Přinášíme vám postoje doyenky neziskového sektoru Mileny Černé, která je spojená s Výborem dobré vůle Olgy Havlové, ale i českým disentem.
Dialog byl natočen ve středu 20. ledna 2016 v odpoledních hodinách v prostorách jednacího sálu Výboru dobré vůle Olgy Havlové, Senovážné náměstí 994, Praha 1, Nové Město.
Teze:
„Mecenášství je pojem, který jako by do dnešní doby nepatřil. Víme dobře, že mecenáši byly šlechtické rody, panovníci, kteří pomáhali významným umělcům: hudebníkům, malířům, sochařům.“
„Ne snad, že by mecenáš miloval malíře, ale podporuje je, poněvadž si je vědom jejich ceny, významu, rozsahu jejich díla …“
„Společenskou odpovědnost firem má každý větší podnik, každá banka. Je to funkce, která přispívá k tomu, že se vzájemně potkají dárce a obdarovaný – a již jdou dál spolu.“
Výbor dobré vůle Olgy Havlové vychází přístupu, s nímž se lidé mohli setkat v disentu a Olga sama byla formována prací v instituci Přemysla Pittera.
MS: Paní doktorko, máme-li hovořit o mecenášství a proměnách daru, lze se domnívat, že je vhodné začít definicí, co je to mecenášství a jak jste se k činnosti, která souvisí s mecenášství, dostala.
MČ: Inu, mecenášství je pojem, který jako by do dnešní doby nepatřil. Víme dobře, že mecenáši byly šlechtické rody, panovníci, kteří pomáhali významným umělcům: hudebníkům, malířům, sochařům. To znamená, že tito velcí lidé podporovali především vědu a umění. Též víme, že byli lidé neurození, kteří si chtěli „vykoupit“ špatné návyky předchozího života, a proto založili nadaci ze svého majetku, aby tak podpořili tu nemocnici, tu chudobinec, tu starobinec, tu školu či chudé děti.
MS: Zpočátku mecenáš podporoval umění. Vzpomeňte na římského patricije Maecenata, jehož jméno stále žije v pojmu „mecenáš“, ale nakonec ochota darovat je spojena s celým vějířem dobročinných aktivit.
MČ: Řekla bych, že lidé, kteří byli pravými mecenáši, podporovali umění a vědy, jednalo se o lidi, kteří měli ve společnosti čestné místo. Měli dobré mravy, chovali se velkoryse – a to pro povznesení celé země, ba celého světa. Bez mecenášů bychom neměli slavné skladatele. Vždyť život umělců většinou nezačíná v nějakém zámku, u mnoha z nich zpravidla v jejich tvůrčím období asistoval mecenáš …
MS: … ale jsou na zámky zváni.
MČ: Správně – podporu uměleckých aktivit vidím jako prvotní význam slova, ale i obrovský rozsah, který přispěl k rozvoji kulturního dědictví, jež zde máme.
MS: Bez těchto lidí bychom byli chudí. Mecenáši – šlechta – byli vychováváni k tomu, aby spravovali a rozvíjeli to, co ve společnosti existovalo, ovšem bez jejich pomoci by se skryté nestalo viditelným.
… Individualita, sobectví a obecné dobro …
MS: Zde bych se zastavil u dalších slov, které jsou s fenoménem mecenášství spojeny. Mecenáš jakožto nesobecký člověk je filantrop.
MČ: Může být. U slova mecenáš mě napadá, že se jedná o člověka, který se rozhoduje pro podporu kulturních statků. Ne snad, že by miloval malíře, ale podporuje je, poněvadž si je vědom jejich ceny, významu, rozsahu jejich díla, …
MS: … byť se mu nemusí líbit, a přesto to dělá pro obecné dobro.
MČ: Mám obdobnou představu. Jeho motivy jsou pro mě důležité. Týká se to i sběratelů, kteří věnovali své sbírky uměleckých děl, založili galerie a muzea.
MS: Problém je, že dnešní společnost je individualistická a spojení: „udělám něco dobrého pro společnost“, člověk neslyší v souvislosti s nadšením.
MČ: Co říkáte, je pravda, společnost je spíše individualistická a lidé, kteří jsou zahrnuti určitým bohatstvím, méně často myslí na veřejné blaho než na blaho vlastní. Tento přístup křiví charakter národa, poněvadž nedává dobré vzory.
MS: Na druhou stranu si ze svých studií ekonomie vzpomínám na milou větu od Bernarda Mandevilla: „Private vices makes public benefits.“ Pokud se člověk zabývá individuálním, žije životem, který ne vždy je ctnostný – právě to utváří společenské blaho.
MČ: Mám takové poznání: peněz je na tomto světě pořád mnoho, pouze jde o to, jak se rozdělí, kam se dávají, …
MS: … s jakou efektivitou se užívají.
MČ: Velice postrádám investice do lidí – sociální investice, poněvadž tito lidé se nezdají důležití – právě ti, kteří platí daně do státní pokladny. Jestliže se postaví dálnice, vytvoří se také nějaké blaho.
MS: To je hned viditelné, člověk se může projet rychlým autem, poněvadž po staré silnici to nebylo možné. Nutno říci – mnoho z nás touží po rychlosti a okamžitém uspokojení, což je někdy z dlouhodobého hlediska zkázonosné.
MČ: Zde spíš myslím na hromadnou dopravu, dobré podmínky, aby lidé mohli cestovat a přitom nemuseli využívat vlastní auta. Cesta v autě je vlastně sobectví – zatímco když buduji krásnou, na sebe harmonicky navazující veřejnou dopravu, pomáhám všem. Pomáhám: přírodě i lidem …
MS: … prostupnosti ulic. Tomu se však musí člověk učit. Zde v naší zemi existovaly deficity: zničené domy, vybavenost – a lidé chtěli mít též automobily, chtěli jezdit. Nyní auta mají, jezdí, silnice a ulice jsou přetíženy.
MČ: Víte, jak to mají v San Francisku? Tam je mýtné přes Golden Gate. Na parkovišti se dávají lidé dohromady, studenti, kteří jedou na universitu do Berkeley, lidé, kteří jsou sami v autě, zastaví a vezmou studenty, aby cesty byly efektivně využity. Jedná se o nádherný příklad altruismu.
MS: Pokud se přeneseme k nám, můžeme konstatovat: šli jsme z neefektivního režimu, charakteristického nedostatkem, do režimu, kde bychom se mohli nasytit. Byť k poznání důležitého není plná nasycenost nutná.
MČ: Neřekla bych. Lidé označovaní jako „pravdoláskaři“ dostali co proto. Kdo má zájem mluvit pravdu a šířit lásku, je v této zemi vyhnancem.
