o rozhlasové hry. Hodně jsem se zabýval slovem. Zde mi na mysli vystupuje hlavně střih reportáží, …

MS: … aby se sdělilo to zásadní, …  

MF: … aby člověk, s nímž hovoříte, jenž nemusí být vždy připraven hovořit, byl srozumitelný. Natočil jsem mnoho reportáží s lidmi, kteří byli mysliteli, vědci, laureáty Nobelovy ceny. Jejich premisou nebylo vyjádření se, ale …

MS: … myšlení.

MF: Někdy to bylo velmi těžké!

MS: Uzavření vědci mají problémy s vyjadřováním, třebaže mají brilantní mozek. Slovo si „neochočili“, pak přicházejí jiní, kteří mají dar mluvit. Jednotlivci se tak doplňují.   

MF: Když se v médiích zabýváme slovem, vždy je to na úrovni popularizátorství. Nejedná se o vědeckou úroveň. Vyjděme z toho: média zprostředkovávají myšlenky, vědu, filozofii, …

MS: … také zábavu.

MF: Všichni to děláme s cílem popularizace. Nemáme ambici a ani drzost si říci: my víme. Základem je pochybnost a snaha plně reflektovat, „co tím chtěl básník říci“.

MS: Soudíte, že i takto k tomu přistupovali vaši kolegové ve francouzském rozhlasu?

MF: I na France Culture, kde jsem pracoval a kde nafoukanost intelektuála byla na vysoké úrovni. Přece jen jsme se snažili, aniž bychom si to v naší nabubřelosti plně uvědomovali, o popularizaci kultury.

MS: Ano, nejprve musíte člověku přinést informaci, musí ji pochopit a pak se začne o oblast víc zajímat.

MF: Mrzí mě, že v České republice neexistují rádia jako France Culture. Ve Francii je její poslechovost něco přes procento populace, což na 50 milionů aktivních obyvatel není málo. Stanice dává prostor umělcům, vědcům.

MS: Máte tam stanice, které mají jiný informační profil, třebaže jsou ve veřejnoprávním rozhlasu, a podle toho se odvíjí i sledovanost.

MF: Ve Francii existuje zpravodajské rádio FranceInter, které má poslechovost 9 procent, což je ohromné. Je zajímavé, že v České republice od doby, co Radiožurnál ustoupil od zpravodajství a přiblížil se komerčnímu vysílání, nabírá sice posluchače, ale ztrácí ty, kteří chtějí France Inter,…

MS: … tím vám konkuruje, …  

MF: … ale ne komerčně. Neplní však roli, kterou by měl mít. To znamená: být nositelem vyvážené informace, jež má existovat. Tím myslím – zabývat se slovem, …

MS: … jeho kultivací, též zprostředkováváním toho, co se děje nejen na politické scéně doma, ale i v zahraničí.

… Zpět ke slovu …

MF: Když vezmeme slovo jako takové, zcela podporuji názor, že ve veřejnoprávním rozhlase by se měl kultivovat jazyk. Tím myslím: měl by být na konci nějakého řetězce, kde dochází k proměnám slov –  dnes nové, již zítra patřící do našeho jazyka. Rozhlas by se měl snažit jej definovat a přinášet je do našich slovníků. Pozice komerčního vysílání je taková, že by mělo mít charakter stendhalovského vysílání podél cesty, nechávat se inspirovat každodenností občanů České republiky a reflektovat jejich radosti, jejich způsob vyjadřování.

MS: Nepřímo navrhujete fenomenologickou cestu. To, co se jeví v oblasti společenské, je reflektováno a přeneseno …

MF: … co nepřirozeněji s tím, že není naší rolí dávat vývoji kulturní aspekt. U nás je to přinášení informace takové, jaká je – tedy brutto. To znamená v rádiu na Evropě 2 je zaznamenán slangový výraz, který mladí běžně používají. Je to jejich momentální móda, a proto ji máme reflektovat, protože s nimi chceme být v kontaktu, abychom jim rozuměli, abychom si rozuměli. Není to tím pádem pro nás vulgarita.

MS: Opět jsme zde u odpovědnosti, aby se vulgarita a oplzlost nestala normou.

MF: Máte úplně pravdu. Dáváme si na to pochopitelně pozor. Je vhodné konstatovat, že oplzlost není vtipná, ale smutná. To znamená, že věci, které nemohou a nemají možnost být nadsázkou, humorem, nějakou radostí ze života, a přitom je tam nějaký dotek vulgarity, přece nemohou vadit. Jazyk je živý element, který se vyvíjí. Vaše generace měla svůj slang, moje generace měla též svůj slang. Je to pár slov, …

MS: … díky nimž se ztotožňuji se sociální skupinou a rozvíjím či potlačuji svou identitu.

MF: Jazyk se vyvíjí zajímavým způsobem. Když si čtu texty mého dědečka před válkou nebo články pana Ferdinanda Peroutky, do nichž jsem nahlédl, abych si „zkontroloval“ prezidenta republiky, v jazyku došlo k opravdové změně.

MS: Měli bychom si být vědomi faktu, že vypuštění pár slov do éteru může působit kontraproduktivně.

MF: Může, máte pravdu. I váš „havlovský neutron“ nemusí mít jen pozitiva.

MS: Měli bychom si dávat pozor na to, aby špatně orientovaná slova nepohltila energii.

MF: Opakuji: máme být pozorovatelé a předávat to, a něco z toho ve společnosti zbude. Je pravda, že máme odpovědnost. Jakmile v rozhlasu řeknete nějaké slovo, které není obecně známo, dáváte jej do obecné známosti, …

MS: … nebo se též používá po 22 hodině, …

MF: … což je dle mého názoru alibismus. Máme do 22 hodin hovořit slušně a pak sprostě? Když máte jako já patnáctileté děti, ne snad, že by mluvily sprostě, ale ona slova znají.

MS: Je však otázka, zdali v člověku je „ochranná bariéra“, která mu řekne: Pozor, užiješ-li toto slovo, budeš v určité skupině lidí považován za neslušného.

MF: Limity zde jsou, jsou v každém z nás. V národě existují a doprovázejí proces demokratizace. Být ale „neslušný“ nemusí znamenat, že nejste inteligentní, kultivovaný, umělecký. Může to být také něco osvobozujícího. Věřte mi, ve Francii se v médiích hovoří sprostěji než v České republice. Tento fakt jsem říkal na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání: „Přivedeme sem simultánního překladatele, pustíme si jedno odpoledne francouzského veřejnoprávního rozhlasu a on vám bude 2 hodiny překládat. Budete každých 10 minut instituci pokutovat, protože demokratické smýšlení Francouzů je mnohem „posunutější“ než v České republice, poněvadž je zde svobodnější vývoj.  Francouzi také vědí mnohem lépe ze škol, z rodin, z celé společnosti, kde již to opravdu není možné, a kde to možné již je. V České republice se bohužel vychází ze dvou negativních přístupů k médiím – jeden byl rakousko–uherský charakteristický „připrděností“, druhý vychází z komunistického režimu. Jedná se o dvě negativa, která nepomáhají svobodě médií. Napomáhají nadbytečnému moralizování, které se svobodou slova nemá nic společného.

