V druhém setkání přibližuje profesorka Anna Hogenová  dar řeči a jazyka. Řeč člověka je – dle ní – řekou, z níž jedinec žije, prostřednictvím ní protékají všechny intence k horizontu. Zásadní konstatování, jež odráží moudrost: jaká je řeč, takový je duch člověka. I němý člověk má svou řeč, jíž se vztahuje ke světu, byť mu my zdraví lidé nemusíme plně rozumět. Někdy však stačí zakoušení jeho módu vztahování se ke světu, abychom přistoupili a lépe pochopili. V dialogu se dále zastavíme u řeči a společenství, neporozumění druhému, proměny modů skrytého v neskryté, jasné, ohraničené, což se nakonec pocítila i sama filozofie novověku.

Dialog byl natočen na jaře v 2019 v Praze v prostorách pracovny prof. Anny Hogenové.

… Jazyk a řeč …

MS: Paní profesorko, v našem druhém setkání analyzujme slovo, jež je základním stavebním kamenem našeho „bytí“, našich duchovních výtvorů. Lze to tak užít?

AH: Ano.

MS: Rád bych, abychom definovali jazyk a řeč. Jak k těmto termínům přistupujete?

AH: Řeč je pro mě řeka, skrz kterou člověk žije, to znamená: skrz, kterou protékají všechny jeho intence směřující k horizontu. Jazyk je objekt řeči, který se předvádí jako struktura, jež se vyučuje, ale řeč je něco daleko krásnějšího a hlubšího. Uvedu toto: člověka na jeho životní cestě vede ruka, a proto tvrdíme, že ruka má celé tělo, že je důležitější. Prodloužením tělesné ruky je právě řeč. Zatímco ruka může směřovat do jsoucen, pak „prodloužená“ ruka může jít do transcendence. Právě ta může pojmenovat dobro, krásno, spravedlnost, Boha, lásku atd.

MS: Řeč proměněná v ruku neustále něco ohmatává. Můžeme se dotýkat mezí světa. Pokud se dotkne něčeho, co nemá, pocítí bolest. Začne-li někdo pojmenovávat něco neurčitého, užívá zájmena a z toho neurčitého vyrůstají slova a poznání světa i sebe sama. Je nutné mít ruce, protože jak bychom vypadali bez rukou? To by bylo utrpení!

AH: Němý člověk je člověk, jenž zná řeč, pouze tou řečí nemluví. Říkání je – dle nás – i dialog beze slov, která se říkají, která jsou nahlas, která jsou napsaná. Němý člověk myslí. Pozor, myšlení a říkání je v mých očích totéž. Tam nám vystupuje tajemství „legein“. Němý člověk je v dialogu se světem a s druhými lidmi, a možná bychom se divili, pokud bychom mu mohli porozumět, jak hluboko jde.

MS: Narážím na skutečnost, že ti, kteří mají neurologickou nemoc ALS, kterou měl fyzik Stephen Hawking, jenž komunikoval prostřednictvím posunů oka, avšak i přes tento handicap dokázal velké činy. Tento člověk není beze slov.

AH: Pouze jeho řeč je jiná. Tak je tomu u spousty lidí. Člověk má tělo – a to je též v dialogu se světem. Myslíme si, že je to pouze mozek, avšak to není pravda. Ke svému přichází i tělo. Vezměte si, když se někdo modlí. Spojí své ruce – to proto, že ruce jsou symbolem síly. Z nejvyššího místa sepjatých rukou, jde slovo na horu v dialogu. Vroucnost je dána tělesně i duševně – a musí tam být obojí. Filozofové jako Martin Heidegger tvrdí: pravý čin je spojení slova a ruky. Děje-li se něco se slovem, když se oddělí od ruky, slovo i ruce si jdou vlastními cestami, člověk se sám sobě ztrácí, odcizuje se a je zoufalý.

MS: Je to důležité ve vztahu. Miluje-li muž ženu a pouze jí říká: miluji tě, ale ruce dá „pryč“, jednoduše se jí vroucně nedotkne, asi je něco v nepořádku.

AH: Souhlasím.

MS: Ještě bych uvedl něco ke vztahu řeči a jazyka. Můžeme tvrdit: ten člověk má dobrý jazyk, ale bídnou řeč – projev, či lépe neumí se vyjádřit. Jde o to, že přišel-li Václav Havel do úřadu, uměl psát, ale hůře se vyjadřoval spatra. Užiju-li řeč ve významu, jak jsem užil, tak to není totéž, jak o něm uvažujete vy, že?

