Vánoce skončily, ale vánoční čas ještě trvá. Co nám přináší Vánoce a jak obohacují naši duši? Novinář, divadelník Ladislav Langr promlouvá o problémech, které doprovází právě jeho prožívání Vánoc. Popisuje odvrácenou část vánoc – zklamání i rozčarování. Mějme na paměti, že žijeme ve světě, kde mnohé je nám podsouváno a ono podsunuté zakrývá či má zakrýt podstatu našeho přístupu ke skutečnosti – tedy i Vánocům. Neochuzujeme se tím?

Natočeno v době koronavirové.

MS: Během dnešního setkání se snažme zamyslet, jestli Vánoce prospívají duševnímu zdraví.  Začněme trochu ze široka. Máte rád toto období?

LL: V mládí jsem tento čas měl rád, ale nyní je prožívám jako povinnost, cítím v tom národní šílenství. Lidé jsou pomatení, jelikož se musí uklízet, péct, vařit, přejídat se – a to pouze proto, že jsou Vánoce. Přiznávám, že z důvodu státního stereotypu se k tomu připojujeme. V době, kdy jsem se stal rodičem, všechny naše Vánoce byly hektické, problematické, katastrofické. Tolik připomínaná „pohoda“ Vánoc se mi již nevybavuje.

MS: Právě to zaslouží řádnou analýzu.

LL: Spíše není o čem. Vlastně k Vánocům nemám vztah a ani vzpomínky, které bych mohl rozvádět.

MS: Jde tedy o období, jemuž se raději vyhýbáte?

LL: Ne, akceptuji ho, protože náleží k životu jako narozeniny, svátky. Samozřejmě mě nebaví, ani netěší.

MS: Jaké by tedy měly Vánoce být?

LL: Setkání s nejbližšími, snad přátelské, pohodové, odpočinkové, také plné radosti. Tyto přívlastky se s reálnými vánocemi nespojují. Pochopitelně, že chyba může být v mé osobě.

MS: Neidealizujeme si Vánoce?

LL: Jsou to svátky pro děti.

MS: Asi jste přerostlé dítě.

LL: Vánoce se v posledních letech zredukovaly na předávání „dárků“, na přejídání a duchovní rozměr se vytratil. Ptám se: mám jako ateista stát o duchovní rozměr Vánoc? Proč bych si měl připomínat narození někoho, o němž nevíme, že se údajně narodil? Je to svátek, jejž vnímám stejně jako například svátek svatého Václava, vznik republiky, jako upálení mistra Jana Husa. Dobrá, máme volno, ale nemám k němu zvláštní vztah. Připomínám: jako dítě jsem se na ně těšil, zdali mi Ježíšek donese dárky. Pamatuji si, že jsem nemohl do obývacího pokoje, když tatínek strojil stromeček. Dárky jsem rozdělil na měkké a tvrdé. Měkké mě nezajímaly, protože šlo o oblečení, ale zajímaly mne tvrdé, jelikož právě to byly knihy a hry.

MS: Neakceptujete, že světu byl darován Spasitel?

LL: V mých očích se jedná o mýtus. Nebyl jsem u toho, neznám někoho, kdo by u toho byl.

MS: Tajemného okamžiku byli přítomni pastýři, prostí a pak tři králové.

LL: Znáte je osobně?

MS: Vánoce jsou postaveny na víře. Věříte, že ti prostí pastýři i králové tam byli.

… Redukce svátků …

MS: Domníváte se, že vše se redukuje na dárky?

LL: Na dárky, na obžerství.

MS: Není právě tato vaše definice chybná?

LL: Možná ano.

MS: Není vhodnější ono světské dát do závorky a vnímat dar života, dar narození, jenž lidstvu byl dán?

LL: Budu upřímný, dar života lidstvu a spásy tam nevidím. Je tam přítomna církevní mytologie, ideologie. Vánoce mi přijdou zprofanované, jelikož od září v obchodních domech hrají koledy, mají tam připravené Mikuláše. Obchody nabízí výzdoby, všude vidíte vánoční stromky. Mnozí z nás „blázní“ po vánočním trhu možná, aby si dali „svařák“. Proč si lidé nemohou dát svařák klidně v září? Tyto aktivity mi přijdou jako fantastický obchodní nápad, který využívají výrobní korporace vydělávající na čemkoliv, co má přívlastek vánoční.

MS: Nezrušil byste náhodou vánoční ruch?

LL: Děti si je užívají.