MS: Snažíme se purifikovat náš jazyk a v konečném důsledku to jde proti nám.

MF: Usilujeme o čistou mluvu, ale říkáme hlouposti. Snažme se to říkat normálně, srdcem, třeba i více méně sprostě, ale říkejme věci, které mají hlavu a patu.

… Vývoj médií v České republice …

MS: Soudím, že bychom se mohli podívat na formování médií. Přijíždíte v roce 1989, 1990. Rád bych se zeptal, jak jste viděl uspořádání mediálního monopolu? Jak jste do formování mediální scény promítl zkušenost z Francie?

MF: Měl jsem štěstí, že jsem přicházel z veřejnoprávního rozhlasu. Odešel jsem z něj, abych se pokusil vybudovat jedno komerční rádio. Musím říci, že jsem s komerční sférou měl pouze okrajové zkušenosti, protože jsem byl posluchač privátních rádií. Jako pracovník ve veřejnoprávním rozhlase jsem měl za sebou několik stáží v privátním sektoru, protože jsme si to vydupali, abychom poznali, jak se to dělá jinde. Přišel jsem do Československa a zde neexistovalo nic jiného než monopol Československého rozhlasu, Československé televize, který byl ve stavu „zabedněnosti“, nemodernosti – a to nejen z hlediska ideového, ale i z hlediska výroby. Víme dobře, že Československá televize měla excelentní, zajímavé a důležité pořady, které vždy měly jepičí život, ale byly. Víme velmi dobře, že Slovenská televize byla na světové špice ve výrobě televizních inscenací. Tak tomu jednoduše bylo. Jako celek byl systém zaostalý, nemoderní, nekomunikativní, neinteraktivní a tak dál.   

MS: Můžeme říci, že rozhlas i televize čekala v rámci demokratizace opravdová služba veřejnosti.

MF: Změna ve společnosti byla na spadnutí. Měl jsem štěstí, že jsem přišel jako první. Kdyby přišel někdo jiný než já, uspěl by, jako jsem uspěl já. Pouze bych tím rád řekl: nedělejme si zde iluze, že jsem génius. Přišel jsem ve správný moment. A připravený.

MS: Lze to formulovat i tak, že jste se dokázal zvednout pro bankovku.

MF: Ležela na zemi. Úspěch Evropy 2 byl dobrý. Když jsme začali vysílat, během pár týdnů o rádiu věděl každý občan Prahy, protože jsme vysílali pouze v hlavním městě. Jednalo se o fenomén. Tak se dělají fenomény.

MS: Nabídl jste něco, co zde nebylo – třeba písně …

MF: Udělám skok do současnosti: 21. března 2015 budeme slavit 25 let existence Evropy 2. Úspěchem je, že je pořád jedním z předních rádií v České republice.  Tenkrát jsem nemusel uspět, avšak to bych to musel pokazit já sám.

MS: Přišel jste do prostor, které byly prázdné. Kolem vás byli „žádostiví“ lidé, kteří usilovali o to, co je v zahraničí.

… Veřejnoprávní média a bačkory …

MF: Dovolil bych si to popsat jako obrázek. Všechny veřejnoprávní rozhlasy světa mají jednu zajímavou nemoc, a ta se jmenuje „bačkory“.

MS: Proč? Vždyť to tak nepěkně zní!

MF: Veřejnoprávní instituce jsou většinou veliké domy, kde je mnoho kuloárů, po kterých se pomalu a šouravě pohybují lidé v bačkorách.

MS: Lidé tam zaměstnaní jsou vlastně důchodci?   

MF: Potkal jsem je i v československém veřejnoprávním rozhlase. Myslím si, že největší úsilí bylo tomu nepropadnout, zůstat v rytmu a u zájmu o vytváření rozhlasu – držet si svou páteř svým úkolem, který má, a nepropadnout bačkorám.  

MS: Když si člověk vzpomene, do rozhlasu přicházeli mladí lidé, ale i ti, kteří byli během minulého režimu „odejiti“. Nutno podotknout, že bačkory nosí staříci.

MF: Ne, ve veřejnoprávním rozhlase je nosí i mladí lidé.

MS: I Jan Pokorný z Radiožurnálu?

MF: Jan Pokorný asi ne. Neberme mou poznámku individuálně. Jsou lidé, kteří i s bačkorami jsou fantastičtí. Beru to jako obrázek …

MS: Pod tím si představím starou osobu, někoho pomalého, …

MF: … kostnatého, kde se lidé mnohem víc zabývají administrativní částí, …

MS: … a ne životem …

MF: … a vysíláním. Cíl rádia je se dostat k posluchači, …

MS: … oslovit jej, aktivovat jej.

MF: Kromě toho máme snahu jej prodat, ovšem cílem není mít administrativní část, která vše „požírá“ a kdy nezbývá na to, co je základem.

MS: Češi však měli z čeho čerpat. Do rozhlasu přicházeli mladí lidé.

MF: Nyní hovoříte o době po revoluci. Vždyť nedělali špatný rozhlas. V devadesátých letech se lidé z Československého rozhlasu rozdělili na tři skupiny. Jedna skupina zůstala a snaží se dělat dobré veřejnoprávní rádio, …

MS: … což je případ Jana Pokorného.

MF: Můžeme diskutovat, zdali se jim to daří, ale snaha tam je. Pak je tam úsilí po konzervatismu a snaha ponechat si své koryto.

MS: Zde byla otázka: jak sloužit veřejnosti? Odpovídal jste: ano, instituce jako jiné v zahraničí užívají bačkory.   

MF: Věřte mi, že ve francouzském veřejnoprávním rozhlase jdou také bačkory. Jsou tam věci, které jsou zcela nepřijatelné. Tím mám na mysli třeba toto: Když jsme jeli na reportáž, musel tam být novinář, režisér, asistent, zvukař, asistent zvukaře. Ve veřejnoprávním rozhlase jsem měl problémy, protože jsem některé složky vynechal.

… Vysílání ze zahraničí …

MS: Možná, to bylo pro to, aby byla zaměstnanost. Měli bychom připomenout, že režim měl své rádio, ale pak na naše území vysílaly rozhlasy: Rádio Svobodná Evropa, BBC, Hlas Ameriky, …

MF: Svobodná Evropa, BBC, Hlas Ameriky jsou svým způsobem veřejnoprávní rádia.

MS: Mně šlo o to, že na vývoj ve veřejnoprávním rozhlasu a v televizi mohli působit lidé, kteří měli zkušenost ze Západu.