MS: Je zesměšňován. Člověk musí vytvářet ostrůvky pozitivní deviace …
MČ: To jsme zvyklí dělat již ze sedmdesátých let. Umíme to. Pokud by tohoto fenoménu nebylo, jsem přesvědčena, že bych zde asi těžko přežívala. Netvrdím, že by se mi lépe dařilo třeba v Kanadě, ale obecně by se mi žilo hůř.
MS: Hovoříme-li o podhoubí, které má ovlivňovat schopnost darovat, vaše společnost například sídlí u jedné bývalé velké banky – Investiční a poštovní banky a u parkoviště hlavního dovozce automobilů FORD pana Antonína Charouze, jenž byl také automobilovým závodníkem. Jste přesvědčena, že situace je tak vyhrocená, ba nepřátelská?
MČ: Olga Havlová si myslela, že místo parkoviště zde bude parčík. Když se zbořilo tržiště, paní Olga se zastavovala u okna a říkala: „Představuji si, že zde budou stromy, u toho lavičky a tam sedí lidé a povídají si.“ Tak to myslela.
MS: Pronesla ideu, která se rozchází s dnešní realitou. Byla přebita kapitalistickými záměry. Inu, pečovat o obecné dobro – k tomu musí být člověk vychováván. Pracovala jste už s lidmi, kde dobro bylo východiskem?
MČ: Byla jsem i lékařkou lidí z Charty 77. Z toho důvodu každý signatář ke mně dřív nebo později přišel. Poprosili mě, abych nepodepisovala Chartu, poněvadž by neměli kam chodit. Mohu říci: v životě jsem měla štěstí na přátele. Dokázala jsem si kolem sebe vytvořit kruh lidí, kteří smýšleli podobným způsobem, a jsem velmi vděčná, že se to podařilo i ve Výboru dobré vůle.
MS: Disidentství přešlo do období obnovy demokratického režimu?
MČ: Absolutně.
MS: V jednom rozhovoru mi Ivan Štern, redaktor Českého rozhlasu plus, řekl: „Když jsem uvažoval o vývoji po roce 1989, myslel jsem si, že společnost se bude vyvíjet stejným směrem, který jsme znali z Charty. Bude zde schopnost naslouchat, …
MČ: … vyhledávat slabá místa, …
MS: … vzájemně si vypomáhat. Každý je určen k něčemu jinému. Teprve vzájemné působení vytváří bohatství celku.“ Pokud člověk bude mít v centru pozornosti pouze sebe, bude se prosazovat jen on sám, z dlouhodobého hlediska je odsouzen k záhubě.
MČ: Dotýkáme se pojmu soudržnosti, který známe z Evropské unie. Vzájemná koheze je asi největší sen Evropské unie, neboť pokud lidé drží pohromadě, teprve pak má bohatství smysl. Ráda bych řekla, že se neshromažďují ti, kteří se znali tehdy, ale jsou tam noví lidé, nové ženy, noví muži, kteří usilují o veřejný zájem.
MS: Jsou schopni ustoupit ze svého a vydat se druhému. Uznají: člověk přišel s podnětem – ten je lepší než můj – kriticky jej přijmu, poněvadž díky tomu bude můj prostor zvětšen a i mé jméno bude díky tomu viditelné.
MČ: Vyzkoušela jsem si jeden princip. Po dobu deseti a více let se zde ve VDV scházela skupina, která si říkala „SKOK“, pak se stala spolkem. Byli to lidé ze sociální a zdravotně sociální sféry, kteří měli zájem na změně systému. Nejdůležitější v sociální sféře není totiž charita či milosrdná láska jako to, aby měly rozvoj, zvyšovala se jejich kvalita. Tím myslím: kvalitu sociálních služeb, integraci lidí do společnosti – mainstreaming social inclusion. Protože jsem vedla tuto skupinu, vždy jsem říkala: „Prosím vás, zujte boty svých organizací v předsíni, zde budeme jednat pouze o tom společném.“ Právě na to lidé dodnes vzpomínají, nebyl to běžný přístup. Řekla bych, že právě to se velmi osvědčilo: Byli jsme schopní akce, byli jsme schopni působení i ve sféře politické.
… Zpět ke slovům …
MS: Dovolím si nyní přerušit dialog o obecném dobru a vrátím se k obecným slovům, která byla myšlena autenticky, i když v dnešní době slovo samo nemá odpovídající moc jako v minulosti – před rokem 1989. V oblasti mecenášství – daru se setkáváme se slovy jako patron, sponzor, filantropie, altruismus … Co si s nimi spojujete?
MČ: Neměli bychom zapomenout na dárce. V těchto pojmech máme rozlišovací body. Patron je někdo, ukazující svou tvář v souvislosti s prospěšnou činností a je zárukou pravosti úsilí. Sponzor je člověk, který poskytne peníze, ale očekává za to protislužbu, zpravidla reklamu: Nějaký podnik očekává, že subjekt, kterému předá peníze, ukáže jeho logo – zviditelní jej v médiích – nebo i sám zveřejní, co užitečného podporuje. Tak uvažuje sponzor, jenž trvá na vzájemném plnění. Dárce je ten, kdo se rozhodne dát peníze na určitý účel, ačkoliv nemusí. Prostředky dává dobrovolně a bez jakýchkoliv požadavků. Máme třeba dárce, kteří si přejí, aby dar byl použit na jistý účel. To také plníme. Dárcovství je ale většinou bez podmínek.
MS: Dávám, a nic neočekávám. Pouze věřím, že prostředky budou dobře využity …
MČ: Lidé cítí nutnost darovat! Je to prastará kulturní povinnost tradovaná až do dneška. Dárce naplňuje pomyšlení, že učinil dobře. Někteří dárci si přejí, aby přispěli konkrétně, na konkrétní účel. Také vidíme, že dávají finanční prostředky na pomoc dětem, které jsou ze sociálně slabých rodin nebo onkologicky nemocné. To ale příliš neplatí pro dospělé, „magnetem“ na peníze jsou vždy děti.
MS: Člověk si s dítětem spojí budoucnost rodičů či rodu.
MČ: Je tam nějaká šance na zlepšení stavu dítěte, ulehčení práce rodině, která se o ně stará. Často se jedná o samoživitelky. Ženy, které muž opustil poté, co se narodilo dítě s postižením. Vidíme, co konkrétní dárce zajímá. Dárci si vybírají pomoc pro lidi s těžkým postižením …
MS: Jinými slovy: člověk je tak přímo „propojen“ s trpícími.
MČ: Je to časté, dáváme tomu příležitost a docela se to osvědčuje.