MS: Ve vyšším věku se člověk takovému slavení přejí. Nestává se člověk otevřenější?

LL: Asi bych byl otevřenější slavení Vánoc, pokud by nebyly zahaleny do velkého konzumu. Rád si například poslechnu koledy, ale nesmíte je poslouchat od října, protože poté se stává všední skutečností a není výjimečností. V Nymburku jsme 12. prosince hráli českou mši vánoční. Měla ohromnou atmosféru, ale pokud stejnou skladbu slyším z rádií, televize, nastává inflace.

MS: Možná máte štěstí ji slyšet.

LL: Při práci mne doprovází hudba, jelikož ticho nesnáším, a proto víckrát slyším produkci konkrétních děl.

… Narození Krista …

MS: Jak přistoupit k narození Krista? Není krásné, pokud se narodí dítě?

LL: Je to podobná otázka, jako bych se ptal: co soudíte o Marxovu Kapitálu? Asi jde o otázku, která je pro vás nezajímavá, s níž nesouzníte. Podobně jako bych se tázal na dílo Vladimíra I. Lenina: Co dělat?

MS: Pro vás je to minulostí?

LL: Narození Krista se stalo minulostí.

MS: Proč si ho opakujeme?

LL: I myšlenky Lenina jsme si připomínali.

MS: Šlo o cosi prázdného a nevěřili jsme tomu. I Vánoce se staly prázdnými?

LL: Záleží, jaký k tomu máte vztah. Kovaní komunisté si myšlenky Lenina rádi opakovali, byli nadšení a vzpomínají na dobu naděje. Ještě dnes plivají vzteky jedovaté sliny, že vše nedopadlo podle jejich představ, podle jejich „uhlířské“ víry. Přiznávám, že jsem pohanský barbar, jenž neuvěřil, nepoznal. Tím pádem pro mne jsou některé pasáže z Bible pouhé „báchorky“, mýty, jenž akceptuji, poněvadž jsou součást kulturní identity Evropana. Nemusíte se mne tázat, jak to probíhalo v Betlémě a co si o tom myslím.

MS: Nejde pouze narození člověka.

LL: Mohl se narodit 6. března.

MS: Naši předkové si to spojili se slunovratem.

LL: Ten bývá 22. prosince.

MS: Nejsme vyzýváni k tomu, abychom prožívali narození Krista?

LL: Já ne.

MS: Nezamkl jste se do trezoru? Sám můžete říci: právě v tom se nachází symbolika.

LL: Přiznávám, že mám rád rituály, tradice, ale nesmí se to přehánět. Bohužel poslední léta mám Vánoce spojeny s problémy. Děti jsou nespokojené s dárky, předají se a ani se nerozbalí, zapomenou poděkovat

MS: Co člověk následně prožívá?

LL: Zklamání.

MS: Dá se tomu předcházet?

LL: Snad zemřít.

MS: Asi hodně prožíváte zklamání, že?

LL: Ano.

MS: Není nejlepším darem o Vánocích ochota odpustit blízkým?

LL: Proč zrovna o vánocích?

MS: Jsou spojeny s darováním.

LL: Podobné to máte s novoročními předsevzetími a říkáte si: od nynějška to bude lepší. Svým přátelům posíláme P.F., abychom jim přáli hodně zdraví, štěstí. Pro někoho se přání stává absolutně absurdní, protože zdraví mnohdy nemůžete ovlivnit. Totéž platí o štěstí. Buď ho máte, nebo ne. Jde o nahodilou veličinu.

MS: Mnohé můžete ovlivnit.

LL: Máte člověka, jenž byl zdráv a umřel. Přání mi poté připadají absurdní, jelikož v tom spatřuji faleš. Nikdy jsem nikomu nepřál smrt či neštovice, ale na druhé straně člověku mohu přát to, co člověk může ovlivnit. Mohu mu přát, aby se nekamarádil s hloupými lidmi, aby se choval čestně, aby nikdy nic neukradl. Právě to jedinec může ovlivnit. Nemohu ovlivnit, jestli se nakazím nemocí, zdali zítra umřu. Nemohu ovlivnit své štěstí, zdraví. Mohu pro to něco udělat, ale to je vše.

MS: Mnohé lze ovlivnit i tím, že na člověka myslíte a podporujete ho v dobré cestě.    

… Význam dárků …

MS: Jak dlouho vybíráte dárky?