MF: Lidé tam byli a jsou tam. Pak je otázka celé struktury veřejnoprávního sektoru jako takového, řízení a postavení. Jedná se o velice odlišné skutečnosti. Jsem přesvědčen, že v Českém rozhlase existují lidé, jež umějí, znají, vědí atd. Jsou to individuality. Pak je struktura řízení jako taková, …

MS: … nečesky řečeno struktury, …

MF: … jež člověku určuje omezení. Je velice těžké do systému vměstnat individualitu, aby se v něm mohla vyvíjet. Třetí věc je – a ta je zcela podstatná – co je dnes v moderní době veřejnoprávní sektor?

MS: Je to takový sektor, který vyváženě informuje o vývoji politiky, o vývoji menšin, o vývoji v zahraničí … Jeho cílem je spíše popisnost než „útok“ na středového člověka.

MF: Měl by být takový. Tam, kde se jako komerční stanice snažíme „zalíbit“, oni se vůbec „líbit“ nemusí. Nejedná se o jejich roli. Jsem přesvědčen, že jejich role je předávat „populárním způsobem“ informace, snažit se je formulovat. Otázka je, zdali to dělají? Neřešíme finance, poněvadž na tento druh pořadů je mají.

MS: Narážíte na koncesionářské poplatky?

MF: Český rozhlas má 2,250 milionů korun na to, aby se vytvářel veřejnoprávní rozhlas – jedná se o dost peněz, když si vezmete, že na celém rozhlasovém reklamním trhu je miliarda 350 milionů – a to pro všechny. Poměrově se jedná o absurditu. Hlavně, když si uvědomíme, že veřejnoprávní rozhlas jako celek oslovuje 21 procent posluchačů, zatímco my v privátním sektoru oslovujeme skoro 80 procent. Opakuji – na oslovení máme jen miliardu a 350 milionů.

MS: Vy máte francouzský kapitál.

MF: To s tím nemá vůbec nic společného. Musíme si na sebe pochopitelně vydělat sami a počáteční vklad (kapitál) akcionářům vrátit. Zisky řádně zdanit a dividendy vyplatit. Tento závazek veřejnoprávní sektor nemá. Peníze dostává a „musí“ je utratit. Nikomu nic nevrací. Nemá ani nutnost vytvářet jiné hodnoty než ty které mu někdo přisoudí mimo finanční realitu.

… Etapy vývoje v médiích …

MS: Rád bych se zeptal, zdali vidíte nějaké etapy vývoje během minulých 25 let?

MF: První byla zprovoznění veřejnoprávního vysílání jako takového, což přišlo v roce 1991, a to podle modelu duálního systému. Z mého pohledu je to zcela v pořádku. Situace se vyvíjela tak, že se veřejnoprávní rozhlas snažil vytvořit si svůj individuální model – a snaha tam opravdu byla – jako práci pro veřejnost.

MS: Nebylo to naplněno?

MF: Nemůžete jej plně naplnit, protože nikdo neví, co to vlastně to „veřejnoprávní“ je, ovšem snaha tam vysloveně byla. Do jaké míry je tam snaha dnes? Začínám trochu pochybovat, protože vnitřní právní struktura není jasná. Neznáme definici veřejnoprávního sektoru. Ze zákona víme, proč byl veřejnoprávní rozhlas zřízen, to je pár bodů. Ty jsou však tak vágní, že si veřejnoprávní médium může dělat, co chce a ono si též dělá.

MS: Spíše by doporučení mělo být zvnitřněno v srdcích pracovníků v rozhlase. To znamená vnitřním kodexem, nemusí snad být vše v zákoně. Shodou okolností je Zákon o České televizi, Zákon o Českém rozhlase. Oba dva mají své kodexy.

MF: Pochopitelně s tím mám problém, jelikož si myslím, že máme dostatečně precedentů – etických kodexů, které by měly být dostatečně jasné. Mohli bychom mít vlastní kodex, který je vždy zpochybnitelný, jelikož je pouze můj – a to je málo. Upřesnění o činnosti v rámci Zákona o Českém rozhlase nebo Zákona o České televizi, co subjekty mají dělat, není jasně řečeno. Vezmu-li to ad absurdum – máme licenční podmínky, když je nesplňujeme, dostáváme zákonem definované pokuty a v poslední instanci nám může být odebrána licence. V zákoně o veřejnoprávním rozhlasovém vysílání je vágních 10 vět, které říkají, proč bylo veřejnoprávní médium zřízeno. Když to lidé nesplňují, nic se neděje. Někdy někdo zanadává.

… Instituce regulace médií …

MS: Rady veřejnoprávních institucí i velká mediální rada – Rada pro rozhlasové a televizní vysílání – může konat své.

MF: Velká rada může činit a někdy i činí. Nerada. Její postavení je více méně podle stejného principu jako volba radních malé rady, tedy nezávislá, volena dolní komorou Poslanecké sněmovny. Jediný postih, který tam je obsažen: rada při zjištění neplnění veřejnoprávní role může odvolat ředitele, což mi připadá trochu směšné, protože říci obecně, že neplní, je velmi komplikovaná věc, když má plnit, co je nedokonalé. Pokud mi pan generální ředitel řekne: neudělám-li toto, rada mne vyhodí, směji se, poněvadž ona jej pochopitelně nevyhodí.

MS: Shodou okolností, pokud se člověk podívá na složení jednotlivých rad, jedná se o lidi z veřejného prostoru. Můžete tam nalézt profesora ekonomie, dramatika aj.

MF: Neberu to individuálně. Jistě jsou tam zajímaví lidé s osobitými názory. Zde jde především o to, že se jedná o lidi, kteří jsou voleni jednou komorou Parlamentu, tím pádem reflektují jednu část české veřejnosti. Ve Francii jsou mnohem přísnější, poněvadž ve Francii neexistuje žádná Rada Českého rozhlasu nebo Rada České televize. Je tam jedna velká rada, která má 9 členů, a ne 13 jako v případě Českého rozhlasu či 15 pro Českou televizi. Musí to být nějaká osobnost, aby se do ní dostala.

MS: Francie má 60 milionů občanů, naše republika přes 10 milionů.

MF: Kdyby došlo ke snížení počtu, individuality by víc vynikly. Ve Francii jsou tři členové volení dolní komorou, tři horní komorou a tři jmenováni prezidentem. Jedná se o normální proces, protože se v tom odráží tři pilíře demokracie. Všechny tyto tři instituce jsou voleny přímou volbou.

MS: Dostáváme se k závěru, že máme struktury, ale nejsou v nich skutečné osobnosti.

MF: Dáváme tam mnoho lidí. Tím pádem užíváme „měkkost“, a ne strohost.

MS: Usilujeme o poměrné zastoupení.

MF: Také je ve Francii přítomna otázka peněz. Je to otázka zkušeností, protože lidé, kteří se do rad dostanou, jsou lidé, co si prošli médii – ať ve veřejnoprávním médiu, či soukromém sektoru, nebo obojí. Také jsou dostatečně jasně honorováni.

MS: Usiluješ-li o výkon, musíš člověka zaplatit.