MS: Ještě se zastavme u faktu, že sponzor vyžaduje plnění.
MČ: Tento záměr nezpochybňujeme. Zde bych použila jedno slovo – a to je „partner“. Tím se stane sponzor, který spolu s obdarovaným rozhoduje, jak se finanční prostředky budou užívat – a to je velmi prospěšné, poněvadž zde existuje něco jako společenská odpovědnost firem – CSR. Dnes ji má každý větší podnik, každá banka. Je to funkce, která přispívá k tomu, že se vzájemně potkají dárce a obdarovaný – a již jdou dál spolu. Samozřejmě, že je tam občas i nějaké fotografování …
MS: … při předání šeku.
MČ: Někteří ani to nežádají, neboť jim jde o to, co darem podpoří.
MS: Člověk se může zeptat: cožpak lidem nestačí „dobrý pocit“?
MČ: Hovořila jsem spíš o podnicích, které jsou vázány svými etickými kodexy, aby dobře působily ve společnosti, aby ve společnosti vytvářely dobrý image. Vždyť i jejich reklamy jsou pozitivní.
MS: Motivují: daroval jsem a taková činnost je pro mě samozřejmostí.
MČ: Naopak, je nám to milé, protože tento poměr – obdarovaný a partner – vytváří dlouhodobý vztah. Tato skutečnost se nejlépe ukazuje na Fondu vzdělání, který jsme zakládali před dvaceti lety. Měli jsme myšlenku, že z fondu budeme hradit stipendia pro nadané studenty z dětských domovů, ze sociálně slabých rodin, pro děti se zdravotním postižením. V záměru financování jsou zastoupeny tyto tři kategorie. Dvakrát ročně provádíme výběrové řízení a při pohovorech s kandidáty jsou přítomni zástupci našeho partnera. Máme radost, poněvadž lidé, kteří poskytují peníze, mohou slyšet toho, kdo získává podporu, bezprostředně. Jejich přítomnost je užitečná. Představte si: v bance, která nám přispívá na tento projekt, se již dvakrát vyměnil majitel, ale vždy opět a znova máme s naším projektem úspěch.
MS: Slovy z Bible můžeme říci: blaze těm, kteří uvěřili, aniž si museli sáhnout na výsledky vaší práce.
MČ: Právě to považuji za skvostné.
MS: Takové způsoby však nemá každý. Měli bychom si přiznat: nesmíme mít přílišné nároky. Ještě se zeptám: je pro vás lepší, když dárce je skrytý? Sama uvádíte: sponzor má své právo a vy to vítáte.
MČ: Týká se to zejména korporací. U soukromých osob se setkáváme s přáním, abychom jim neposílali potvrzení o daru v obálce Výboru dobré vůle. Někteří vyžadují absolutní anonymitu.
… Význam milosrdné lásky …
MS: Zastavme se u spojení milosrdná láska. Ze zkušenosti víme, že mnozí lidé se slovu láska vysmívají.
MČ: Ano, Lucie Bílá v písni Láska je láska.
MS: Měli bychom zdůraznit, že láska sama má mnoho podob.
MČ: Pochopitelně, že „charitas“ je něco velikého. Jedná se o velmi pozitivní cit a pro společnost pozitivní prvek, ale je pravda, pokud se taková vlastnost stane formální záležitostí, měli bychom od toho upustit. Všemi prostředky, které dostaneme od nejrůznějších subjektů, chceme usilovat o lepší stav. Představte si, že někdo je běženec, nemá povolení k pracovní činnosti, má pět dětí, my jsme rádi, že přispějeme na chladničku, protože alespoň v počátku jsme rodině pomohli. Zkrátka – vše, co prosazujeme, má směřovat k tomu, aby lidé, kteří jsou na okraji, se dostali do hlavního proudu, aby netrpěli pocitem, že jsou ze společnosti vyvrženi, že nemohou ani na fotbal, že nemohou jít do kina, že nemohou dětem koupit něco pro radost. Když se hovoří o integraci romských dětí do základních škol, je to dvousečné. Nebojím se říci: jsem jednoznačně pro integraci, ovšem často vzniknou negativní reakce rodičů ostatních žáků, kteří romské děti zesměšňují, šikanují, nepřejí jim úspěch, nepomáhají jim, pak nastává pro tu rodinu opravdové utrpení.
MS: Podobá se to tomu, co zažívá Kristus jako rabbi zvláště v posledním týdnu před ukřižováním – utrpení, nepochopení. Jeho život končí fiaskem, což se v jistém ohledu dá přirovnat k životu imigrantů. Jsem přesvědčen, že lidé by měli být schopni bezproblémového kontaktu s jinakostí.
MČ: Tolerance k jinakosti se tu snižuje. Sice ne v mém okolí, ne tam, kde žiji, ale jsem přesvědčena, že veřejné mínění jinakost nepřijímá.
MS: Setkáváme se v druhé polovině ledna roku 2016. Víme, jak se česká veřejnost a politici dokážou vézt na proti-uprchlické vlně.
MČ: Každý argument je jim dobrý.
MS: Člověk by snad měl být vychováván v lásce, a pokud to tak je, pak otázka daru je čímsi přirozeným. Nemyslím, že člověk hned musí poskytovat peníze, ale jakkoli pomoci. Narážím na schopnost navazovat kultivovaný vztah – obětovat čas.
MČ: Známe například dobrovolnice – ženy, které chodí předčítat lidem do nemocnic, nebo do hospiců či do domova pro seniory. Přinášejí tam světlo. Znám houslistku, která každé úterý chodí hrát do hospice – všechny klienty na postelích svezou do haly a ona tam provede svůj jedinečný koncert – nebe na zemi. Je to něco krásného, pozitivního, co změkčí a zjemní celé prostředí.
MS: Tento způsob altruismu není příliš rozšířen, jistě však pozitivním směrem „pohne“ srdce druhých.
… Darování jako ctnost …
MS: Dobrá, zeptejme se – je darování ctností? Osvojili si Češi snahu darovat? Slovo ctnost se ve veřejném prostoru neobjevuje, a toho, kdo je vyslovuje, se ostatní mohou tázat, co znamená. Jak k tomu přistupujete? Do jisté míry je dárce někdy zavázán tím, že má ve společnosti nějaké postavení?