LL: Je to různé. Někdy dárky kupuji poslední dny – v týdnu před vánocemi. Moje maminka je pořizovala v průběhu roku. Od prázdnin schovávala různé balíky po skříních.

MS: Není pošetilé kupovat dárky den před vánocemi?

LL: Letos poprvé jsem většinu dárků pořídil on-line. Nerad využívám jejich služeb, ale nyní jsem šel.

MS: Není nejlepším dárkem k vánocům čas strávený s bližním? 

LL: Je to krásná fráze.

MS: Považuje to za frázi? 

LL: Pro řadu lidí jde o nenaplněný záměr. Vidím to u nás. Děti se dívají na hodinky, kdy mohou „vypadnout“ od vánočního stromku, aby se vrátily ke svým počítačům, aby šly za svými kamarády. Dcera žijící v Brně, přijede jednou za dva měsíce do Poděbrad, převezme dárky a jde svou cestou. Jakýpak čas strávený s nejbližšími? Přiznávám, že to není dáno jimi, ale i naší výchovou v jejich mládí. Uvědomuji si, že jsme v dětech nepěstovali rodinnou sounáležitost.

MS: Proč si přejeme to vše nejlepší?

LL: Jde o klišé, pouhou společenskou frázi.

MS: Proč zrovna na Vánoce?

Doufám, že se tím zvýšila vnímat k jazyku.

LL: Jednoduše nám to „vnucuje“ literatura, film a snad je tam i součástí anticko – židovsko – křesťanské tradice.

MS: Není lepší se oddělit od těchto činností?

LL: Na sobě pozoruji, že žiji mezi lidmi. Lidi potřebuji, poněvadž dělám pro lidi.

MS: Nenacházíte souznění.

LL: Cítím, že lidé mne nepotřebují, já nepotřebuji je, ale potřebuji je jako objekt, pro který něco dělám. Není-li odezva, přestává mne to bavit. Totéž se mi stává v divadle. Jsem z něj „naštvanej“, jsem z něj „rozhozenej“, ale přemýšlím, co budu dělat dál. Upřímně – lidi potřebuji. Kdybych se od lidí oddělil, poslal je do háje, jak si zaslouží mnoho lidí, bylo by mi to líto, protože pak ho nemohu použít.

MS: Proč Josef Lada maloval takové obrázky?

LL: Možná, že neviděl na jedno oko.

MS: Josef Sudek neměl levou ruku, jelikož ji ztratil v první světové válce.

LL: Ano, malíř Josef Lada přišel v dětství o oko.

MS: Jeho obrázky podněcují lidské vidění snového vánočního času.

LL: V hlavě měl ze svého dětství zakořeněnou poezii vánoc. Není krásné, když zůstanete dítětem do svého stáří? Bohužel takový nejsem.

MS: Jaké je to dávat dar? Neuplácíme někdy dárky, kterými blízké obdarováváme?

LL: Nerozumím.

MS: Je to prosté – kupujete si pozornost lidí malými i velkými pozornostmi.

LL: V rodině si dárky dáváme – dětem i manželce. Těší mne, pokud se líbí. Dávám je, ale na druhé straně je rád i dostávám.

MS: Mírně je to zamotané, že?

LL: Omlouvám se, ale asi téma Vánoc nenáleží k těm, k jejichž rozkrytí bych vám mohl pomoci.

MS: Dotýkáme se snad patologie?  

LL: V tom případě ano.

… Disidentem oslav? …

MS: Není lepší odmítnout to, co je nám vnucováno a být raději disidenty? Jednoduše se zeptat lidí proč?

LL: Kdyby mi bylo třicet, budu revolucionářem, ale v šedesáti letech na revolucionáře nemám sílu ani náladu. Ve třiceti letech jsem se nestal revolucionářem, jelikož jsem dárky jednoduše přijímal. Byl jsem rád, když jsem je rozbaloval.

MS: Tak dlouho jste se nesl na dárkové vlně?

LL: Ještě žila moje maminka. Nezapomínejte: dokud máte rodiče, jste pro ně dítětem. Když vás opustí, definitivně skončilo vaše dětství, protože již vás nikdy nikdo nepohladí jako váš otec či maminka. Nikdo vám nedá takovou pusu jako vaši rodiče.

MS: Schází vám to?

LL: Schází.

MS: To znamená, že se k těmto momentům vracíte do dětství díky vánočním chvílím.

LL: Nevracím se tam, ale vnitřně se navracím do časů, které pro mě byly jistotou, protože když přišel průšvih, mohl jsem se na někoho obrátit.

