Dialog o transformaci s Františkem Smetanou


*1937, učitel a od roku 1990 do roku 2005 ředitel Hotelové školy v Poděbradech, autor středoškolských učebnic.
Stáhnout dialog:

Dialog o obecných tématech byl natočen ve čtvrtek 20. ledna 2011  v odpoledních hodinách v pracovně Hotelu Junior při Hotelové škole v Poděbradech, Komenského 222 / 3, Poděbrady

MS: Pokud má člověk hovořit o transformaci, je zřejmě dobré začít od subjektivního stanoviska. V jaké pozici vás zastihl přelom a co jste od něho očekával?

FS: V tom období jsem učil na Hotelové škole v Poděbradech, a pokud se týká výuky, byl jsem spokojen.  Nebyl jsem však spokojen s poměry, které v naší republice byly. To proto, že jsem si říkal, že bych mohl dělat něco více, ale stávající režim mi to neumožňoval. Od změn v roce 1989 jsem očekával svobodu, větší možnost cestování, zlepšení ekonomických podmínek, a že nebude docházet k diskriminaci lidí, kteří nejsou v KSČ.

… Kroky do osobní minulosti …

MS: Soudíte, že byste se mohl realizovat v jiném oboru, nebo na vyšších patrech společnosti? Jaká byla vaše cesta v minulosti?

FS: Na hotelové škole jsem začal působit od jejího vzniku v roce 1968. Společně s ostatními vyučujícími jsem se podílel na tvorbě pedagogických dokumentů a učebnic pro hotelovou školu. Byl jsem spoluautorem učebnic ekonomiky. Jedním z recenzentů byl vedoucí katedry cestovního ruchu VŠE v Praze. Dostal jsem od něj nabídku, zda bych nevzal několik přednášek na VŠE. Přibližně dva roky jsem přednášel na Vysoké škole ekonomické jako externista. Učil jsem na hotelové škole a poté i tam. To byl však úvazek na dvě hodiny jeden den v týdnu. Rád jsem si vyzkoušel, zdali jsem toho schopný. Příliš spokojný jsem tam nebyl, neboť jsem byl zvyklý, že když přijdu do třídy, je u nás třicet studentů, tedy plný počet. Na VŠE byly přednášky, které byly dobrovolné. Mělo tam být 100 studentů, ale seděla tam sotva polovina. Nutno dodat, že to bylo v pátek odpoledne. Asi po roce přišel vedoucí katedry, kterému  jsem řekl, že nejsem spokojený a studentů by na přednášky mělo chodit více. Odpověděl mi, abych byl rád, jelikož v pátek odpoledne to již všichni jezdí domů, že některým kolegům tam nepřijde nikdo.     

MS: Potvrzuji z vlastní zkušenosti.

FS: Říkal mi asi toto: „Byl bych rád, kdybyste sem mohl od září nastoupit do trvalého poměru. To proto, že ohlasy na vaše přednášky jsou slušné. V komunistické straně pochopitelně jste?“ Já jsem mu odpověděl, že NE.

MS: Jak na to reagoval vedoucí katedry?  

FS: Když jsem mu to sdělil, reagoval tak, že mé setrvání na škole není možné.

 

MS: Váš kulacký původ byl šrámem na vašem kariérním profilu?

FS: Rodiče měli na Českomoravské vysočině hospodářství o výměře 20 ha. V roce 1953 byl otec odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, ke ztrátě majetku a k vystěhování z okresu navždy. Vystěhování probíhalo tak, že v dubnu 1953 přišli dva pánové a řekli: Zítra ráno vás vystěhujeme, můžete si vzít, co naložíte na jedno auto, všechny cennější věci –  jízdní kola, rádio apod. – zde musíte nechat. Vystěhovali nás na státní statek do Horních Počernic. Mně bylo 15 let, a protože jsem se jako syn kulaka nedostal na žádnou školu, začal jsem pracovat s rodiči na statku.  Trvalo to pár let, než jsem při zaměstnání vystudoval střední zemědělskou školu a potom Vysokou školu zemědělskou a následně Vysokou školu ekonomickou. V zaměstnání na hotelové škole jsem s tím jako učitel ze strany vedení školy neměl až na výjimky žádný problém.

MS: Za vámi stála práce, a ne stranická knížka?

FS: Pochopitelně, nicméně to nebylo tak jednoduché. Pamatuji si, že v roce 1982 z Poděbrad odcházel ředitel a zástupce ředitele se posunul na funkci ředitele. Přišel za mnou a říkal mi, že by chtěl, abych mu dělal zástupce. Odpověděl jsem mu, že by si měl být vědom mého politického profilu. Také jsem zmínil, že jsme spolu několikrát nesouhlasili. On byl komunistou, a já ne. Nakonec mi řekl: „Vím to, ale dokázal jste si v pozici kantora říci, že to a to není správné. Nepotřebuji, aby mi dělal zástupce ten, kdo mi bude přikyvovat. Když něco budu dělat špatně, je nutné, aby mi někdo řekl, že dělám cosi chybně.“

MS: Zkrátka, i komunista potřeboval slušné zpětné zrcátko.

FS: Přijal mě a začal jsem v osmdesátých letech dělat zástupce ředitele. Uplynul rok, v té době jsme dělali se studenty zahraniční praxi v Jugoslávii, kde jsem měsíc vykonával pedagogický dozor. Po návratu jsem přišel k němu do školy. Vyzval mě, abych se posadil, a já jsem hned řekl: „Jestli nechceš, abych tě zastupoval, půjdu …“ On odpověděl: „To mi vůbec nevadí, ale je to horší. Ty na této škole nemůžeš učit.“

MS: Někteří komunisté skutečně „pracovali“, třebaže v osmdesátých letech bylo tání v tom ohledu, že někteří bezpartijní byli těmi partajními zaštítěni. Dá se hovořit o jisté solidaritě.

FS: Bohužel, ale to se opětovně dělo kvůli tomu, že rodiče byli vystěhovaní, otec byl odsouzen k ročnímu vězení. Snažil jsem se argumentovat, že to všichni věděli. „Ty jako ředitel školy jsi to také věděl. Nevím, proč bych zde neměl učit, když na Hotelové škole vznikly nové osnovy, na kterých jsem se podílel.“ Na této koncepci pracovalo více kantorů, kteří zde v Poděbradech byli. Musely se vytvořit i učebnice. Byl jsem spoluautorem jedné z učebnic. Zaujal jsem asi tuto pozici: „Podívej se, já zde učit nemohu, ale podle mých učebnic se učit může …“

MS: Skutečný paradox …

FS: On mi sdělil: „Nemám jinou možnost …“ Odpověděl jsem: „Je mi jedno, zdali budu či nebudu dělat zástupce, ale tomu, že bych zde nemohl učit, se budu bránit, i kdybych to měl dát k soudu.“ Šel jsem za jedním právníkem, jenž byl podobného názoru jako já a řekl mi, abych se nebál, že to případně dáme k soudu. Nejsou padesátá léta, a tak máme šanci, že vyhrajeme. Takto jsme se dohodli a uplynulo pár dnů. Za několik dní přišla pro mě do třídy jedna žákyně, abych šel okamžitě k řediteli. Vzpomínám si, že tam bylo přibližně šest lidí, kteří mi byli představeni. Jedna z nich, která mi byla představena jako tajemnice KV KSČ, se mě zeptala: „Vy jste říkal, že si budete stěžovat, že nebudete dělat zástupce?“ Má odpověď byla, ne že nebudu dělat zástupce, ale že zde nemohu učit. „Divím se, jak jednáte s lidmi,“ řekl jsem si, že nemám, co ztratit. Odešel jsem. Dopadlo to tak, že jsem na škole zůstal a nemusel jsem odejít. Mohl jsem zde učit až do roku 1990. V tomto roce, když bylo po revoluci, jsem se na škole politicky angažoval.

MS: Stal jste se členem Občanského fóra?

FS: Ano, zde i v Praze. Ředitel, který na škole byl, říkal, že zde bude, a tázal se mě, zdali bych mu nechtěl dělat zástupce. Reagoval jsem v tom smyslu, že o tom budu uvažovat. Uplynula chvíle a najednou se objevil v novinách inzerát, že kraj vypisuje konkurz na ředitele školy do Poděbrad. Sešel jsem se několika kolegyněmi a kolegy a ti mě přesvědčili, abych se přihlásil do konkursu. Vydal jsem se za panem ředitelem, abych se optal na pár skutečností, neboť inzerát vyšel v novinách. Zeptal jsem se: „Máte zájem zde zůstat na místě ředitele? Když ano, nebudu se hlásit jako kandidát na ředitele. Pokud ne, budu se hlásit do konkursu na ředitele.“ Odpověděl mi, že vyhrál j konkurz v Praze a odchází.

MS: Dá se říci, že vám člověk ze staré struktury uvolnil cestu?

FS: Zřejmě by zde nevydržel, jelikož na škole vládla nespokojenost se situací, jaká tam byla. Po jeho odchodu jsem se přihlásil do konkurzu, který jsem vyhrál.

… Komunismus …

MS: Nyní bych přešel k abstraktnějšímu tématu a zeptal bych se, jak vnímáte ideu komunismu a její realizaci. Soudíte, že její východiska – utvoření „spravedlivé společnosti“ – jsou správné?

