Uvažujeme-li o daru, setkáváme se s něčím tajemným, kde na jedné straně je v důležitých okamžicích mnohdy skrytý dárce a na druhé obdarovaný.

Teze:

„Dar má také etický, duchovní aspekt. Oběť s tím pochopitelně souvisí, protože v biblickém pohledu je oběť, že přijímám svět jako místo, kde Bůh se dává člověku a volá člověka, aby opět obětoval.“ – o vzájemnost daru a oběti

„Je tam sebevydání, až vzdání se sebe sama, což otevírá maximu sebedarování.“ – o daru od Pána

„život vnímán jako něco zázračného, posvátného, jako něco, co nemáme ve své moci.“ – k daru života

„Žijeme tento život, ale zároveň tento život v nás je voláním po naplněném životě, po jeho zdroji, který je v Bohu.“ – o plnosti života

„Domnívám se, že stvořitel do nás vložil snahy o sebepřekročení, a nás k tomu svým slovem volá. Dotýkáme se dalšího daru – otázky sebetranscendence, která patří k lidství jako takovému.“ – o rozměru lidského života  

Dialog byl natočen ve středu 13. prosince 2017 v prostorách úřadu brněnského biskupství Joštova 7, Brno. 

Úvodní poznámky k daru od Petra Šandery

MS: Pane doktore, rád bych s vámi hovořil na téma daru obecně. Jaké máte asociace se slovem dar? Co si – jako duchovní, pod ním představíte?

PŠ: Je to velmi široké téma, zejména, kdybychom se nechali nést asociacemi. Dar je něčím, co je nesamozřejmé, co by vůbec nemuselo být, ale je. Jako teolog vnímám, že dar předpokládá nějakého dárce, čili jde o vztah mezi dárcem a obdarovaným. To jsou první asociace spjaté s tímto výrazem, a můžeme teologicky pokračovat dál. Jiný výraz pro dar je milost. Možná zní abstraktně, příliš teologicky, výraz dar je lidem bližší, přestože zastává stejný princip.

MS: Můžeme – podle vás – vkládat do daru přítomnost lásky? Člověk je vůči druhému tak štědrý, že obětuje sám sebe. Jak na toto nahlížíte?

PŠ: Určitě ano. Nevím, jestli je to první, co člověku přijde na mysl. Jsou to pojmy, které jsou propojeny celou řadou souvislostí. Bavíme-li se o oběti, pak jde o náboženský termín, ale kdybych se měl vyjádřit civilněji, je to dar, který člověk usiluje přinášet Bohu, aby dal najevo svou oddanost. Vlastně jde o celý řetězec dávání a přijímání. Obětník – to, co obětuje, co přináší a má zájem darovat Bohu jako projev své oddanosti, uvědomuje si, co jako dar přijal. Vlastně nedává nic ze sebe, ale přináší i to, co sám přijal. Ještě bych se vrátil i k původní otázce – tedy daru. Řekl bych, že je projevem vztahu pozornosti dárce k obdarovanému. Je tam obsaženo to primární novozákonní: Bůh je láska. Nejedná se pouze o novozákonní přístup. Totéž lze vidět ve Starém zákoně, ovšem princip je úplně stejný. Je to Bůh, který projevuje lásku ke svému tvorstvu. Je to jakési znamení lásky, pozornosti ze strany Boha. Pro tvory jde o znamení lásky a pro člověka – v biblickém pohledu, je to zároveň určitá výzva, protože dar není určen k nějakému spotřebování, ale výzva má být rozvíjena – aby byl člověk začleněn do řetězce dávání a přijímání. Řekl bych, že dar je projev lásky, výzva. Dar má také etický, duchovní aspekt. Oběť s tím pochopitelně souvisí, protože v biblickém pohledu je oběť, že přijímám svět jako místo, kde Bůh se dává člověku a volá člověka, aby opět obětoval. Tak vidím základní teologický kontext oběti jako takové. Měli bychom Bohu dávat, a v nejhlubším slova smyslu dávat se Bohu k dispozici jeho dílu, pro ten účel, pro nějž jsme byli stvořeni, pro který nám byl darován.

