Letory a čas v daru tvořivosti


Vladimír Hronek *1944, český kněz, monsignor, působí v diecézi Hradec Králové, od roku 1989 působil jako arciděkan v Kutné Hoře, od roku 2007 působí jako probošt v Poděbradech.
Stáhnout dialog:

Starý a moudrý kněz a zároveň poděbradský probošt Vladimír Hronek rozpráví nad tématem daru tvořivosti – jak mohou do tvořivosti promluvit letory člověka a také jak se vývoj člověka podepisují věkové skupiny?

Teze:

„Flegmatik může mít ohromnou výhodu, že u činnosti, která je prováděná nedojde k vykolejení.“ – charakteristika osobnosti

„U extroverta platí: slova předchází myšlenky, kdežto u introvertů je opak: nejprve přichází myšlenky, pak teprve slova.“ – slova a myšlení

Dialog byl nahrán zrána v úterý 19. dubna 2016 na poděbradském proboštském úřadu, Palackého 72/23, Poděbrady.

… Letory a kontexty …

MS: Pane probošte, po čase se setkáváme nad tématem tvořivosti, abychom si řekli, co jsou determinanty tvořivosti a jak je můžeme využít ve prospěch v rámci svého uvažování o naší tvořivosti, aby naše tvořivost byla podpořena možnými přístupy. Rád bych, abychom se podívali na strukturu osobnosti – využijme k tomu škálu, s níž přišel Hippokrates a pak Carl Gustav Jung. Ten první hovoří o flegmatikovi, sangvinikovi, cholerikovi, melancholikovi. Rád bych, abychom se pokusili díky vaší letité zkušenosti s lidmi, odpovědět na otázku, jaký druh povahy může – podle vás – podporovat tvořivost? Vezmeme-li si – flegmatik je člověk, jenž jedná v módu: mouchy snězte si mě. Nejen svůj sociální prostor neformuje. Flegma je přece hlen. Flegmatik je tím, který nemá velké cíle. Jeho existence je zaměřena na pouhé „přežití“.

VlH: Na druhou stranu to má výhodu, že když má něco na mysli, mnohé jej „nerozhází“.

MS: Někdo by mohl dodat, že jeho přístup je „smrádek a teplíčko“.

VlH: Člověk tak nemusí jednat. Flegmatik oproti cholerikovi, jehož rozčílí každá maličkost, stojí nad nesrovnalostí. Na letory se můžeme dívat dvojím pohledem. Můžeme v nich vidět pozitivní rysy, nebo negativní. To se objevuje u všech letor.

MS: Když člověk kráčí nevyšlapanou cestou, ví, že jej na cestě budou provázet těžkosti, protože je malíř a vidí svět odlišně, než jej vnímají současníci, případně širší veřejnost. Takový malíř má výstavu, kam přijdou lidé, kteří jej za jeho dílo budou hanět, budou se mu vysmívat.

VlH: Flegmatik nad tím mávne rukou a jde dál. Ano, většinou ve flegmatikovi vidíme negativní stránku, nicméně může mít ohromnou výhodu, že u činnosti, která je jím prováděná, nedojde k vykolejení.

MS: Zde platí skutečnost: co mě nezabije, to mě posílí.

VlH: Zdůrazňuji: těžko u psychických letor budete vypichovat jednu charakteristiku.

MS: Řeknu kacířskou myšlenku: flegmatik je ten, kdo tvoří pro Boha, protože jej nic nerozhází.

VlH: Může být.

MS: Flegmatik je na periferii společnosti, ta si jej nevšímá, ale nakonec vykoná dobré dílo.

VlH: Sangvinik se pro mnohé nadchne, ovšem nic nedotáhne.

MS: Nešťastný člověk i společnost. Zde bychom měli říci, že sangvinik je člověk, jenž dobře realizuje své dílo v rámci společnosti. Lze říci: sangvinik usiluje o společenské uznání, nicméně flegmatik? Jsem zde, mám životní záměr, a budu-li přijat společností – na tom se mé dílo nezakládá.

VlH: Souhlasím s vámi. Máte tam pozitivum.

MS: Říkal jste: sangvinik je člověk, který „žádný“ projekt nedotáhne do finální podoby.

VlH: Snadno se nadchne.

MS: Víte, že kdo se snadno nadchne, …

VlH: … velice snadno z něj elán vyprchá.