MČ: Vnímám to pragmaticky: věřím tomu, že dobro, které vykonám, se ke mně vrátí. Tento řetěz dobra mám v mysli celý život a nepřemýšlím o tom. Paní Olga jednou rukou brala, druhou dávala. Pro mě se jedná o něco přirozeného. Je pravda, že jsou rodiny, v nichž se takové ctnosti nepěstují. Někteří ani nechtějí být obdarováni, aby nemuseli splácet. Uvedu příklad: dostanu šátek k narozeninám, nyní se budu trápit, co dám dárci na oplátku. V podstatě mu nechci dát nic, ale měl bych se mu odvděčit za to, že mi dal šátek. V zevní sféře tento přístup pozoruji často. Lidé často darují biblicky – více z mála než z malého majetku. Paní Olga jednou přijala starší ženu – učitelku, která přinesla 250 tisíc, předala je paní Olze. Řekla: „Celý život jsem žila skromně a mám dostatek.“ Paní Olga se zeptala: „A proč si peníze nenecháte? Dobře nevidíte, mohla byste si pořídit asistenci.“ Ona se na ni podívala a pravila: „Víte, když mně je tak líto starých lidí.“ Přála si, aby peníze byly užity na projekt Senior, pro péči o starší lidi. I s takovým jednáním se můžeme setkat. Nebo celý život člověk nic nedaruje, a když pak sepisuje závěť, řekne si, že jeho rodina pro něj nic neudělala, nechala jej opuštěného, a proto natruc své peníze věnuje nadaci – tím si „vykupuje“ hříchy svého života. Takový motiv tuším též existuje, ovšem nevím to jistě – pouze se domnívám, neboť velmi často hovořím s lidmi, kteří mají zájem něco odkázat a s Výborem dobré vůle se domlouvají, jakým způsobem budou finanční prostředky použity, co se s nimi stane atd. Také jde často o osamělé lidi, kteří vědí, že když neustanoví dědice, majetek propadne státu. Ale to jsou spíš podružné momenty. Další případ: přežiji náročnou operaci. Co udělám? Přemýšlím, co bych dal. Dám prostředky například na nový zvon pro církevní stavbu, poskytnu prostředky do nemocnice.
MS: Ne však jako úplatek, ale jako dík.
MČ: Ano, jako výraz vděčnosti za život – mohu jít životem po operaci dál: mé nebytí se oddálilo a já s vděčnosti, že mohu dále žít svůj život, věnuji dar. Se všemi dárci nemáme možnost hovořit, často jejich příspěvky k nám „pouze“ dojdou na bankovní účet. Motivy dárců vždy neznáme, avšak dokážeme si představit, že je jich mnoho a jsou různé.
… Dilemata darování …
MS: Je možné vysvětlit, když vám někdo dá peníze, a ty pocházejí z činnosti, která není „košer“, jak k tomu přistupujete? Jistě jste se již nad takovou otázkou musela zamýšlet! Když jsem hovořil s Jiřím Bártou z Nadace Via, konstatoval: „Měli jsme několik takových lidí, kteří nám chtěli darovat finanční obnos, ale odmítli jsme jej. Je milé, že jste se na nás obrátili, ale nabídku nepřijímáme – a to kvůli našemu kodexu.“
MČ: Víte, jedná se o otázku kvantity. U malých darů, poslaných navíc anonymně, se nám ani nepodaří dárce odhalit. Ne, nepamatuji se na podobný případ. Stalo se nám však, že jsme se ocitli v podezření, když jsme na počátku devadesátých let realizovali vynikající program na čtyři léta s ČEZ, jehož předsedou byl tehdy spravedlivý muž, Petr Karas. Projekt byl nastaven tak, že ČEZ nám bude postupně dávat na počátku nejvíc a v následujících letech méně peněz na pomoc nemocným dětem v ekologicky zatížených severních Čechách, a až projekt skončí, budou mít v severních Čechách odsířené elektrárny. Záměr byl podle nás vynikající. Měl jste však vidět ekologické aktivisty, kteří nás začali pomlouvat, že bereme peníze od „nečistého“ zdroje. V současné době by se to nestalo. Dnes má ČEZ program, který je řízený politicky. Nikdo již nepřemýšlí o tom, zdali ČEZ jedná čestně, či ne. Toto se též změnilo, poněvadž na samém počátku existovala velká úzkost, že se nám budou hlásit lidé z minulosti, budou vyvstávat temné stíny, ale nevzpomínám si na žádný větší příklad.
MS: Jsme u ČEZ, bývalého představitele ČEZ – Martina Romana jste označila za mecenáše.
MČ: Ano, jde o projekt „Čtení pomáhá“. Poskytuje 10 milionů ročně, oslovili nás jako garanty. Původně jsme jim psali doporučení, že ten a ten, ta a ta škola je potřebná. Vyjadřovali jsme se k žádostem, které jako ČEZ dostávali. Později se projekt vyvinul tak, že zadáme účel, na který se obtížně shánějí finance, nebo se jedná o vyšší sumu, kterou by nadace nemohla poskytnout. V takovém případě pak žádáme „Čtení pomáhá“ a jsme velmi rádi, že částka se „načte“ a je vyplacena příjemci. Ovšem tento přístup je tak neobvyklý a spojený s pozitivní činností čtení, že mnohé s tím spojené necítíme jako zátěž.
MS: Problém je, že na Martina Romana se lidé dívají skrz prsty. Jednalo se o člověka, který se podílel na rozvoji ČEZ, a společnost pod jeho vedením prosperovala – možná i díky kontaktům s politiky. Co bylo chybné, je, že vrcholové vedení si rozdělovalo tučné peníze.
MČ: Podívejte se, mnozí peníze dostanou, a nikdo o nich neslyší a žádnou odpovědnost vůči společnosti nepociťují.
MS: Ano, mnohé je nám skryté.
MČ: Vím o činnosti jednoho proskribovaného člověka, který za své peníze udělal tolik investic do opravy památek, že je to až neuvěřitelné.
MS: Zde jsme u příkladu „vykoupení“ špatných činů.
MČ: Nevím o vykoupení zlých činů, ovšem jeho současné činy mohou být dělány z přesvědčení. Jistě budete překvapen. Popsali jsme motivace pro darování. Před mnoha lety jsem v jedné farmaceutické firmě objevila etický kodex, byl ze čtyřicátých let. Pro každého zaměstnance oné společnosti znamenal, že celé společnosti má vracet, co je mu poskytováno. Tento etický kodex mě zaujal do té míry, že jsem začala sbírat etické kodexy firem. Zjistila jsem, že dávno před tím, než byl zaveden koncept CSR – Corporate Social Responsibility, již někteří vůdci nadnárodních společností si byli vědomi toho, že to, co od společnosti berou, musejí vracet.
MS: Je vhodné zmínit, že lidé museli projít odpovídající proměnou. Kapitalisté devatenáctého století uvažovali odlišně, pokud jejich jednání srovnáme s praxí v 21. století. Lidé, kteří přišli po nich, cítí povinnost spoluúčasti na rozvoji společnosti a dobrých vztahů v ní.