AH: Když mluvil Václav Havel, bylo na něm vidět úsilí říci to, co v sobě v hloubce nosí. Toto vynést do slov znamená hledat cestičky. Má-li mluvit spatra v situaci, která jej chce přijímat a on cítí velkou odpovědnost, velmi obtížně se to hledá, ale právě proto vyřčená slova mají šílenou váhu, poněvadž je-li někdo rétor, je to povětšinou lhář.

MS: Opravdu?

AH: Ano. Má-li naučený přednes, abyste zapůsobil, pak je to sofista. V mých očích je sofista „prodavač“ potravin pro duši a má zájem dostat lidi na svou stranu.

MS: Nevím, zdali potravin pro duši, spíše bych to nazval jedem.

AH: Asi ano. Tito lidé vás chtějí dostat na svou stranu – to je jed. Když vidíte, že se v člověku ona slova rodí, že se „vyvstávají“ jak v temné jeskyni, to je něco, co má váhu, kde je pravdivost, kde má zájem provést transformaci ze skrytosti do neskrytosti.

MS: Problém je, že to lidé dnešního světa chtějí jasná slova, a proto zapůsobil Havlův slogan: pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, což dalo v konečném důsledku étos proměně v roce 1989.

AH: V roce 1989 tato slova byla krvavě pravdivá, poněvadž jasně vyvstávala z kontextu doby. Něco jiného je již situace po deseti letech – v r. 1999, kdy je zde spousta podvodů. Pachatelé nejsou chyceni a lidé ztrácejí víru v cokoliv, pak tato slova znějí jako fráze, jako něco, co je lživé, ale kdysi šlo přímo o „krvavá“ slova.

… Komunikace a kontexty …

MS: Nemohli bychom lidem moderního věku slovo řeč zaměnit za komunikaci?

AH: Ne. Víte proč? Zlobím se, že se komunikace dělá hlavním problémem. Je v tom obrovské neporozumění. Člověk může druhého pochopit pouze tehdy, když vstoupí do jeho kontextu, do jeho pozadí, ale pouze z užití slov se nic nevyřeší. Mám-li pochopit muslima, jak myslí, co slovy říká, musíme „vstřebat“ korán. Nemohu s ním mluvit s evropským „pozadím“, kterému nemůže porozumět. Právě tím jsme se dotkli vyvážení demokracie do států, kde nikde nebyla.

MS: Také se říká: s tím člověkem je „dobrá řeč“.

AH: To proto, že souzníte, rozumíte si. Na to byla dobrá sága, která patří do mytologie. Byla napsaná tak, že každé slovo bylo zrozeno a mezi slovy byla pomlka. Věřilo se, že pomlka je dobrá proto, že tomu, kdo ságu bude číst, dojde to, co se říci nedá. Je vhodné uvést, že ságy mají hloubku do současnosti. Žijeme ve světě, kde je mnoho nevýslovného, co se říci nedá. Čtenáři tam musíme dát místo – dovedeme jej až k určité hranici – a za ní to musí „dopochopit“ sám.

MS: Má-li být člověk svobodný, musí se zhostit svého údělu – tedy musí s tím, co je mu dáno, pracovat.

AH: Přesně.

MS: Zůstaňme u spojení. Uvádí se: řeč těla, ale ne jazyk těla. Užívám to proto, že si myslím, že se od slova dostaneme až do těchto poloh. Člověk přijde, vstoupí a během chvilky pozná, kým asi je.

AH: Je tam schopnost komponování a propojování. Propojování není součet, ale penetrace, prolnutí. Je to to, co umožňuje zvláštní čas, který nevychází z aristotelské sukcesivity, ale je to čas, v němž máme uloženy počátky, které se v nás zrodily. Nyní vstupujeme do rozhovoru s tím, co k nám přichází z bytí. Z toho, co k nám bylo posláno, čemu říkáme bytí. To v nás probudí počátky, které jsme dávno „počali“, když jsme byli malými dětmi – a to ve spojení s domovem. Najednou v přítomnosti slova pochopíte vroucnost domova, kterou jste třicet let nepocítil.

MS: Najednou právě to vyvstane. A díky za to!