MS: Paralelu můžeme nalézt u prskavky – velice intenzivně svítí, – ale flegmatik? Ten může být tím, kdo „nesvítí“, kdo ve skrytu pracuje, a pak vydá dílo. Pokud bychom hledali označení – jedná se o poustevníky. Též jsou skrytí, věnují se kontemplaci.

VlH: Pak je tam cholerik.

MS: Tím byl Petr.

VlH: Ten se „zakousne“, jde přes překážky.

MS: Nesmíte zapomenout, že třikrát zapřel Krista.

VlH: Cholerik k tomu má blízko. Jakmile se setká s něčím, co se mu nelíbí, v tu ránu vybuchne. Jde přes překážky za svým cílem a nebere ohled na ostatní.

MS: Jedná se o znak egoisty. Jak může člověk v této společnosti obstát, když je „odkázán“ na spolupráci s druhými. Sangvinik je diplomatický, cholerik je člověk žluči. Následně vznikne požár a musí přijít flegmatik, aby došlo ke stabilizaci.

VlH: Neměli bychom zapomenout na melancholika.

MS: Jde o člověka, který je sám pro sebe. Žije ve vnitřním světě, žije úzkostí, je skleslý, i když svou uzavřeností se může podobat flegmatikovi.

VlH: Ano, má svůj svět.

MS: Zde vyvstává otázka, jestli mu jeho svět nebrání v tvořivosti. Lze konstatovat: vše vnitřně prožívá. Na mysl mi přichází slovo básník.

VlH: To proto, že vše nese sám, a to je krásné. Nikde nenalezneme striktně člověka, který by měl přesně tu kterou letoru.

MS: Můžeme tvrdit: díky mnohoznačnosti je svět pestrý?

VlH: Zde vystupuje úloha člověka, aby dokázal sebekontrolou a sebeovládáním tyto letory omezovat ve své striktnosti, aby dokázal též překročit meze té které letory.

MS: Měli bychom konstatovat: o to musí člověk usilovat, že?

VlH: V tom spočívá poslání člověka, poněvadž pokud to dokáže, stává se tvůrčím člověkem, dokáže jednotlivým negativům „postavit“ hráz, jedině tak může být plnohodnotný.  Máme rozum, máme uvědomění.

MS: Pokročme dále – v této souvislosti bych uvedl rozlišení extrovert a introvert. Můžeme říci, že člověk, jenž je uzavřenější, je schopen myšlenky více promýšlet než ten, kdo je výmluvnější …

VlH: U extroverta platí: slova předchází myšlenky, kdežto u introvertů je opak: nejprve přichází myšlenky, pak teprve slova. Je to typické, a tím nechci tvrdit, že extrovert nikdy nejedná rozumně, avšak dost často se myšlenka projeví slovy, která nejsou zvážena. Netvrdím, že vývoj je přesně takový, ale náznaky jsou patrné.

… Dětství, jinošství, dospělost, stáří …

MS: Navrhoval bych, abychom prošli etapami člověka, protože v každé etapě je cosi skrytého, cosi odlišného. Díky tomu člověk může v rámci své mohutnosti přispívat k bohatství společnosti, jejíž je součástí. Pro popis je vhodné si zvolit škálu vývojového psychologa Erika Eriksona, Němce žijícího v Americe. On kategorizuje: první životní fází je dítě do dvou let. Je odkázáno na matku. Atribut, který jej charakterizuje, je důvěra k tomuto člověku.

VlH: V této fázi vystupuje učení, kdy malé dítě objevuje svět.

MS: Ano, je vhodné zmínit, že některé děti již „hovoří“.

VlH: Pořád však objevují svět, …

MS: … jenž je malý a v němž může získat důvěru.

VlH: V tom vidíme přirozené poznávání. Kdyby člověk byl tak rychle schopen přijímat poznatky jako dítě v prvních letech, byli bychom geniální, poněvadž co se dítě za první rok naučí, odkouká, je ohromné.

MS: Pak je zde kategorie od dvou do čtyř let- dominuje rozvoj vůle. Tam k mamince přistupuje tatínek. V předchozí fázi hraje důležitou roli převážně matka. Zde se dítě „rozkoukává“ po světě …

VlH: … a ten poznává podle svého rozumu a chápání.