MČ: Společnost se nám mění před očima, lidé se obávají špatné pověsti – chtějí být vidět jako dobří. K tomu slouží etický kodex, a proto často vznikají nadace, které nemají nic společného se soukromými nadacemi, nebo nadacemi, které jsou v ranku neziskových společností, poněvadž jejich zdroje jsou v zisku koncernů. Jedná se o opravdu velký rozdíl mezi tím, jestli nějaký projekt financuje podniková nadace, anebo Nadace Via.
… Výbor dobré vůle Olgy Havlové …
MS: Navrhuji, abychom přešli k instituci, jíž jste součástí, k Výboru dobré vůle. Olga Havlová sama ovlivnila jeho směřování? Uvažovala: bude-li Václav Havel zvolen, budu se věnovat charitativní činnosti. Měla již zkušenost z mládí, kdy působila v Milíčově domě.
MČ: Tento prvek z jejího života jsem u ní objevila, jelikož dříve nebyl znám. Když se konaly oslavy stého výročí narození Přemysla Pittera, Olga najednou přinesla fotografii, na které bylo asi 50 dětí a ona mezi nimi. Velmi lituji, že jsem si o ni nepoprosila, poněvadž se jednalo o snímek ze zotavovny chudých dětí ze Žižkova. Zotavovnu organizoval Přemysl Pitter v Mýtě u Rokycan. Olga jako žižkovské dítě též chodila na přednášky – rozpravy s Přemyslem Pitterem. Občas konstatovala: „On se mi hrozně líbil!“ Vskutku charakteristické pro Olgu Havlovou. Je vhodné připomenout, že když západoněmecká televize připravovala dokumentární film o Mileně Jesenské, měli zájem, aby ve filmu paní Olga něco řekla o Mileně Jesenské. Hovořila prostě: „Milena Jesenská byla velká parádnice.“ Skutku prostořeký výrok, jenž byl pro ni charakteristický. Jsem přesvědčena, že čerpala též ze „způsobů“ jednání Přemysla Pittera. Od malička se musela starat o děti své sestry – z domova byla zvyklá pracovat.
MS: Popište, prosím vás, jaký byl začátek nadace? Jaké byly její první roky?
MČ: Paní Olga byla ve Výboru pro nespravedlivě stíhané (VONS), a v momentu, kdy se ocitla v nové situaci, si uvědomila, že by se mohla postavit za ty, kteří jsou nespravedlivě stíháni, že jsou v ústavech sociální péče, v domovech důchodců, v psychiatrických léčebnách, poněvadž vytušila možnosti nových přístupů. Jsem přesvědčena, že si přála integraci „jinakých lidí“ do běžné společnosti, a to dřív, než byl tento problém tematizován Evropskou unií. Jednalo se o novum a paní Olga věřila v rozvoj občanské společnosti – a právě neziskové organizace, které vznikaly po roce 1989, zaváděly nové postupy a metody sociální práce, jako nový vztah k lidem či akcentování lidských práv. Vznikaly i nové názvy, zde nastala veliká změna – nehovoří se o postižených, ale o lidech se zdravotním postižením. První je občan – a pak jeho břemeno, handicap, který si nese životem. Uvedu příklad – na počátku devadesátých let se o lidech s mentálním postižením hovořilo jako „mentálech“ – tedy s despektem, jakého byli úředníci schopni.
MS: Jednoduše – postižení lidé se nemohli bránit.
MČ: Najednou začala vznikat občanská sdružení – a to po celé republice. Paní Olga byla jejich patronkou – navštěvovala je, hovořila s nimi. Sama byla lidem s mentálním postižením nakloněna. Na mnoha fotografiích, které máme, je to patrné, jak je v jejich přítomnosti osvobozená od formalit.
MS: Jste přesvědčena, že oblast, v níž jste začala působit, byla zanedbaná?
MČ: Vše jiné bylo od společnosti odděleno. Existovaly ústavy sociální péče, ve kterých se nepředpokládalo, že chovanec přežije 26 let. Tyto ústavy byly pro děti od narození do 26 let. Když někdo 26. rok přežil, šel rovnou do domova důchodců. Když byly děti vzaty z rodiny, protože rodina byla nepořádná, případně měla malý byt, byly hned dány do dětského domova. U nás byl největší počet dětí v dětských domovech ze všech evropských zemí, v nápravných zařízeních, v diagnostických ústavech, ale i v ústavech pro zdravotně postižené, které se jmenovaly ústavy sociální péče. Zde najednou začala vznikat myšlenka, že také lidé se zdravotním postižením mají právo rozhodovat o svém životě, že mají v lidské společnosti práva, že mají možnost žít život podobný ostatní většinové společnosti. Dnes se nikdo nediví, když vidí vozíčkáře na ulici, vše se proměnilo. Vůbec si nemohu stěžovat, protože to, co se zdálo na počátku cizí, těžké, se postupně odbourává. Dokonce i dětských domovů je méně. Mnohé se předělávají na centra pro děti s postižením či v nesnázích. Vývoj jde pozitivním směrem, i když jsme si představovali rychlejší dynamiku, měli jsme představu, že vývoj se změní „přes noc“.
MS: „Drive“ v počátku devadesátých let zde byl, ale potom se to poněkud zbrzdilo.
MČ: Snad mohu zmínit, že jsem se v této věci angažovala jako jedna z prvních, a to na magistrátu hlavního města Prahy. Mohla jsem sledovat vznik nestátních organizací, které tehdy přinášely převratné formy sociální práce. Všechny jejich zakladatele jsem přizvala do sociálního výboru, který jsem vedla. Sledovala jsem také, že příspěvky hlavního města Prahy na rok pro tyto nestátní neziskové organizace tvořily dva miliony. Dnes je suma několikanásobně vyšší.
MS: Citlivost společnosti vůči této skupině narostla díky městu i dárcům. Inu, znak vyspělosti.
MČ: Dotace vznikly jako novum – dva, tři roky po politické změně, staly se pro mnohé neziskové organizace hlavním zdrojem příjmu, třebaže žádná z nich nedostává částku, jakou by potřebovala.
MS: Hlavně v sociální oblasti.
MČ: U kultury a vzdělání je tomu jinak. Jsou vysoké hry, do kterých nenahlížím, protože je lepší jít svou cestou a nedívat se, co dělá soused, jak často nejsou finance dobře využity. Snažíme se o to, aby naše cesta byla obhajitelná.
MS: Jste zprostředkovatelem financí, které jdou ke klientům, a dalším ze zdrojů jsou i finance veřejných rozpočtů.