MS: Dostali jsme dar – a to dar života a měli bychom jej vracet. Pak s ním můžeme říci: buď vůle tvá.

PŠ: Ano.

MS: Prosím vás, myslíte si, že dostatečně vnímáme dary během pobytu na světě? Jsme k nim citliví k tomu, co je nám dáváno?

PŠ: To je velká otázka, protože si to lidé uvědomují, ale zároveň všichni zde máme velké rezervy, které by mohly být objeveny a naplněny. Věřím, že existují oblasti, v nichž si to uvědomují všichni. Zejména jde o zásadní otázky života, o to, co si uvědomíme při narození, při úmrtí, případně při nějaké jiné, zásadní změně. Tehdy člověk zpravidla pocítí, jak jsou pro něj důležití někteří jedinci, případně věci, které jej obklopují, a jde pochopitelně o obecně lidské skutečnosti. Je otázka, jestli si s tím lidé vědí rady, poněvadž jistě všichni cítí, jak velmi jsou mezilidské vztahy důležité. Jsem přesvědčen, že o tom nikdo nepochybuje, ale ne vždy si lidé vědí rady právě se vztahy. Je to jedna z nejvyšších hodnot, to určitě ano. Troufl bych si říci, že právě náboženství je cesta, kdy si více uvědomujeme, co vše je darem, a že celá naše existence je dar, i příroda, svět, v němž žijeme. A protože si uvědomujeme, že svět je dar, cítíme potřebu svou vděčnost vyjádřit. Uvědomujeme si, že je zde dárce, a my máme zájem vstupovat s dárcem do mystéria daru – a to na základě těchto darů. Věřím, že náboženství jsou takovou školou, v níž se to člověk učí více vidět, více si to uvědomovat, ale i tyto věci umět jako dar přijímat a děkovat za něj.

… Štědrý dárce v kontextu života …

MS: Měli bychom se dotknout jedné skutečnosti. Žije-li věřící s některou z církví, většinou se setkává s tezí, že štědrého dárce Bůh miluje. Jak toto vnímáte vy? Bůh k nám byl štědrý, neboť dal vzniknout naší existenci.

PŠ: Bůh je maximálně štědrý. To znamená – dal nám život, ale v křesťanství je klíčovou ta skutečnost, že Bůh nám vydal svého syna. To znamená, že Bůh se opravdu daroval člověku maximálním způsobem. A tento dar je dále umocněn, neboť Bůh vyšel vstříc člověku – a to zcela zásadně, což je obsaženo v teologickém termínu kenoze. Je tam sebevydání, až vzdání se sebe sama, což otevírá maximu sebedarování. Výrokem „radostného dárce miluje Bůh“ se chce sdělit: máme-li dávat, máme dávat svobodně, radostně. Naše darování se nemá dít pod žádným tlakem – stejně tak, jak radostně se Bůh rozdal pro nás. Jestliže my jsme v situaci, kdy dáváme, máme to činit nikoli s donucením, pocitem nelibosti, ale svobodně a s radostí. Trochu mi to připomíná obtížné výroky v Matoušově evangeliu: chce-li někdo po tobě, abys mu dal plášť, dej mu i košili a podobně. Je tam vyjádřeno: dělá-li bližní jako prostředek nátlaku na tebe, uplatňuje svou nadřazenost nad tebou, nedovol, aby vztah zůstal na této rovině, ale ze své strany to dej jako dar. Aby to bylo svobodné, co nemusím, ale chci, protože se tak situace vyvinula.

MS: Asi tam není přítomen kalkul – já ti dám, ty mi oplatíš.

