Na podzim skončilo působení Evropské komise Jeana Claude Junckera (2014 – 2019). Lubor Lacina, jenž se zabývá evropskou integrací, hodnotí činnost komise jako práci dělníků, kteří nejsou vidět, byť jsou důležití, ovšem historii nepíšou. Uvažujeme-li o pochopení jejího fungování, zjišťujeme, že neurčuje témata, ale přichází k ní samovolně. Odpověď je snadná: svět se více propojuje a na mnohé nemáme vliv, a proto vyžaduje kooperaci s ostatními. Připomeňme: Evropská komise je v očích mnohých jako „úřednická vláda“ unijního celku s dávkou odcizení a politická rovina se diskutuje v Evropské radě. V očích mnohých je její aktivita „skrytá“. Každý stát nominuje jednoho komisaře – a kvůli tomu, aby byla zachována parita jeden stát, jeden komisař, což vede až k nebezpečnému zbytnění komise. Nezapomínejme, že je v Unii 28 států, po brexitu možná 27.
Dialog byl natočen v prosinci 2019 v technologickém centru Brno.
O Evropské komisi Jeana Claude Junckera
MS: Je tomu jen několik týdnů co odstoupila komise vedená Jeanem Claudem Junkerem. Jak nahlížíte na její působení a postavení Evropské komise v kontextu evropské i světového reality?
LL: Nejvíce pětileté období ovlivnila skutečnost, že agenda nebyla určována Evropskou komisí, ale věcmi, které přicházely neočekávaně, a proto můžeme říci, že celé období bylo poznamenáno řešením krize eurozóny. Než byla dořešena krize eurozóny, přišla migrační krize a velké grandfinále byl brexit. Myslím si, že Komisi je vlastně obtížné hodnotit, poněvadž velká část její energie byla věnována na něco, co neměla zcela pod kontrolou, neboť události přicházely z vnějšího okolí.
MS: Domníváte se, že Evropská komise má být tou, která určuje podobu vládnutí, nebo nemá zastávat pozici, čemu se dnes říká: expert opinion?
LL: Role Komise je silně propojena s tím, kam se dostal integrační projekt, protože bychom měli vycházet z toho, že na začátku se musí shodnout členské státy na úrovni Evropské rady, a to jednomyslně. Prezidenti a premiéři členských zemí určují integrační cíle. Dnes čím dál více agendy, kterou řeší Evropská komise, vyplývá z toho, že politické rozhodnutí na úrovni Evropské rady bylo učiněno před dvaceti lety, například budování vnitřního trhu (1986) nebo měnové unie (1992) a do současnosti (konec roku 2019 pozn. red.) rozhodnutí politiků vyžaduje od Evropské komise, aby dělala nutné byrokratické kroky, aby vnitřní trh nebo měnová unie fungovala. Celá agenda není účelové vytváření nových norem, případně hledání nějaké agendy a vymezení se Evropské komise vůči Evropské radě či členským státům, ale dnes – a dovolil bych si říci – pokud nejsou krize, které potřebuje urgentní reakci a řešení, pak devadesát procent agendy je určeno dávnými rozhodnutími členských zemí prohlubovat integrační projekt. Aby jejich rozhodnutí fungovala, musí Evropská komise navrhovat sekundární legislativu, které to umožní.
MS: Nezapomínejme, že zde máme několik institucí, které vystupují v integračním procesu, a je otázka, která má být zásadní a zdali má nějaká hrát prim a nemáme-li raději nechat rozhodování na členských státech. Ptejme se, jestli Evropská unie má mít podobu vysoce propojeného celku, nebo nemá-li zde Evropská unie vystupovat jako uskupení států, kde vztah mezi jednotlivými zeměmi je volnější.
LL: Užiji jeden příklad, kde je vidět, že vnitřní trh se nevytvoří sám – a to se týká nástupu technologie mobilních telefonů, kde i laik bez technického vzdělání pochopí, že náklady přenosu vzduchem jsou stejné, voláte-li mezi Poděbrady a Brnem a mezi Poděbrady a Mnichovem či Paříží. Necháte-li jednotlivé firmy působit tržně, dlouhou dobu si účtovaly mnohem vyšší sazby za přeshraniční volání než za volání uvnitř členské země. Až společná iniciativa Evropské komise a Evropského parlamentu donutila firmy ke změně chování. Takových příkladů, kdy Evropská komise upozorňuje na skutečnost, že někdo někde zneužívá monopolního postavení, a je tím, co by občané Evropské unie měli vnímat jako velmi pozitivní, protože zrušení roamingových poplatků pomohlo snížení cen přeshraničních telefonních a datových služeb, což je příklad velmi pozitivního přínosu existence vnitřního trhu a aktivit Evropské unie.
MS: Nezapomínejme na jedno podstatné, že pro rozvíjení autentických vztahů je důležitý kontakt z očí do očí, avšak to chceme zřejmě mnoho.
… Euro na scéně …
MS: Tvrdil jste, že komise pod vedením pana Jeana Clauda Junckera řešila krizi eura. Můžeme k tomu přistupovat takto: euro je projekt, který je předčasný z toho důvodu, že ve společenství jsou hodně rozdílné země: Řecko a Finsko. Měli bychom si vzpomenout, že velkým hasičem krize eura byl bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, jenž řekl památnou větu: „Pro záchranu eura uděláme cokoliv“. Od té doby se evropský trh dluhopisů zklidnil. Podívejme se na výnosy státních desetiletých dluhopisů Řecka, Itálie v roce 2019 a v roce 2012. Je to zřejmý nepoměr. Řešení krize eurozóny pomáhal hlavně tým centrálního bankéře, nemyslíte?