AH: Jde o zvláštní časovost, díky níž má člověk v přítomnosti počátky v netematizované podobě, vlastně o tom neví. Jsou probouzeny tím, co k nám přichází. K tomu je zapotřebí být otevřený – a to člověk není. Dnešní člověk je většinou stroj, který pořád dělá to, co bylo naplánováno, a večer padne, neboť už nemá sílu. Dokážete-li z toho vystoupit, necháváte k sobě přicházet to, co přichází pořád a nesmírně obdarovává – a to je druhý člověk. Problém je, že dnešní člověk je uzavřený, nicméně otevře-li se a nechá se obdarovat, slovo „zní“ a je místem, kde je člověku najednou dobře – a nebojí se. Martin Heidegger mluví o „tišině duše“, která je dnes tak vzácná.

… Zpět k řeči …

MS: Zamýšlím-li se nad vašimi slovy, raději budu místo slova jazyk užívat výraz řeč.

AH: Řeč je to, čím člověk tělesní. Slovo bylo u Boha a to bylo učiněno tělem. Právě tam je řeč. Jazyk je objekt řeči – a to pro pragmatické potřeby. Následně máte metajazyk, počítačové programovací jazyky.

MS: To však není něco, co jsme se naučili pozvolna.

AH: Tam není to legein – tak důležité usebírání – pracné dávání dohromady vztahů, které vycházejí z osobní zkušenosti a nabízí osvobození.

… Slova a neporozumění druhému v kontextech …

MS: Rád bych se zeptal, jak vnímáte otázku užití stejných slov lidmi, byť si nerozumí. Co dělat, aby si rozuměli?

AH: To není ve slovech. To je v comuniu – tedy to je přijetím. Budete-li cítit, že jste někým přijat, že vás jednoduše má rád, budete si rozumět, a proto komunikace a všechny předměty označované jako komunikace na všech školách jsou na nic.

MS: Může to být předstírání.

Ah: Objevuje se tam rétorika, v níž Platón spatřoval přímluvkyni lživosti, …

MS: … což je marketing.            

AH: Souhlasím.

MS: Proč toto všechno? Proč člověk není s to otevření? Je to způsobeno tím, že funguje v pragmatickém modu, obstarává si obživu a vlastně jde vstříc otevření a porozumění?

AH: Tento člověk je uzavřený, ba zabedněný. Řekové brali hranici něčeho – tam, kde začíná další svět.   My bereme hranici věci jako místo, odkud se musíme vracet ke středu věci. Uvedu příklad: „zběsilý vydělávač peněz“ je zatemněn v rozhovoru s tím, co přesahuje pragmatický svět, neboť je úplně zavřený „přirozenému světu“. Vydělávání peněz ve velkém je složité, jelikož je tam přítomen strach, že mu je někdo vezme, potřebuje rauš, což je umělé opojení, které se dělá skrz drogy, alkohol, skrz ženy, skrz pocit moci nad druhými, skrz povrchní slávu působenou tím, že se podplácí novináři.

MS: Právě toto škodí nejen samotnému člověku, ale samotnému slovu.

AH: Nezapomínejte, podstata člověka je ve slově. Řeč je podstatou člověka, jelikož ten je ZOON LOGON ECHON. Dochází-li ke kažení řeči, vyprazdňuje se slovo, vyprazdňuje se i člověk. Je-li v našem životě příliš zkratek, jako je tomu v současnosti, je-li tam mnoho anglicismů, mluví-li někdo americkou melodií, prožívám děs. Nelze žít tímto způsobem, jelikož čeština si žádá své. Odkláníme-li se od rodného jazyka, stáváme se méně lidmi. Jak se kazí řeč, ustupuje i člověk.

MS: Proč jsme si nechali vzít přirozenost?

AH: Za to nemůže jednotlivec. Abychom pochopili, měli bychom znát dějiny evropského myšlení. V nich zjistíte, že například hodnota pravdy se proměňuje na jistotu – aléthea se proměňuje na certitudo, protože jisté je matematické myšlení. Nachází se v ekonomii a nyní je tam samá matematika.

MS: V počátku tam byla pouze slova. To bylo do počátku dvacátého století, avšak v současnosti je matematika formalizována a pojmový aparát ustupuje, a proto slovo, které tam vystupuje, není plnohodnotné, proto se zrodily disciplíny ovládající techniku – neakcentující ducha.