MF: Na druhou stranu – celá instituce musí mít prostředky. Chcete-li dělat svou práci, musíte být informován, musíte se dostat k informacím, musíte mít možnost se dostat k analýzám, výzkumům. Jedná se o nákladný „podnik“. Nesmí jít o „dojmologii“ nebo jak říkal nešťastně jeden z bývalých šéfů velké rady: přehlídka krásy.

MS: Asi bychom měli říci: pro někoho sloužit státu je přítěž.

MF: Ano, ale stát by si těchto lidí měl vážit.

MS: Nezapomínejme, že Češi mají specifický vztah ke státu. Jste přesvědčen, že francouzský model je vhodnou cestou k následování?

MF: Momentálně je velká debata o zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání. Začíná se z divného konce, jelikož se začíná diskusí o veřejnoprávním sektoru, a ne o médiích jako takových. Vychází se z otázek, jak má být složena Rada Českého rozhlasu či Rada České televize. Začíná se od tohoto bodu, což je jeden z posledních bodů, poněvadž si nejprve jako zákonodárce musím instituci definovat a z té definice pak vychází jasné profily. Mám pocit, že vše se bere opačně, než by mělo. Navíc – lidé, kteří na tom pracují, se snaží protlačit postavení rad podle německého modelu. Ten však nemůže být aplikován na Českou republiku, protože se jedná o spolkový stát, a není to jednotná Česká republika. Je vhodné konstatovat: v každé spolkové republice mají trochu odlišné institucionální režimy. Ano, je tam jedna veliká mediální rada na 80 milionů občanů, ovšem my máme pouze 10 milionů. Z mého pohledu je systém chybně postavený. Věřme tomu, že dojde k obrácení diskuse správným směrem. Proč o tom mluvím, proč mě to zajímá? Protože je velmi důležité, aby zákon nebyl napsán nějakými náměstky, administrativními silami nějakého ministerstva, ale aby došlo k otevřené debatě. Jsme snad po 25 let dospělí, známe limity i klady našich médií. Bojím se, že z toho vznikne rakousko-uherský model. To znamená na byrokracii, špatně postavené morálce založený model. Situaci, kterou budeme mít, označuji jako „policejní stát“. Byl bych velice nerad, kdyby v novele Zákona o rozhlasovém a televizním vysílání byl systém de facto řízen shora, z vůle policejní administrativy.

MS: Pokud má soukromý subjekt v našem prostředí podnikat, musí mít …

MF: … limity. Totéž platí pro veřejnoprávní sektor.

MS: U nás se jako v Kocourkově začalo budovat od střechy.

MF: O tomto problému jsem mluvil s několika vrcholnými představiteli tohoto státu, kteří mi přitakávali a souhlasili se mnou. Momentálně se ale tak neděje. V současnosti se připravuje Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v útrobách jednoho ministerstva.

MS: Nádherně ukazujete, jak jsme si neosvojili vedení dialogu.

MF: Snaha komunikovat, snaha dělat semináře zde je.

MS: Měli bychom se také dívat na její dopad. Má-li člověk nějaký zájem, komunikuje s druhým, rád by měl výsledek.

MF: Hlavně si myslím, že způsob komunikace – to znamená debatovat o tom, jaké má být složení rady – chce spíše zastínit reálný problém a nemluvit o něm. Tím myslím svobodu slova, svobodu podnikání, svobodu komunikace. Víte, jak se jmenuje ve Francii zákon o rozhlasovém a televizním vysílání? Je to Zákon o svobodě rozhlasového a televizního vysílání. V něm je mnohé dáno, každá svoboda má svá pravidla. Je to pojmenováno, jak to má být pojmenováno. U nás je celý zákon koncipován  – a často se v Čechách děje – jako vyjmenování zákazů, …  

MS: … což je špatně.

… Opět ke slovu …

MF: Nejedná se o limitování systému, aby se v něm svoboda mohla projevit. Jedná se o filozofický postoj.

MS: Jen si vezměme „převahu“ intelektuálů ve Francii a u nás.

MF: Přitom Češi měli vždy silnou intelektuální obec. Sám jste říkal, že rok 1989 je vyústění boje o slovo.

MS: Ano, ale je otázka, kam se tito lidé, kteří měli zájem o „péči o obec“, dostali?

MF: Lidé, kteří bojovali o slovo, jsou hrdinové. Společnost k nim musí mít v tomto směru úctu. Také je strašně těžké mít sílu intelektu ve svobodné společnosti. Víme to všichni po stránce hudby. Je zde plno muzikantů, kteří dělají fantastické věci, a my je nehrajeme.

MS: Když jsem se mohl procházet vašimi rozhlasovými materiály, zjistil jsem, že máte možnost propagovat i Rádio 1.

MF: Je alternativou zaměřenou na pražské posluchače. Ještě bych dodal, že Rádio 1 není v našem portfoliu, ale máme jiná.

… Co je veřejnoprávní a co soukromé …

MS: Tvrdíte, že pro zdravý rozvoj mediální sféry je třeba jasné vymezení veřejnoprávních médií a soukromých médií?

MF: Vymezení soukromého sektoru zde je. Vymezení veřejnoprávního sektoru je na vodě, ale šel bych ještě dál. Dnes jsme v třetině cesty k technické revoluci, která totálně mění média. Mění je, protože technologie jsou dostupné všem. Tím pádem všichni mění svůj postoj vůči médiím. Neříkám, že média jako taková se mění, ale říkám: příjímání médií se mění, přístup posluchačů, diváků se proměňuje – a to radikálně. Dnes máme technologie, které jsou dostupné zdarma či za nějaké peníze, ty však nejsou tak ohromné. Můžeme si položit otázku, jestli není lepší než investovat ohromné peníze do takzvaného veřejnoprávního mediálního sektoru vložit je do dostupnosti technologií zdarma – obrátit to. Proč zde mít nejasnost a tázat se, co je veřejnoprávní médium, což bude vždy nedefinovatelná složka, kde parametry jsou „ohebné“. Proč mnohem více neinvestovat do dostupnosti pro každého, aby si mohl vybrat podle své vlastní vůle.

MS: Pozor, rozhlédnete-li se po mediální sféře, zvláště co nabízí veřejnoprávní rozhlas, je toho mnoho. Je zaměřený na regiony, na kulturu, na politickou analýzu, a srovnejte to s veřejným sektorem. Obyčejný člověk někdy ztrácí orientaci.

MF: Nepodceňujme lidi. Naleznou si, co chtějí. Vždy tomu tak bylo a bude. Premisa zní: budou poslouchat to, co chtějí. Rozhlasoví, televizní tvůrci jim vnucují něco, o čem nevědí, zdali to chtějí.

MS: Platí to i o veřejnoprávním rozhlasu?