MS: Zřejmě šlo o rodiče.

LL: Přesně!

… Životní zátěž …

MS: Proč jste tak zkoušený, třebaže máme vánoční čas?

LL: Víte, dnes své průšvihy řeším sám, a já je řešit neumím, protože nejsem kouzelník Žito. Ony časem narůstají a člověk je hrne před sebou. Nechává je vyhnívat a cítíte zápach. Přizvávám, že jsem si život, jenž žiju, nezařídil sám. Důležitou roli hrál můj přístup, výběr lidí, s nimiž svůj život sdílím, také jak jsem se k nim stavěl. Neměl bych opomenout i svou posedlost prací, svou dotčeností poté, co jsem byl z práce „vykopnut“ a ve snaze o to, abych rodinu zabezpečil. To vše způsobilo to, kam jsem se dostal. K řadě věcí jsem cynický, apatický a přiznávám, že se nedokážu s některými skutečnostmi vyrovnat. O Vánocích mne navštívil kamarád a objevil, že jsem přispěl do knihy Střípky ze sametu, kterou dohromady sepsali ti působící v televizi během revoluce. S plnou odpovědností jsem napsal odpovědi na otázky. Pro mne šlo o důležité poselství, protože jsem tam uváděl příběh s StB, poněvadž mne to nesmírně trápí a asi bude až do mé smrti. Budu rád, pokud by si ho přečetl alespoň jeden člověk. Kamarád působící v televizi mi říkal: jak jsi s takovými lidmi mohl jít do jedné knihy? Vždyť se jedná o dehonestující krok vůči tobě, jelikož jsi mezi těmi, kdo komunistický režim v televizi utvářeli. Odpověděl jsem mu: vždyť jsme byli součástí televize. Proč jsi svá slova neříkal tenkrát, když jsi dnes tak statečný? Odpověděl: dnes je to jiné. Já: V čem je to jiné? Revolucionáři v televizi řekli: Langr zde může zůstat. Poté přišly Cibulkovy seznamy a Langr z televize musel odejít. Pokud bych tam zůstal, zastával bych pozici, již zastává můj přítel. Bohužel si neuvědomuje, že došlo k zavření závory a od té doby se snažím, že šlo vůči mé osobě o nedorozumění. Někdo na mne ukázal a musel jsem jít. Vím však, že jsem ďáblu mohl ruku podat, ale nepodal. Vím, že bych se asi nikdy nestal starostou Poděbrad, dělal bych to, co mne bavilo, a práce by mne naplnila štěstím, což by se promítlo i do spokojeného manželství. Situace, které jsem čelil, pochopitelně dolehla na celou mou rodinu, na můj osobní život. Stále si ji budu připomínat. Navenek působím jako hrdina, ale uvnitř jsem velmi křehký.

MS: Možná byste potřeboval opravdové Vánoce – opravdové narození, ale i opravdové odpuštění.

LL: Nic jsem neprovedl, proč by mi mělo být odpuštěno? Žiju život jako každý jiný. Měl jsem dny lepší, dny horší a není, za co bych se měl stydět? Že jsem se uzavřel, že jsem ne vždy myslel na rodinu? Že jsem se cítil opuštěný? Že se nenaplnily mé sny a představy?

MS: Nemusí se naplnit.

LL: Pokud se nenaplní kvůli cílenému útoku na můj život. Doplatil jsem na skutečnost, že jsem byl označen jako nepřítel. Nyní se mne bude někdo ptát: proč jsem s lidmi šel do knihy? S lidmi, kteří vedli televizi, jsem seděl stejně dlouho jako můj spolužák a nemluvil, ovšem dnes se stal velkým hrdinou. Možná se jedná o mou specifiku, jelikož v době, kdy jsem měl budovat lidské vztahy, jsem se věnoval něčemu jinému. Čas se zpátky nevrátí. V době mého pádu se nám narodila dcera, které je dnes 30 let. Když se narodil syn, ještě nebyly uzavřeny procesy ohledně spolupráce s StB. Ty se uzavřely v roce 2003. Vše trvalo od roku 1992, a proto jsem 11 let žil v nepohodě, jež se logicky projeví na mně i mém okolí. Trpí tím společné prožitky, doprovázení životem. Jeden touží žít „normálním“ životem a druhý k tomu nemá sílu, a proto se přemáhá.

MS: Možná se ptát, jak vše moderovat.