FS: Komunismus v praxi nám předvedla komunistická strana za 40 let svého vládnutí. Zanechali po sobě tisíce zmařených životů, zdevastovaná hospodářství a morálku společnosti. Jistě by se našla i nějaká pozitiva, ale negativa daleko převládají.

MS: Vnímáte na ideologii něco pozitivního, nebo ji považujete za zmar?

FS: Každá ideologie obsahuje pozitivní i negativní prvky, ale podstatnější je její realizace.  

MS: Je možné považovat procesy kolem roku 1989 za jasné vyvrácení komunistické utopie a vítězství liberální demokracie?

FS: Myslím, že žádný proces vývoje společnosti nelze považovat za ukončený a nenávratný. Proto je třeba poučit se z minulosti, přispívat k tomu a zabránit, aby se některé věci neopakovaly.

… Exil …

MS: Dobrá, rád bych se zeptal, zdali jste neměl zájem vzhledem k peripetiím v minulosti jít do exilu? Vám režim rozhodně nebyl nakloněn.

FS: Ne, a to z jednoho prostého důvodu, začínal jsem v 15 letech jako manuální pracovník. Studium jsem ukončil ve třiceti letech. Potom zde byli rodiče, a když jsem se oženil, měl jsem rodinu a tu jsem nechtěl opustit. To znamená, že jsem o emigraci neuvažoval, ačkoliv mohu říci, že v době stáže v Jugoslávii jistá možnost zůstat v exilu existovala. Přijela mě vystřídat jedna kolegyně, která věděla, že bych již na hotelové škole neměl učit, ovšem měla nařízeno, aby mi nic neřekla právě proto, že bych pod vlivem té zprávy tam mohl zůstat. V Jugoslávii jsem byl s manželkou a s dcerou … Možná kdybych se to dozvěděl, mohl bych v tom okamžiku ten krok udělat.

 

… Otázka cesty nejen na škole …

MS: Podle vašich slov je zřejmé, že jste dobu po roce 1989 přivítal?

FS: Zaručeně, byl jsem rád, že končí režim, který byl nelidský a že se zde začne svobodně žít, že společnost nebude rozdělená na komunisty, kteří požívali výhod komunistického režimu, a ostatní, kteří měli postavení daleko horší.

MS: Uvažoval jste, s jakými obtížemi se bude muset vyrovnat nejen tato společnost, ale i konkrétně škola, v níž jste učil?

FS: Školu jsem dobře znal a nemyslel jsem, že by se měla vyrovnávat s většími  obtížemi.

MS: Studenti přece měli určitou skladbu předmětů?

FS: To nebyl neřešitelný problém. Je zřejmé, že jsem vzniklé obtíže vnímal. Když jsem se rozhodl, že na škole zůstanu, a rozhodl jsem se, že budu na škole dělat ředitele, byla má představa, že bych chtěl, aby škola fungovala jako podnik. Opakuji, aby nefungovala jako tradiční škola, ale jako podnik. Tato idea vycházela z toho, že se studenti nenaučí podnikat, pokud jim o tom budeme jen vykládat. Podnikat se naučí tím, že to budou dělat. Velkou výhodu jsem měl v tom, že v období po revoluci jsem se ve spolupráci s dalšími pěti hotelovými školami jako učitel podílel na přepracování pedagogických dokumentů. Proto jsem se také zaměřil na určité věci, které bylo třeba změnit. Jedním z prvních kroků byla stabilizace učitelského sboru. Přibíral jsem lidi, ale také jsem se loučil s těmi, kteří nebyli ochotni se škole věnovat naplno. Důležitým úkolem bylo vyřešení materiálního zabezpečení podmínek pro výuku a ubytování žáků.

MS: Usiloval jste o to, aby vaši kantoři byli patřičně zapálení, že školu budou posunovat dále?

FS: Musel jsem proto ty lidi také získat a jít sám příkladem. Viděl jsem, jak se nám lidi před očima mění. Postupně začali učitelé se školou více žít, považovali školu za svou a byli hrdí na její výsledky. Potom už bylo všechno snazší.

MS: Jak by ne, když to byla šedá budova? Nutno zmínit, že budova školy byla v bývalé budově poděbradského hejtmanství.

… Jasný krok …

FS: Musím uvést, že v roce 1990 měla škola v Poděbradech tři budovy, které sloužily k ubytování žáků, a jednu budovu pro výuku. Budovy, ve kterých byl Domov mládeže, byly postupně v rámci restitucí vráceny původním majitelům. Škola musela řešit otázku ubytování. Jedním z řešení byla výstavba nového objektu na místě, kde bylo tržiště, které patřilo městu. Škola zakoupila od města Poděbrady uvedený pozemek a začala s přípravou výstavby. V tomto období jsem byl na návštěvě v hotelové škole v Německu a viděl, že tam škola provozuje školní hotel pro ubytování žáků. Původní záměr výstavby klasického domova mládeže jsme změnili na výstavbu školního hotelu. Důležitým krokem bylo zpracování přípravné dokumentace a později projektové dokumentace. Škola požádala MŠMT o souhlas s výstavbou ubytovacího zařízení a o poskytnutí dotace. Díky k připravenosti školy na realizaci výstavby obdržela škola souhlas a výstavba mohla začít. Uskutečnění tohoto záměru bylo dáno také tím, že po změnách, ke kterým ve společnosti docházelo, nebyly školy na takové možnosti připraveny. Během dvou let byla dokončena výstavba školního hotelu, který slouží pro ubytování žáků a v případě volné kapacity i ke komerčnímu využití. Následně byla provedena přestavba staré budovy školy. Výstavba a přestavba staré budovy trvala celkem tři roky a škola získala i díky tomu prestižní postavení mezi hotelovými školami. A Poděbrady se zbavily budovy, která byla ostudou města. Tato realizace byla velmi náročná a vyžádala si velkou cílevědomost, pevnou vůli a připravenost. Realizace projektu byla pro mě velká škola v tom, že se člověk nesmí vzdát při prvním neúspěchu. Vzpomínám, jak při projednání projektu výstavby se proti postavil Inspektorát lázní a zřídel a Památkový úřad kraje. Agentura, která vykonávala inženýrskou činnost, sice řekla, že je možné se odvolat, ale že to je zbytečné. Reagoval jsem na to tak, že jsem jim oznámil, že si odvolání vyřídím sám. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se mi příslušné orgány přesvědčit a výstavba školy mohla začít.

MS: Jaké byly vaše první kroky?

FS: Po nástupu do funkce ředitele jsem věděl, že je nutná změna v hospodaření, která povede k lepšímu využívání peněžních prostředků. Mé první kroky směřovaly na školský úřad, kde jsem žádal, aby hotelová škola byla přeměněna z rozpočtové organizace na příspěvkovou. Rozpočtové organizace, kterými byly všechny školy, dostávaly peníze na rok a s těmi musely vystačit. Pokud je neutratily, vrátily je koncem roku zpět zřizovateli. Proto jsem požádal o změnu na příspěvkovou organizaci, která obdržela příspěvek, kterým musela pokrýt výdaje na provoz školy, a žádnou jinou dotaci již na daný rok nedostala. Výhodou bylo, že pokud měla úsporu, nemusela ji vracet, ale ponechala si ji na další rok. Při jednání na školském úřadě jsem byl přemlouván, že s formou příspěvkové organizace nejsou zkušenosti, je tam jiné účetnictví. Odpověděl jsem na námitky tím, že vím, jak to funguje. Přeměněna byla realizována. Mohu říci, že jsem měl jiný postoj k řízení, než měli jiní ředitelé. Například jednou na poradě ředitelů jsme bavili i o domovech mládeže. Ředitel jedné školy říkal, že za ubytování v domově vybírá 40 korun za měsíc za osobu. Odpověděl jsem, že je to málo. Vybírám maximum, co mi umožňuje předpis. Ředitel oné školy namítal, proč bych to vybíral, když stejně dostane peníze od státu? Říkal jsem, že peníze vybírám proto, že není možné, aby tam studenti bydleli zdarma. Snažím se od nich získat maximální částku, kterou mohu použít ke zkvalitnění ubytování.

MS: To proto, aby si toho lidé patřičně vážili.

FS: Tento přístup jsme také realizovali. Škola musela převzít odpovědnost, že finanční prostředky pokryjí náklady na provoz školy. Odpovídal jsem těm, kdo namítali, co se stane, když peníze nebudou nestačit, že to již člověk musí mít spočítané. Po roce působení na rozdíl od všech škol jsem mohl dělat zásahy do vybavení školy, mohl jsem začít opravovat zanedbanou budovu školy. Na schůzi ředitelů se mě tázali, co je příčinou, že mám tolik finančních prostředků? Odpověděl jsem prostě: „To proto, že jsme příspěvkovou organizací.“ Vím, že za mnou přišel zástupce pedagogů s dotazem na nákup kamery. Opověděl jsem v tom duchu, že ji nepotřebujeme, byť ji jinde mají. V první řadě musíme zajistit kvalitní výuku. Až budu mít přebytek peněz, koupíme i tuto pomůcku.

MS: Snažil jste se investovat do kantorů, vybavení?