PŠ: Opravdu, nic takového přítomno není, i když člověk by to tam vnést dokázal. My, lidé, velmi často do teologických pravd a biblických citátů si často promítáme své vidění světa, své vidění Boha. Člověk to tak může vnímat, ale tím se ocitáme právě mimo prostor daru, darování, protože tam je naprostá svoboda, žádné nucení, žádný tlak. Je tam přítomno vyznání: chci dát. Je to jak z boží strany, tak ze strany člověka – dát Bohu, i druhým lidem.

MS: Občas platí, že vydá-li se člověk, pak nakonec sklidí velkou úrodu, která obsahuje tajemství.

PŠ: Souhlasím. To se nevylučuje. Je otázka, zdali to děláme s kalkulem, či si osvojíme postoj: uvědomuji si, že jsem obdarovaný. To mi dává svobodu, radost podle svých možností dávat dál. Šířím-li kolem sebe toto poselství, jistě se mi nějakým způsobem můj „vklad“ vrátí. Nedělám to proto, aby se mi vrátil, ale dělám to proto, že se pak cítím dvojnásob obdarován, a proto mohu a chci také darovat.

MS: Vlastně hovoříte o „čistém daru“. Někomu dám na ulici finance, nepočítám, že se mi někdy vrátí. I když, možná v podobě dobrých vztahů s lidmi.

PŠ: I apoštol Pavel vnímá dar ve spojitosti se sbírkou. Nakonec i s novou situací v církvi ve společnosti. Právě o tom je nutné mluvit, protože finanční zabezpečení církví bude hodně záležet i od odezvy na poselství evangelia, aby bylo vyjádřeno i tím, že církvi je poskytnut dar. V tomto světě je sice potřeba uvažovat, ale primární úvaha vychází z předpokladu, že život v církvích, v tom je shrnuto úplně vše. Je to ukázka zprostředkování něčeho dobrého, krásného, co lidé sami, i když dohromady, nenaleznou.

MS: Dotýkáte se významu vztahu, který je pro náš život určující. Život, či lépe život v tomto světě, je mnohými brán jako samozřejmý, a proto s ním odpovídajícím způsobem „nakládáme“.

PŠ: Není to tak nutně vždy. Dovedu si představit, že život může být břemenem, může mi připadat nesmyslný, někdy asi ano. Nakonec, mnohé z toho vidíme v tomto světě, kdy všeho máme dostatek, což vede k tomu, že se některým lidem vytrácí vědomí významu. V úvodu jsem říkal: mnohé z toho je všelidské, avšak neznamená to nutně, že všichni lidé to takto cítí. Je zde možnost, aby tato dimenze byla přístupná druhým – ať mají, či nemají víru. Jsou lidé, kteří si toto uvědomují, stejně tak jsou lidé, kterým je tento vhled nějakým způsobem uzavřen.

… Dar života …

MS: Pane doktore, dotkněme se daru života. Možná je dobré říci, co je život sám, abychom jej lépe poznali. Umíme život definovat?

PŠ: Nepochybuji, že definice života existují – a jsou vytvářeny z různých aspektů: biologická, filozofická. Abych se přiznal, nerad bych se pouštěl do definic samotných. Stále si potřebujeme utvářet pracovní definice, ale vždy se to děje s vědomím, že život sám je překračuje a nedá se vtěsnat do žádné, a proto je život vnímán jako něco zázračného, posvátného, jako něco, co nemáme ve své moci. Můžeme jej ovlivňovat – ona schopnost se v člověku prohlubuje, ale cítíme posvátnou bázeň z tajemství života jako takového. Život můžeme rozebírat z biblického hlediska, že je to něco, co je v nejvlastnějším slova smyslu v Bohu. Je dárcem života, zdrojem života. Prostřednictvím stvoření je tento dar udílen tvorům. Ve Starém Zákoně je život pojímán jako síť vztahů. Neexistuje pouze jeden život, ale jsou žity životy všech živých bytostí, které jsou propojeny, a proto má život ekologický kontext. Možná, že právě to bychom měli zdůraznit. Život je též začlenění do „systému“ (lépe „do celku“ nebo „do sítě vztahů a souvislostí“) : přijímám a dávám. Žijeme spolu, žijeme ve vzájemnosti, spoluvytváříme svět takový, aby mohli žít různí tvorové, abychom mohli žít my. To je asi jeden z aspektů, jenž nám říká, že život je společenství. Sdílení životů druhých – a to v různých rovinách – je důležité. Zde narážím na hebrejské slovo „chajjím“, jenž se překládá jako život, ovšem ve skutečnosti jsou to životy, jde o plurál. Slovo neexistuje v singuláru, ovšem pouze v plurálu. Tedy zkráceně – jde o síť vztahů.