LL: Byl jsem potěšen, že někdo chtěl naslouchat mému osudu i životním příběhům ostatních představitelů československé televize spojené s minulým režimem. Byl jsem tam já, který tam sdělil svůj příběh. Pokud ostatní lhali, já jsem popsal to, co se mi stalo. Snad jsem využil příležitost.

MS: Stejně jste byl některými odsouzen. Proč se pak s takovými lidmi potkávat?

LL: Člověk by následně nemohl vycházet ani na ulici. Asi 4 roky zpět jsem se potkal u svého bydliště se zedníky, kteří si nahlas opakovali: StB, StB … co můžete dělat? Asi jít dál.

… Niternost svátků …

MS: Zpět k podstatě Vánoc. Nejsou svátky čímsi niterným, a proto bychom se k nim měli vracet?

LL: Měly by být zamyšlením nad životem, jenž nám někdy uniká mezi prsty.

MS: Možná se zabýváme nepodstatnými skutečnostmi.

LL: Kdo umí rozlišit podstatné od nepodstatného, svůj život má vyhraný. Takových jedinců není mnoho.

MS: Podíváte-li se na příběh Krista, šlo o prostý příběh.

LL: I církev musela nalézt začátek, který si jako lidstvo připomínáme.

MS: Je správné, jestliže se Kristus narodil někde na periferii, nikoli v královském paláci?

LL: Vždyť je jedno, kde se Kristus narodil. Zní dobře, kde se Kristus narodil, že na něj dýchal osel a vůl. Opakuji, mne je jedno, kde se Kristus narodil. Proč by se nemohl narodit na královském dvoře? Vždyť Buddha byl královský syn. Vadí to někomu?

MS: U něj došlo k proměně.

LL: Vadí to lidem, že se narodil v královském paláci?

MS: Mne to nevadí, ani Číňanům. Zásadní je cesta proměny.

LL: Ano, příběh není zase tak důležitý. Ten máte buď pravdivý či vymyšlený. K čemu má člověka inspirovat, že se narodilo nějaké dítě v nějakém chlévě?

MS: Jde o Spasitele.

LL: Možná měl od narození protekci. Nic nedokázal a již měl protekci.

MS: Narodil se a většinu života žil na periferii až v poslední části života na sebe upoutával pozornost.

LL: I přes jeho pobývání na periferii byl pod ochranou boží. Do Panny Marie vstoupil Duch Svatý, jenž byl trojjediným zjevením Boha. Máte to jako u Dia. Ten měl mnoho potomků a každý z nich měl nadpřirozenou vlastnost. To podobné se uplatňuje v křesťanské nauce. Nezapomínejme na islám, jenž Ježíše uznává jako proroka.

MS: Pochopitelně – duchovní svět je v monoteistických náboženství propojený.

… Dar a člověk? …

MS: Je obtížné žít vedle člověka, čekajícího na obdarování?

LL: Není-li váš bližní obdarován, dá vám to najevo.

MS: Opustí vás.

LL: Někdy vás opustí i ten, kdo je obdarován, pouze ten obdarovaný odchází s menším naštváním. Možná se jedná o mou specifiku, jelikož v době, kdy jsem měl budovat lidské vztahy, jsem se věnoval něčemu jinému. Čas se zpátky nevrátí. V době mého pádu se nám narodila dcera, které je dnes 30 let. Když se narodil syn, ještě nebyly uzavřeny procesy ohledně spolupráce s StB. Ty se uzavřely v roce 2003. Vše trvalo od roku 1992, a proto jsem 11 let žil v nepohodě, jež se logicky projeví na mně i mém okolí. Trpí tím společné prožitky, doprovázení životem. Jeden touží žít „normálním“ životem a druhý k tomu nemá sílu, a proto se přemáhá.

MS: Možná se ptát, jak vše moderovat.

LL: Byl jsem potěšen, že někdo chtěl naslouchat mému osudu i životním příběhům ostatních představitelů Československé televize spojené s minulým režimem. Byl jsem tam já, který sdělil svůj příběh. Pokud ostatní lhali, já jsem popsal to, co se mi stalo. Snad jsem využil příležitost.

MS: Stejně jste byl některými odsouzen. Proč se pak s takovými lidmi potkávat?

LL: Člověk by následně nemohl vycházet ani na ulici. Asi 4 roky zpět jsem se potkal u svého bydliště se zedníky, kteří si nahlas opakovali: StB, StB … co můžete dělat? Asi jít dál.

… Nedostatek síly …

MS: Neměl byste to překonat?