FS: Za krátkou dobu jsme měli vybavenou školu, a přitom jsem nepotřeboval od kraje či ministerstva, aby mi na vybavení a modernizaci dávaly peníze. Vše jsme pořizovali z peněz, které jsme dostali nebo je získali vedlejší hospodářskou činností.  Pouze tím, že jsem dokázal …

MS: … dobře hospodařit. Předpokládám, že jistě oceňujete význam autonomie a konkurence jako síly podporující tvořivost, podporující cesty k efektivitě?

FS: Právě to, že po listopadu získaly školy větší samostatnost, ale také vyšší zodpovědnost, považuji za jeden z nejdůležitějších momentů podporujících aktivitu.  Myslím, že je chyba, že se postupně tyto prvky z řízení škol vytrácejí.

MS: Člověk, jenž pouze žádá peníze od své zřizovatelské organizace, se snaží plýtvat. Nedívali se náhodou na vás lidé dívat jako na podivína, jenž prosazuje novoty?

FS: Zpočátku jsem měl s učiteli a zaměstnanci jisté dohady, zdali tak, jak je to děláme, je to dobře. Po velmi krátké době najednou učitelé zjistili pokrok, viděli, jak se zlepšuje vybavení školy, a začali být na svoji školu hrdí. Hodně nám také pomohla spolupráce školy se zahraničními školami. Myslím, že tím jsem získal důvěru učitelů, uznání od zahraničních škol a od našich hotelů. Začátek je vždy nejtěžší, potom to již jde snadněji.

… Motivace …

MS: Počala vaše loajalita?

FS: Také uznání. Pamatuji si, že jsme jednou – a to jsem dělal v Národním ústavu odborného školství – v roce 1994 dávali dohromady osnovy. Potřeboval jsem více méně něco zpracovat. Pochopitelně, ředitel může něco udělat, ale především musí organizovat práci. Měl jsem udělat osnovy k otázce hospodářství. Bylo to o prázdninách, řekl jsem si, že si zavolám učitelku, která má na starosti skupinu ekonomů. Ta svolala učitele ekonomiky, kteří již nebyli na dovolené, aby se do školy dostavili. Bylo mi sděleno, že to tak bude. V duchu jsem si řekl, jak budou „hudrat“, že jim nedám pokoj ani o prázdninách a proč to mají dělat. Mohu říci, že po mém příchodu nepadlo ani slovo, že je o prázdninách otravuji. Přišel jsem s tím, že by bylo nutné udělat to, to a to … Uvedl jsem, že odjíždím na nějaké jednání. Vracím se ve středu a potřeboval bych mít tyto materiály zpracované. Řekl jsem, a tak to bylo vykonáno. Hned jsem šel za mzdovou účetní, aby získali finanční odměnu. Věděli, že když cosi dělají, že se jim to také vyplatí.

MS: Soudíte, že takto se nepostupovalo v ostatních školách?

FS: To je různé. Nikdy jsem nepochopil, proč školy žádaly svého zřizovatele o peníze, když si škola chtěla například koupit auto. Jednou jsem se setkal s ředitelem nejmenované hotelové školy, jenž mi říkal, že musí na ministerstvo, neboť potřebuje koupit auto. Zeptal jsem se, proč si jej nekoupí? Odpověděl mi otázkou: „Kde bych na něj vzal?“ Hotelová škola v Poděbradech měla již druhé auto. Vím, že jsme dokázali hospodařit tak, abychom měli zisk a nebyli jsme závislí na dotaci od zřizovatele.

MS: Schopný ředitel oslovuje i privátní firmy?

FS: Jednou jsme seděli s učiteli a řešili běžné problémy.  Někdo z nich říkal: „Proč ve třídách nemůžeme mít 26 žáků, jako má Ekogymnázium v Poděbradech, a proč musíme mít 32 žáků?“ Odpověděl jsem, že je to jednoduché. Každá škola dostává na žáka 30 tisíc korun na rok, 30 tisíc  korun násobeno 26 to je 780 tisíc. My máme 32 žáků krát 30 tisíc a dostávám 960 tisíc. To je o 180 tisíc více za jednu třídu. Při třech třídách to je 540 000 korun. Tento rozdíl mohu použít na vybavení, na mzdy a podobně. Jste ochotní, abych vám snížil osobní ohodnocení?

MS: Odpovědět si může každý.

FS: Již nikdy jsem to nemusel někomu vysvětlovat.

… Podnik, škola a kontexty …

MS: Říkal jste, že jste chtěl, aby se ze školy stal podnik. Jak na to reagovali kantoři?

FS: Dobře, protože sami viděli, jak si žáci počínají na praxi ve školním hotelu i na praxích v partnerských hotelích. Viděli, jaký zájem je se strany hotelů o naše studenty i díky tomu, že již ve škole studenti měli na starosti školní bar a recepci hotelu, měli hmotnou zodpovědnost a tím i jiný přístup k práci. Získané dovednosti jim pomohly na praxi v hotelích a škola získávala dobrou pověst o kvalitě žáků a výuky.

MS: Myslel jsem, s jakými nápady sami přicházeli, jelikož se také očekává spontánní aktivita?

FS: Řekl bych, že se kantoři počali ke všemu stavět jinak. Občas je musel člověk povzbudit a také jít příkladem. Bylo to po roce 1990. Chtěl jsem učit hospodářství a sám jsem se našich ekonomů zeptal, podle čeho učí. Odpověděli mi, že podle učebnice, kterou jsem napsal. Ohradil jsem se, že tam je spousta věcí, které už neplatí. Říkal jsem, že podle toho nemůžeme učit. Jel jsem do bývalého Státního pedagogického nakladatelství, že by mohli vydat nové učebnice. Řekli mi, že nemají autory. Šel jsem za našimi ekonomy a dotázal jsem se jich, zdali by neměli zájem napsat učebnici ekonomie. Nikdo se nepřihlásil. Následně jsem šel za jednou kolegyní a říkám jí: „Pani kolegyně, budu psát učebnici, ale v učebnici by měl být marketing a management, nechtěla byste napsat tyto části a já bych napsal zbytek?“ Odpověděla kladně.

MS: Inu, kantoři potřebovali impuls, jelikož jinak by se odvážili k činu.

FS: Začali jsme psát a měli učebnici připravit pro druhý, třetí a čtvrtý ročník. Já jsem psal pro třetí. Poté se přihlásily dvě učitelky, že by napsaly text pro druhý ročník. Vzpomínám si, že jsem s nimi jel do Špindlerova Mlýna. Když jsme tam vystoupili z autobusu, říká mi jedna ekonomka: „S kolegyní jsme se dohodly, že bychom jednu učebnici také mohly psát.“

MS: Jinými slovy, dobré příklady táhnou.

FS: Pověděl jsem jim, že již přišly pozdě, a tak učebnici budou psát kantoři z hotelové školy v Opavě. Postupně začali psát učebnice další vyučující, jazykáři, odborní vyučující a ekonomové. Výsledkem je, že na škole učí několik autorů učebnic jazyků, odborných předmětů a ekonomů.  

… Stav …

MS: Rád bych se zeptal, v jakém stavu se nacházela Hotelová škola v roce 1989. Sám jste říkal, že jste musel stabilizovat učitelský tým. Kantoři odcházeli, jelikož zřejmě chtěli poznat, co obnáší podnikání. Bylo snadné, či obtížné přilákat kantora, aby se stal součástí firmy?

FS: Je nutné říci, že učitelé v této republice chyběli, zejména pokud se týká jazyků. U nás se učila povinně ruština a jeden další cizí jazyk. Ruštinu poté nikdo nechtěl, proto se začala učit angličtina, francouzština, němčina a španělština.

MS: To značí, že byl velký převis poptávky nad nabídkou?

FS: Byl tam obrovský problém. Vyučujících, zejména západních cizích jazyků, byl nedostatek. Přechodně jsme využívali zahraniční lektory. První roky jsem vzal na vyučování jazyků i vyučující, kteří sice jazyk ovládali, ale neměli potřebné vzdělání. S postupem doby se situace zlepšila ve všech předmětech.

MS: Co hotelové školství jako celek?

FS: Před rokem 1990 jich bylo v celé republice pět. Byly to Mariánské Lázně, Praha, Poděbrady, Velké Meziříčí a Opava. Po roce 1990 vzniklo několik dalších hotelových škol, týkalo se to Liberce, Turnova, Pelhřimova, Českých Budějovic. Problém s počtem nebyl, problém ze začátku byl s kvalitou vyučujících. Hotelové školství se vyrovnalo se změnou podmínek velmi dobře díky tradičním hotelovým školám, které zpracovaly v průběhu dvou let novou pedagogickou dokumentaci. Na jejím zpracování se významně podílela i Hotelová škola Poděbrady.

MS: Sám jste říkal, že se učilo hospodářství, a kantoři se museli „ přepólovat“.

FS: Vyučující se postupně vyrovnali se změnami v ekonomické oblasti. Přispěla k tomu i skutečnost, že se jednalo o zkušené vyučující. Něco trvá delší dobu, než si to kantoři dobře osvojí. Částečně k tomu přispěla i skutečnost, že na škole začali vyučovat i ekonomové z podnikatelské sféry a noví absolventi škol.

MS: Přišli lidé z praxe, kteří měli studentů ukazovat směr. Asi je to nejlepší, když se propojí teorie a praxe. Tito lidé si svou kvalitu proměnili praxí.