MF: Pochopitelně! Nedá se mu to zazlívat. Co zde říkám není proti němu, jedná se o fakt. My v privátní sféře se lidem snažíme dát, co chtějí. Veřejnoprávní sektor mu něco vnucuje, protože mu ze zákona bylo dáno, že má existovat. Každý má právo to vypnout. Lidem se tato možnost má opakovat: nestěžujte si, můžete to vypnout a pustit si něco jiného. Dnes máte možnost se přes internet napojit, na co si přejete.

MS: Laďte Francii, Británii nebo Ameriku – třeba Bloomberg.

… Mediální gramotnost a kontexty …

MF: Vše je možné. Důležité je – a to jste správně řekl – aby došlo k uvědomění u člověka. Domnívám se, že je u nás podceňována jedna skutečnost, kam by se měly investovat velké peníze. To je mediální gramotnost. Soudím, že se ve školách dostatečně neučí možnosti a způsob přístupu a práce s internetem, znalost těchto věcí. Když již děti mají tuto možnost a vytváří si ji mezi sebou, měli bychom jim dát prostředky, aby vše dělaly svobodně. Opět jsme u svobody s nějakou definicí.

MS: Máte na mysli gramotnost, díky níž člověk rozlišuje podstatné od nepodstatného, lživé od pravdivého? Nyní řeknu cosi zvláštního. Mám možnost často hovořit s profesorkou na Gymnáziu Jiřího z Poděbrad. Mnozí lidé mají takový přístup k informacím, že si ani z informací nedokážou vybrat. Nemají důležitý odstup.  

MF: Plně s vámi souhlasím. Nejhorší problém je, jak si z toho vybrat, …

MS: … aby to bylo přínosné, …

MF: … protože „žvatlání“ na internetu utápí podstatnou, jedinečnou informaci. Máte pravdu, a proto je důležité víc investovat do gramotnosti, kterou mladí lidé budou zvládat. Pochopitelně je na státu, aby investoval peníze do zpravodajských, informačních stránek, které budou zárukou toho, že tam naleznu objektivní informaci, co má svou hlavu a patu. Pak jsme v jiném systému, v jiném režimu než veřejnoprávním, ale státním. Aby se vyjasnila tato otázka, máme jít s pravdou ven a mělo by se sdělit: státní rozhlas může být též objektivní. Říci, že veřejnoprávní je zárukou objektivity, je absurdita. Není zde odpovědnost. Zatímco, řeknu-li státní, odpovědnost je tam jasná, protože volby rozhodly.

MS: Není to rozmělněno.

MF: To říkám již mnoho let. Vždy jsou má slova překroucena, že bojuji proti veřejnoprávnímu rozhlasu. Absolutně to není moje myšlenka, tou je vyjasnit si věci a říci lidem: toto je naše odpovědnost, toto dělá tato skupina, tito lidé. Vy si rozhodnete, jestli to chcete, či ne. Veřejnoprávní sektor dnes sahá od Českého rozhlasu Plus, který má být zpravodajský, …

MS: … lépe analytický, …

MF: … dále přes Český rozhlas Radiožurnál, který je obdobou Impulsu. Soudím, že tomu tak být nemá. Jsem zastáncem toho, že veřejnoprávní médium má být jasně definováno.

MS: Opět se zde dostáváme k tomu, nač upozorňoval na Saint Exupéry v Malém princi. Jazyk je pramenem nedorozumění. Nejvíce se lidé přou o jednotlivá slova.

MF: Ano, je pravda, že se přou. Dokud se nezabíjejí, je to v pořádku.

MS: Prosím vás, na jednu stranu chcete gramotnost, na druhou stranu „chytáte“ mladé lidi, a nejen je, do sítí. Když jsem to vzal na sebe, nebudu se snažit svou mysl zanášet těmi profily stanic, které svět banalizují. Možná se vyjadřuji nejasně.

MF: Pochopitelně se snažíme je chytit do našich sítí, …

MS: … poněvadž jde o kriticky uvažující lidi.

MF: Jsme kritičtí vůči tomu, co vytváříme, a proto jsme neustále na špici. Vývoj analyzujeme a díváme se na naše média velice kriticky. Nedávno jsem byl na filmu, který přišel do kin. Jmenuje se 50 odstínů šedi. Po jeho skončení, jsem si říkal: „Proč se trápím tím, abych dělal kvalitu, když světový bestseler – a film, který nabral tolik diváků, je něco tak podprůměrného.“ Je tam jedno klišé vedle druhého, něco, co mě úplně vyděsilo. Jako společnost jsme kritičtí, a proto „50 odstínů šedi“ dělat nebudeme. Pochopitelně, že lidi chytáme, ale chytáme je na to, že jim říkáme: snažíme vám dát to, co je nejlepší. Snažíme se to dělat objektivně, ale v tom smyslu pro koho to děláme. Investujeme plno peněz do výzkumu. Lidé nás poslouchají, protože někde v morku kosti cítí, že se o něco snažíme.

MS: Dobrá, myslel jsem to tak, že člověk, který ví, co s časem, ví, že „multitasking“ není to správné. Když se potřebuji někam dostat, mám práci, můj čas je jasně strukturovaný, raději si poslechnu Rekviem od Mozarta.

MF: Velice správně! Od celého národa nemůžete chtít, aby to dělal. Nepovede se vám to. Byli tací, kteří si mysleli, že to udělají, a konstruovali k tomu revoluční hnutí, …  

MS: … znásilnili lidi, …

MF: … a dělají, co nechtějí. Lidé to dělali, protože nemohli dělat.

MS: Uvažoval jsem nad tím takto: budou-li lidé gramotní, budou-li vědět, naučí se s informacemi pracovat, …

MF: … budou úspěšně řídit rádia, která to budou schopna reflektovat. Máme zpravodajské rádio, které se nazývá Rádio Zet. Výzkumní pracovníci říkají: potenciál takového rádia je v České republice 120 tisíc posluchačů.

MS: Máte na mysli vysílání hlavně pro Pražany?

MF: Bohužel celoplošně. Dobrá, není to moc, ale nesdílím tento postoj. Výzkumy mi mohou říkat: momentálně, způsobem, jakým kladu otázku, lidé odpovídají. Momentálně jich je 120 tisíc, ale budeme-li zpravodajství dělat dobře, bude jich více. Důležité je se dostat těm lidem, kteří takové rádio mohou používat ke své práci. Při takové konstelaci si vyslechnou i reklamu, která to rádia živí.

MS: Jste jako investor, který očekává býčí trend.

MF: Snažíme se rádio koncipovat tak, aby bylo zaměřeno na nějakou složku populace. Rádiem, o kterém hovoříme, míříme na menší střední podnikatele, kteří – jak správně říkáte – mohou být v multitaskingu ztraceni. Budeme se snažit jim říkat: naleznete to tam a tam. Tam vám garantujeme, že naleznete informaci, kterou hledáte. To je kolotoč! Neříkám, že to dělám pouze kvůli tomu, abych povýšil gramotnost, ale také z důvodu komerčních. Pouze bych zdůraznil, že i toto patří do rozvíjení gramotnosti.