MS: Spíše malého, dětského rozumu.

VlH: Dítě si však začíná vytvářet své představy a realizuje je.

MS: Také je tam aspekt vůle.

VlH: Má schopnost uvažování, vyjadřování svých jednoduchých myšlenek a představ.

MS: I vztekání! Dítě do pěti let již je schopno být zaměřeno na cíl. Jako konflikt tam vystupuje vina a iniciativa. Důležitou roli hraje rodina, tedy i babička, dědeček, případně sourozenci. V rámci svého života poznává širší společenství. Je-li dítěti dán prostor, jeho život se rozvírá jako vějíř.    

VlH: Tam je též otázka hraní, kde má dítě již myšlenku, pak začíná uplatňovat své poznatky. Tyto operace nasvědčují, jak člověk bude uplatňovat svůj rozum. Tato etapa je do pěti – šesti let. Dítě si hraje a při hře uplatňuje i své poznatky a představy.

MS: Ano, pak přichází období bolestného zrání …

VlH: Pokud se skutečnost vztáhne na manželství, tato etapa může nastat dřív. Záleží na formě výchovy, kdy si člověk začíná uvědomovat hodnoty.  Pak přichází základní školní věk, žák je konfrontován s novými poznatky, dostává kousky šancí k seberealizaci. V této fázi člověk prosazuje vlastní „já“. Když se uplatní, může nastat chvíle, kdy jedinec dokáže vlastní „já“ zaměřit pro dobro druhého. Po osmnácti letech může přicházet snaha projevit cit. Mám na mysli první studentské lásky aj.

MS: Dotýkáme „zamilovanosti“, která možná přejde v lásku, že?

VlH: Ano, ve studentských láskách se začíná objevovat cit pro druhého.

MS: Z počátku se jednalo o lásku rodičů k dítěti, pak láska širší rodiny, dále vytváření přátelství s vrstevníky.

VlH: Nezapomeňte na typické klukovské party, které začínají dřív, ve 13, 14 let. Zde se lidé učí přátelství, které je směřování k lásce. Kamarád, pokud je kamarád, je pro druhého významnou osobností. Tam se učí pro kamarádství přinášet oběti. Dnes se vše urychluje, a proto se hodnota lásky zaměňuje za sobectví, které se projevuje ve vztahu k druhým lidem. Sobectví se uplatňuje tím, že předpokládá lásku druhého.

MS: Lze se domnívat, že v lásce jednoho k druhému spojené s reprodukcí, …

VlH: … je přítomnost odpovědnosti.

MS: Pokud si člověk založí vlastní rodinu a realizuje hodnotu lásky v této entitě, poté co děti odrostou, nastává období, kdy člověk může společnosti sloužit moudrostí, kterou získal během života.

VlH: Shrnul bych to: v mládí je člověk revoluční, má své představy, za kterými jde přes překážky, ke stáří revolučnosti ubývá a přichází konzervatismus, kdy si člověk začíná uvědomovat skutečné hodnoty, které v revolučním mládí v podstatě nevnímal.

MS: Můžeme použít příklad z literatury – Babička Boženy Němcové. Tato etapa pak končí smrtí.

… Postavy, které motivují …

MS: Rád bych ještě zmínil postavy, které jsou v literatuře. Mnou oblíbený je Malý Princ, jenž se snaží poznat svět lidí. Je do jisté míry překvapen světem, s nímž se na své pouti setkává. Žije na malé planetce s růží, o níž se stará, a s beránkem, který je plod jeho fantazie. Je udiven, jaké patologie mohou v důsledku ignorance rozumu a jeho kritičnosti vzniknout. Vzpomeňme na chudáka pijana.   

VlH: Pije, aby zapomněl, že pije.

MS: Byznysmen počítá své planety, přičemž je tam i …

VlH: … Generál.

MS: Jedná se o archetypy, s nimiž se můžeme setkat. Pozor, vyjadřují degeneraci, jenž něco koná, a vůbec neví, proč to koná. Patologie vznikla, protože lidé ztratili schopnost podívat se na svět s lidskou naivitou, tázáním a ověřováním. Dítě se snaží …

VlH: … dopracovat k odpovědi, …

MS: … která potěší. Je v tom zachycena čistota dětského pohledu. Takový Byznysmen proti tomu ztratil schopnost tázat se.