FS: Někdo vedl účetnictví soukromě, a přilákal jsem jej, aby šel učit na hotelovou školu.

… Škola a studenti …

MS: Rád bych se zeptal asi takto: Člověk si s hotelovou školou asociuje, že tito lidé budou působit buď v soukromém sektoru, že si založí soukromý podnik a budou podnikat v oblasti gastronomie či budou někde v hotelu. Člověk se může setkat s tvrzením, že absolventi budou mít omezené pole působnosti, je to pravda?

FS: Ne, soudím, že to je zastaralý pohled,  praxí je ověřeno, že platí opak. Jsem přesvědčen, že absolventi hotelové školy mají daleko větší uplatnění a možnosti než absolventi jiných škol.

MS: Možná kromě gymnázií?

FS: Možná, ale když se ohlédnu kolem, absolventi hotelové školy pracují v hotelích, cestovních kancelářích, ve státní správě, na obecních úřadech, na úřadech práce, v bankách, v mezinárodních společnostech. Někteří z nich jsou řediteli hotelů. Hodně našich absolventů je v zahraničí. Zkrátka, jejich uplatnění je široké. Je to dáno tím, že se zde od prvního ročníku učí dva cizí jazyky a ve třetím ročníku přibírají dobrovolně třetí. Jejich úspěch je dán tím, že znají ekonomiku, účetnictví, ovládají obsluhu počítače. Umějí se chovat a slušně vystupovat.

MS: Když člověk odchází ze školy, je vybaven pro oblast hospodářství. Člověk ovšem nemá takový obecný přehled jako člověk z gymnázia. Předpokládá se, že člověk z hotelové školy půjde převážně do praxe, než aby pokračoval na akademické půdě?

FS: Více jak polovina našich absolventů pokračuje na vysoké škole. Podle zkušeností pracovníků  Vysoké školy ekonomické má naše hotelová škola výborné absolventy. Problémem je pro ně matematika v prvním, druhém roce. Jakmile se dostanou přes matematiku, jsou naši absolventi jinak připraveni, jinak vychováváni. Zástupci VŠE Praha, kteří pravidelně jezdí na hotelovou školu jako předsedové komisí absolutoria Vyšší odborné školy, je hodnotí velmi kladně, zejména pro kvalitu studentských prací, které jsou prakticky zaměřené.

MS: Tvrdíte, že lidé, kteří působí zde, mají uznání na akademické půdě?

FS: Ale i mezi podnikatelskou sférou. Nedávno (na konci roku 2010 pozn. editora) jsem byl na akci pořádané Národní hotelovou federací, tam jsem se potkal s manažerem hotel Radison, což je hotel na Václavském náměstí. Řekl mi asi toto: vaše hotelová škola je pojem kvality. Absolventi z vaší školy jsou nejlepší absolventi ze všech škol.

MS: Když jste zmínil, že Hotelová škola Poděbrady je jednou z deseti, dvanácti škol, je skutečně školou, která tento žebříček vede?

FS: Jsem o tom přesvědčen. Žádný oficiální žebříček neexistuje. Je to můj subjektivní dojem na základě ohlasů, které mám z podnikatelské sféry.  

MS: V hovoru jste zmínil, že je zde Vyšší odborná škola. Ta byla zřízena …

FS: … v roce 1996.

MS: Její cílem je připravit absolventy …

FS: … pro práci oblasti gastronomie. Když vystudují Vyšší odbornou školu, dostávají titul diplomovaný specialista. Dnes absolventi odcházejí na některé vysoké školy, kde studují rok, a následně získávají bakaláře.  

… Proměna studenta …

MS: Posuňme se v hovoru dále. Jak se podle vás změnili žáci, či lépe studenti? Jací byli na počátku společenské proměny a jací jsou dne?

FS: To je otázka, na kterou se těžko odpovídá. Myslíme-li začátkem proměny v devadesátých létech, byli žáci, kteří nastupovali na školu, daleko vděčnější za to, když jim škola umožnila zúčastnit se praxí  v zahraničí. Tím, jak se otevřely hranice a škola nabízí praxi po celém světě, změnil se i jejich zájem. Mohu říci, že zájem těchto žáků o praxi v zahraničí je rok od roku menší, jelikož žáci jsou trochu rozmazlení z domova. To proto, že dříve žák i my jsme neměli možnost se na zahraniční praxi dostat.

MS: Bylo to vzácností a poté si těch věcí člověk více vážil.

FS: Ano, na praxi se jezdilo do devadesátých let do NDR, Bulharska a občas do Jugoslávie. Jugoslávie byla možná pro nějakou skupinu lidí. Studenti na praxe jezdili, na nich si získali zkušenosti, vydělali si peníze a podívali se do světa. Dnes? Dnes jim nabídneme zahraniční pobyt v domnění, že jej využijí, ovšem zájem není tak veliký. Nemůžeme uspokojit poptávku po našich studentech ze zahraničí. Soudím, že to stále trvá. Praxe v zahraničí neznamená, že se jedou do ciziny rekreovat. Musí se tam tvrdě pracovat, ale získají zkušenosti a umožní jim to i snadnější nástup do nového zaměstnání.

MS: Pokud tomu dobře rozumím, čeští studenti jsou tak trochu lenošiví?

FS: Řekl bych, že někteří jsou rozmazlení z domova. Jejich rodiče jim řeknou: „V zahraničí se budeš možná dva měsíce dřít, to ti dám raději peníze a buď doma.“

MS: To je scestné. Jestliže se člověk podívá do historie, Češi, pokud chtěli něco vykonat, se vydali na cestu do zahraničí.

FS: Někteří jsou za nabídnutou zahraniční rádi. Berou to jako dobrou zkušenost pro svůj život. Jiní ale dají přednost praxi v tuzemsku.

MS: Zvláštní přístup u mladého člověka.

FS: Soudím, že v tom se studenti změnili. Je to dáno tím, že mají možnosti se dostat do ciziny snáze než v minulosti. Mají možnosti se tam dostat a nemusí pracovat, jelikož jim to rodiče zaplatí. To je faktor, který to ovlivňuje a na studenty negativně působí. V současné době učím na VOŠ týdně jako externista jen asi 3 hodiny. Vím však, že rodiče …

MS: … kazí své děti.

FS: Problém je spolupráce rodičů a školy. Mohu říci, že jsem se setkal s různými rodiči. Na počátku jsem jim řekl, co od nich škola požaduje. Vím, že většina rodičů tomu rozuměla. Studentům jsme řekli, že nesmějí nosit rifle, ale budou nosit košili, kravatu. Pamatuji si, že mi jeden rodič volal asi toto: „Kluk ráno šel do školy, viděl jsem jej, a neměl kravatu. Říkal jste, že budou muset nosit kravatu?“ Odpověděl jsem, že jestli je léto, nechceme to. Stačí, když nebudou mít rifle. Když má jednobarevnou košili, jsme spokojeni. Poté mi volal i jiný rodič, jenž byl nespojen: „Vyhodil jste mi ze školy syna. Budu si na vás stěžovat.“ Argumentoval jsem asi takto: „Ze školy jsem jej nevyhodil. Váš syn neprospěl. Měl možnost dělat opravné zkoušky, které však neudělal …“ Otec konstatoval, že prý jsem jeho synovi nepovolil opakování ročníku. „Ano,“ řekl jsem. „To proto, že sem chodil, neučil se. A co jste vy udělal pro to, aby uspěl? Lajdáctví nebudu podporovat.“ Ocitoval jsem pasáže školského zákona. On mi odpověděl: „Když přestoupí na soukromou hotelovou?“ „Přestal být žákem této školy, tak je mi to jedno …“ Vím, že tlak rodičů na školy je veliký. Rodiče by si měli uvědomit, že jsou to především jejich děti a bez vzájemné spolupráce to i takto může skončit.        

MS: Apelujete na nutnost zájmu o své děti ze strany rodičů. Nejen škola může za prospěch mého syna či dcery, ale i také já jako rodič. Domníváte se, že je to posun, který je negativní?

FS: Zase bychom museli vzít případ od případu. Jsou případy podnikajících rodičů, kteří nemají čas, aby se svým dětem věnovali. Je dobré upozornit, že peníze jsou věcmi, jimž studenti „rozumí“, a proto pokud studenti nemají dobré výsledky, měli by je v tom rodiče omezit. Budeš dostávat tolik a tolik, ale …

… Šaty dělají člověka …

MS: … chceme za to vidět patřičné výsledky. Je dobré se v diskusích nad studentem pozastavit u jedné věci, a to je oděv. Již jste jej zmínil, že dbáte na formu, aby v některých profesích byla zachovávána. Rád bych se zeptal, zdali byl povinný oděv zaveden až po roce 1989?

FS: Ne, požadavky na oblékání byly vyžadovány od založení školy.

MS: To je zde již tradice, která nebyla ustanovena společenskými změnami?

FS: Pokud bych mohl ještě říci k oděvu, mají naši studenti dvojí oblečení. První je pracovní, to bylo již dříve. „Zákaz“ nošení riflí je od počátku, co škola vznikla. Někdy se to dodržovalo, a někdy také ne. Pamatuji si, že to bylo po revoluci, když jsem dělal ředitele, přišel za mnou zástupce a říká mi: „Víte, že se žáci dohodli, že v pondělí ráno přijdou všichni v riflích?“

MS: Proč ne? Změna je život a protest přece patří k mládí.  