LL: Čím dál více jsem přesvědčen, že problém eurozóny není způsobem vysokou heterogenitou států, kteří používají stejnou měnu. USA a jejich padesát států je mnohem rozdílnějších než stávající eurozóna a přesto dlouhodobě používají jednu měnu – americký dolar. Rozdíly mezi státy jako Iowa, které jsou primárně zemědělské a Kalifornií či Massachusetts jsou násobně větší než u členských zemí eurozóny. Projekt eura byl od začátku politickým projektem a začal kompromisem mezi ústupkem Francie a nebránění rychlého sjednocení Německa, a na druhé straně vzdání se Německem toho, co si francouzští ekonomové mysleli, že bylo základem ekonomického úspěchu (německé marky a Bundesbanky). Právě to se táhne s projektem eurozóny. Politici od začátku věděli, že společná měna by měla být vybavena nástroji jako je větší flexibilita trhu práce, příhraniční mobilita pracovní síly nebo společný rozpočet, ale také věděli, že pro tyto často nepopulární kroky není podpora veřejného mínění. Doufali, že eurozóna bude fungovat i bez koordinace hospodářských politik. ECB byla proto dotlačena do role „věřitele poslední instance“ a nutné stabilizační prvky jako bankovní unie, kapitálová unie nebo rozpočet eurozóny začaly být diskutovány až po roce 2009.
MS: Tento problém je v samotném základu měnové integrace a pan Juncker s tím nemohl nic dělat. Vlastně zdědil horký brambor.
LL: Zde se nabízí přirovnání k hasičskému sboru a jeho schopnosti minimalizovat škody způsobené požárem. Každý zná nějaký film ze středověku. Co se stalo, když začal hořet dům ve městě, jenž bylo postaveno celé ze dřeva? Ambice nebyla zachránit dům jako takový, ale snahou hasičského sboru bylo, aby popelem nelehla celá vesnice – město. S eurozónou to bylo velmi podobně. Hasičský sbor, který měl mít dobrou techniku, byl vytrénovaný, se více na začátku krize podobal středověkému hasičskému sboru – než sboru, který by měl existovat na začátku 21. století. Až po krizi se zintenzivnila snaha institucí EU vycvičit a nakoupit hasičskému sboru dobrou techniku a vycvičit hasiče, aby byly schopni zasáhnout účinně a ne pouze eliminovat šíření požáru do dalších zemí.
MS: Dotýkáme se otázky kompetencí. Centrální bankéři zasahovali prostě: utvořením příznivých měnových podmínek, …
LL: … což je však velmi nebezpečné, protože japonská zkušenost nám ukazuje celkem tři ztracené dekády stagnace. A výsledek? Nulové úrokové sazby téměř třicet let, obrovský objem peněz a vzniklý dluh – neboť japonská vláda „vybetonovala co se dalo“, postavila koleje a nové dálnice, kde to šlo, bez jakéhokoliv dopadu na ekonomický rozvoj. Otázka je, zda eurozóně nehrozí proces tzv. japonizace. Tedy dlouhé období nulových nebo záporných úrokových sazeb, fiskální expanze a nulový růst.
MS: Nesmíme zapomínat, že dluhopisy Japonska jsou drženy v rukou domácích investorů, což není případ Řecka a Itálie. Také bychom si měli připomenout, že dluh je vlastně konvencí. Pokud se obě strany setkají a domluví se, že dluh bude prominut, je odpuštěn – k tomu vyzývá i Bible. Toto v případě Eura nenastalo, jelikož řecký dluh nebyl domácí, což mělo za následek nárůst rizikové prémie.
LL: Na druhou stranu – byla-li Evropská komise schopna vyjednat prodloužení splatnosti např. řeckých dluhopisů z deseti na 30 let, pak bude-li inflace kolem dvou, tří procent, získáte velmi jednoduchý počet – 3 krát 30 je devadesát, a proto na konci třiceti let vzniká reálná možnost přiblížení řeckého a italského splatného dluhu nule. Inflace může být řešením dluhů.
MS: Uznáváme, ovšem to je špatně. Podívejme se na nějaká pozitiva Komise pana Junckera. Nesmíme zapomenout, že šlo o lucemburského politika z velmi bohaté země. Šlo o ostříleného jedince.
LL: Během krize eurozóny byl předsedou ECOFINu, řídil ministry financí, kteří vymýšleli plán na vyřešení krize eurozóny. Na počátku krize eurozóny panovala obava, že krize povede k růstu snah o zavedení protekcionistických opatření. Je mi sympatické, že se jednotný vnitřní trh i zásluhou Evropské komise podařilo udržet.
MS: Otázka na závěr: bude někdo vzpomínat na tuto Komisi? Asi ne. Osobně mě zaujal fakt, že se pan Juncker poklonil Karlu Marxovi jako významnému ekonomovi 19. století.
LL: Přiznejme si: bude zapomenuta velmi rychle, jelikož se věnovali primárně operativní agendě. Vždy budete těžké srovnávat „dělníka“ Junckera s panem Delorsem a s těmi velkými projekty, které Komise za Delorsova předsednictví společně s Evropskou radou iniciovala. Nezapomínejme – na dělníky se v historii zapomíná. Evropané by ale měli být vděčni, že krize eurozóny, migrační krize a Brexit nevedly k nastartování procesu disintegrace.
MS: Připomeňme důležité: aby projekt žil, musí zde být esprit, jenž vlídně oslovuje druhé.