… Dynamika proměn …
MS: V oblasti působíte více jak 25 let, víte, jakými úskalími jste prošli. Kladli jste si otázku další existence Výboru dobré vůle? U nás v České republice jste velkou institucí, co se týká objemu prostředků, pokud nebereme v úvahu nadace korporátní.
MČ: Ty stav mění a vždy musí „vyzrát“. To nás též neznepokojuje. Potřebujeme mít z roku na rok pokryty financemi ty projekty, které považujeme za důležité. Z toho důvodu již rok předem domlouváme dohody s dárci. Často se jedná o promísení příspěvků soukromých dárců s příspěvkem banky. Všichni aktéři jsou přesvědčeni, že tento projekt je tak důležitý, že se nesmí ukončit. Je přece skvělé, že lidé nám pošlou peníze půl roku předem, abychom počítali s tím, že opět podpoří dobrý projekt, jako jsou jazykové kurzy dětí z dětských domovů. Představte si – nedáváme jim plyšová zvířátka, nedáváme jim mobily, ale od samého počátku jsme se zaměřili na jazykové vzdělání. Děti přijedou z jazykového zájezdu a jsou jako „vyměněné“. Jsou šťastné a chtějí zpět do Anglie. Je možné si představit, že dětský domov je obklopen zdí. Děti v počátku devadesátých let nevěděly, čím by chtěly být. Když měly dost rozumu, měly zájem být speciálními pedagogy, nebo měly zájem být vychovateli v dětském domově – vůbec neviděli za „vysokou zeď“. Nikoho z nich nenapadlo, že bude pilotem, lékařem aj. K nastavení ještě přispívali vychovatelé, kteří říkali: ty jsi hloupý / hloupá, půjdeš na kuchařku. Vidím před sebou vyhublou dívku, které určili, že půjde jako pomocná síla na kuchařku. Ovšem klima v domovech se hodně změnilo. Jsem přesvědčena, že zde působí naše podpora, naše zaměření, že to má dopad na celkový vývoj v tomto segmentu společnosti.
… Otázka generování financí …
MS: V systému je důležitý střední článek mezi darujícím a obdarovaným, ale též „budování značky“, aby vám lidem byli ochotni v závěti věnovat …
MČ: Ano, péče o dárce, osobní kontakt a informace, to vše je nesmírně důležité.
MS: Dobrá, paní doktorko, můžete v této části pohovořit o významu získávání prostředků?
MČ: Důležité bylo – a přišli jsme na to brzy – že pouliční sbírky jsou slepou uličkou. Dělali jsme akce k výročí založení nadace, přidali jsme k tomu další aktivity, kulturní program, pozvali jsme zajímavé lidi a dobrovolníci – školáci na ulici rozdávali naše „srdíčka“. V tu ránu vznikla další iniciativa „srdíčkový den“, ale zjistili jsme, že takových akcí je nadbytek, množí se a sběr peněz tímto způsobem je neefektivní. Od toho jsme ustoupili a nikdy jsme se nevrátili k pouličnímu způsobu výběru prostředků. Druhá slepá ulička bylo žádat firmy. Dokonce jsme udělali průzkum a na základě toho studii, které společnosti nikomu nepřispívají, a napsali jsme dopisy konkrétním osobám ve společnostech, vztahující se k jejich zaměření, a na co bychom jejich pomoc využili. Napsala jsem tak asi 20 dopisů. Výsledek byl nula.
MS: Nevšimla si vás ani Investiční a poštovní banka?
MČ: Nemělo to žádný efekt, proto jsme to zabrzdili. Další slepá ulička byla v podobě mailing listu. Některé neziskové organizace jej využívají, stojí nemalé peníze, a výsledek není jistý. To jsme zavrhli – udělali jsme si několik sond a zkusili jsme, jak to vypadá u různých nadací. Tento postup též musel být opuštěn. Naše zbraň je dobrá pověst, která spočívá i v tom, že se nevyvyšujeme nad ostatní. Máme určité principy, kterých se držíme, máme za sebou velkou osobnost, Olgu Havlovou, která může být vzorem i dnes, poněvadž byla velmi praktická, energická, důsledná a přísná. Olga nasadila velice jasnou linii, že budeme pomáhat těm, kteří potřebují základní věci a jsou chudí. To, čím přispějete, zlepší jejich stav, postavení. Proto jsme se už od počátku nestali nějakou rozplizlou institucí, která nemá směr. Navenek vydáváme „Dobré zprávy“ o naší činnosti a zasíláme je dárcům, abychom jim ukázali, jaké jsou principy naší práce.
MS: Spojení nebýt „rozplizlou institucí“ je zásadní?
MČ: Na samém počátku bylo mnoho nevládních organizací – i nadací, které si vytkly cíl: chceme pomáhat každému, kdo to potřebuje. Nad tímto záměrem jsme se hodně nasmáli – zvláště, když nám poslali žádost v tomto duchu: založili jsme se, máme zájem pomáhat všem a prosíme vás o nadační příspěvek.
MS: Pro začátek dobré …
MČ: Nadací bylo z počátku 5 tisíc, většina z nich vznikla z „blaženého očekávání“, že budou příjemci prostředků z Nadačního investičního fondu. Tento fond byl „nadějí“ těchto institucí, …
MS: … protože tam byly uloženy prostředky z privatizace, …
MČ: … a tyto prostředky byly zprvu uloženy ve Fondu národního majetku. Tento fond byl určen pro nadace.
MS: Neměli bychom zapomenout, že mluvíme o „dítěti“ jednoho z otců ekonomické transformace – Tomáše Ježka …
MČ: … a také Petra Pitharta. Jednalo se o období, kdy nebylo radno si s fondy zahrávat, protože tam bylo jasné směřování k veřejným prostředkům. Někdy na konci devadesátých let se objevil nápad, že se zřídí zákon o nadacích, který by redukoval počet nadací a část z nich, která měla historii, by přišla k penězům fondu. Z počátku na to byly velice přísné smlouvy, kontroly. Část příspěvku od Fondu národního majetku se stává součástí nadačního jmění, a proto se mohou používat pouze výnosy z darovaného majetku. Přísná opatření pro hospodaření mezitím zanikla, my ovšem tento postup zachováváme stále. Tehdy jsme začali používat peníze z NIF na potřeby lidí, kteří jsou v nouzi. Můžeme zmínit migranty nebo organizace, které se starají o bezdomovce. Přispěli jsme na řadu projektů, které dříve neexistovaly, a dnes ano – např. sociální bydlení. Vzniklo to až postupem času. Program, kde toto podporujeme, se nazývá Obyčejný život.
MS: Jste přesvědčena, že nadace mají schopnost žít z výnosů jistin? Pokud se člověk podívá na úrokové sazby na depozitních účtech, není to slavné.