FS: Říkal jsem si, že když přijdou v riflích, bude to špatné. Projdu třídy v jednom poschodí, můj první zástupce ve druhém poschodí a druhý zástupce ve třetím poschodí. Upozorníme žáky, že pracovní oblečení a oblečení pro školu je to, které je předepsané. Kdo nepřijde takto oblečen, porušil školní řád a bude s ním postupováno dle školního řádu. Mohu říci, že jsem šel v pondělí do školy a v duchu jsem si říkal: „Nyní přijdu ke škole, všichni žáci budou před školou a budou volat: Pryč se ředitelem!“ Když jsem se v ono pondělí dostal tam, odkud je vidět na školu, nikoho jsem neviděl a usoudil jsem, že je to dobré. Musím přiznat, že až na několik žáků, všichni přišli oblečeni tak, že rifle neměli.

MS: Autorita kantorů zapracovala?

FS: Mohu říci, že jsme s postoji studentů v oblasti odívání bojovali. Musel jsem mít něco, abych tu bitvu neprohrál. Vím, že některé hotelové školy také požadovaly, aby studenti nenosili rifle. Tlak na vedení škol byl tak veliký, že se žákům ustoupilo. Já jsem jim ustoupit nechtěl. A proto jsme si do školního řádu dali a zakomponovali jsme do školního profilu absolventa, že vychováváme žáky pro manažerské funkce. Součástí manažerské funkce je i patčný způsob oblékání a chování. To je důvodem, proč se to zde vyžaduje. Jednou jsem narazil na studenta Vyšší odborné školy hotelové, jenž toto nechtěl pochopit a na internetu vyvolal diskusi o tom, co na nich chceme. Měl jsem z ní obavy, ale byl jsem překvapen, protože ohlasy na jeho postoje byly odlišné, než on očekával.

MS: Jak je vidět, když je student veden k disciplíně, ocení postoj kantorů, kteří vyžadují pravidla, byť jsou zpočátku brána jako nemístná.

FS: Třeba tam někdo odpovídal asi takto: „Hudebník, jenž hraje v symfonickém orchestru, kde musíte být ve smokingu či fraku, také nemůže přijít oblečen tak a tak …“ Někdo uváděl, že konečně na jedné hotelové škole se dbá na určité věci. Nutno dodat, že s tím hochem nemohli vyjít ani učitelé. Jedna vyučující tohoto studenta přivedla až ke mně. Byl jsem stručný: „Musíte sem chodit tak, tak a tak, pokud chcete být žákem školy. Pokud ne, můžete přejít na jinou školu, kde ty požadavky nejsou tak přísné.  Dávám vám na to týden. Za týden se mi přijdete ukázat.“ Musím říci, že když si to žák přečetl, začal chodit oblečen, jak bylo požadováno. Dnes je to tak zažité, že dokonce i studenti z vyšších ročníků kritizují prváky, když někteří z nich nepřijde patřičně oblečení.

MS: Nu, ale žijeme v době, jejíž součástí je i riflová móda.

FS: Proti riflím nic nemáme. Je to oblečení pro volný čas. Ředitel hotelu nemůže přijít do hotelu v riflích. To je jedna skutečnost. Druhá vychází ze zkušenosti, že když jsme měli praxi v pražských hotelích, jeden náš student přišel na praxi do hotelu Diplomat v pražských Dejvicích. Byl neupraven a setkal se s ředitelem. Ten jej okamžitě poslal pryč, prý jej ani nechtěl vidět. Zavolal nám, že takové studenty mu ze školy nemáme posílat.

MS: Možná trochu odbočím z oblasti proměn mladých lidí, kterou diskutujeme, ale asi nemohu opomenout otázku, jak se díváte na oblečení lidí, kteří chodí po ulicích. Soudíte, že by lidem více slušelo, kdyby se navrátily staré časy?

FS: Nejsem takového přesvědčení. Nemáme nic proti tomu, aby žáci přicházeli v riflích. Přijdou sem, zde se převléknou do požadovaného obleku a ve škole jsou v tomto oblečení. Odcházejí ze školy a odcházejí v riflích.

MS: Zřejmě jsem se chybně vyjádřil. Otázku jsem zamýšlel tak, že dříve bylo běžné, že pánové nosili obleky i ve volném čase.

FS: Jsem přesvědčen, že to je otázkou zvyku. Když jsme dělali praxi v Kanadě, Spojených státech, New Yorku, zjistil jsem, kolik lidí tam chodí v tmavých šatech, v kravatách … Bylo vedro, přesto byli na ulici. Jasně, byli to bankovní úředníci.

MS: Jsi v nějaké společnosti, musíš plnit podmínky.

FS: Vždy jsem studentům říkal, když budete dělat ve spořitelně, také tam budete muset chodit oblékaní, jak si to spořitelna přeje.

MS: To je nabíledni. Dnešní doba je plná pohodlnosti v tom, že člověk nedodržuje etiketu, jako byli zvyklí naši předkové.

FS: Naši studenti nemusí nosit kravaty, někteří je přesto nosí. Pouze nechceme, aby chodili v odrbaných riflích, aby chodili ve vytahaných svetrech až po kolena.

MS: Zkrátka, aby dbali na estetiku projevu.

… Proměna školy a kontexty …

MS: Otevřeme obecné téma školy. Rád bych se zeptal, jak se proměnila škola? Sám jste říkal, že ve škole byl nedostatek učitelů, kteří by žáky vedli. Týkalo se to cizích jazyků – angličtiny, německého jazyka. Využijme časového srovnání a tažme se, jakou roli hrála škola v minulosti a jakou má hrát ve společnosti, která je organizována na základě demokratických principů?

FS: Myslím si, že ta role je podobná. To znamená, že škola má vždy děti něco naučit.

MS: Za každého režimu?

FS: Ano, role je stejná. Stejné by neměly být cesty, které vedou k dosažení cíle. Často uvádím tento příklad: měl jsem zde pro studenty diskuzi s Ivanem Medkem. Vykládal nám, jak pracoval v Hlasu Ameriky, ve Svobodné Evropě … Nevím, kdo ze studentů se jej zeptal, jaký je rozdíl mezi lidmi, studenty zde a na Západě. On řekl jednu věc: „Vy se zde strašně bojíte … Bojíte se zeptat, nemáte vlastní názor. V Americe toho lidé znají méně, ale oni se nebojí.“ Myslím si, že cesta k tomu, aby si studenti více osvojili poznatky, je uvolnění drilu. Dovést je k tomu, aby znali to, co pro život budou potřebovat. Soudím, že to, co děláme, je správná cesta.

MS: Dobrá, ale je otázkou, zdali má škola vychovávat, či pouze vzdělávat?

FS: Jsem přesvědčen, že se musí jak vzdělávat, tak vychovávat.

MS: Jaká je poté úloha kantora?

FS: Také musí vychovávat i vzdělávat. Uvedu to na jedné skutečnosti. Měl jsem možnost být při testu studentů z Vyšší odborné školy. Studenti to řešili klidně, každý sám, a nejednou jsem zaslechl sprosté slovo. Někomu se tam něco nepovedlo. Řekl jsem mu, zda neumí mluvit slušně? „Mně to tak ujelo,“ odpověděl. To je ta výchova.

MS: Student si je následně vědom svých omylů.

FS: Ano, upozornil jsem ho, že se tak chovat nemůže.

MS: Kantor nemá být trestajícím, ale navádějícím. Již ne Igorem Hnízdem, kantorem, jenž byl představen ve filmu Obecná škola. Kantor by se měl snažit, aby sám student uznal, že cosi překročil, že to, co udělal, není správné.

FS: Je dobré uvést, že je obrovský rozdíl mezi hotelovou školou a mezi ostatními školami. Hotelová škola má vybrané žáky.

MS: I na gymnáziu jsou vybraní žáci.

FS: Řekl bych, že zde je onen výběr důkladnější.

MS: Ono je to také díky tomu, že těch škol je deset, dvanáct v celé republice.

FS: V roce 2010 se sem hlásilo 280 či 380 studentů, bralo se jich pouze 90.

MS: Nu, ale i kantorka ze zdejší hotelové školy namítá, že úroveň klesá.

FS: Je nutné vycházet ze skutečnosti, že před několika lety byl o studium takový zájem, že byla přijata asi třetina přihlášených studentů. V současné době vychází ze ZŠ slabší populační ročníky, a proto i výběr není tak přísný. Když je sraz absolventů, kteří zde studovali před desítkami let, tážou se mě, jací dnešní studenti jsou. Říkám jim, že jsou stejní, jako byli oni.

MS: Dobrá, je jistým mýtem, že se student výrazně proměňuje k horšímu.

FS: Víte, mně se to tak nejeví. Cítím, že studenti jsou stejní. Řekl bych, že studenti jsou v některých směrech lepší a v některých směrech jsou horší. Lepší jsou v tom, že studenti mají daleko lepší rozhled než kdysi my. Zvládají daleko více věcí ve srovnání před dvaceti lety. Druhé je dáno demokratičností. Jsou otevřenější, nemusí se bát. Problémem je, že občas překročí určitou míru slušného chování.