MS: Rozhodně vám musím říci: když si člověk prochází příspěvky lidí, kteří pracovali v Českém rozhlasu, ve Svobodné Evropě, co nabízí Český rozhlas Plus, a srovnává to s komerčními stanicemi, úpí, kam se posunuje čeština.

MF: Nedovolím si hovořit o konkurenci.  Ale věřím, že tím, že zde vznikne takzvaný konkurenční boj mezi dvěma zpravodajskými rádii, to bude trochu jiné. Bude zde snaha z obou stran dojít ke kvalitě. Zatím musím říci, že Český rozhlas dělá vše pro to, abychom nebyli.

MS: Má na to prostředky.

MF: Nechť je správně využije. Též jsem plátce koncesionářských poplatků a vůbec by mi to nevadilo.

… Média a bulvarizace …

MS: Navrhoval bych, abychom se dotkli bulvarizace. Veřejnoprávní média mají být těmi, která drží laťku. Říkal jste, že některé „vlajkové lodě“ veřejnoprávního rozhlasu se staly bulvárními médii. Když se podíváme na profil našich tiskovin, někteří lidé si řeknou: bohužel, nemáme zde ani jedno seriózní médium.

MF: Nevím, jak přesně definovat seriózní médium. Jedná se však o zajímavé téma. Vidím v tom rozkol pojetí médií ve Francii a ve střední Evropě. Povšimněme si jedné věci. Ve Francii takzvaný bulvár de facto neexistuje, a v Německu je ohromný. V České republice jsme z důvodu zcela pochopitelných pod vlivem německého prostředí. Pak je zde ještě jedna věc, která se v České republice po 25 letech ještě neujala, nebo je v malém zárodku, a to je jasná politická profilace tisku a médií.

MS: Měli bychom si uvědomit, že za první republiky zde byly stranické noviny.

MF: Byly, ale již nejsou. Víme, že ve Francii je Le Figaro pravicové, Le Monde má levicový nádech, máme l´Humanité, komunistické, které je pouze v elektronické podobě, ale je. Ve Francii je to tak, že buď si koupíte Liberation, nebo Le Monde nebo si koupíte Le Figaro, , či La Tribune … Zkrátka – máte tam výběr, který vyjadřuje nějaký postoj. V Čechách se s tím nesetkáme. Podle mého názoru je to na úkor kvality a je to škoda.  Dnes …

MS: … u nás jsou pouze 4 celostátní deníky.

MF: Dva z nich patří stejnému majiteli, využívají podobných zdrojů, pak máte deník Právo, …

MS: … což je levicově orientovaný plátek.

MF: Nevím, ale má pojmenování Právo. Hraje si na hraně: jsem nástupcem něčeho, ale jsem v demokratické společnosti. Pak zde máme Hospodářské noviny, které mají orientaci na ekonomiku. Z celé situace cítím smutek. Vedle toho máme Blesk atd., které jsou bulvární. Nejprodávanější je Blesk, druhým nejprodávanější je Mladá fronta DNES. Ano, když se podíváte na počátek devadesátých let, pestrost zde byla.

MS: Měli bychom se tázat, proč je zde …

MF: … problém se politicky definovat. Jako by se toho lidé štítili. Chodím volit ne z politického přesvědčení, ale protože mám k tomu či onomu subjektu sympatie. Je to doopravdy problém identity politického smýšlení, vůle si říci: jsem člověk, který je pro svobodou volbu podnikání, nebo jsem člověk, který chce mít sociální stát?

MS: Vámi zmíněný přístup zde není.

MF: Reflektuje se to tím, že některé deníky, jež by měly být „objektivní“ v rámci svého zaměření, se bulvarizují, protože tam nacházejí…

MS: … prodejnost. Možná se tento jev objevuje proto, že Češi nepotřebují hluboké analýzy o nás samých a o světě. Měl jsem možnost hovořit s Adamem Černým, spolupracovníkem Hospodářských novin orientovaným na Francii, v době atentátu Charlie Hebdo, mi říkal: „Zpravodajství o zahraničních zemích se dělají z Čech. Jako redakce nemáme na to, abychom zpravodaje v cizině zaplatili.“

MF: Pochopitelně se jedná o ekonomickou otázku. Myslím si, že je velká škoda, že z České republiky odešla valná část zahraničních majitelů tisku.

MS: Můžeme říci, že v současnosti se jedná o naše noviny. Mají je Andrej Babiš, Daniel Křetinský, Patrik Tkáč, Zdeněk Bakala.

MF: Ze zkušenosti mohu říci: mediální domy, které působily v České republice, se snažily dát českým novinářům prostředky, aby kvalitně dělali svou práci. Hlavně jim říkaly: jsme zde jako investoři hosty, a proto – prosím vás – se chovejte slušně, eticky. Že odešli a tisk i některá jiná média jsou v českých rukou, je pochopitelně záležitostí, která bude mít nějaký vývoj, protože se česká novinářská obec bude muset definovat vůči svým majitelům, což předtím nemusela, protože zahraniční subjekt jasně řekl své záměry. Oni tím pádem věděli, v čem se mohou pohybovat. Dnes neví, v čem se mohou pohybovat, mají-li zastupovat zájmy svého majitele, kterým je místopředseda vlády a ministr financí, nebo pan Křetínský. Nyní vůbec nemluvím proti lidem, ale zde jde o novináře, že si musí nalézt svou cestu, definovat ji ve svém etickém kodexu. Tato práce musí být udělána. Adam Černý má před sebou úkol, který je historický. Věřím, že si jej uvědomuje, protože se jedná o novinku na české půdě.

MS: Soudím, že novinář má především sloužit svému svědomí.

MF: Věřte mi, nebo ne, jsem hlavní manažer společnosti Lagardére ČR, nikdy bych si nedovolil uplatňovat svůj vliv na redakci. To neexistuje – mám to v sobě zakódované asi proto, že jsem žil ve Francii, kde by to bylo absolutně nepřijatelné. Když dnes poslouchám některá konkurenční rádia, která znám, a poslouchám je delší dobu, vstávají mně vlasy na hlavě, jelikož cítím pokusy o ovlivňování.  

MS: Měli bychom říci, že svět, v němž žijeme, je složitý. Právě člověk, který se zabývá analýzou veřejného prostoru, si říká: Proč banalizujeme naši realitu, proč se snažíme svět zploštit, když jej můžeme ukázat v jeho plasticitě, když se tím ochuzujeme?

MF: O to se snažíme. V  soukromém sektoru je to jednodušší v tom směru, že se snažíme s našimi produkty oslovit co největší škálu lidí, a proto máme program pro mladé, program pro střední generaci, program pro starší generaci. Ano, prostor pokrýváme. Naše produkty jsou jasně definované. V mezích našich prostředků se snažíme vytvářet pestrost a nezplošťovat.