MČ: Z tohoto pohledu to bylo na počátku radostné.
MS: Ano, úroky z vkladu byly až 15 procent a připočetlo se k tomu složené úročení, vkladatel nemusel nic zásadního namítat, byť část sumy „ukrojila“ inflace, která byla ve srovnání s dnešním stavem násobná.
MČ: Máte pravdu. Nastala změna, ale přesto naše jmění je investováno prostřednictvím správců do dluhopisů, méně do akcií, a díky Bohu investoři jsou úspěšní, a proto z výnosů jmění můžeme hradit režii. Též si myslíme, že by bylo nespravedlivé, kdybychom odčerpávali prostředky z peněz, které nám věnují naši dárci, a proto peníze mají být pouze investicemi.
MS: Neměli bychom opomenout konkurenci nadací a jejich velikost. Vždyť Výbor dobré vůle patří mezi největší.
MČ: Jsem přesvědčena, že jsou nadace, které mají větší obrat, ale za cenu dravých způsobů. Pak existují nadace, které využívají Evropský sociální fond – dostávají granty z evropských peněz. Je to proces velmi náročný na administraci a v nadaci bychom museli mít dvojnásobný počet lidí, čímž by se zvýšily náklady správy nadace. Problém vzniká při skončení projektu, co s těmi lidmi? Zatím jsme měli poměrně malý projekt společně s Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně. Studenty této univerzity jsme vzdělávali v neziskovém sektoru. Informovali jsme je, jak vypadá neziskový sektor – zejména jeho provoz. Konstatuji: grant měl logiku, naše nadace často poskytuje pracovní místa pro praktiky ze sociálních škol nebo i z univerzit.
MS: Výbor dobré vůle nabízí prostor lidem, aby získali praxi?
MČ: Ano, je to též velká pomoc. Udělají mnoho administrativní práce a přitom se naučí, jak to celé funguje.
… Stát a Výbor dobré vůle …
MS: Postupme dál – vyjádřila jste se rezervovaně vůči státu. Formální „darování“ je čímsi, co nemíří k srdcím lidí. Máme stát, který bytní, a mnozí lidé uvažují v tomto duchu: Proč bych se staral, když zde máme neutrální entitu, které platím vysoké daně? Proč bych měl ještě někomu vyplácet další peníze? Může to být únik z reality, v níž je na člověka kladena povinnost účasti.
MČ: 15 let jsem také byla předsedkyní Evropské sítě proti chudobě v České republice. Získala jsem celoevropský pohled na situaci – postavení státu vůči lidským potřebám. Možná, že někdo by směřování v této oblasti nazval levičáckým programem, avšak jsem přesvědčena o sociálnědemokratickém vývoji společnosti. Je zde velký rozdíl mezi tím, co cítí politici, a co cítí lidé, kteří se zabývají druhými, kteří jsou bezprostředně v nouzi. Rozdíl spočívá v tom, že politici prosazují hledisko zásluhovosti: musíš se činit, abys něčeho dosáhl, ale lidé jsou různě produktivní – někteří se snaží celý život. Co však zmohou? Nemusí dosáhnout ničeho, nebo dosáhnou tak malých výsledků, že ostatní se na ně dívají spatra, a proto je v nadnárodních organizacích trend, aby stát víc podpořil méně úspěšné. Samozřejmě, že jsem s tím snadno ztotožnila, protože mi jde o to, aby se společnost neupírala pouze k ekonomickému rozvoji. Nesmí investovat pouze do kamenů, ale též do lidí. Tento přístup zastávám, a proto se vyjadřuji k různým otázkám tohoto rázu. Byl dán požadavek z Evropské sítě proti chudobě, aby vlády států vyčlenily 20 procent prostředků z Evropského sociálního fondu na boj proti chudobě. Tento přístup evropské státy – jako jeden muž – odmítly. Pro mě je však tato myšlenka užitečná, neboť toto by „převážilo“ rameno více směrem k lidským potřebám, i kulturním. Naše česká specifická bolest spočívá v tom, že nestátní neziskové organizace dostávají dotace, ale zatímco všechny příspěvkové organizace dostávají, kolik potřebují. Zákon o sociálních službách z roku 2006 byl sestaven zvláštním způsobem, také se tam hovoří o příspěvcích na lidi se zdravotním postižením, což je mandatorní výdaj, který v samém začátku byl navrhován tak, že budou-li mít lidé peníze tohoto rázu, budou je moci použít na nákup sociálních služeb včetně neziskových, čímž by došlo k vyrovnání. Nesdílím tento optimismus, protože rodina raději pečuje o nemocného, postiženého. Starají se o něj a berou příspěvek na péči. Podle mého názoru určitým řešením by bylo zřídit pojištění na péči, jelikož by tam byl prvek solidarity. Takový způsob řešení funguje a měli bychom si uvědomit, že každý bude potřebovat péči – dříve, či později. Jednalo by se o finanční zdroj, nicméně politici vědí, jak dlouhá je cesta k realizaci nového nápadu. Naši představitelé podpoří mandatorní výdaje velmi rychle, nicméně zavedení tohoto druhu pojištění je něčím nepřitažlivým.
MS: Máte na mysli podobné zdravotní pojištění?
MČ: Ne, sociální pojištění. Pojištění na péči v určitých zemích existuje, a pochopitelně – systém je funkční. Měli bychom říci, že „mandatorní výdaje“ nesmírně rostou. Je to způsobeno tím, že si mnoho lidí uvědomuje, že dnes postižení mohou lépe dosáhnout na příspěvek na péči, kdežto dříve o tom neuvažovali. Dále se zvětšuje počet lidí, kteří jsou ve stáří nemocní a také bezmocní. Taková je skutečnost – a neříkám to ráda. Za pojištěním na péči si ovšem stojím, protože sám jste mohl vidět, jak se příspěvky na péči mění. Jednou je pomoc poskytována „na karty“, podruhé jsou karty největším zlem. Jsou s tím spojené takové výdaje, že to daleko převyšuje náklady na vznik spravedlivého systému.
MS: Povím to prostě: pokud věci mají někam směřovat, vyžadují vizionáře a také sílu to prosadit. Rozhlédnete-li se po kraji, naleznete vizionáře? Hovořila jste o postavení státu jako garanta služeb a tvůrce legislativy, nicméně budu též přímý: neměli bychom mít menší stát, aby se podpořila ochota darovat, čímž by se účastnilo v našem jednání i naše srdce? Jen se podívejte na váš rozpočet a na rozpočet státu, případně na kapitolu rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR – jedná se o jiné řády.