… Kritické myšlení …

MS: Dá se říci, že škola dnes učí kritickému myšlení? Uvedl jste Ivana Medka, jenž konstatoval, že zdejší studenti jsou neschopni řádného projevu, svého vlastního názoru. Soudíte, že v hodinách na hotelové škole je věnován prostor pro to, aby studenti hovořili se svými kantory, diskutovali?

FS: Soudím, že je obrovský problém u studentů diskusi vyvolat.

MS: Proč si to myslíte?

FS: Budou možná diskutovat, ale když jim řeknu, že budeme diskutovat na toto téma, tak oni ne. Je to tím, že jsme je to ještě nenaučili. Je to dlouhý proces. Nemusíme chodit pro příklady daleko, u dospělých je to někdy obdobné.

MS: Nesmíme zapomínat, že to vyžaduje přípravu. Je zřejmé, že pokud má člověk hovořit na jisté téma, je nutné, aby si své myšlenky patřičně utřídil, vyjasnil, co bude a nebude říkat. Sám jste poukázal na to, že studenti jsou schopni prezentace.

FS: To jsou, ale … Učím hlavně na Vyšší odborné škole a vždy jim říkám: „Budu vám něco povídat a poté další hodinu budeme věnovat diskusi. Vy se budete moct ptát. Nemusíte se mnou souhlasit, co vám říkám. Řekněte mi svůj názor na probírané téma.“ Do diskuse se mi zapojí z šedesáti – osmdesáti žáků pět, šest.

MS: Velmi malý zlomek.

FS: Přičítám to obavám mnohých studentů, u někoho pohodlnosti. Dokonce si někdy říkám, že by studenti mohli zkusit mě „nachytat“, že něco nevím.

MS: Interakci mezi studentem a kantorem považujte za důležitou, jelikož sám kantor může být v dobrém slova smyslu poučen od žáků?  

FS: Pochopitelně. Když se někdo přihlásí a řekne, že je to tak a tak, mohu mu poděkovat za podnět a upřesnění.

MS: Jsou kantoři, kteří staví na své neomylnosti.

FS: Myslím si, že na této škole učitele znám. Přijímal jsem je. Jistě nějaká výjimka může být, ovšem většinou ne.

MS: Můžeme říci, že se kantoři snaží z těch studentů vytvořit sebevědomé, kriticky uvažující osobnosti?

FS: Tak bych tomu i já rozuměl.

… Diskuse nad školstvím jako soustavě …

MS: Nemohu se však nezeptat, jak vidíte diskuse nad významem školství, o tom, jakými reformami prochází? Co byste považoval za důležité, aby bylo v té oblasti uděláno? Zřejmě tam patří i odměňování kantorů.

FS: Jistě, ale o odměňování bych asi nemluvil. Myslím si, že jistá věc se nezlepšila, ba zhoršila. Uznával jsem, že na škole je ředitel. Ten má školu řídit v rámci daných pravidel. Není potřeba, aby jej někdo vodil za ručičku. Ať přijde kontrola, zkontroluje chod školy, a pokud to ředitel nedělá dobře, ať je odvolán z funkce. Mně se zdá, že lidé ve školství, zejména ředitelé dostávají více pokynů. Bylo to i za mého ředitelování a kritizoval jsem to. Jejich rozhodovací pravomoc se zužuje. Jestliže ředitel školy potřebuje například nakoupit počítače a musí k tomu mít souhlas kraje, je to postavené na hlavu. Rozumím, že by někde mohlo dojít k zneužití prostředků. To by přece kontrolní orgány měly odhalit. Takový direktivní způsob řízení mně obrovsky vadil. To je rozhodně jedna z věcí, která by se měla odstranit. Zaručeně by to přispělo k lepší atmosféře. Ředitelé by tak měli více času na to, aby řídili svou školu, než aby se věnovali různým …

MS: … byrokratickým hloupostem.

FS: Pamatuji si, že za mého ředitelování mi volali z kraje, zdali jim nemohu poslat to a to. Odpověděl jsem jim, že požadované dokumenty naleznou ve výroční zprávě školy. Úředník mi řekl: „Máme ji někde založenou. Než bychom ji našli, tak nám ji dříve pošlete …“ Reagoval jsem na to takto: „Dobrá, proč, když zprávu školy musíme odevzdávat, ji nechcete pouze v elektronické podobě? Proč vám ji máme dávat v tištěné podobě?“ Rozumím tomu, že když každá škola ve Středočeském kraji přiveze zprávu, je to na zbláznění. Je tam spousta věcí …

MS: Jednoduše, je to byrokracie.

FS: Zažil jsem doby, že pokud ředitel potřeboval odjet na dva dny, potřeboval souhlas kraje. Tážu se k čemu?

MS: Vnímáte byrokratickou zátěž jako velké negativum?

FS: Myslím si, že by školy měly dostat větší volnost. Ředitel má dány povinnosti v pracovním řádu a v dalších právních předpisech, měl by dostat peníze na provoz školy …

MS: … a řídit se zásadou Ukaž, co umíš.

FS: Když jsem zde řediteloval, pamatuji si, že zpočátku jsme byli pod ministerstvem. Faktem je, že probojování dostavby nové budovy, v níž se nacházíme, mně dalo hodně práce, úsilí, trápení. Pamatuji se, že jednou mě volali z ministerstva školství, že prý vznikl obrovský problém, abych se tam rychle dostavil, a tak jsem přijel. Řekli mi, že v dokumentu je napsáno, že budu mít dokončenou opravu v roce 1997, ale dáváme vám peníze až na rok 1998. Jednoduše nám to nejde do hlavy.         

MS: Úředníci nezaznamenali, že se vše urychlilo.

FS: Ne, nechápali nic. Snažil jsem se vysvětlit, že jsem se dohodl s dodavatelem, jenž mi to postaví na úvěr. Daný úředník mi sdělil, že je to obrovský malér. Řekl: „S tím nechci nic mít. Jdeme za ředitelem investic.“ Přišli jsme tam, představil mě a pověděl, že mám problém, ovšem já jsem řekl, že tomu tak není. Celou situaci jsem vysvětlil. Ředitel na ministerstvu se tázal, jak prý to mám „ošetřené“? Odpověděl jsem následovně: „Ve smlouvě, kterou mám uzavřenou s dodavatelem, je, že práce, které budou provedeny, nám budou fakturované v takové a takové výši v roce 1997 a práce, které budou provedeny v roce 1997 v takové a takové výši, nám budou fakturované v dubnu 1998.“ Věděl jsem, že na to již budu mít peníze.“ On na má slova reagoval: „Když to máte ve smlouvě, je to v pořádku. Kéž bychom takových lidí měli více.“ Rozhodně jsem nepotřeboval, aby mě někdo vodil za ručičku.    

MS: Nu, ale v naší zemi někteří lidé byli tak naučeni, že se stát o ně postará doslova od kolébky do hrobu.

FS: Vím, ale takový člověk by v řídící funkci neměl co dělat.

MS: Soudíte, že mnozí lidé, kteří odpovídají za školství, za realizaci politiky, jsou nekompetentní?

FS: Jistě, že u některých tomu tak je. Třeba když jsme byli u ředitele útvaru, byl jeho postoj naprosto správný. Nechci lidi předem házet do toho či onoho pytle. Ono to tak není.

 

… Maturity a testy …

FS: Ještě bych měl zmínit jednu takovou oblast, kterou si nedokážu odpustit, byť by jich bylo ještě více. Jedna z oblastí je hodně diskutovaná. Jsou to státní maturity. Přijmeme je, či ne? Mohu říci, že o státních maturitách jsme se začali bavit ještě v roce 1994 – 1995. Pamatuji si, že když jsme byli na ministerstvu, projednávala se tam tato věc. Měli jsme spolupráci s Francií. Vystoupil jsem tam a navrhoval jsem způsob, jak se maturuje ve Francii, jelikož se mi jejich přístup líbil. Maturuje se tam tak, že na školu přijede komise z jiné školy. Pro každý předmět je určená komise. Na škole by byl zkoušející – vyučující, ale druhý člověk bude z druhé školy. To proto, že ten je garantem vědomostí. Tenkrát mi bylo odpovězeno, že by to stálo mnoho peněz. Když se dnes realizují záležitosti týkající se maturit, nemyslím si, že by to měla dělat nějaká soukromá agentura, neboť zde hrozí velké náklady. Mělo by se to dělat levnějším způsobem. Pouze je potřeba na školách zajistit, aby to proběhlo regulérně. Jinými slovy, aby tam byl komisař, jenž na to bude dohlížet. Myslím si však, že by státní maturity měly být. Je však otázkou, jak nastavit laťku náročnosti. Je k diskusi, zdali  maturitu ulehčí, či těžší.

MS: Tam to bylo myšleno tak, že člověk, jenž má zájem jít na vysokou školu, tak by …

FS: … mu těžší varianta mohla otevřít cestu bez přijímacích zkoušek.

MS: Pokud se 17 let o něčem hovoří, je to tristní, byť jsou z dílčí výsledky. Soudíte, že se na tom přiživují soukromé společnosti?