VlH: Ano, je to postoj dospělých, kteří nejsou ochotni připustit, že jednou byli dětmi. Měli bychom říci: v dospělosti je fantazie dost omezená a my máme obavu, aby se nám náhodou „neobnovila“, a proto až ke stáří se navrací konzervatismus – tam se ideály obnovují, a proto si staří lidé rozumí s malými dětmi. V pozdním věku se začala „ozývat“ fantazie a starý člověk nemá „obavu“, že by se ztrapnil před ostatními.

MS: Občas můžeme slyšet z úst lidí středního věku: co senilní dědek dělá za pošetilosti?

VlH: Může se jednat o neštěstí, ale také o uvědomění, co v životě má také cenu. Jde o znovuobnovení fantazie …

MS: … a v dobrém slova smyslu snahu uniknout ze struktur světa, v němž žijeme. Příkladem je Don Quijote, který byl schopen jít za ideálem, …

VlH: … byť jeho výsledek nebyl žádný a cenou byl posměch.

MS: Díky tomu se stal nesmrtelný.

VlH: Není to ideál, aby se dostal do takového stavu. I to někdy může být osvobozením, pokud takovou roli dokážeme přijmout.

MS: Vy byste nerad jezdil na Rosinantě?

VlH: A bojoval s větrným mlýnem?

MS: Jsou lidé, kteří namítnou, že postavení kněze na malém městě může mít podobu donkichotství.

VlH: Pokud se s tím člověk vyrovná, vidí v tom pozitivum, mě tato skutečnost nemůže vyvést z míry.

MS: Dále bychom si měli připomenout Ferdu Mravence – práce všeho druhu.

VlH: Měl nadšení, ale z mého pohledu byl středního věku. V něm je člověk spoután představivostí, plány, které jsou mnohdy nereálné, ovšem pokusit se o ně mohu. Takové kroky ve stáří člověk nedělá, protože tam zvažuje, zda návrh je reálný, nebo ne.

MS: Co postavičky Pat a Mat?

VlH: Znám je pouze z doslechu. Jsou pro mě pouze pojmem.

MS: Řeší banální záležitosti s tragickým závěrem. Dobrá, co tvůrčí postavičky Pejsek a Kočička?

VlH: Ať dělají dort, případně cokoli, dopadne to, jak to dopadlo.

MS: Jednoduché úvahy o dortu – dejte tam to nejlepší, a bude tím lepší … Dáš-li tam pět nejlepších jídel, bude pětkrát lepší, dáš-li jich tam deset, bude desetkrát dobrý.

VlH: Měli bychom se ohlédnout na výsledek.

MS: Mnozí lidé imitují tuto dvojici. Člověk se tomu zasměje, ale naše konání se jim blíží. 

VlH: Je to, jako když někdy jedná bez uvažování.

MS: Dítě je takové.

VlH: Ano, nicméně je to krásné – a na to se zapomíná, že v normálním přírodním provozu jsou odpůrci. Zde se dokáže spojit i to, co je protikladem, a proto i výsledek je protikladný – co chutná někomu, nechutná druhému. Na druhou stranu tuto skutečnost dokážou tito hrdinové prožít a přežít.

MS: Jaké jiné postavy člověk může v rámci tvořivosti nalézt? Podívejme se na Švejka – postava, která je vysmívaná. Dokázal nalézt modus vivendi i u feldkuráta Katze.

VlH: Je tam obraz „vychytralosti“ člověka. Švejk to dokáže podat takovou formou, …

MS: … že svými postoji ukazuje negativa systému – a to ještě s výsměchem.

VlH: Vlastně jde o zajímavý charakter člověka. Vystihuje naši národní povahu?

MS: Tam je ukázána schopnost improvizace, adaptace, možnost jednat v každé situaci a dotáhnout smysl ad absurdum.

VlH: Ano, situace ad absurdum jsou tam časté.

 MS: Měli bychom zmínit tvůrce díla, protože pan Jaroslav Hašek, pokud měl psát, musel být v transu.               

VlH: S tím se setkáváme v životě. Lidé se musí dostat do euforie, kterou si navozují různými látkami. Je skutečností, že se takové stavy projevují u hudebníků. Zároveň je nebezpečné, že drogy člověka ničí.

MS: Děkuji vám, buďme tvůrčí a příště na shledanou!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.