… Hledání jmenovatele …

MS: Jde o to, aby se naše společnost rozvíjela, potřebuje mít společného jmenovatele. Když se mediální prostor rozsegmentuje, každý si poslouchá své, dialog není.

MF: Řekl bych spíše naopak. Segmentace vůbec nemusí být oddělující. Jen přístup se mění. Vzpomeňte si, že ještě nedávno jsme se koukali všichni na jeden jediný televizní program. Všichni na to samé, ale zcela individuálně, se svým já. Navíc jsme si o tom radši moc nepovídali, protože to moje já mě mohlo vést do kriminálu. Radši tedy segmentaci v jazyce nám srozumitelném a se svojí svobodou o tom mluvit.

MS: Ale proč se nechá ohlupovat? Proč Mladá Fronta ustoupila deníku Blesk? Když si člověk pročte titulky v deníku Právo, čte: „Lucie Vondráčková se do Česka přijela vyspat.“

MF: Ano … Přeji ji, aby se vyspala, Praha je oproti městu, kde žije, velká metropole….

MS: Usmíváte se. Soudím, že se tak vyřazujeme z racionálního diskursu.

MF: Je zde však šance, aby vznikly noviny, které by měly seriózní stránku. Postupem to vzniká.

MS: Máte asi na mysli Hospodářské noviny?

MF: Nemyslím na konkrétní noviny, ale čím dál tím více se s tím můžeme setkat na internetu. Tam se to může profilovat.

MS: Víme, jak skončila Česká pozice.

MF: Ano, je to záležitost správného momentu, což není jednoduché. Právě majetkové přeskupení v médiích dalo šanci vzniknout několika novinářským iniciativám. Možná nepřežijí všechna, ale některá přežijí a možná se budou profilovat, jak si to přejete. Bude to v pořádku.

MS: Co můžeme obdivovat u tisku první republiky, byla pestrost.

MF: Jako dědic rodiny Grégrů se k tomu těžko budu vyjadřovat. Pestrost byla jistě větší, než informace, že sjezd komunistické strany přijel navštívit Konstantin Ustinovič Černěnko.

MS: Člověk má přece sdělovat něco, co přesahuje jeho všednodennost. Namítnete, že se opět jedná o lidi z českých kaváren, kteří mají takovéto uvažování.

MF: Nic nevyčítám lidem z kavárny. Ta byla důležitým elementem kulturního života.

MS: Bez ní by nevznikl ani Kafka.

MF: Pochopitelně, „kecalové“ ve Slávii okolo Jiřího Koláře si tam povídali, ale možná i něco dělali. Hlavně – česká kavárna byla důležitým elementem. Můj dědeček někde píše: „Šel kolem ten mladej Kafka, co o něm mluví Milena“, …

MS: … ale nenechme tu kavárnu zaniknout.

MF: Nebojte se, ona nezanikne. Jen to chce čas. Ta poslední zmizela v útrobách politiky a řízení státu. Obnova se děje, ani o tom nevíme.

MS: Když jsem měl možnost hovořit s Petrem Pithartem, tázal se mě, kam se poděly peníze, že Češi neinvestují do intelektuálního prostoru.

MF: Jak je možné, že Ministerstvo kultury České republiky nemá ani jedno procento státního rozpočtu? Proč si o to lidé neřeknou? Jít házet shnilá rajčata na pana prezidenta není postoj, abych pak dostal kultivovanost do české politiky. Takové věci se dějí, a proč by se neděly? Na druhé straně si o to musím říci a bojovat za ideály. Ani Havlovi se tato výzva nepovedla. Jak je to možné? Měli jsme doopravdy velkého bojovníka kultury a jeho slova byla: ministerstvo kultury je zbytečné. Kultura je živý element a co je živé potřebuje jíst.

MS: Vím, jsem přesvědčen, že s takovýmto přístupem se již nesetkáváme. Devadesátá léta byla charakteristická opojeností všespásností trhu.

MF: Ministerstvo kultury se nyní zbavilo velké zátěže – a to je placení duchovních. Odluka je realizována, …

MS: … ovšem ve Francii byla realizována již dávno.

MF: Ministerstvo kultury ve Francii vydává v porovnání s celým rozpočtem přibližně 1,1 procenta. Ten je ale značně větší než v České republice. Pochopitelně se na tom musí podílet lidé z institucí. Kde je kvalita FAMU v šedesátých letech, ale i pak?

MS: Následně se můžeme tázat, proč lidé, kteří natočili dobrý film, musí točit reklamy? Proč je vše založeno na penězích a nenajdou se ti, kteří by podporovali například dobré noviny? Le Monde je přece ztrátové médium.

… Krize identity …

MF: Jednoduše: Je zde krize identity, protože nevíme, co chceme. Bohatí investují následně: jeden koupí školu, druhý dá peníze do farmaceutického výzkumu. Naši miliardáři vynakládají velké peníze do něčeho, a to hlavně do kultury, například čeští miliardáři skoupili celé české umění a mají jej schované. Vlastně se jej bojí ukazovat, aby nebyli napadeni „pražskou kavárnou“. Dávají si pozor, protože znají českou schopnost vytvářet lži, jedná se o historické lži, které Češi šíří. Třeba je lež, která se šířila, že prý si Češi sami postavili Národní divadlo … To nebyla pravda, hlavním investorem byl císař pán.

MS: Ocenil tvůrce!

MF: Bylo na to poukázáno a dokonce byl natočen film. My jsme se nevypořádali s naší historií. Dokud toto Česká republika neudělá …

MS: Nedefinovali jsme si dobře naši identitu – kým jsme, kam chceme jít. K tomu mají pomoci škola, rodina, média …

MF: Jistě. PORG – První obnovené reálné gymnázium je jedna z nejlepších škol v České republice co do výsledku. Doufejme, že z toho vyjdou jedna, dvě, tři individuality, které budou mít vliv na Českou republiku a budou mít znalostní základy, které do nich byly vloženy. To je vše v pořádku. Nenadávejme těmto lidem, že tak konají. Stojí je to peníze. Netvrdím, že jsou svatí. Ministerstvo kultury se má zabývat kulturou, a když 60 procent památek bylo předáno církvi – ať se stará o to, o co se má starat. Čeští miliardáři pomáhají naší kultuře ji zachovávat, někteří značně podporují i nové talenty. Je zajímavé je sledovat, protože jsou značným fenoménem naší rozpolcené společnosti. Musíme pochopit, že změna režimu byla také zhroucením nějakých hodnot, někteří mluví dokonce o revoluci. A co je umění? Hlavně rozbíjení starého, hledání nových hodnot. Ti lidé, kteří zbohatli na rozsekaném tzv. komunismu, začali dělat něco, co se dá nazvat novým, tedy stavět také nové hodnoty. V tomto jsou si miliardáři a umělci podobní. Proto bohatí kupují umění, vidí v něm jistou paralelu sami se sebou.

MS: Hlavně podporovat kulturu – což znamená i podporu identity.

MF: Co je zde za hádky? Existuje fond kinematografie, a hádají se, kdo tam bude sedět.