MČ: Můžeme „vniknout“ do skulin, kde existují ze strany státu frapantní nedostatky. Nemůžeme obsáhnout celou oblast, ale máme vytipované projekty – a to je též jedna z našich předností, o které se jiné organizace méně starají. Například jsme si vybrali děti a dospělé s vadou sluchu, protože víme, že se jedná o nejčastější vadu ve společnosti, ale je neviditelná. Lidé jsou tak odloučeni od ostatních tím, že nerozumí a nemohou se správně vyjádřit. Chybí jim abstraktní myšlení, což si málokdo uvědomuje. Tento deficit se dá nahradit digitálními naslouchacími přístroji, na něž přispíváme již od roku 1999, jelikož jsme přesvědčeni, že dostane-li přístroj malé dítě – a to ještě v době, kdy je možné vidět dynamický rozvoj, osvojí si takové dovednosti, že dokáže i mluvit a může s ostatními dětmi do první třídy. Měli jsme zpětnou vazbu, která nám říká: toto je jedna z cest, v níž máme pokračovat i nadále. Nyní se zaměřujeme na děti s dětskou mozkovou obrnou, protože se našla metoda léčby této nemoci, ale neplatí ji zdravotní pojišťovny, jako by měly málo důkazů, že je to účinné! Je pravda, že se tato léčba musí vícekrát opakovat, aby se udržely „výdobytky“, které tam nastanou. Podle reakce dětí vidíme, že se jedná o metodu, která by si zasloužila být financována zdravotní pojišťovnou – a není. V této věci se snažíme pomáhat, kolik jen lze, aby si lidé osvojili tento způsob pomoci. Pro postiženého jsou některé věci zásadní – třeba handicapovaný musí mít vozík. Je třeba dosáhnout nějakého pokroku, nějakého rozvoje, což obvykle nazývám „zónou možného vývoje“, neboť ta je obsažena v každém dítěti. Viděli jsme, že děti v ústavech sociální péče žádnou zónu možného vývoje neměly, protože nikdo je nic neučil, nikdo jim neotvíral svět. Jsem přesvědčena, že každý člověk má tuto zónu, avšak ve stáří není taková jako u malého dítěte, ovšem je tam stále. Má-li člověk podmínky k rozvoji ve vyšším věku, může fungovat dobře a ještě dělat práci pro druhé lidi.
MS: Jednoduše: rozvíjejme sociální kompetence pro větší společenský vzestup.
… Portfolio činností nadace …
MS: Ještě bych se zeptal na fakt, který souvisí s programem nadace. Jak vznikají jednotlivé projektové řady? Kdo řekne: budeme podporovat vozíčkáře! Kdo k tomu vytvoří ideový záměr a kdo sežene finanční partnery? Vždyť musíte být pod tlakem zájemců.
MČ: Výbor dobré vůle Olgy Havlové dostává obrovské množství žádostí. Vidíme určitý trend. Například je veletrh v Brně, který ukazuje absolutní špičkové novinky pro paraplegiky. Nato po dobu jednoho měsíce dostáváme žádosti, abychom lidem zakoupili právě ty nejlepší přístroje. Víme, že tudy nelze jít, a proto si řekneme: ne, že bychom nebyli flexibilní, ale přece jen je dosud mnoho lidí, kteří nemají dostatek prostředků, aby si koupili základní věci. Je to důvod, proč přispíváme na vozíky, ale za určitých podmínek. Máme nejen správní radu, ale i poradní sbory, které nás též inspirují k přesnějším pohledům na problém.
MS: Máte některý segment služeb, které nebudete financovat?
MČ: Na co asi nebude přispívat, jsou motorová vozidla – automobily, protože stát přispívá konkrétní částkou na nákup automobilů pro vozíčkáře, ale částka není taková, aby se za ni dal pořídit pohodlný vůz s vyšším stropem, do které by se vozíčkář se svým vozíkem plně vešel. Postižení lidé se domnívají, že nadace jim doplatí rozdíl mezi nákupní cenou a subvencí od státu. Musíme říci: bohužel. Na to nás často upozorňovali i naši sponzoři, kteří nám řekli: chraň vás ruka Páně, přispívat na automobily, neboť jednání se může zvrtnout tak, jak si nepřejete, jelikož nebudete schopni spravedlivě vyhovět všem. Žádostí je mnoho.
MS: Musíte pak zaměstnávat omnoho lidí, kteří se zabývají touto korespondencí.
MČ: Ano – provádět selekci a vyřadit, nač nepřispíváme. Následně se vynoří to, nač přispíváme. Ráda bych doplnila: vozíčkáři se snadno shlédnou v aktivním, až špičkovém sportu. My máme rozhodnout, když zde máme žádost o kočárek pro dítě, které je ochrnuté na všechny čtyři a ještě nevidí, nebo zda přispět na alpské závody pro vozíčkáře, či na lidi s jiným postižením? Jednoduše: nepřispějeme, poněvadž si myslíme, že jsou nadace, které přispívají na tento účel, ovšem my k nim nepatříme. Jiný je projekt Sport pro charitu, kdy v náš prospěch jde jejich startovné. Pořádáme jej přibližně 7 let. Příjem z této akce není největší, avšak je to spojeno se získáním finančních prostředků, s viditelností nadace na veřejnosti, poněvadž v okamžiku, kdy by o nás nebylo slyšet, lidé by nám psali: existujete vůbec? Inu, taková je současná společnost.
MS: Dobrá, pokud bychom měli hodnotit, jste přesvědčena, že zde existuje snaha, že schopnost darovat je v České republice na vyšší úrovni ve srovnání s předchozími lety, ale že ve srovnání se západním světem stále zaostáváme?
MČ: Nemyslím si to. Jsem přesvědčena, že mnohé projekty nejsou vhodné, aby se na ně přispívalo, poněvadž kdekdo si může vymyslet hloupost, všichni se zjančí a dělají benefiční koncerty a prezentují se v televizi. Takového vývoje jsem si všimla vícekrát. Ráda bych uvedla: máme prověřeno, komu peníze darujeme. Ne, že bychom se tázali na místním úřadě, například jak rodina žije. Ne, to bychom se mnoho nedozvěděli. Oceňujeme, když se dotyčná osoba – rodina přizná, že pobírají sociální dávky. Málokdy v tomto klamou, byť jsme se s tím setkali, když byly povodně. Například starosta obce žádal pomoc pro dům, který stál v obci nejvýš a povodní postižen nebyl. Tento případ je vlastně absolutní výjimkou. Nebojíme se toho, protože sem tam nějaký přešlap je normální. Spíše věříme lidem …
MS: Děkuji vám za slova vztahující se k mecenášství, daru i činnosti Výboru dobré vůle …