MS: Cítím v tom, že jsme určeni pro společenství. Řekové zdůrazňovali život v polis. Tam jsem cítil to, co je hezky vyjádřeno v husitské liturgii: Bůh v nás a my v Bohu. Život je vztah, sebevztah, a od toho se odvíjí otázka po našem pobytu. My pak jsme „ponoukáni“, abychom na ni odpověděli.

PŠ: I tak k tomu můžeme přistupovat. Žijeme tento život, ale zároveň tento život v nás je voláním po naplněném životě, po jeho zdroji, který je v Bohu. Zde z hlediska evangelia – zvláště v Janově evangeliu, jde o to, že naplněný život, po kterém toužíme, je život v Bohu – vždyť život k nám přišel v osobě Ježíše z Nazareta. V něm byl život a ten je světlo lidí. Celé evangelium hovoří o tom, jakým je Ježíš oživujícím elementem, který vstupuje do tohoto světa. Život je v Bohu, my jej v sobě máme, ale nejsme držiteli života, nemáme život věčný, nicméně Bůh ve svém Synu přichází k nám, aby nám tento život dal. V tom můžeme vidět smysl evangelia. To je smysl křesťanství, aby život byl plnohodnotně žit. V Janově evangeliu máme řadu podobenství. Známé je to o dobrém pastýři, který přišel, aby ovce měly život – a to v hojnosti. To je jeden z klíčových pojmů Janova evangelia. Jsme na cestě k tomuto životu, který nám zprostředkovává Ježíš. Stále se dotýkáme darování, vztahů, společenství.

MS: Neustále hledáme životadárný zdroj.

PŠ: Ano.

MS: Prosím vás, může tento rozměr pochopit člověk dneška, který dal tajemství do závorky?

PŠ: Dobrá otázka! Je to těžké a pochopit může jak který. Myslím si, že je to jedním z úkolů, které máme, o co se musíme pokoušet. Zakusili jsme Pravdu evangelia, máme se z ní radovat, máme z ní žít. To však není celé. Máme ji sdílet s druhými lidmi. Zde je pak nutné hledat cesty, jak se o toto podělit se současným člověkem. Vidím návazné body, ale jak to „technicky“ provést, to je otázka zcela otevřená – a zřejmě i do budoucna. Tyto skutečnosti nebudou jednou provždy vyřešeny. Vycházím z lidské touhy po naplněném životě. Člověk cítí, že něco je krásné, avšak to přece nestačí a rád bych toho zakoušel víc. Z této touhy bychom měli vycházet a říkat: je to tak dobře, tak to s námi lidmi má být. K tomu jsme stvořeni. Jsme zde proto, abychom si toto uvědomovali a přijali tuto touhu, ona je něčím, co nás má vést dál. Nejde o nereálnou fantazii, nereálný sen, ale je to ukazatel možnosti naplnění našich životů. Vlastně je to jednoduché. U Ježíše to zažili a cítili potřebu se o to podělit s druhými lidmi. Oni tenkrát žili v jistém prostoru, mysleli v určitých kategoriích, určitých pojmech, i když to nebylo vyhraněné. Když se v minulosti řeklo slovo „mesiáš“, každému došlo, kam to patří. Žijeme ve světě, kde existují pouhá torza, a proto, vysloví-li se nějaký pojem, pak to někdy ani nerezonuje. Řekne-li se slovo spása, lidé to berou pouze jako pojem církevní, náboženský.