AH: Tvrdíme: pokud Řím přejímal řecké myšlení, něco s tím provedl. Ta aléthea – neskrytost se proměnila v jistotu. Areté, což je harmonie se světem, s polis, s duší člověka, se změnila na virtus, což je sice ctnost, ale je tam přítomna technická virtuozita. Řecká filozofie se v Římě proměnila na právo. Problém je, že v právu není filozofie – filein. Pak se tam dostává důležitost systému, toho, co se dá představit, toho, co je clare and distincte: jasné a ohraničené – a to je „náš“ Descartes. Právě s ním začíná novověk, v němž žijeme my v naší předposlední fázi. V Římě bylo jednání v logice: veni, vidi, vici. Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. Tam se právo mění na moc, a proto moc „dělá“ právo, a proto tam není již hlubší porozumění. Řím je bytostně mocenský, ale taková situace v Athénách nebyla. Řeckost se proměnilo na mocenské – a to mocenské má vždy „sestru“, čemuž se latinsky řekne „fallere“, což je sloveso a znamená to klamat šálit – a to v dnešním světě máme všude – stačí se dívat.

MS: Paní profesorko, tuším, že první reklama byla již v ráji – a to když had nabízel Evě jablko, a víme, jak to skončilo. Vnímavý jedinec se svádění skrz slova musí umět postavit. 

AH: Dnes se píší smlouvy, na jejichž konci jsou malá písmenka, a proto se klame, šálí, avšak právo je vůči tomu „slepé“, a chudák občan. Toto je něco, co je moc špatné, což je charakter dneška. Nyní je to ještě jedna skutečnost. Člověk dneška touží po jistotě, on budoucnost „naplánuje“. K nám nepřichází budoucnost, co je k nám posíláno z bytí, ale k nám budoucnost přichází jako plán ekonomů, právníků.

MS: Je to nešvar. Zdali s tím souhlasím, je rozhodnutím mě samotného.

AH: Filosofové tomu říkají „das Gestell“, což je fenomén toho, že budoucnost je přednaplánována.

MS: Není tam prostor pro spontaneitu atd.

AH: Následně k nám přicházejí povely, kterými musíme jednotlivé plány naplňovat. Člověk přesto cítí, že nežije z vlastního pramene – a to je malér.

MS: Pak dochází k nedorozumění, disonanci.

AH: Pak si myslíme, že se všechny problémy vyřešíme předmětem, který se jmenuje komunikace, média. V mých očích je to výraz pošetilosti. Tento problém není pouze ontický, ale ontologický, a proto vychází z vnitřku. My se zlobíme, ale není nám moc platné, jelikož jsme tím válcováni.

MS: Jaká je síla toho, kdo touží po hlubším poznání světa? Není pak pro smích těm, kdo kloužou po povrchu?

AH: Je pro smích, ovšem tato skutečnost mu nesmí vadit.

MS: Ne nadarmo se v Novém zákoně píše: buďte „blázni“ pro Krista.

AH: V Platónovi tuto úvahu naleznete též. Kdo se vrací z ideálního světa, připadá všem jako blázen a mnohdy jej ukamenují a zabijí.

MS: Není pak náhodou akademická sféra azylem pro ty, kteří nabízí alternativy světu?

AH: Měla by být, a proto univerzita má být místem největší svobody. Na její půdu nesměl v minulosti přijít ani voják – a to za účelem vydání člena univerzity. Právě to by si měla Evropa ochránit, neboť univerzity, které vznikají v Americe, nemají tradici.

MS: Shodou okolností – ty důležité byly založeny církevními řády, křesťany.

AH: Ano, avšak prapůvodní význam univerzity je Ad unum vertere – tedy obrátit se k jednomu – z čehož vzniklo slovo univerzita.

MS: Mohli bychom si říci: obrátit se původní jednotě – k Pánu?

AH: Vše má ústit do jednoho, což je vrchol komponování ve slově. Lze tvrdit: jedno je nejjednodušší, ale i nejbohatší.

MS: Z jednoho vyvstává vše, s čím se na světě potkáváme, …

AH: … což je pak výsledkem procesu usebírání.

MS: Nemá-li člověk svět hierarchizovaný od jednoho k různému, pak tam vznikají disonance, pak je více nakročen ke zlému, …

AH: … aniž o tom ví. Nyní se to člověku nedá vysvětlit. Univerzita by však měla chránit jedno – chránit celek.

MS: Slovo, které jde k plnosti, a i v sekulárním věku skrytě obhajovat Tvůrce. Děkuji vám.