LL: Nejsem dostatečně silný, abych se s tím dokázal vyrovnat a nejsem z těch, kteří dokáží všem odpustit. V životě na mne cosi padlo a nerad bych nesl hříchy světa.

MS: Snad říci: Buď vůle Tvá.

LL: Koho?

MS: Tvůrce.

LL: Někdy člověk zakouší něco šíleného, co snad jen lidé dokážou.

MS: Není ta zkušenost náhodou podobná té Ježíšově? Lidé jsou v základu stejní.

LL: Nemáte protekci, že jste Boží Syn.

MS: On byl ukřižován.

LL: Také byl nesmrtelný.

MS: Věříme, že vstal z mrtvých a vlastně se stal nesmrtelným, což je jiná forma života. Nezapomínejte, umíral na kříži.

LL: To bych si nepřál, zvláště pokud věřím, že nic nebude.

MS: Lidé na kříži umírají na udušení.

LL: Zatím jsem to nezkoušel, a proto nevím, jak to bolí.

MS: Mnohé hřeby jste již získal.

LL: Bohužel jste je z ran nevytáhl.

MS: Asi navštívit chirurga. 

LL: Spíše psychiatra, ale nedělal bych si velká očekávání.

… Co tak se vzdát Vánoc? …

MS: Co by se stalo, pokud by vánoce zmizely?

LL: Rád se vracím k tradicím, rituálům, ale ty musí formovat život rozumě. Není dobré slavit Vánoce od prázdnin a po Vánocích opět slavit Velikonoce. Rituál a tradice musí mít pocit výlučnosti, aby se na ně lidé mohli těšit. Ve chvíli, kdy se z toho stane konzumní záležitost, výlučnost z toho odchází.

MS: Kolikrát jste se během svátků setkal s lidmi, s nimiž jste se měl rád?

LL: Šlo o mé rodiče, prarodiče – především jedna babička. Dále: sestra …

MS: To vše odnesl čas?

LL: Ano. Tak to je, ale život jde dál.

… Význam blízkosti …

MS: Blízkost ve své situaci asi nevnímáte?

LL: Vlastně jsem okoralý a k takovému „já“ jsem dospěl.

MS: Proč taková skepse?

LL: Někde se to zvrtlo, což byl rok 1992. Jednoduše jsem lezl po žebříku a najednou mi žebřík podtrhl, ale nespadl jsem na zem, ale do hluboké jámy a nyní se ze žebříku stále snažím dostat nahoru.

MS: Hasiči nepřijeli?

LL: Nikdo nepřijel. Pár lidí mi říkalo: škoda, že jsi tam spadl, ale nepomohli.

MS: Netušil jsem, že je to tak hluboké.

LL: Pochopitelně!

MS: Z toho, co říkáte, ani v rodině to příliš neklape.

LL: V minulosti jsem řešil jiné starosti. Uvedu příklad. V Poděbradech žil probošt František Lukeš a v době, kdy jsem byl občanem druhé kategorie mne jeden kamarád ze školy poprosil, že by potřebovali natočit příspěvek o poděbradském kostele. Vypravil jsem se za panem proboštem, jenž mne znal z televize. Souhlasil s prosbou, kolega z televize přijel a následně mi sdělil: pan Lukeš mi vyšel vstříc a on se mezi řečí zmínil v tomto duchu: víme, že Langr není tím nejlepším, ale proč bychom mu nevyhověli, pokud jde pro dobrou věc. Proč takové řeči tento duchovní vedl? Vlastně tím řekl, že v televizi dělal to špatné, ale proč mu nevyjít vstříc, když by šlo o dobrou věc. Drobnost ke drobnosti vám dá další cvoček do mé hlavy.

MS: Proč má pan František Lukeš heslo: Láska přemáhá svět a uvádí takové zkazky?

… Význam přání …

MS: Neustále si něco přejeme. Co by se stalo, kdyby si lidé nepřáli?

LL: Nic.

MS: Jedná se o slušnost?

LL: Ano, bylo mi přáno asi od 40 lidí k Vánocům, k Novému roku. Jedná se o společenskou konvenci. Velmi rád bych dostal přání od některých lidí, ale ty mi je nepošlou. Přání k Vánocům máte podobné jako pozdravení člověka: dobrý den, ahoj atd. Dříve šlo o opravdové přání dobrého dne. Lidé žili soudržněji, protože věděli, že když nebudou žít soudržně, život nezvládnou.