FS: Jsem o tom přesvědčen. Když jsem dělal ředitele, a to se psal rok 2005, ověřovaly se zde modely a testy. To máte stejné i s přijímacími zkouškami na střední školy. Pamatuji si, že Hotelová škola v Poděbradech si dělala zkoušky sama. Pověřený učitel připravil test z určeného předmětu a věděl jsem, že tito lidé nikomu neřeknou jejich obsah. Na jedné poradě na kraji jsme dostali doporučení spolupracovat s agenturou Scio. Byl jsem upozorněn, že jsem poslední ze škol, která si přijímací zkoušky organizuje sama. Řekl jsem, že když si děláme přijímací zkoušky na škole, víme, že se uchazeči předem nedozví, co tam je. Když to dělá někdo jiný, je riziko větší.

MS: To je otázka důvěryhodnosti instituce.      

FS: Kéž by se peníze, které se „nacpou“ agenturám, daly školám, na jejich zabezpečení, které by mělo být. Ať mi nikdo neříká, že se to nedá personálně obsadit.

MS: Je zřejmé, že v tomto projektu se „přiživují“ soukromé společnosti, a ne nadarmo se říká, že každá liška hájí svůj ocas.    

… Škola a ekonomické myšlení …

MS: Asi bychom neměli opomenout se zeptat, jak dobří jsou vaši studenti.

FS: Když náš student vyjde školu a nastoupí do podniku a tam ho ředitel požádá o napsání zprávy, projektu apod., jsou studenti hotelové školy schopni práci napsat, uspořádat, rozčlenit do kapitol a odprezentovat ji. Naši studenti jsou proto i na toto připravováni a napsání práce na zadané téma je součástí zkoušek. Při řešení zadaného úkolu mají patřičnou pomoc, a to jednoho vedoucího práce či konzultanta a oponenta.

MS: Nesmíme zapomenout na konkrétní realizaci.

FS: Ano, ale když studenti někam přijdou a toto udělají, …

MS: … tak je to výhra. Dost výrazně se snažíte ovlivňovat mladého člověka, aby byl schopen samostatné práce. Pokud se s tím student potýká od druhého ročníku, má šanci na úspěch. Vyžaduje to od všech velkou práci?

FS: To rozhodně. Usilujeme o to, aby byl zpracován jistý systém. Když jsou lidé v systému vedeni od prvního ročníku až do čtvrtého k takové samostatné činnosti, není poté práce tolik. Musím říci osobní zkušenost. Maturitní plesy má Hotelová škola v Poděbradech na Žofíně, jednou jsme jej měli v Kongresovém centru. Když jsme jej měli v Kongresovém centru, zval jsem na ně své známé, osobností z akademického světa. Organizaci plesu dělají dva studenti jako svou praktickou maturitní zkoušku. Musí uzavřít nájemní smlouvu, vyřídit povolení se vším všudy, jako je parkování, zajistit si hudbu, zajistit vytištění plakátů, zajistit autobusy. To vše studenti musí být schopni realizovat. Faktem je, že když jsem s tím přišel poprvé, že se to touto formou bude dělat, přišli za mnou zástupci tříd a říkali mi: „Pane řediteli, my bychom v Praze ten ples nechtěli. Víte, kolik nás to bude stát peněz?“ Tam je velký nájem, asi 80 tisíc. Já jsem jim rozmlouval: „Co by vás to stálo tolik peněz. Není to o ničem jiném než o počítání. Musíte si to spočítat tak, aby vás to nestálo nic.“

MS: Mírná nadsázka. Možná s pomocí sponzorů.

FS: Ano, skutečně to tak funguje. Studenty to nic nestojí. „Studenti, toto je podnikání jako každé jiné. Do žádného podnikání se nedá jít bez peněz. Na počátek od každého vyberete tisíc korun, a když bude váš podnikatelský projekt dobrý, peníze se vám vrátí. Když bude špatný, tak o ně přijdete, ale bude to vaše chyba, že jste si záměr špatně zpracovali. Studenti vybrali peníze, dostali kantora, jenž jim konzultoval. S mnohými dotazy jsem jim byl také nablízku. Každý rok se ples koná v Praze, každý rok je ziskový. Dětem se nejen vrátí tisíc korun, co vložili, ale ještě dostanou peníze, které tvořily zisk. Když mají po maturitách večírek, zbude jim nějaká ta koruna. Nutno říci, že nikdy na plesu naší školy studenti neprodělali.

MS: Když to říkáte, bylo by vhodné popsat proces vyjednávání. Říkal jste, že zde neučíte kuchaře, ale management. Řekl jsem, že také oslovují sponzory, a vy jste souhlasil. Zeptal bych se, jak intenzivně jsou studenti nuceni oslovovat sponzory?

FS: Studenti si musí vše dobře propočítat, sestavit kalkulaci nákladů, podle kapacity sálu a zkušeností z návštěvnosti určit výši vstupného, aby pokrylo náklady. Za předpokladu, že dobře zpracují plán této akce, nemusí nic doplácet. K pokrytí oslovují ještě sponzory, kterými jsou pravidelně partnerské hotely, rodiče a další podnikatelské subjekty.

MS: To, co říkáte, je příklad výuky rozhodování o hospodářských věcech … To se lidé na gymnáziích, možná i na obchodních akademiích neučí.

FS: Jednou jsem šel do školy, zastavil jsem se u recepce, kde též obsluhují studenti. Shodou okolností byla ve škole návštěva z hotelové školy ve Francii ze Štrasburku. Děvčata na recepci mi říkala: „Pane řediteli, na této škole je znát, že zde jsou hoši úplně jiní. Jdeme do školy. Před námi jdou hoši, my za nimi. Oni dojdou ke dveřím školy, otevřou nám. Na gymnáziu? Tam jsme se mohli ušlapat.“  Jsem přesvědčen, že vše se musí zaběhnout. Například je to otázka oděvu. Když sem například nastoupili studenti Vyšší hotelové školy, vytýkal jsem jim, když jsem je potkal, že jsou v riflích. Po roce, po dvou jsem potkal tři hochy v šatech, šli proti mně. Sdělil jsem jim: „Pánové, vidíte, takto vám to sluší. Ne v riflích, jak jste sem začali chodit …“ Jeden hoch odpověděl: „Pane řediteli, víte, jak jste nám byl protivný, ovšem dnes vím, že když přijdu takto oblečen něco vyjednávat, každý se mnou jedná jinak, než když jsem tam přišel ve vytahaném svetru a v riflích.“

MS: Zkrátka, není možné mít svět bez kultury oblékání, jednání.

FS: Ano, příkladů je více. Nechci vypadat, že se s tím chlubím. Občas jsme jezdili na letiště. Jednou, když jsem tam byl, vyprávěl mi personální manažer: „Dělali jsme zde konkurz na letušku. Přišlo asi dvacet zájemkyň, zájemců. Chvíli jsme jim cosi vykládali, poté jsme si udělali přestávku a skupině kandidátů řekli, že mají pauzu, ať to zatím trochu uklidí. Pak že budeme pokračovat. Nikdo nereagoval. Vstala však jedna absolventka vaší školy a my to zaregistrovali. Po jistém čase jsme se vrátili a řekli, že již nemusíme dál pokračovat, již jsme si vybrali.“

MS: Přičinlivost sklízí úspěch. Škola, kterou jste vedl, se v tom dobrém odlišuje ostatních. Kéž to pokračuje.  

… Politika …

MS: Od školy a školského systému bych přešel k otázce obecné, jež se týká každého z nás. Jak vnímáte politiku? Jako ředitel i občan jste vůči tomu nemohl být imunní. Ne nadarmo Komenský říká, že cokoliv se děje, všech se týká.

FS: Myslím si, že jsou naléhavé problémy, které je nutno řešit. Je otázkou, jak stanovit priority, ale mezi ně by mělo patřit školství, s nímž by měli naši představitelé něco udělat.

MS: Z projevů našich představitelů je znát, že na tento obor rétoricky nezapomínají.

FS: Rétoricky ne, ale ve skutečnosti se situace výrazně nelepší. Je nutné řešit i problémy v dalších oborech a jedním z  opatření je odstranění korupce, aby zbylo více finančních prostředků k řešení problémů jednotlivých oborů.

MS: To však je dlouhodobý proces.

FS: Ano, ale možná jsem v tom naivní, ovšem myslím si, že se o tom hodně povídá, ale málo se v tom dělá.     

MS: Člověk například ve věci korupce může říci, že se vytváří ovzduší korupce, přičemž málokdo s ní přichází do styku.

FS: Jistěže, vy nemusíte přijít do styku s korupcí, což závisí na tom, v jaké pozici člověk je, co dělá, ale to neznamená, že zde korupce není.

MS: Povědomí dělá své.

FS: Soudím, že korupce se odehrává vyšších sférách. Bohužel musím říci, že se také odehrává v obcích, ve městech. Je to nedávno, co jsem si pustil on-line záznam ze zastupitelstva města. Kromě jiného tam vystoupili lidé, kteří otevřeli otázku hospodaření a zadávání veřejných zakázek, dozorování kvality provedených prací, kde také nebylo všechno v pořádku.

MS: Dobrá, ale co pro to může udělat obyčejný člověk tak, aby to mělo nějaký patřičný dopad?