MS: Dnešní společnost je většinou proticírkevně naladěna.         

PŠ: Přesně!

… Zázračnost života …

MS: Rád bych se ještě zeptal na jednu skutečnost. Vydáme-li se životem cestou k Bohu, znamená z naší strany oběť, ovšem kráčíme k němu světem – a ten je plný zázraků, nemám pravdu?

PŠ: Povězme si něco k tomu. Běžná představa oběti je tato: že se na oltář přináší dar, který se na oltáři spálí. Vidíte? V oběti je cosi, co se také zničí – spálí atd. Z hlediska evangelia definitivní oběť byla přinesena –  a to v Ježíši Kristu. Nemusí se tedy nějakým způsobem doplňovat. V podstatě z ní žijeme a má stále sílu, která platí. Obětování v křesťanství znamená, dávat sebe Bohu k dispozici. Tedy nejde o vyčlenění z života, o to, něco zničit, odmítnout, avšak oběť v křesťanském slova smyslu znamená dávat svůj život, svou lidskou existenci se vším, co k tomu patří. Dát ji Bohu k dispozici. To znamená tak, aby to všechno odpovídalo božím řádům. V konečném důsledku tento životní styl neznamená umenšení, ale naopak obohacení – a to ve smyslu, že jde o cestu, která je osvobozující. Tento přístup je postaven na paradoxu, který vyžaduje víru, poněvadž člověk bez této víry do toho nepůjde. Většina lidí se domnívá, že křesťanství omezuje život člověka. Lidé se mi často říkají, ty tyto věci nemůžeš, protože to máš „zakázané“. Není tomu tak. Některé věci neděláme, protože nejsou dobré. Tento postoj neumenší život, ale naopak jej umocní. Avšak člověk to musí zakusit, a pak o své zkušenosti hovořit, nicméně člověku se nezdá, že by to tak mělo být. Když přijmeš boží vůli, dáš přednost boží vůli před vlastní vůli, nic neztratíš, ale naopak získáš. Zní to jako podivné řeči, ovšem my křesťané, o tom vydáváme svědectví. Je to něco, čemu říkáte svět zázraků. Člověk ve svém životě začne zakoušet Boha, boží dary, boží skutečnost. Svůj život uvidí novým způsobem. Je tam vždy přítomna síla, která je součástí autentického křesťanského života. Člověk je pak svobodný a projevuje se v něm …

MS: … klid, pokoj, …

PŠ: … určitá životní dynamika, …

MS: … životní nadhled …    

PŠ: Máme výraz, který to vyjadřuje – svoboda! Člověk je svobodnější. Jde o svobodu zvláštního typu, která upoutává. Uvedu příklad: setkáte-li se s člověkem, u něhož vidíte, že svou víru žije celou svou bytostí, že se s Bohem setkal, že s ním žije. Pro mě takovým člověkem byl bratr Roger, zakladatel komunity Taizé. Je to člověk, jenž je velmi citlivý, velmi vnímavý. Mám velmi rád jeho vyjadřování. Tento člověk psal velmi hluboké duchovní věci – a to velmi jednoduše – a řekl bych, s duší básníka, člověka, jenž žije v oblasti duchovní, ale zároveň má pro lidi neuvěřitelný cit. Tento duchovní život nevede k oddělení od světa, ale naopak. Člověk nalezne své místo. Vše cítíte z jeho jednání, promluvy. Vnímavý člověk to skutečně vycítí. Dodávám, že bratr Roger ze sebe nic nedělá, nepoužívá zásadně křesťanskou terminologii, je naprosto přirozený …

MS: … a vydaný světu.

PŠ: Tento přístup lidi zaujme! O bratru Rogerovi jsem chtěl mluvit v jedné souvislosti. V době režimu před rokem 1989. Občas jej sem pustili, jeden můj známý byl na takovém domácím setkání. Bratr Roger tam seděl a kolem něj intelektuálové, vedli spolu debaty. Tenkrát se probíral program Desetiletí duchovní obnovy. Vskutku skvělý program, …

MS: … jenž byl uváděn v život duchovními Tomášem Halíkem a Petrem Piťhou.

PŠ: Intelektuálové se zeptali bratra Rogera, co si o tom myslí. Odpověděl jim: nic o tom nevím. Bylo to tak přirozené a pohled jeho očí mluvil za vše. My, čeští duchovní, bychom hledali intelektuální odpověď, abychom ve společnosti nevypadali hloupě. On byl přirozeně sám sebou. Trochu připomínal uličníka – pro mě to byl výraz svobody. Během zdejšího pobytu byl bratr Roger účastníkem bohoslužby. Seděl v bílém hábitu v kostele a po bohoslužbě za ním chodili lidé a on jim požehnal, pomodlil se s nimi. Jeden známý doprovázel paní, jejíž manžel byl vězněn z politických důvodů a říkal: zažil jsem setkání bratra Rogera s tou paní. V pohledu očí bylo vidět, že bratru Rogerovi nemusel nikdo nic vysvětlovat – měl vhled. Tím vším chci říci: dospěje-li člověk k takovému nastavení, je v tomto světě zcela přirozený, zcela svobodný – to je podoba života Krista v nás. O to nám jde. To je cesta „vydání se“ Bohu. Cílem není, že život je umenšen, ale že je spíše prohlouben, zesílen, povýšen a hlavně takový člověk je zcela přirozeně schopen obdarovávat druhé tím, čím on sám je, tím, co v sobě má. Vlastně jsme zpět u tématu, že život je sdílení, že život je společenství.

… Lidský život je nejtěžší …

MS: Prosím, zastavme se ještě u teze, kterou mi řekl jezuita Ludvík Armbruster: „Život je těžký a lidský život je nejtěžších. Jak se k tomu stavíte? Pomůže-li nám Pánbůh a vydáme se mu, život poté může být životem nevšedním, zázračným a obohacujícím druhé.

PŠ: Souhlasím s tím. Souvisí to s pravdou, že lidský život je dar a zároveň je to výzva. Jsme stvořeni nejen, abychom zachovávali stav, do něhož jsme přišli, ale abychom se rozvíjeli, abychom uskutečňovali své lidství, abychom je naplňovali. V této souvislosti rád cituji chasidský příběh. Týká se trochu exegeze, ale není to ani rabínská exegeze. Bůh praví: „Učiňme člověka, aby byl k našemu obrazu.“ Ke komu mluví, když říká: učiňme? Chasidská historika tvrdí, že v té chvíli Bůh hovoří s člověkem. Člověk má být společné dílo Boha a člověka. Jsme vyzýváni ke spolupodílení na božím díle. To také znamená, že jde o něco jedinečného – a to nejen v daru, ale i v úkolu. To znamená, že jdeme po hraně. Vývoj může dopadnout dobře, ale také ne. Výzvy, které před námi život otevírá, jsou nejrůznější a jsou velmi těžké. Zároveň platí i to, že právě na této cestě člověk zakouší společenství s Bohem a boží pomoc. Vydáte-li se do jeho projektu, pocítíte, že v tom nejste sami, že je zde Bůh, který pomáhá, který je zde. Pokud my na to přistoupíme, ponese nás a bude nám pomáhat. Podívejme se na životy biblických postav, řekli bychom, že se mnohdy jedná o životy těžké, někdy velmi těžké. Z biblických příběhů zároveň cítíme, že by tyto biblické postavy své postavení za nic na světě neměnily. To je jedno z důležitých svědectví, které můžeme číst takto: Bůh člověka zve, a cesta k němu nebude vůbec jednoduchá, ale pak budeš zakoušet zázraky.

MS: Jedním slovem – blaženost. Myslím na podobu s provazochodcem. Člověk jde po uzounkém laně. A dá se to ustát právě díky správnému vyvážení. Pokud bychom pouze roztáhli ruce, naše stabilita bude malá. Tím, že si do rukou vezme velkou tyč, máme možnost překonat úskalí života bez velkých turbulencí.

PŠ: … prosím o doplnění

… Bible a dar od Pána …

MS: Čteme-li si příběhy starozákonních otců, například Abraháma, běžný člověk, který nežije vírou, diví se, jak je to možné. Proč se například starý Abrahám pouštěl do velkého podniku. Byl zaopatřený, vydal se na volání Boha a v zaslíbené zemi neměl nic než pastviny.

PŠ: Opustil jisté postavení, byl váženým občanem města, nicméně některý majetek si bral sebou. V zaslíbené zemi se stal – dnes bychom řekli: imigrantem, azylantem – tedy osobou, která užívá určitá práva, je tam tolerována. Vždy je otázka, kdy se situace změní, protože Abraham může být vykázán pryč atd. Pak ovšem může zavládnout nejistota, nezajištěnost života. Je to klíčová starozákonní postava. Je to model víry, že právě ona nás vyvádí ven. Někteří lidé říkají: víra nám dává jistotu a někteří tvrdí: víra nás vyvádí z jistot ven a díky Bohu za to. Žít život ve „vydanosti“ je pak těžké. Objevují se tam těžkosti a s nimi zároveň se také objevuje boží přítomnost, boží pomoc.

MS: Možná bychom též mohli říci: kdo se vydá, zažívá pocity sebepřekročení.

PŠ: Ano. Je to též těžké. Je to něco, po čem na jednu stranu toužíme, ale na druhou stranu máme rádi svou jistotu, ale sebepřekročení je kritický moment života, ovšem na druhou stranu nás mnohem více naplňuje. Jednoduše jsme k tomu voláni. Je to v nás, lidech. Domnívám se, že stvořitel do nás vložil snahy o sebepřekročení, a nás k tomu svým slovem volá. Dotýkáme se dalšího daru – otázky sebetranscendence, která patří k lidství jako takovému.

MS: Ano, ale problém je, že jsme si v životě utvořili struktury. Ty omezují naši spontaneitu – to, čím jsme žili, když jsme byli malé děti. Místo toho, abychom byli plni spontaneity, pak se „necháme“ omezit. Za ta omezení obdržíme jistoty.

PŠ: Struktury nám pomáhají zvládat život – a to do určité míry. Vyvstává však otázka vnitřní svobody, o níž jsme hovořili. Směřujeme-li k ní, máme zralý vztah ke strukturám. Uvědomujeme si, že bez nich to nejde. Smyslem není je odhodit, nicméně uvědomujeme si, k čemu slouží, a necítíme se jimi tolik svázáni. Struktury mají nepochybně svůj smysl, avšak my jsme vůči nim svobodnější. Je to to, co vidíme na osobnostech a v nejvyšší míře u Ježíše. Něco z Ježíšovy svobody potkáváme i u svatých, kteří dovedou překvapit. Podíváme-li se na dění křesťanské spirituality, výrazné osobnosti narážely a byly v podezření, jestli jsou pravověrní. Kvůli své činnosti byli vyšetřováni. Zároveň bych řekl, že se nám odkrývá prostor svobody. Člověk, jenž nemá svobodu, stále se bojí, že překročí nějaké pravidlo. Vnitřně svobodný člověk respektuje pravidla, ale zároveň je vůči nim vnitřně svobodný.

MS: Ještě bych doplnil: člověk, jenž svůj život bere vážně, je vnitřně svobodný, umí číst mezi řádky. Uvědomuje si, že zde musí nechat struktury, které stabilizují. Zde mohu vyjádřit svůj názor, mohu nechat projevit svou spontaneitu. Děkuji vám za recepce darů.