MS: Nezapomínejme, že do fondu kinematografie přispíváte jednou korunou, když jdete na představení. Tento systém funguje. Je otázka, kolik se za tu sumu peněz pořídí natočených děl.

MF: Nemám s tímto fondem problém, ale nechápu, proč zde má být fond kinematografie, proč zde pak není fond rozhlasu – rádiového dění, proč nemohu požádat o grant, abych založil rozhlasovou školu? Proč zrovna kinematografie? V čem je kinematografie víc než divadlo, než rádio? To je stejné umění jako udělat film.

MS: Tam je kontinuita z minulosti.

MF: Poděkujme Formanovi, že byl geniální a že udělal pár výborných světových filmů. Dejme mu veškeré pocty, které si zaslouží. Proč je fond literatury, který obtížně přežívá? Máme zde spisovatele, kteří jsou světově známí. Když ve světě řeknete jméno Forman, Kundera, hned vědí, odkud pocházíte.

MS: Pozor, měli bychom si přiznat, že pan Milan Kundera se s Českou republikou neidentifikuje.

MF: On se neidentifikuje s hlupáky. Plně se ztotožňuje s Českou republikou. Vždy při každé příležitosti se přikloní k naší vlasti, třebaže kritickým pohledem, který je u nás hned kritizován. Opakuji: Kundera je český spisovatel, jenž píše francouzsky. Můj otec byl „vyškrtnut“ z české literatury, protože psal francouzsky. Cožpak můj otec nebyl Čech? Byl plnohodnotný Čech český básník a spisovatel. Pak také i já jsem toho důkazem.

… Hodnocení, omyly …

MS: Dobrá, kdybyste měl hovořit o vývoji a nedostatcích, co byste zmínil za minulých 25 let?

MF: Jsem přesvědčen, že Česká republika by měla mnohem víc, aktivněji zlepšit definici svého já. Měla by lépe vystupovat v Evropě a přiblížit se Evropě, sžít se s ní. Neškemrat a jít si pro to. Jsem přesvědčen, že tak dostatečně nekonáme. Začínají to dělat naši miliardáři a dělají dobře.

MS: Ano, ale abyste si pro něco šel, musíte vědět, co chcete a kam jít. Když se podíváte, jakým způsobem jde Švejk do Budějovic, dostanete nádhernou odpověď na putování.

MF: Nemyslete si, i tím Francouzi trpí. Pouze tam je sebejistota a neohroženost, kterou Češi nemají až moc zakotvenou. Nejdou si pro mnohé, byť dveře jsou otevřeny. Jsme opět u Kafky: Proč jsi stál před vraty, vždyť byla pro tebe?

MS: Měli bychom si přiznat jednu skutečnost. Aby se Češi dostali ke Kafkovi, musel se v devadesátých letech přeložit. Zaplať Bůh, za překlad. Dostáváme se ke skutečnosti: abychom jasně definovali sami sebe, je potřeba tvrdá intelektuální práce, ale ne klouzání po povrchu.

MF: Souhlasím s vámi, neměli bychom klouzat po povrchu. To bude vždy většinová věc. Mnohem víc prostředků se má dát pro ty, kteří po povrchu klouzat nechtějí. Plně s tím souhlasím. Místo házení peněz do veřejnoprávního sektoru, který chce být populární nebo dokonce populistický, dal bych je někomu jinému. Bylo by vhodné si uvědomit, že kulturu zde máme, že je živá, že existuje, že je v malých divadlech, malých filmech, v malých rozhlasových hrách, v umění, ale hlavně v kreativitě, která je dnes v lidech z digitálního světa. Můžeme ji tam dnes především nalézt. A protože je úspěšná, neznamená, že je hloupá, což se zde rádo dělá. Máme silnou a zajímavou kulturu, která má svou myšlenku. Nejen česká Masarykova ústava inspirovala mnoho jiných ústav po celém světě. Dobré, že ji zde máme. Naše kultura inspirovala i jiné věci, kubismus, vůbec abstrakce, náš fenomenologismus, ale také naše věda. Neopěvujme a neoslavujeme věci, které nejsou dobré. Buďme dosti skromní, a přitom si važme našich intelektuálů, umělců. Soudím, že je škoda, že český stát neinvestuje víc do vědy, do umění, do nových technologií.

MS: Zde je praxe, že když se škrtá, škrtá se tam, kde je nejmenší odpor.

MF: Proč je u nich nejmenší odpor? Vždyť český stát vytvořili intelektuálové, revoluci udělali intelektuálové, rok 1968 též intelektuálové. Musíme tedy vždy čekat 20 let? Připadá mi to divné. Ve Francii jsou krize identity, ale Francie se zabývá svou historií a svou kritikou mimořádným způsobem. Nemyslete si, není to tak jednoduché.

… Historie a její recepce …

MS: Rýpnul jste do historie, jen se podívejme, jaké haló zde bylo kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, který byl zřízen politiky.

MF: Především, neměl existovat – a to v podobě, jakou má. Místo toho, aby se jednalo o ústav, který se zabývá českou historií, slouží politice a potírání nepohodlných. Stejně investovat do výzkumu na Univerzitě Karlově by bylo mnohem lepší, než zde dělat nějaký institut pro analýzu něčeho pod vlivem politična.  

MS: Opět se dostáváme ke skutečnosti, aby zde byla ochota přihlásit se k dějinám.

MF: Ano, ale ochota nebude existovat přes instituce, jakou jste zde jmenoval, protože je jasně definovaná od samého začátku proti něčemu, a ne pro to se něco dozvědět. Jistě, že zde byli lidé, kteří se chtěli leccos dozvědět a pracovali tam kvůli tomu. Nehovořím o individualitách. Nechci potírat lidi, kteří tam pracovali. Koncept vůbec je absurdní.

MS: Myslíte si, že to máme nechat jedné instituci? Mám na mysli Ústav soudobých dějin, což je malé pracoviště na Malé Straně, která je součástí Akademie věd ČR.

MF: Dejte mu nejen finanční prostředky.

MS: Jako by vše na tomto světě záviselo na financích.

MF: Bez nich to nejde. Nevím, jak to jinak udělat. Ukažme to na malém případě – a to třeba na výběru moderátorů pro rádio. Stále je hledáme. Kde je hledáme? V divadlech malých forem, u studentů Damu nebo Famu. Jsou tam individuality, 99 % jsou většinou hlouposti, ale 1 % může být geniální. Kdybychom tomu dali lepší průběh a nedávali peníze z fondu kinematografie filmařům, stále těm stejným, možná bychom byli svědky skvělých výkonů. Obecně: talenty tady jsou. Bohužel je dostatečně nehledáme a oni se o nás dostatečně nezajímají.

MS: Budoucnost jakéhokoliv společenství je založena na mladých, pokud nedostanou šanci, bude z nás skanzen, kam budou jezdit turisté. Děkuji vám za kritické pohledy.