FS: Myslím si, že obyčejný člověk s tím mnoho udělat nemůže. Může se obrátit na příslušné orgány s podezřením na korupční jednání, ale většinou mu chybí potřebné informace a podklady, ke kterým se nedostane, ale chybí mu především odvaha.

MS: Člověk se může spojovat s druhými a vytvářet protitlak, což je síla občanské společnosti.

FS: Člověk může být nespokojený, může o tom hovořit, může to ventilovat, může svůj názor vyjádřit ve volbách. Je to však problematické, neboť před volbami všichni slibují.

MS: Demokratická společnost poskytuje možnosti, které komunistický režim eliminoval. Člověku se tak dává příležitost se realizovat. To je asi to nejcennější.

FS: Hlavně se nemusí bát, že pro něj někdo přijde, že bude pro své názory perzekuován, propuštěn z místa apod. To je na svobodě nejcennější. Na člověka negativně dopadne, že nemá práci, na kterou má kvalifikaci, nicméně tu dříve nemělo také jisté procento lidí. Neměly ji například intelektuální špičky, či ji měly, ale v kotelně. Nezaměstnanost je problém a získat místo odpovídající vzdělání je někdy těžké. Řada lidí, kteří jsou dnes bez práce a nepracují, by za komunismu pracovat musela. Dnes se někteří práci vyhýbají a pobírají raději sociální dávky. Myslím, že v této oblasti je stát příliš štědrý.  

MS: Lidé, kteří nemohli pracovat, chopili se práce jiným způsobem. Když je dnes člověk patřičně schopný a má všech pět pohromadě, může se realizovat, což v dlouhodobém ohledu vede k rozvoji společnosti a hospodářství.

… O minulosti a vyrovnávání …

FS: V této skutečnosti bych se rád zmínil o jedné věci spojené s minulostí. Hodně se mluví o Zákonu o třetím odboji. Zdali ano, či ne.

MS: To je otázka pohledu na období 41 let komunismu.

FS: Myslím si, že se to mělo řešit hned po revoluci. Dnes bychom měli věnovat pozornost palčivějším otázkám. Tím nechci říci, že bych s tím zákonem nesouhlasil. Měli by být odškodněni ti, kteří byli zavřeni, postiženi, ale řešit to po dvaceti letech, kdy již většina z nich nežije, je špatné. Bojím se, že až se tento zákon vydá, nabalí se na to spousta „chytráků“, kteří z toho budou chtít něco získat. Všichni ředitelé, kteří zde byli, byli komunisty. Pamatuji si, že například první ředitel po roce 1968, sem bral lidi, kteří byli vyhozeni pro svůj politický názor, aby mohli učit. Učili zde chvilku, než je musel propustit. To proto, že mu to přikázali ti nahoře.

MS: To je silně kolegiální a mnoho takových přístupů nebylo vidět.

FS: Musím konstatovat, že jednou věcí je pro mě komunismus, a druhou věcí je komunista. Když nás vystěhovali, začal jsem v 15 letech manuálně pracovat na státním statku v Počernicích. Nikoho nezajímal počet odpracovaných hodin, či zdali jsem dělal v noci. Dnes slyším některé členy KSČM a nestačím se divit, co všechno jim dnes vadí a jak obhajují minulý režim. Každý rok jsem šel na ředitelství statků, že bych rád studoval. Odpověď byla pokaždé záporná. Tebe nikam nepošleme, jelikož jsi syn kulaka. Šel jsem druhým rokem, třetím … V tomto jsem byl vytrvalý. Následně přešly Počernice pod ředitelství statku Brandýs nad Labem. Protože jsem chtěl stále studovat, šel jsem znovu na ředitelství statku. Přišel jsem tam na kádrové oddělení. Říkal jsem, že bych šel rád studovat. Vedoucí kádrového oddělení mi řekl: „Proč bychom vás nepustili do školy? Rodiče nemohou za to, že zdědili hospodářství. Ty za to také nemůžeš, proč bychom tě nepustili?“ Jistě i on byl komunista. Poslali mě studovat na roční zemědělskou školu. Musím říci, že rozlišuji konkrétní lidi.

MS: Dávat všechny do jednoho pytle je nebezpečné.

FS: Ano, s tím souhlasím.

MS: To znamená, že kolektivní vina podle vás neexistuje. Existuje pouze vina konkrétního člověka. Mezi námi také byli lidé, kteří byli ve straně, ale poté rychle přešli na druhou stranu. Možná máte jiný přístup k těm, kdo byli komunisty a jsou jimi do současnosti?

FS: Hlavní je, zdali někomu ublížili, či ne. Pokud ublížili, měli by za to být potrestáni či by se to mělo vědět. Je nutné říci, že někdo neublížil, ba někomu pomohl. Pamatuji si, že mi ředitel Hotelové školy v Poděbradech také pomohl, a nejen mně, ale i dalším.

MS: Nabádáte k pečlivému rozlišování, vnímání a pohledu ze všech možných stran?

FS: Ano. V podstatě systém byl nelidský a zločinný, umožňoval likvidaci nepohodlných lidí. Na zločinech tohoto systému se aktivně podílela část lidí, převážně komunistů, a ostatní komunisté většinou přihlíželi. Ne všichni lidé, kteří u komunistů byli, to schvalovali, ale báli se nesouhlasit. Někdo tam šel, aby si udržel místo.

MS: Z čistého pragmatismu …

FS: Byl zticha, jelikož kdyby nebyl, skončil by. Zticha bylo devadesát procent společnosti. Učil jsem na hotelové škole, a kdybych začal povídat něco proti komunistům, druhý den bych již neučil. Lidí, kteří se nebáli, bylo strašně málo.

MS: Jak se díváte na vyrovnání s minulým režimem? Dle vašich slov je to nedostatečné?

FS: Myslím, že nebylo žádné vyrovnání. O potrestání těch, kteří se podíleli na páchaných křivdách, se dnes nemá smysl bavit. To se mělo udělat v prvních pěti letech po revoluci. Ještě dnes je však mnoho lidí, kteří nebyli odškodněni ani materiálně, finančně, ani morálně.

… Integrace – Evropská unie …

MS: Pokročme dále. Česká republika je součástí Evropské unie, kam vstoupila v roce 2004. Jak jste vnímal naši postupnou integraci do jejich struktur? Tážu se také proto, že studenti této školy odcházejí též do zahraničí. Co tato integrace přinesla pro Hotelovou školu v Poděbradech?

FS: Jako většina lidí u nás jsem byl rád, že jsme do Evropské unie vstoupili. Pokud se týká konkrétního přínosu pro Hotelovou školu v Poděbradech, myslím, že na rozdíl od řady jiných, se to u nás projevuje daleko více. Byla zde možnost praxí, možnost odcházet do ciziny, a tak získávat pracovní zkušenosti. Také se vytvořila možnost studia, možnost srovnání přístupů například ve Francii, v Dánsku s tím, co je u nás. Škola se pravidelně zúčastňuje projektů vypisované Evropskou unií. Každý rok odjíždělo několik žáků na praxi v rámci projektů EU a náklady, s tím spojené, byly hrazeny evropskými penězi. Zpracovávaly se společné projekty v Anglii, v Itálii, v Norsku, v jednotlivých zemích. Myslím si, že to bylo pro školu i studenty velmi přínosné.

MS: Škola tak reprezentovala naší republiku na mezinárodní scéně.

FS: Zde v Poděbradech v roce 1998 se uskutečnily Evropské Vánoce. Jsou organizovány každým rokem ve vybrané zemi na jedné hotelové škole, na tuto školu se sjedou zástupci patnácti, dvaceti škol z těch ostatních zemí. Hotelová škola je organizovala ve spolupráci s Polabským muzeem. Každý zástupce země si tam postavil svůj vánoční stromek a všichni společně udělali evropský vánoční stůl. To je šance k vzájemnému poznání. V tom je obrovský přínos.

… Ohlednutí a výhledy …

MS: Jaké neuralgické body v rámci proměny společnosti a hospodářství vidíte?

FS: Zajistit vymahatelnost práva, odstranění korupce, prokazatelnost majetků …

MS: Prošli jsme spousty oblastí, ale jaký máte výhled do budoucna? Jsme přece součástí integrující se Evropy a globalizovaného světa. Co si myslíte, že by se mělo zlepšit?

FS: Odpověděl bych jednoduše: Ve všech oblastech je co zlepšovat, ale zejména jde o morálku společnosti, vztahy mezi lidmi, ekonomickou situaci. Dále věnovat více pozornosti školství a mladé generaci. Je to především věcí politiků, oni by měli být vzorem, a ne naopak.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

 

FS: V období roku 1989- 1990 jsem pracoval v Občanském fóru, přibližně v roce 2002 jsem byl členem ODS. V roce 1997 jsem z ODS vystoupil, protože jsem nesouhlasil s její politikou, krátce jsem byl v Unii svobody. Od roku 1992 do roku 2004 jsem byl v zastupitelstvu města Poděbrady, od roku 1994 jsem spolupracoval s Národním ústavem odborného vzdělávání.

 

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

 

FS: Ano

 

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nepřispělo rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání zemí v Evropské unii?

 

FS: V době po listopadu 1989 jsem zpočátku byl proti rozdělení, ale jak začal převažovat zájem Slovenska na rozdělení, dospěl jsem k názoru, že rozdělení bylo nejlepším řešením.       

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *